Ladislav Fuks

Ladislav Fuks

Myši Natálie Mooshabrové

1.

Lokál U Vil byl na odpoledne pronajat. Okno do dvora bylo dokořán – na dvoře stál kůň v chomoutě a s pytlem ovsa. V lokále seděli svatebčané.

Seděli u bíle prostřeného stolu s květinami, svíčkami, sklenkami a mísou koláčů. V čele pod portrétem kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda seděl člověk s velkýma upracovanýma rukama, v černých šatech a bílé režné košili, nemotorně se točil, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, též oknem na koně, to byl ženich. Pak tam seděla menší tlustší blondýna s přihlouplou otlemenou tváří, před ní na stole ležel vavřínový věnec, a ta se kroutila, natřásala, vypínala a všelijak zdvíhala oči, to byla nevěsta. Vedle svatebčanů seděla ještě Rona, kamarádka blondýny, dvacetiletá rozřehtaná holka, a dva svědci, divní, temní lidé.

Na zdi podél svatebního stolu visely dnešní noviny, plné různých obrázků a portrétků předsedy Albína Rappelschlunda, neboť měl dnes svátek, a pod novinami bylo pár odstavených stolků.

V dolní části stolu seděl mladík v tmavém kostkovaném saku a bílé hedvábné košili, jemný, nesvý, zamlklý, to byl Lothar Baar. Vedle něho seděl druhý mladík, také hezky oblečený, ale ještě víc zamlklý a nesvý, to byl spolužák Rolsberg. A pak tam – až na konci – seděla jakási stařena. Byla v černozlatém šátku, černé jupce a dlouhé černé lesklé sukni. Na nohou měla střevíce bez kramfleků a na klíně menší tašku. To byla Natálie Mooshabrová.

„Dcera o vás pořád mluví, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu Lotharu Baarovi, když si smočila rty ve víně, – její sklenka byla totiž od počátku téměř prázdná – „pořád o vás mluví, jak vás v krámě obsloužila magnetem.“

„Magnetofonem,“ kývl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu.

„Tak,“ kývla paní Mooshabrová, „a vy jistě, pane Baar, bydlíte v nějakým paláci.“

„V privátě,“ řekl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu, „u jednoho kupce ve vile zde s přítelem Rolsbergem.“

„A u kupce i jíte?“ zeptala se paní Mooshabrová a trochu se předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře.

„U kupce jen snídáme,“ řekl Lothar Baar, „jinak jíme v menze.“

„A tam jíte dobře,“ kývla paní Mooshabrová, „jistě i šunku a vlašský salát, jistě i víno a limonádu. Ráda bych vás někdy pozvala k nám, páni, ale jsme jen prostý chudý lidi. Nebydlíme ve vile, ale v domě na spadnutí, však tam právě zedníci spravují pavlač… no a jíme kaši z ovsa,“ paní Mooshabrová pohlédla oknem na dvůr na koně, který měl pod krkem pytel ovsa, „taky kaši z kukuřice. No ale já někdy peču, peču, pane Baar, ráda. Tuhle mísu koláčů,“ paní Mooshabrová nenápadně ukázala na stůl, „tu jsem pekla já. To víte, k dceřině svatbě. Ještě si sice nikdo nevzal, ale počkejte, jen co bude po jídle. Za chvilku totiž…“ paní Mooshabrová se náhle sklonila k Lotharu Baarovi a zašeptala, „za chvilku totiž přijde hostina. Hostina, pane Baar. Objednali šunku, vlašský salát,“ zašeptala, „taky víno a limonádu. A mražený krém, ale ten přijde až na konec. Ach,“ paní Mooshabrová se usmá la, „peču ráda. Ale jinak jíme, pane Baar, chleba.“

Přihlouplá obtloustlá blondýna nevěsta v čele stolu se zatím smála, žertovala se svědky a Ronou, její ženich vedle ní s velkýma upracovanýma rukama na ubruse se otáčel, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, a když se právě neměl kam točit, točil se k oknu ke koni.

„A vy si necháte každej svý jméno,“ řekl jeden svědek svatebčanům, temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a nevěsta, přihlouplá obtloustlá blondýna, se zasmála a kývla.

„Von se bud jmenovat dál Laibach,“ šťouchla do ženicha a ženich kývl, „já se budu jmenovat, jak se jmenuju. Za chvíli se jí.“

„Vidíte, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „za chvíli se jí. Šunka, salát, limonády, mají to vpředu za výčepem. No ale něco vám povím, páni,“ řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře, „když jsem chodila do školy, to je už šedesát let, měla jsem kamarádku Marii. Ona byla taková malá, slabá, ohnutá, takovej chudák, ale byla chytrá, hodná, děti ji měly rády a byla z bohatý rodiny, její otec šafář měl hodinky ze zlata. Ona se pak vdala, vzala jméno muže, on však brzy umřel a ona byla hospodyní v jedný bohatý rodině. A v tý rodině byla hospodyní po dvě pokolení, já ji už neviděla padesát let. Padesát let,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na svatebčany, kde na zdi visel portrét kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, „padesát let. Víte, pane Baar, já jsem taky vždycky chtěla být hospod
yní, já taky, jako ta má kamarádka Marie. Umím prostřít stůl, dělat tabuli, tuhle…“ ukázala na bíle prostřený stůl se svíčkami, kyticemi, vínem a koláči, „tu bych byla svedla taky, byla bych jim ji udělala sama, ale tady v tý hospodě je to objednaný.“

„A taky bydlit budete zvlášť,“ zvolal teď u čela stolu druhý svědek, také temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a blondýna nevěsta se opět přihlouple zasmála a řekla:

„Von bude bydlit dál v podnájmu u Klaudingerky a já budu tam, co jsem. Co je na tom zlýho, ne…“ opět šťouchla do ženicha a ženich jen kývl a usmál se.

„Je to hodnej, pracovitej člověk,“ řekla tiše paní Mooshabrová Lotharu Baarovi, „vzdělaný. Je to zedník. Nikdy nebyl v pomocný škole ani v polepšovně a všechno by tý naší Nabuli dal. Řekl, že jí bude dávat celej plat, že si nechá jen na veržínka. No a ona bude bydlit u mě a on v podnájmu u slečny Klaudingerky, ale to jen zprvu, budou střádat na byt na Alžbětově. Já bych vás ráda k nám pozvala, páni,“ řekla paní Mooshabrová znovu, „ale jsme jen chudý lidi v domě na spadnutí, zedníci tam právě spravují pavlač, nářadí mají stát v průjezdě před mým bytem. Ale abych vám to ještě dořekla s tou hospodyní, kterou jsem chtěla být jako ta má kamarádka Marie. Já jsem taky vždycky chtěla mít… kiosk. Víte, kiosk, kde bych prodávala šunku, salát, dokonce i limonádu, no ale…“ paní Mooshabrová mávla rukou a pohlédla na noviny zavěšené na zdi, „o tom radši vám teď ani nepovím. Spis vám povím, co
opravdu dělám. Dělám na hřbitově. Zalejvám a opatruju hroby. No a pak mám styky s Péčí o matku a dítě.“ Paní Mooshabrová náhle hmátla do tašky na klíně a vyňala jakousi kartu se svým jménem.

„Slečna říkala, že máte styky s Péčí,“ přikývl Lothar Baar a nejistě pohlédl na kartu, kterou pak paní Mooshabrová opět schovala, a pak jaksi hořce pohlédl na blondýnu v čele stolu a řekl: „Vlastně teď už slečna ne, už mladá paní.“ A pak chvilku hleděl na portréty nad hlavami svatebčanů, na starou kněžnu a předsedu Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, a řekl:

„Vy tedy máte, paní Mooshabrová, s dětmi praxi.“

„S dětmi praxi,“ kývla paní Mooshabrová, koukla k čelu stolu a chtěla ještě mluvit, když tam ta Rona, kamarádka blondýny nevěsty, vypískla: „A kde je Wezr, Nabule, že tu není? Kde je, že nepřišel na svatbu sestry?“ A blondýna nevěsta se zasmála, až se kůň za oknem na dvoře otočil, a hodila hlavou k paní Mooshabrové.

„Ať poví vona, kde je…“ hodila hlavou, „ať poví, kde je Wezr, že tu není. Že nepřišel na svatbu sestry.“ A paní Mooshabrová na konci stolu sebou trhla a vytřeštila zrak.

„No, syn Wezr tu není,“ vyhrkla, „je pryč. Pracuje…“ a hosté v čele stolu vřískli smíchy.

„Syn Wezr tu není,“ vřískli, „je pryč. Pracuje…“

„Chtějí být veselí,“ řekla paní Mooshabrová omluvně Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „to víte, páni, je to svatba.“ A pak řekla: „Tak tedy dělám kromě v Péči, což je zdarma, na hřbitově. Na Centrálním u Náměstí Annymarie Blažené. Zalejvám a opatruju hroby. Ale víte, páni,“ řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do tváře Rolsberga, „já opatruju ještě něco. Naše správcová má totiž u mě v bytě prápor. Vlastně prápor, dva… ten jeden je, jak se říká, náhradní. Dva prápory, ale víte, páni…“ paní Mooshabrová koukla na bílý ubrus, „černý. Černý, co se věší na dům, když někdo umře. Věším ho takovým dlouhým bidlem, který mám v chodbě za skříní. Mám malou penzi po muži, byl kočí v pivovaru, tuhlety děti, Nabuli nevěstu a Wezra, který tu není, že pracuje, jsem měla pozdě, až po čtyřicítce…“

Vtom vešel do lokálu číšník, přistoupil k Nabuli a něco jí říkal. Nabule šťouchla do ženicha a vstala.

„Hostina je tu,“ řekla paní Mooshabrová tiše Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „hostina, ta šunka, salát, co mají objednaný, taky limonády. A až se nají, vezmou si ty mý koláče. Pekla jsem je celej den, to víte, k dceřině svatbě, dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Pane Baar, když děti byly malý, ten Wezr, co tu není, a tahle nevěsta Nabule, já dělala, co mohla. Já jim dokonce zpívala i ukolíbavku. Hleďte, pane Baar,“ paní Mooshabrová náhle zdvihla hlavu, „už to číšník nese. Hleďte, vskutku šunka, salát, a co toho je, a taky ještě víno, limonády, ach…“ paní Mooshabrová pohlédla na talíře, které číšník zatím stavěl na odstavené stolky pod novinami, „já jsem vlastně šunku, salát jedla jen jednou v životě a limonádu taky. Víte…“ sklonila se k Lotharu Baarovi a zašeptala, „o svý svatbě. To je už padesát let.“

„To je jako v Metropoli,“ vřískla Rona s pohledem na šunku, salát, „to je jako v Ritzu. A co, kristepane, ty koláče.“

„Koláče,“ vyprskla Nabule a její tvář v té chvíli byla ještě odulejší, přihlouplejší, „koláče. Zeptej se jí, kdo je pek, vona ti to poví. Zeptej se…“ hodila hlavou k dolní části stolu.

„No, pekla jsem je,“ řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu, „dcera má pravdu. Den jsem je pekla, to víte, k dceřině svatbě. Dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Ale vskutku radši až po jídle,“ usmála se náhle, „až po té šunce, salátu, moc bysme se předem zasytili. Já peču ráda,“ usmála se, „ale to víte, jen občas. Ale až se bude vdávat Ronička,“ usmála se, „upeču jí taky.“

„Peče ráda,“ vřískla Nabule, „slyšíte, až se bude vdávat Ronička, upeče jí taky. Ale vona taky pečuje o děti a opatruje hroby,“ vřískla. „Ale vona,“ vřískla, „by mohla i zpívat.“

Na chvilku lokál ztichl a pak opět propukl v smích.

„Zpívat?“ smál se jeden svědek.

„Zpívat?“ smál se druhý.

„Zpívat,“ vřískla Nabule.

„Tak ať zpívá,“ vřískla Rona, „ať zpívá…“ A všichni na mžik ztichli a pohlédli na konec stolu.

Paní Mooshabrová stiskla tašku, kterou měla na klíně, a nejistě, omluvně řekla:

„No neumím. To já jen tak zpívala, když byli malí. Ukolíbavku. Ale jestli chcete, já bych ji pro obveselení zazpívala. Vždyť je svatba, tak ať jsme veselí, ne?“ usmála se a všichni prskli smíchy a Nabule se zakroutila, vstala a skočila ke stolkům pod novinami, kde byly talíře se šunkou a salátem. A zatímco začala roznášet talíře se šunkou a salátem a stavět je před hosty, paní Mooshabrová v dolní části stolu si trochu nadsedla a zpívala:

Dobrý večer, dobrou noc,

v andělskou moc…

Všichni se smáli, křičeli, vřískali, jen ženich seděl, kýval, usmíval se, jen Lothar Baar byl zaražen, zamlklý a Rolsberg, jeho přítel, byl zaražen, zamlklý ještě víc, a Nabule roznášela talíře se šunkou a salátem a stavěla je před hosty. A paní Mooshabrová hleděla na hosty, zpívala:

Zítra ráno

se zas probudíš…

a byla tak zaujata zpěvem, aby zněl co nejlíp, že si ani nevšimla, že Nabule už všechny obsloužila talíři se šunkou a salátem, ale před ní na stůl nedala ani střep. Lothar Baar a Rolsberg si toho však okamžitě všimli a užasle pohlédli na blondýnu. Ale ta jen vyprskla smíchy a pak náhle zničehonic vpadla do matčina zpěvu.

„Tak,“ vpadla, „a už ses naskučela dost. Tak,“ vpadla, „už skučení nech. Nechte si chutnat,“ řekla hostům a pak se znovu obrátila k matce a řekla:

„Už skučení nech a jdi.“

Lothar Baar a Rolsberg strnuli. Strnula i paní Mooshabrová. Avšak dřív než se Lothar Baar a Rolsberg mohli vzpamatovat, dřív než se mohla vzpamatovat paní Mooshabrová, Nabule za velkého smíchu hmátla na stůl do mísy koláčů, drapla jeden a praštila s ním na strop. Koláč se od stropu odrazil jako malý míček, spadl na stůl do květin a svíček a tvaroh se z něho sypal na ubrus, i hrozinka, co byla uprostřed. A pak, za obrovského smíchu, Nabule drapla celou mísu, skočila s ní k oknu a hodila ji i s koláči na koně. A pak chytla víno a křikla k dolní části stolu:

„Tak už, kristepane, jdeš? Už jdeš kropit hřbitov? Už jdeš k dětem? Maž!“

Paní Mooshabrová, která dosud seděla strnulá a nehybně hleděla na ubrus, se teprve teď trochu probrala. Zachvěla taškou v ruce, vstala a pomalu šla ke dveřím. Šla a vypadala skoro jako starý uschlý strom. A lokál se strašlivě rozkřičel.

„Už jde,“ křičeli, „už jde. Kropit hřbitov.“

„Už jde,“ křičeli, „k dětem.“

„A stav se,“ smála se Nabule, „víš kde, u bráchy. Pracuje.“

„A řekněte mu, paní Mooshabrová,“ smála se Rona, „ať už přijde. Je tam ňák dlouho.“

Lothar Baar a Rolsberg se probrali, teprve když paní Mooshabrová prošla dveřmi a zmizela ve výčepu. Pohlédli k čelu stolu, kde všichni křičeli a smáli se a koukali oknem na koně, jak žere na dvorku koláče, a pak oba vyskočili ze židlí.

„Kam jdete?“ vřískla Nabule, „ještě to nekončí. Teď to teprv začne!“ Ale Lothar Baar a Rolsberg již vyběhli ze dveří. Vběhli do výčepu, výčepem na ulici, ale ulice před hospodou byla prázdná. Po paní Mooshabrová tu už nebylo stop. Rozběhli se k nejbližšímu rohu, ale ani za rohem nebylo po paní Mooshabrové stopy. Vrátili se do výčepu, ale hostinský jim řekl, že paní přece vyšla ven. Vyběhli znovu na ulici, ale na ulici nebyla jediná živá duše. Jen na protějším chodníku stál jeden starý uschlý strom.

Paní Mooshabrová se schovala za dveře sousedního domu, a teprve když už dávno Lothar Baar a jeho přítel Rolsberg, strašně rozrušení, odešli, vyšla na ulici a spěchala domů.

2.

Běžela krásným zářijovým odpolednem mnoha ulicemi, na státních domech visely prapory, neboť byl svátek předsedy Albína Rappelschlunda, pak doběhla na jeho náměstí. Stála tam socha, ověšená kytkami a různými cáry, ale lidé, kteří tu šli, na ni ani nekoukli, každý radši hleděl na holuby, kteří se hemžili na zemi. Na hlavní třídě musila projít shlukem lidí před redakcí Rozkvětu. Shluk lidí před Rozkvětem býval vždycky, lidé tu rokovali o sportu a různých transplantacích, také o různých chaluhách, řasách a nebi, a také si tu měnívali známky. Dnes se tu bavili o tom, že na státních domech jsou prapory, socha na náměstí opentlená, ale okna bytů jsou pustá a prázdná… vskutku, okna bytů byla pustá, prázdná, za žádným nebyla jediná květina, svíčka, sklenka s vínem, koláček, což za okny bývá na svátek kněžny vdovy panovnice, a jistě nikdo v žádném bytě nepálil ani kadidlo… paní Mooshabrová
prošla tím shlukem před Rozkvětem. Pak minula pouliční kiosky ze skla a laminátu, u nichž jedli lidé různé mražené krémy, šunku, saláty a pili limonády, ty minula s hlavou svěšenou a velmi rychle, byla ráda, když přeběhla po bílých pruzích asfaltovou křižovatku u obchodního domu Slunečnice. Pak proběhla třemi ubohými ulicemi a pak už byla blízko domu, v němž bydlila.

Byl to vskutku starý zchátralý dvoupatrový dům s velkým otevřeným průjezdem. V průjezdě stála halda zednického náčiní, cihly, trakař, sud vápna. Před průjezdem stála ženská, padesátnice v krátké letní sukni, a u ní žena s otrhaným chlapcem, kterému mohlo být dvanáct. Měl oteklé oko a nešťastně se rozhlížel ulicí.

„Bože, paní Mooshabrová,“ zvolala ženská v krátké letní sukni, když paní Mooshabrová došla, „to už jdete ze svatby? To už je po hostině U Lám?“

„U Víl,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla svou menší černou taškou. „U Vil. Musila jsem pryč, nebylo mi dobře. Asi jsem se přejedla. To víte, na svatbě to snad ani jinak nejde. Ale copak, paní Faberová,“ paní Mooshabrová se rychle ohlédla k druhé ženě a ukázala k chlapci, „copak se mu stalo?“

„Blázen,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, „drzej, sprostej, hloupej, roupama neví, co dělat. Lez zedníkům na lešení a byl by si vyšťouch oko. Drzej, sprostej, hloupej a teď jde za trest k očaři.“

„Ale snad ne,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na chlapce, který stál jak ovce, „připravím vám, paní Faberová, odvar, necháte ho vystydnout a hadr do něj párkrát namočíte.“

„Nic nenamočím,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, „půjde k očaři. Ať mu to třeba vypálí.“

„Ale paní Faberová,“ zasmála se teď ženská v krátké letní sukni, „paní Mooshabrová se v tom přece vyzná. Dělá na hřbitově a v Péči, má na to i doklad. Viďte, paní Mooshabrová, že máte i doklad, vždyť to, paní Faberová, víte. Jo a pak,“ řekla náhle ženská, „vždyť je dnes svátek. Dnes ani žádnej očař neléčí.“

„Někde léčí,“ řekla paní Faberová a shlédla na kartu, kterou zatím paní Mooshabrová vyňala z tašky, „můj dělá taky.“

„Jen nikam nechoďte,“ řekla paní Mooshabrová a schovala kartu do tašky, „já mu oko spravím. Ať přijde k večeru. Vy, paní správcová,“ řekla ženské v krátké letní sukni, „vy přijdete taky…“ A paní Mooshabrová rychle kývla a vešla do průjezdu.

Do bytu paní Mooshabrové se vcházelo přímo z průjezdu. Ta halda zednického náčiní, cihly, trakař a sud vápna stály právě u jejích dveří. Za dveřmi byla chodba se spíží a skříní, za níž trčelo nějaké předlouhé bidlo. Z chodby se šlo do kuchyně. Kuchyň měla okno z mléčného skla do chodby u schodů a dveře do pokoje. Pokoj měl okno do dvora, kousek od místa, kde končilo domovní schodiště. Temný chudý byt byl však upravený. Paní Mooshabrová vešla do kuchyně, dala tašku na židli a pohlédla na buchtu, která stála na stole. Pak otevřela kredenc a vytáhla starou odřenou tašku, v níž měla pár grošů úspor. Otevřela ji, nahlédla a dala ji opět do kredence. Pak šla do pokoje. Leželo tam pod postelí a zrcadlem pár krámů, jak je tu ráno nechala ta její dcera Nabule, když se hnala k svatbě. Paní Mooshabrová se vrátila do kuchyně a s pohledem na stůl, židle a hodiny u kamen sedla na otoman.

„Tak mě vyhodila,“ řekla si, „ani kůrku mi nedala a koláče, co jsem jí pekla, hodila koni. Přede všema, i před těma študenty. A Wezr,“ zachvěla se, „přijde co nejdřív.“

Paní Mooshabrová opět vstala, koukla na buchtu, která stála na stole, a tašku ze židle uklidila do kredence. Pak si svlékla černozlatý šátek, jupku, dlouhou černou lesklou sukni, oblékla domácí šaty a zástěru. Pak zatopila v kamnech dřevem z truhlíku, dala na plotnu hrnek s vodou a hrstí nějakých bylin a natočila vodu do vědra. A s ním pak šla do pokoje mýt podlahu. Když domyla podlahu k zrcadlu, zvedla se ze země, aby si trochu oddychla, a tu viděla oknem, jak ze schodů vchází na dvůr malý otrhaný Faber. Otřela si ruce a šla otevřít.

Chlapec se v kuchyni nejistě rozhlédl, snad tu ještě nikdy nebyl, koukl na otoman a na stůl, na tu buchtu, co tam byla, a stoupl si k plotně. Paní Mooshabrová poodešla k plotně a ještě trochu přiložila.

„Tak matka říká, že jseš drzej a hloupej,“ řekla a namočila hadřík do hrnku na plotně, „když říká, tak je to asi tak. Přece by to jinak neříkala. Přece by se schválně netrápila, kdybys byl hodnej.“

Paní Mooshabrová vyždímala hadřík a přistoupila k chlapci, který stál u plotny, hleděl na buchtu na stole a ani se nehnul.

„Otec se podiví, až přijde z práce,“ řekla paní Mooshabrová a dala chlapci hadřík na oko, „ty chodíš k večeři pro pivo. Tak si ten hadr podrž, já ti ho ještě zavážu.“ Paní Mooshabrová poodešla ke kredenci pro větší strakatý hadr a pak chlapci oko zavázala.

„Jestlipak, když tak zlobíš, se ve škole vůbec učíš,“ zeptala se a teď chlapec poprvé promluvil.

„Učím se,“ zašeptal a trochu se zachvěl.

„A co,“ řekla paní Mooshabrová, „o stromech?“

„Životopis předsedy,“ zašeptal a opět se zachvěl.

„A umíš ho?“ zeptala se paní Mooshabrová a sedla na židli. „Ano,“ zašeptal chlapec, stál se zavázaným okem u plotny jak ovce a hleděl na buchtu, „musili jsme ho umět k svátku.“

„Tak ho řekni, jestli ho umis,“ řekla paní Mooshabrová.

„Albín Rappelschlund se narodil, narodil…“ začal chlapec plaše odříkávat a jednou rukou si přidržoval strakatý obvaz, „narodil… ve čtrnácti létech vstoupil do učení na koželuha, ale odešel z něho a vstoupil do vojenské školy, aby byl důstojník, ale odešel z ní a vstoupil do číšnictví, učil se nosit talíře, talíře… ale taky odešel a vstoupil do protestantské školy. Ale taky z ní odešel a vstoupil, vstoupil…“ chlapec šeptal, chvěl se a stále hleděl na buchtu, „vstoupil ve dvaceti do služby kněžny Augusty, která tenkrát vstupovala na trůn. Byl povýšen na komorníka a na plukovníka a na ministra, ministra… a dělal pořádek. Účastnil se pětkrát letu na Měsíc…“

„No a co dál,“ řekla paní Mooshabrová, když se chlapec zarazil a nemohl dál, „co dál,“ a chlapec si trochu posunul obvaz na oku a zašeptal: „Dál dělal pořádek, dal lidem víc práce… založil muzeum… největší letiště Albína Rappelschlunda za městem ve čtvrti, ve čtvrti Stadión… pro hvězdolety. Pak, pak…“ chlapec ustrašeně těkal zrakem sem a tam, také na buchtu na stole, zas nemohl dál. „Co pak,“ řekla paní Mooshabrová, „co pak…“

„Pak,“ řekl konečně, „objevil zrádce, co chtěli útok na kněžnu Augustu, dal je soudit a byl předsedou. Od tý doby vládne jako nejvyšší a jediný hned po panovnici kněžně Augustě, která zatím ovdověla. Ale lidi říkaj…“ chlapec se náhle zarazil a teď se úplně roztřásl, „lidi říkaj…“

„No co lidi říkaj,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co říkaj…“

„Říkaj,“ třásl se chlapec zděšeně a hleděl na buchtu, „že vládne jen on. Že je kněžna schovaná či už dávno mrtvá.“

„Tak,“ řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, „a já ti dám hrnek.“ Vzala z plotny hrnek s odvarem a dala jej chlapci. „Než půjdeš spát, ještě si to třikrát namoč a budeš jako ryba. A nezlob,“ řekla, „jistě má matka pravdu, že zlobíš, jistě se jen tak pro nic za nic netrápí. Lezeš zedníkům na lešení a zlobíš, co z tebe bude? Přijdeš do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník, nádeník, a víš, kde bys moh skončit. Vis kde,“ paní Mooshabrová kývla, „v krimi.“

„Paní,“ řekl náhle chlapec prosebně, jako by se trochu osmělil, jednou rukou si držel strakatý obvaz a v druhé držel hrnek s odvarem, „vy prý…“ A zas nemohl dál.

„Co prý,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co…“

„Vy prý,“ chlapec se ještě víc osmělil a prosebně vzhlédl, „vy prý máte živý myši.“

„Živý myši?“ vzhlédla paní Mooshabrová, „živý myši? Mám pasti,“ řekla, „pasti, aby se myši chytaly.“

„A kde je máte,“ řekl hoch prosebně a zase hleděl na buchtu na stole.

„No tady,“ mávla paní Mooshabrová rukou po kuchyni, „tady za plotnou, za kredencem, za kanapem, taky v pokoji a ve špajzu, tady všude…“ mávla.

„A moh bych takovou past vidět?“ zeptal se hoch tiše, „ještě jsem ji neviděl. Viděl jsem jen klece.“

Paní Mooshabrová přistoupila k otomanu, sehnula se a vytáhla tři pasti.

„Ale myši v nich nejsou,“ řekl chlapec zklamaně, když je paní Mooshabrová dala na otoman, „jsou prázdný. V klecích jsou aspoň lvi.“

„Jsou prázdný, protože se včera žádná myš nechytla,“ řekla paní Mooshabrová, „možná že se chytne dnes večer…“

Chlapec na chvíli položil hrnek s odvarem na stůl a s jednou rukou na obvaze a druhou na kanapi si prohlížel pasti. Zdálo se, že ho teď na chvíli plachost vskutku trochu přešla.

„A jak tam ta myš vejde?“ pohlédl na paní Mooshabrovou. „Nevejde, vleze, touhletou brankou,“ paní Mooshabrová ukázala, „branka za ní zaklapne a už je tam. Je v pasti.“

„A co s nima děláte v tý pasti, to je zabíjíte?“ hoch se opět zachvěl.

„Nezabíjím, umřou,“ řekla paní Mooshabrová, „otráví se. Tuhleten špek na prkýnku,“ ukázala, „myš sní, chvilku běhá uvnitř těch mříží a pak klesne, to když začne působit jed.“

„A kde ten jed je?“ zeptal se chlapec a prohlížel si s jednou rukou na obvaze past.

„Jed je na tom špeku,“ řekla paní Mooshabrová, „vidíš tam přece ten bílý prášek.“

„A to ten špek kupujete,“ zeptal se hoch a teď opět pohlédl na buchtu na stole, „ten špek kupujete u řezníka?“

„Ten kupuju u řezníka,“ kývla paní Mooshabrová, „ale bez jedu.

Ten nasypu až zde. Mám takový kousky špeku ve špajzu na talíři.“ Chlapec překvapením otevřel ústa a velmi nejistě pohlédl na paní Mooshabrovou, jako by nevěřil vlastním uším. A pak se náhle a nečekaně zeptal:

„A proč vlastně ty myši trávíte?“

„Proč,“ řekla paní Mooshabrová, „že škodí.“

Chlapec opět ztichl, držel si obvaz, hleděl na buchtu na stole a pak opět nesměle řekl:

„Ale to škodí víc věcí. Víc věcí škodí a taky se nezabíjí. Proč se právě zabíjejí myši? Proto,“ plaše dodal, „že nemluví?“

Paní Mooshabrová pohlédla na pasti a kývla.

„Kdybych je netrávila,“ řekla, „tak je jich tu za chvíli regiment a je po nás. Jsou troufalý a drzý, sní, nač přijdou, brambory, kukuřici, chleba, i tuhle buchtu na stole by snědly… Vohryzaly by i nábytek a peřiny prokousaly, taky i tohle kanape. Ty se musí trávit, jinak by nás usoužily.“

„Tak já už půjdu,“ zašeptal hoch a položit past na otoman, vzal ze stolu hrnek a ještě jednou pohlédl na buchtu. Paní Mooshabrová ho dovedla ke dveřím do průjezdu a ještě mu řekla:

„Tak ještě třikrát si ten hadřík namoč a zejtra půjdeš do školy jak křepelice. A doopravdy nezlob, matku netrap, víš, co bytě čekalo.“ Když se paní Mooshabrová vrátila do kuchyně, hodiny u kamen právě tloukly, byly to hodiny, které tloukly i čtvrt, půl a tři čtvrtě, a paní Mooshabrová šla rychle do pokoje, aby dokončila mytí, dřív než se docela setmí. „Snad ani tak zle ten hoch nevypadá,“ řekla si, když myla podlahu u stolku, „snad ani ne, ale to holt klame. Když leze po lešení, rozbil si oko, a když to o něm říká matka, tak snad zlobí. Znám to sama nejlíp.“ Když paní Mooshabrová dokončila mytí, byl už večer. Vyždímala hadry, pověsila na vědro a vědro nechala v pokoji. Šla do kuchyně, opláchla si ruce a usedla za stůl. Chvíli hleděla na buchtu na stole a na pasti na kanapi a pak se chtěla zvednout a ty pastí dát opět pod otoman, když náhle strnula.

V průjezdu někdo klepal. Pak tam ženský hlas řekl: „Můžu?“ a paní Mooshabrová si oddychla. Byla to správcová.

Správcová měla teď na sobě delší blůzku, byl už večer, ale tu krátkou letní sukni z odpoledne měla stále.

„Tak jsem přišla,“ řekla v chodbě a šla do kuchyně. Tam si sedla vesele na otoman k pastím.

„Dělala jste, paní Mooshabrová, buchtu,“ ukázala na stůl. „Vemte si,“ řekla paní Mooshabrová a šla k plotně přiložit, „udělám vám k tomu trochu kafe. Je šest hodin, domyla jsem pokoj.“

„Myla jste pokoj,“ zavrtěla domovnice hlavou, „koukám, máte zástěru. Vaše Nabule se vdává a vy máte zástěru a mejete pokoj. Kdybyste si aspoň o svatbě odpočala, udělala byste líp. Tak povídejte, paní Mooshabrová, povídejte, jaký to tam na tý svatbě bylo. Říkáte, dost jídla, pití, trochu jste se přejedla. Co dobrýho měli, špagety?“

„Víno,“ řekla paní Mooshabrová a zavřela dvířka u kamen, „šunku, vlašský salát, limonády, nakonec i koláče. No a ten stůl…“

„Prostřenej, viďte,“ kývla správcová a poupravila si blůzku, „upravenej, ozdobenej…“

„Upravenej, ozdobenej…“ kývla paní Mooshabrová, „bílý ubrus, květiny a svíčky, sklenky s vínem, koláče…“

„Tak ještě jen kadidlo,“ zasmála se správcová, „a jako za okny na kněžnin svátek. A prosím vás, paní Mooshabrová, a Wezr tam holt nebyl? Myslíte, že ho nepustili?“

„To víte, že ne,“ řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci pro kávu, „z krimi na svatbu nepouští. Ale už přijde brzy. Čtvrt roku je pryč. Já se lekla, když jste klepala, že je to on. Já se lekla, že už jde.“

„Měl by přijít rattefengr,“ řekla správcová s pohledem na pasti vedle sebe na kanapi, „kočky na to nestačí a vy to tu máte z toho dvora a průjezdu z první ruky.“

„Rattefengra se nedočkáme,“ mávla paní Mooshabrová rukou a šla s kávou k plotně, „taková inštanc snad ve městě ani není. Rattefengři byli tak leda v mým mládí, ale dnes ne. Dnes si musí pomoct každej sám. Aby tak ty myši vlezly i na to lešení, co tu máme. Aby tak vylezly až k Faberům.“

„Byl tu pro odvar?“ zasmála se správcová a poupravila si blůzku. „Byl,“ kývla paní Mooshabrová u plotny a zavařila kávu, „tyhle pasti na kanapi jsem mu musila ukázat. Pasti nikdy neviděl, jen klec a Iva. Chtěl vidět i myš, ale včera se právě nechytla, a tak jsem mu jen ukázala, jak tam myš leze a sní špek. Mně se tak zlej nezdál,“ paní Mooshabrová náhle zavrtěla hlavou, „ale co já. Matka to ví vždycky nejlíp, a když to říká, asi se s ním souží. Poslechne asi, jen když jde pro pivo.“

„Když jde pro pivo, upíjí,“ zasmála se správcová, „paní Mooshabrová, vždyť von domů musí nosit jen půl džbánku. Ale mně se tak někdy zdá…“ správcová se náhle zarazila a upravila si blůzku, „mně se tak někdy zdá, že možná to pivo po cestě upíjí jen proto, že mu ani nedají pořádně najíst. Že to pivo po cestě upíjí z hladu.“ Správcová na chvíli zmlkla a hleděla na buchtu na stole. Pak znovu řekla:

„Že to pivo po cestě pije prostě proto, že má hlad. Všimla jste si taky, jak chodí? Krk za to nedám, že v zimě nebude mít ani kabát, Faberová ho nechává chodit pomalu jak žebrácká. A dnes s tím okem, víte,“ správcová potřásla hlavou, „dnes s tím okem se mi to taky nějak nezdálo. Táhne ho k očaři a ještě mu řekne, ať ti to třeba vypálí. Vždyť ten chudák byl z toho úplně zděšenej, celej se třás, měla jsem co dělat, aby s ním k žádnýmu očaři nešla. No ale s tím pitím,“ správcová potřásla hlavou, „s tím pitím to přece jen může být i jinak. Nemusí pít jen z hladu. Otec Faber je hodnej člověk, ale trochu pije.“

„Pije,“ vzdychla paní Mooshabrová a donesla správcové na stůl kafe, „chlapec by moh být po něm. A pak by bylo dvakrát hrozný, že už takhle odmala. Rost by z něho pomocnej dělník, nádeník, jak by skončil…“ paní Mooshabrová těžce zavrtěla hlavou a pak vzala pasti z otomanu a klekla na zem vedle správcové.

„Dám je zas na svý místo,“ řekla a dala je pod otoman, „snad se v noci něco chytne.“ A pak si paní Mooshabrová sedla na židli proti správcové a řekla:

„Musím sice ještě vylít vědro s vodou, je vedle v pokoji, ale to teď počká. Musím vám konečně něco říct. Tak abyste věděla, paní Kralcová, proč jsem tak brzy přišla ze svatby. Tak abyste věděla, já jsem na žádný hostině nebyla. Vyhnali mě.“

„Panebože,“ lekla se správcová, až se na kanapi zhoupla, „vyhnali?“

„Vyhnali,“ kývla paní Mooshabrová, „zpívala jsem ukolíbavku a Nabule nosila šunku a salát. Všem dala, jen mně nedala, a pak chytla ty koláče, co jsem jí pekla k svatbě, hodila je na dvůr a mě vyhnala. Abych šla kropit hřbitov a starat se o děti. A já si na tu svatbu ještě vzala svý jediný sváteční šaty.“

Správcová chvíli seděla jako opařená a pak konečně řekla:

„A co ženich Laibach, copak nezakročil? Copak nebouch do stolu nebo nekřik?“

„Nebouch, nekřik,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „je to slušnej člověk, asi moc křičet nemůže. Ale copak to. Byli tam taky dva študenti, co je Nabule obsloužila, a to bylo nejhorší. Před těma jsem se styděla nejvíc. Před nima mě vyhodila, sousto nedala, i víno mi jen tak křápla.“

„A prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla konečně správcová, byla stále celá pryč, „prosím vás, nebyli snad opilí?“

„Ani ještě ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pak nastala chvíle ticha.

„Je to hrozný,“ řekla po chvíli správcová, „to je opravdu hrozný. Tak vona ty koláče, co jste jí pekla k svatbě, vyhodila na dvůr…“

„Koni,“ kývla paní Mooshabrová, „koni…“ A pak náhle zničehonic paní Mooshabrová vstala, přistoupila ke kredenci a otevřela dolní dvířka. „Pijte kafe,“ řekla a vyňala z kredence tři nové pasti. „Pijte kafe,“ řekla a šla pomalu s pastmi ke dveřím.

„Kam s nima jdete, paní Mooshabrová,“ zeptala se správcová. „Na dvůr,“ řekla paní Mooshabrová, „na dvůr. Nastražit je na dvůr pod lešení. Aby myši nelezly po lešení. Aby se nedostaly až k Faberům. Bude půl sedmý,“ paní Mooshabrová koukla na hodiny u kamen, „nastražím je na dvůr, dokud je tam ještě trochu vidět, a pak vynesu z pokoje to vědro. Vemte si ke kafi buchtu a seďte, jsem tu hned.“ A paní Mooshabrová vyšla s pastmi z kuchyně a pak z chodby do průjezdu.

Na dvoře byla už tma – bylo to v září v půl sedmé večer –, ale nebyla to vlastně tma. Byla to tma protkaná světly z oken v patrech, takže ač tma, přece bylo vidět. Kromě této zvláštní polotmy bylo na dvoře teplo – byl zářijový večer – a všude, i v patrech na pavlačích, byl úplný klid. Paní Mooshabrová obešla schodiště na konci průjezdu, kde stála i popelnice, a vyšla na ten tichý polotemný dvůr pod lešení. A už se chtěla sehnout a nastražit tam pasti, když zaslechla vysoko nad sebou nějaký krátký slabý hvizd. Zdvihla hlavu právě ještě včas, aby zahlédla vysoko na nebi pár zelených a červených světel, která vzápětí zmizela, jako by vklouzla v nebe. Paní Mooshabrová kývla a už se opět shýbala, když zaslechla nad sebou nějaký tichý praskot. Seshora na dvůr dopadla nějaká lať. Pak se ozval další tichý praskot a na dvůr dopadlo nějaké prkénko.

V té chvíli tloukly hodiny půl sedmou, hodiny z kuchyně u kamen, které sem bylo slyšet oknem pokoje. Na dvoře i v patrech na pavlačích byl stále úplný klid a paní Mooshabrová s pastmi se odtrhla od lešení, pod nímž dosud stála, a popošla na dvůr. Zdvihla hlavu a pohlédla na lešení do prvního a druhého patra, na pavlače, stále tam byl úplný klid, ale náhle měla dojem, že se tam nahoře na lešení přece jenom něco hýbá. Že se tam někde nahoře na lešení mezi těmi tyčemi, latěmi a prkny něco hýbá, strašně a rychle dýchá, oddychuje a úporně, úporně hledí na ni, paní Mooshabrovou dole na dvoře. Paní Mooshabrová se náhle podivně otřásla. „Jestli je to kočka,“ otřásla se, „je dobře. Jen ať tam je a číhá. Je to kočka, je tam a číhá.“ A paní Mooshabrová s pastmi se kupodivu náhle vrátila zpět k lešení. U schodů se obrátila a běžela domů.

Správcová seděla u stolu jako předtím, pila kafe, ale teď už i jedla buchtu. Když se paní Mooshabrová objevila ve dveřích, zdvihla hlavu.

„Co je, paní Mooshabrová,“ řekla, „stalo se něco… vy jste ty pasti na dvůr nenastražila?“

„Nenastražila,“ probrala se paní Mooshabrová, ale jakýsi podivný neklid v ní zůstal, „není tam už vidět, je tam tma. Nastražím je zítra. Co je, paní Kralcová…“ paní Mooshabrová neklidně popošla ke stolu, „co je…“

„Slyšela jsem něco padat,“ řekla správcová a spolkla sousto, „padat jako dřevo. Nespadlo něco z lešení?“

„Nějaká lať,“ řekla paní Mooshabrová, položila na stůl pasti a usedla na židli, „nějaká lať a prkýnko. Nahoře na lešení je asi kočka. Nějak bázlivě tam dýchala a hleděla na mě. Ale to je dobře, že tam je a číhá. Ataky,“ paní Mooshabrová dodala, „nějaký hvězdo letěl.“

„Hvězdolet,“ kývla správcová, „to je na Měsíc. Večer tu startují tři.“ Správcová přestala jíst buchtu a jen srkala kafe. Paní Mooshabrová neklidně hleděla na pasti a občas pohlédla k hodinám u kamen.

„Ten Faber to má domů stejně daleko,“ řekla správcová, „dělá do šesti, heleďte, von dělá i dnes ve svátek. Než dojede domů, je sedům.“

„To jezdí busem?“ řekla paní Mooshabrová a neklidně pohlédla na hodiny.

„Trolejbusem,“ řekla správcová.

„Já trolem ještě nikdy nejela,“ paní Mooshabrová otočila hlavu k pokojským dveřím, „podzemní jsem jela jednou. O svý svatbě, to už je padesát let. Jeli jsme odsud z Blauentalu na Náměstí Annymarie Blažené na stanici Radnice. Na stanici Hřbitov. Na náměstí za radnicí byla tenkrát hospoda, dnes tam místo ní jsou moderní činžáky.“

„Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla náhle správcová a vstala ze židle, „poslyšte, mě teď něco napadlo.“ A když paní Mooshabrová neklidně zdvihla oči, správcová řekla:

„Neznáte, paní Mooshabrová, nějakou Máry Capricornu?“

„Máry Capri…“ udiveně hleděla paní Mooshabrová a správcová řekla:

„Máry Capricornu.“

„Tu neznám,“ řekla paní Mooshabrová, „tu ne. A kdože to je, paní správcová, ta Máry Capri…“

„Nevím, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a opět si sedla, „já ji vůbec neznám.“

„Jakpak tedy ale o ní víte?“ řekla paní Mooshabrová.

„Jak o ní vím,“ zasmála se správcová, „slyšela jsem o ní. Slyšela jsem, že je nějaká Máry Capricorna. Nic víc o ní nevím. Ale kdybych se o ní něco dozvěděla,“ řekla rychle, „hned vám to řeknu. Hned vám to řeknu, když vás to zajímá, to víte, že vám to hned řeknu.“

Chvíli bylo ticho, správcová srkala kávu, paní Mooshabrová přejížděla dlaní pasti a chvílemi hleděla na hodiny u kamen. Pak řekla:

„Ale stejně mi to s tou Máry Capri nejde do hlavy. To je nějaká zvláštnost, či co…“

„Máry Capricorna,“ řekla správcová, „opravdu nevím. Řekla jsem vám, že o ní nic nevím. Tak přece na to nemyslete, paní Mooshabrová, na světě přece existuje lidí, kdybyste takhle na každýho myslila, tak vám praskne hlava.“ A pak správcová řekla větu, které se sama podivila. Řekla: „Já si vůbec myslím, že to ani nejde, myslit na všechny lidi, co jich na světě je. Člověku stačí myslit na ty, co zná. Já někdy myslívám na naši kněžnu thálskou a někdy tak trochu ještě na starýho. Na starýho, co ode mne prch.“

Ručičky na hodinách u kamen se blížily ke třem čtvrtím na sedm a paní Mooshabrová náhle vstala.

„Kam zas jdete?“ zeptala se správcová, „přece jen rafičit pasti?“

„Ale jen vynýst z pokoje to vědro,“ řekla paní Mooshabrová, „jen seďte a jezte, vy nejíte buchtu. Jsem tu hned.“

Paní Mooshabrová vešla do pokoje a přivřela za sebou dveře. Vzala z vědra jeden vlhký hadr, ale pak šla k oknu a pohlédla na dvůr. A v té chvíli, co pohlédla na dvůr, měla dojem, že tam něco vidí.

Jako by tam na tom dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, kousek před oknem a lešením, ležel nějaký stín. Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel nějaký stín, jako by sem spadl z nebe. „Vypadá to,“ řekla si paní Mooshabrová, „jako nějaký vak, který se dává pod krk koni, a sem spadl z nebe.“ Paní Mooshabrová stála s vlhkým hadrem v ruce u okna a zírala na stín, zírala minutu, dvě, tři, jak dlouho, nikdo vlastně neví, snad ani správcová, a nikdo ani neví, na co vlastně v té chvíli paní Mooshabrová myslila. Pak v kuchyni tloukly hodiny tři čtvrti na sedm a paní Mooshabrová pustila hadr na zem. Dopadl s buchnutím, jako když padne strom.

Když paní Mooshabrová vešla na práh kuchyně, správcová u stolu měla plná ústa buchty a koukala kamsi k otomanu.

„Neslyšela jste nic?“ řekla paní Mooshabrová na prahu, „neslyšela jste?“

Správcová právě polykala a tak jen mlčky zavrtěla hlavou.

„Ba jo,“ řekla paní Mooshabrová jaksi podivně, nezvykle, „jako když něco buchne. Jako něco na dvoře, pod lešením, zrovna tloukly hodiny tři čtvrtě.“

„Možná že teď letěl hvězdolet z Měsíce,“ zasmála se správcová a otřela si rty dlaní, „jeden tady večer v tyhle době přistává.“

Bylo k sedmé, když se v průjezdu ozvaly nějaké kroky. „Slyšíte?“ zbystřila správcová sluch, „to je Faber. Vrací se z práce a je asi opilý. Je to vskutku on.“

Byl to vskutku on.

Když chtěl vstoupit na první schod schodiště, pohlédl trochu na ten tichý setmělý dvůr, protkaný světly z horních pater, a jeho nejistý krok se zarazil. Uhnul ze schodů a šel na dvůr. A tam strnul.

Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel malý chlapec Faber, ležel na břiše obličejem k dlažbě a zpod čela mu koukal nějaký strakatý hadřík. Ležel tiše a nehybně jako uzlíček neštěstí, jako mošnička žebráka, jako malé ubohé klubko, ležel docela tak jako před čtvrthodinou či snad ještě déle, jen ta kaluž pod jeho tváří byla teď už mnohem větší, leskla se jako temné půlnoční jezírko. A všude byl klid.

„Slyšíte,“ křikla náhle správcová v kuchyni, „slyšíte ho ze dvora?“ A paní Mooshabrová se náhle sevřelo srdce.

3.

Když v osm hodin večer odjel ze dvora pohřební vůz, inspektor otevřel dvířka policejního auta, které na dvoře zatím pořád ještě stálo, a řekl panu Faberovi:

„Pane Faber, pojďte. Musíte nám na stanici nadiktovat protokol, je to formalita, za chvilku jste zpět. Ten džbán od piva, Dane,“ ohlédl se k mladíkovi v uniformě, který stál u auta a držel džbán, „ten klidně dej paní. Vemte si ho, paní, už ho nepotřebujeme.“

„Vezmi si džbán, Alžběto,“ řekl pan Faber a vlezl do auta k inspektorovi, „vezmi si ho a nestůj tu furt na tom dvoře. Jdi domů, Alžběto, já se vrátím hned.“

„Paní Faberová půjde zatím ke mně,“ řekla těžce paní Mooshabrová, „co by byla sama. Udělám čaj.“

„Jděte,“ řekl inspektor z auta a otevřel zadní dvířka mladíkovi v uniformě, který pořád stál u auta, ale džbán už v ruce neměl, a pak inspektor pohlédl na dlažbu dvorku, lesknoucí se v reflektorech, a řekl správcové:

„A vy, paní, to tu trochu ukliďte.“

Zasykl motor, dvorkem se mihly reflektory a policejní auto vjelo do průjezdu. Dvorek opět ztemněl. Zbylo tam pár rozrušených nájemníků z domu, paní Faberová s prázdným pivním džbánem, také Steinhägerovi z prvního patra, krev na dlažbě se už opět leskla jen v odraze světel z horních pater. A pak tedy Steinhägerovi vzali paní Faberovou se džbánem za paže a pomalu ji vedli za paní Mooshabrovou do průjezdu. Správcová se zatím odploužila pro vědro vody, spláchla z dlažby krev a pak si šla mýt ruce. Pak šla za paní Faberovou a Steinhägerovými k paní Mooshabrové.

„Jak se to jen stalo,“ řekla strašně bledá, rozrušená, když vešla do kuchyně, „to chudák opravdu vlez na kraj prkna a ztratil rovnováhu? To tam opravdu lez teď večer, když šel pro pivo? Ten inspektor řekl, že přepad, přepad, my jsme s paní Mooshabrovou v jedny chvíli opravdu slyšely buchnutí.“

Paní Mooshabrová stála u kamen zády ke stolu a vařila čaj. Paní Faberová seděla na židli vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán, který policie našla nahoře na pavlači. Pan Steinhäger a jeho žena seděli zničeni na otomanu a bledá, rozrušená správcová si sedla k nim. Pak řekla:

„Je to hrozný, přepad. A vy jste mu ještě, paní Mooshabrová, když k vám přišel s okem, řekla, že večer bude jako ryba. Že zejtra půjde do školy jak křepelice.“

„Jako ryba, jako křepelice,“ zašeptala paní Mooshabrová u kamen a pak se otočila a donesla na stůl hrnky s čajem. A pak si stoupla ke kredenci, pohlédla na paní Faberovou a těžce a tiše promluvila. „Víte, paní Faberová,“ těžce a tiše promluvila a rukou se opřela kredenc, „já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá a chodila do školy, řekl mi jeden šafář nebo sluha, já si už nevzpomínám, abych se nemodlila. Že je to zbytečný, protože stejně žádný pánbůh není. Abych radši kopala řípu, ta že mě aspoň uživí, a když na něco věřit, tak na osud. Protože ten můžu vidět a k němu se modlit nemusím. Ten se stane tak jako tak. Když já tedy dnes na něco věřím, tak na osud. Byl to osud, paní Faberová, a tak se nesužujte,“ řekla paní Mooshabrová paní Faberové, která stále seděla vzpřímená a chladná, aniž hnula tváří, a na klíně držela džbán. A pak paní Mooshabrová s rukou stále opřenou o k redenc pokračovala:

„Můj osud byl mnohem horší. Co já se už s dětma natrápila, co já se s nima nasoužila, co já dělala pro jejich dobro. Já jim zpívala ukolíbavku, však ji paní správcová zná, no a vidíte. Přišly do pomocný školy, pak do polepšovny, dnes je Wezr potřetí v krimi a já se třesu, že se co nejdřív vrátí. A Nabule? Nabule dnes o svý svatbě hodila z okna koláče, co jsem jí pekla, a pak vyhodila mě, ani pít mi nedala, ani kůrku chleba, ani kapku limonády, a vzala jsem si na tu její svatbu svý jediný sváteční šaty. A jiný a jiný věci,“ vzdychla paní Mooshabrová, „to vám ani nechci, paní Faberová, říkat. Však to paní správcová ví.“

„Vím,“ řekla správcová a bledost trochu ustoupila z její tváře, „i nějaká krádež peněz, krádež vašich úspor.“

„Krádež peněz,“ řekla paní Mooshabrová, stále se opírala o kredenc a hleděla na paní Faberovou, „pár grošů mi Wezr krad, co si dávám semhle do kredence, jsou to mý jediný úspory. Strčila jsem je jednou před ním do kamen a pak jsem zatopila. Pak jsem je dávala do špajzu k myšímu jedu. Teď co je v krimi, je dávám zas do kredence. Ale copak jen krádež,“ paní Mooshabrová vzdychla, „Wezr se zná s nějakými kameníky, co ryjou do hřbitovních pomníků, snad jsou z toho kamenářství u hlavní brány, kdoví, jestli s nima nenapadá lidi, víte, co se říká, v noci jít kolem hřbitova je hrůza, ne od hlavní brány na náměstí, ale z druhý strany od Filipova, kde končí park. A co Nabule a ty její různý noční pochůzky a toulky, ach, kdybych ty děti byla radši… neměla.“ Paní Mooshabrová na chvilku zmlkla a v kuchyni se rozhostilo ticho. Paní Faberová stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně dr
žela džbán. Správcová si u krku držela blůzku a byla opět bledá. A Steinhägerovi na kanapi vedle ní seděli zničeně. Pak paní Mooshabrová potřásla hlavou a mluvila dál:

„Ale když já jsem ty děti chtěla, to je to. Měla jsem je stejně pozdě, dost po čtyřicítce… já myslila, že ve stáří budu mít oporu. Že z Wezra bude voják nebo snad i komorník, že mi snad přece jednou ulehčí… víte…“ paní Mooshabrová řekla náhle tiše, „já přece chtěla být odmala hospodyní nebo být v kiosku, prodávat… no a vidíte…“

„Ale jste aspoň na Péči,“ řekla správcová, „máte na to doklad. Pečujete o jiný.“

„Pečuju o jiný,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc, „pečuju o jiný, ale o vlastní už ne. Vlastní nezmůžu. Nezmohla jsem je vlastně nikdy. Už ve škole Wezr tlouk svý spolužáky, toulal se a krad, Nabule to samý, byli drzí, hrubí, Wezr odmala dokonce i pil…“ paní Mooshabrová na chvíli zmlkla a pohlédla na paní Faberovou, která stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří a držela na klíně džbán, „vy se, paní Faberová, chvějete a hroutíte, ale kdo ví, co by jej v životě potkalo. Byl by šel třeba na Péči, na Péči k paní Knorringové, byl by se třeba dostal do pomocný školy, do polepšovny, byl by z něho třeba pomocnej dělník, nádeník jako z Wezra, nedej bože, že by se byl dostal třeba i do krimi. Byla byste možná přišla o nervy nebo se usoužila. Ach,“ paní Mooshabrová potřásla hlavou a pohlédla na paní Faberovou, které se v obličeji nehnul ani sval, „tak se už netrapte. A pijte čaj.“

„Mělo by se podat trestní oznámení na zedníky,“ řekl teď pan Steinhäger na kanapi, „nezabezpečovali po práci pavlač. Včera odešli a nechali všechno, jak to bylo. Věděli, že je dnes svátek a nebudou pracovat, a nezabezpečili nic.“

„Zedníci za to nemůžou,“ řekla správcová, „za to odpovídá firma. Tuhle za to nářadí za dveřma paní Mooshabrové a v tom průjezdu taky. Kdyby tam v noci nehořelo světlo, moh by se tam někdo o ty cihly, trakař zabít. A ten sud vápna, kdyby do něj paní Mooshabrová spadla… firmu žalovat!“ řekla domovnice.

„A kdo by ji žaloval,“ zeptala se ustrašeně paní Steinhägerová, „Faberovi?“

„To není nic platný,“ řekla paní Mooshabrová, odstoupila od kredence a sedla si teď taky na židli, „kdyby se někdo o ty cihly u mých dveří zabil nebo kdybych spadla do sudu, řeknou, že jsme si měli dát pozor. Řeknou, že chlapec neměl lízt na lešení. Kdyby byl nelez, ale šel po pavlači, jak se sluší, patří, nebyl by spad. Taková firma vám ještě dokáže, že chlapec pil cestou ze džbánu pivo a že se mu zatočila hlava. Pijte čaj, vemte si buchtu.“

Steinhägerovi kývli a svěsili hlavy, ale správcová si jen sáhla na blůzku a mlčela. Pak chvíli všichni pili čaj.

Pak tloukly hodiny u kamen devět, v průjezdu se ozvaly kroky, paní Mooshabrová na chvilku strnula. Ale byl to zřejmě pan Faber, který se vracel z komisařství. Paní Faberová, stále vzpřímená a chladná se džbánem na klíně, bez jediného slova vstala a vstali i ostatní.

„Vyvěsíme černej prápor, paní Mooshabrová,“ vzdychla správcová, „máte ho ve skříni v chodbě, viďte, taky bidlo,“ a paní Mooshabrová kývla.

„Mám ho,“ kývla, „a taky ten zásobní, vyvěsím ho ještě teď na noc. Jsem ráda, že si paní Faberová trochu odpočala a je klidnější. Netrapte se,“ řekla znovu a šla otevřít dveře.

„Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla správcová, když všichni odešli a zůstala s paní Mooshabrovou v kuchyni sama, „poslyšte, já vám musím něco říct. Mně je to nějak divný. Ten inspektor řekl přepad, přepad, ale řek to nějak divně, jak by řek málem, že ne. Jak by chtěl říct něco jinýho. Mně se zdálo, že chtěl říct tak skoro jako něco… já vlastně nevím.“ A pak správcová potřásla hlavou, sáhla si na blůzku a pak náhle řekla:

„Ale to nic. Mně se zdá leccos, mohla jsem se mýlit.“

Když odešla i domovnice, paní Mooshabrová sklidila stůl, vylila vědro, které stálo v pokoji, a šla do chodby. Vzala ze skříně jeden pečlivě složený černý prapor na dřevěném břevně, sáhla za skříň a vzala bidlo. Bidlo bylo velmi dlouhé, sahalo až ke stropu, a když s ním paní Mooshabrová vycházela ze dveří do průjezdu, musila je naklonit. V průjezdu se s ním otočila kolem cihel, trakaře a sudu a pak vyšla z průjezdu před dům.

Asi deset kroků od domovních vrat hořela pouliční plynová lampa. Byla příliš slabá, než aby stačila pořádně osvětlit místo před bídným domem, ale tma tam přece jen nebyla. Dopadala tam světla z oken v patrech a pak i nebe bylo jasné od mnoha světel a neonů z jiných lepších částí města a snad také od nějakých rachejtlí, které kdesi na letišti a v paláci házeli na počest svátku Albína Rappelschlunda. Paní Mooshabrová s bidlem a praporem v ruce se trochu rozhlédla tou slabě osvětlenou ulicí a náhle měla dojem, jako by u rohu zahlédla nějaké stíny. Stály tam dva lidské stíny a paní Mooshabrové se na chvilku opět sevřelo srdce. Spěšně nasadila břevno praporu na konec bidla a vysadila prapor na skobu, která trčela nad domovními vraty pod oknem prvního patra. Prapor se rozvinul a visel. Paní Mooshabrová se znovu ohlédla k rohu ulice, ale stíny tam už nebyly. Roh ulice byl prázdný. Paní Mooshabrová s bidlem rychle
zašla do průjezdu a vešla do svého bytu. Pečlivě zamkla dveře a bidlo opět postavila v chodbě za skříň. Pak šla do kuchyně a chvíli nebyla ničeho schopna.

„Tak jsem se ráno chystala na svatbu,“ řekla si, „a večer jsem šla věšet černej prápor. Co se to vlastně všechno dneska stalo,“ řekla si, „co si o tom mám pomyslit? A to byl snad ke všemu ještě nějaký ten svátek…“

Paní Mooshabrová pohlédla na kredenc a rozvířenou hlavou jí blesklo, že musí jít spát.

4.

Vpravo vedle hrobu položili rakev a za ní na haldu hlíny kytku. Pan Faber zíral do jámy u svých nohou, paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla kamsi vpřed, v nekonečno pomníků. Vedle Faberů stál jakýsi kostelní sluha a za ním pár lidí, také Steinhägerovi, správcová Kralcová a paní Mooshabrová s velkou černou taškou. Čestné místo mezi lidmi měla vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s nějakými notami v ruce. Byla to paní Knorringová z Péče o matku a dítě.

Ale lidé nestáli jen za Faberovými a ubohým kostelním sluhou. Na té pravé straně hrobu, kde byla rakev a za ní halda hlíny s kytkou, byla malá ulička a tam stáli tři lidé. Stál tam jakýsi starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem, pod nímž měl vestu a na ní mu visel zlatý řetěz s hodinkami. Vedle něho stála starší buclatá žena v modrém letním čepci, zpod něhož koukaly bujné černé lokny, majitelka krámku na rozhraní hřbitova a parku jménem Eichenkranzová. Vedle ní se vrtěl nějaký hoch v modrobílém pruhovaném tričku. Paní Eichenkranzová občas vrhla pohled na paní Knorringovou z Péče a přitom co chvíli tahala chlapce za loket.

„Chovej se řádně,“ šeptala a tahala chlapce za loket, „lidi nás sledujou.“

Ale malý pruhovaný Eichenkranz se vrtěl, jednou rukou si za zády hrál s kytkou na haldě hlíny a pomalu ustupoval za matku, jako by se schovával.

„Jseš na pohřbu, je tu paní Knorringová z Péče,“ sykla paní Eichenkranzová, „nevrť se a nelez za mě…“

Ale chlapec si toho nevšímal. Stále se vrtěl, hrál si s kytkou za zády a čím dál víc ustupoval za matku.

„Pohřbívají tvýho kamaráda,“ strčila paní Eichenkranzová do chlapce, „dělal hlouposti a vidíš, jak skončil. Za chvilku bude chudák tuhle v jámě!“

V té chvíli se kostelní sluha domodlil a chvíli bylo ticho. Pan Faber stále zíral do jámy u svých nohou a paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla před sebe v nekonečno pomníků. Pak hrobníci chytili popruhy a začali spouštět rakev. Malý Eichenkranz stál teď za matkou, jak nejvíc mohl, přestal si hrát s kytkou a naposled se zavrtěl. V té chvíli se zavrtěl i starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a řetězem na vestě, který stál vedle paní Eichenkranzové z druhé strany. Když rakev buchla na dno hrobu, chlapec za matkou pokrčil rameny, dal ruku do kapsy a vyšel na haldu hlíny. A dřív než se mohla paní Eichenkranzová otočit a chytit ho za paži, mihlo se jeho modrobílé pruhované tričko za hrobem a pak zmizelo v dálce mezi hroby, jako by s nimi splynulo. V té chvíli musila paní Eichenkranzová i starý v tvrďáku vyjít z místa, kde stáli, protože hrobníci s lopatami chtěli házet zem, která byla s kytkou za nimi. A v té chvíli ten starý v tvrďáku vykřikl.

„Ale pomoc,“ vykřikl, „ale pomoc. Lidi, ale pomoc. Já byl…“ hmatal si po kapse a vestě, kde mu visel zlatý řetěz s hodinkami, „já byl vokradenej. Já byl vokradenej.“

„Prosím vás, jste u hrobu,“ řekl kdosi za Faberovými a jeden z hrobníků podotkl: „Chovejte se slušně.“

„To není možný,“ řekla paní Eichenkranzová, červená v buclatých tvářích, s modrým čepcem a loknami, paní Knorringové, když bylo po pohřbu, což bylo vzápětí, a paní Eichenkranzová, Knorringová, pár dalších žen a také starý v tvrďáku stáli poblíž hrobu pod kaštanem na cestě, „to ne. Vždyť vám ty hodinky,“ paní Eichenkranzová se otočila ke starému a ukázala mu na vestu pod frak, „tuhle visí.“

„Ale ne hodinky,“ skučel starý, „ale portmonka. Ale tuhle ze šosu.“

„Ale pane,“ řekla paní Eichenkranzová už dost prudce, „kdoví kde jste ty peníze ztratil. Třeba jste je s sebou ani neměl.“

„Ale depa, měl,“ skučel starý, „ale přece nejdu na hřbitov bez groše. Dyť bych nemoh ani na trolej. Celý dva groše jsem tam měl.“

„Paní Eichenkranzová,“ řekla teď paní Knorringová, vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s notami v ruce, „pravda je, že se na vašeho syna stížnosti na Péči množí. Ve škole se ztrácejí věci a všichni mají podezření na něho. Neposlouchá, chodí za školu, toulá se.“

„Ale já ho přece neuhlídám,“ zaúpěla prudce paní Eichenkranzová, stále červená v buclatých tvářích, „vždyť mám krám. Nemůžu furt za ním chodit, nemůžu furt hlídat každej jeho krok. Copak můžu vědět, kam chodí? Ale že by krad, to ne. Já jsem byla vždycky slušná, poctivá, od koho by to chyt? To se přece dědí.“

„A co ta vzduchovka, paní Eichenkranzová,“ zavrtěla paní Knorringová hlavou a přitiskla si noty na hruď, „před týdnem mu ji strážník zabavil. Střílel zde na hřbitově ptactvo. Pěnkavy a sýkorky. Není dovoleno střílet na žádné živé cíle.“

„Ale ne pěnkavy a sýkorky,“ vzepřela se paní Eichenkranzová, „ani ne kosy a veverky, veverky, ty už vůbec ne, ty má přece rád. Má rád všechny zvířátka i ptáky. Chtěl jen v zimě střílet vrány, to je přece škodná. Ale stejně žádnou netrefil, koukněte, co jich tu na tom hřbitově je…“ paní Eichenkranzová ukázala kolem sebe na nekonečné řady pomníků a stromů, kde v té chvíli právě nebyla jediná vrána, „vránu netrefil nikdy ani jednu. Vždyť by se ani nestrefil. Nikdy se vrány ani netknul.“

„Paní Eichenkranzová,“ řekla paní Knorringová a přendala si noty z jedné ruky do druhé, „vy se o něho málo staráte. Říkáte, že ho neuhlídáte, že máte krám. Že za ním pořád nemůžete chodit. Že nemůžete hlídat každý jeho krok. Málo se o něho staráte a v tom případě vám ho Péče může vzít.“

„Proboha,“ zvolala paní Eichenkranzová a sáhla si na černé lokny pod čepcem, „jak bych se o něj nestarala? Vždyť já se o něj starám, jak můžu. Vždyť já z něho nespouštím zrak. Vždyť já přece vím o každým jeho kroku. A nají se, vyspí, má všechno, co chce. Tak se někdy nemaj ani děti zlatníků.“

„Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a trochu se otočila k paní Mooshabrové, která stála s velkou černou plnou taškou za ní vedle správcové, „paní Mooshabrová. Tento dvanáctiletý hoch zde přítomné paní Eichenkranzové chodí za školu, toulá se a střílí ptactvo. Vy to tu na hřbitově znáte. Znáte to tu líp než pan Smirsch a Landl, víte, koho myslím, ach ne…“ paní Knorringová se náhle opravila, „ty ještě neznáte, jsou na Péči noví. Tak se toho, paní Mooshabrová, ujměte a přijďte mi dát na Péči zprávu. Já už musím na pěveckou zkoušku.“ A dřív než se kdo nadál, paní Knorringová si v rukou přendala noty a šla.

Chvilku bylo na hřbitovní cestě pod kaštanem ticho.

Pak se paní Eichenkranzová s tvářemi stále červenými pod černými loknami a modrým čepcem otočila k paní Mooshabrové a řekla skoro plačky:

„Jsem slušná vdova, o chlapce se starám, jak můžu. Starám, že padám, jak by mi ho mohli vzít. Vy jste na Péči zaměstnaná?“

„Jsem Natálie Mooshabrová, nejsem, ale působím,“ řekla paní Mooshabrová, „mám na to doklad.“

„Paní Mooshabrová má na to doklad,“ vpadla teď do řeči správcová, „dělá to už dvacet let. Atomu chudáčkovi Faberovi,“ ukázala na chlapcův hrob opodál, který byl už zasypán, „tomu chudáčkovi zachránila oko. Nebejt jí, tak ten chudák o to oko přišel.“

„Mám na to doklad,“ opakovala paní Mooshabrová a vytáhla z tašky kartu, „tady ho, paní, vidíte. Průkaz. Je v něm razítko a dokonce i podpis paní Knorringová.“

Paní Eichenkranzová koukla na průkaz a bezděčně ustoupila. „Ale vždyť já se o chlapce starám,“ řekla znovu, teď dost prudce, a sáhla si na čepec na loknách, „jsem slušná vdova a mám krám. A teď jdu chlapce hledat.“

„Ale co já,“ zasípal starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a zlatým řetězem na vestě, který tam pořád taky ještě stál a přešlapoval, „co já? Vy to, paní…“ řekl paní Mooshabrové, „budete vyšetřovat?“

„Já to budu vyšetřovat,“ kývla paní Mooshabrová.

„Paní Mooshabrová to bude vyšetřovat,“ vpadla správcová, „má v tom praxi. Působí na Péči dvacet let.“

„Kristepane, paní,“ zvolala paní Eichenkranzová znovu dost prudce, „vždyť von tomuhle pánu nic nevzal. Vždyť von toho pána ani nezná. Vždyť von ho ani v životě neviděl, a já taky ne.“

„Ale to je snad jedno, ne?“ zaskučel starý a pak se znovu obrátil k paní Mooshabrové a řekl: „Ale tak to, paní, tedy vyšetřujte.“

„To takhle nejde,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou plnou taškou, „přece musím napřed toho chlapce vidět.

Přece se ho napřed musím zeptat na to či ono. Přece napřed musím zjišťovat. Jděte domů,“ řekla starému v tvrďáku, „za tři dni odpoledne ve dvě jděte k paní Knorringová na Péči. Ta vám poví, co jsem vyšetřila. Já teď půjdu, paní, s várna,“ řekla paní Eichenkranzové, „s váma a chlapce najdete. Ale dřív musíte vy se mnou.“

„Kristepane,“ zvolala paní Eichenkranzová a vyvalila oči, „snad ne na policii? Já jsem slušná vdova, nikdy jsem s ní nic neměla, o chlapce se starám.“

„Ne na policii,“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou plnou taškou, „ne na policii, ale támhle kus dál k hrobu. Mám tam hrob, a když už jsem tu, tak se na něj musím kouknout. Ale až se kouknu, tak hned budem chlapce hledat.“

„Panebože,“ zvolala teď správcová a rozhlédla se po nekonečných hrobech, „škoda, že nemůžu s váma, já bych vám pomohla. Jestlipak ho, paní…“ řekla paní Eichenkranzová, „najdete?“

Pár lidí z pohřbu malého Fabera již odešlo, hrob opodál byl zasypán a byla na něm kytka. Odněkud z dálky zazněly horny, trubky a vznešený zpěv.

„To je další pohřeb,“ řekla paní Mooshabrová správcové a pak zatřásla velkou černou plnou taškou a řekla paní Eichenkranzové: „Tak pojďte.“

„Ale co já,“ zaskučel starý v tvrďáku a stál pod kaštanem jak sloup.

Daly se cestou pod kaštany a paní Eichenkranzová, stále ještě červená v buclatých tvářích, řekla:

„Jak jen může tvrdit, že ho chlapec vokrad. Jak si to jen může troufat. Paní, přece chlapce znám, jsem vdova, je mi padesát. On by nevzal ani flok.“

„Abyste se paní, nespletla,“ řekla paní Mooshabrová, „já znám jednu matku, co se taky takhle spletla. Taky si myslila, že to s dětma půjde, a pak je měla v pomocný škole a v polepšovně.“

„Ale ten můj zlej není,“ řekla paní Eichenkranzová, „poctivě ho živím, mám přece krám. A taky nestřílel sýkorky a veverky, ty má přece rád, nestřílel tu ani vrány. Von si jen tak hrál, jako že je střílí, ale nikdy žádnou netrefil, von se nikdy vrány ani netkl. A nevzal by ani kytku.“

„Střílet se nesmí nic,“ kývla paní Mooshabrová, „nesmí se střílet na žádné cíle. Já znám, paní, matku, které se dnes vrací syn potřetí z krimi, a z dcery bude pomalu to samý.“

„Ale já se vo něho starám, jak můžu,“ řekla paní Eichenkranzová, „já pořád vím, kde je a co dělá. Vím o každým jeho kroku. Chodí domů, sotva se stmívá. Kdepak aby se někde toulal. A neukrad by ani svíčku.“

„Péče vám ho vzít může,“ řekla paní Mooshabrová, „poslouchat se musí a za školu se nesmí. Já znám matku, která dětem zpívala ukolíbavku, a máte vidět dnes. Ta dcera se vdávala a koláče, co jí matka pekla k svatbě, vyházela oknem na dvůr koni.“

„Jestli snad nebyly tvrdý,“ řekla paní Eichenkranzová.

„Ale,“ paní Mooshabrová zatřásla velkou černou plnou taškou, „dobrý byly. Pekla je celej den a dala máslo, vanilku a hrozinky. I tvaroh.“

„To by můj kluk nevyhodil,“ řekla paní Eichenkranzová, „když, tak by dal koni cukr. Proč by mi ho Péče brala? Vždyť by nevzal ani světlo věčné…“

„Světlo věčné,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „co víte, co se z něho stane. Pomocná škola, polepšovna, pomocnej dělník, nádeník, možná nakonec i krimi… Já znám, milá paní, matku, kterej se vdávala dcera a před hostinou ji vyhodila a nedala jí ani kůrku. A měli šunku a salát. Měli víno a limonády. A vzala si na tu svatbu svý jediný sváteční šaty.“

Chvíli šly mlčky, paní Mooshabrová ve staré dlouhé černé sukni, starém tmavém šátku a jupce, s velkou černou plnou taškou, paní Eichenkranzová s červenými buclatými tvářemi v modrém čepci, pod nímž koukaly lokny. Bylo krásné zářijové odpoledne, slunce svítilo korunami stromů a odráželo se na náhrobcích a květinách. Šly větší dlouhou cestou, vroubenou zelenými kaštany, hlavní cesta to však nebyla. Pak došly na rozcestí, za nímž bylo oddělení velkých krásných hrobek. „Tak teď tuhle zahnem,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „támhle mám hrob. Až vykonám povinnost, musíte chlapce najít.“

„To víte, že najdu,“ řekla paní Eichenkranzová, „jak bych nenašla. Já přece vím o každém jeho kroku. Je zde na hřbitově.“

Došly k velké mramorové hrobce se sochou anděla, lucernou na světlo věčné a ohrádkou na desce, plnou zelené trávy.

„Tak jsme tu,“ řekla paní Mooshabrová, „musíte tu na mě čekat. Musím napřed vykonat potřebu a pak budu konat povinnost dětí.“

Paní Eichenkranzová se zastavila před hrobkou a pohlédla na nápis. Stálo tam velkým zlatým písmem:

RODINA ŠKOLNÍHO RADY

BARONA DE SCHUBAUERA

A pod tím stálo:

Školní rada

Joachim baron de Schubauer,

nar. 1854, zemř. 1914.

A pod ním řada jmen a číslic. Mathurin, Anna, Leopold, Rozalie.

„To je váš hrob, paní,“ řekla paní Eichenkranzová přiškrceně.

„To je můj hrob,“ kývla paní Mooshabrová, sehnula se a otevřela velkou černou plnou tašku, „nikdo už z rodu nežije a nestará se, jen já. Tak tu na mě čekejte.“ Paní Mooshabrová vytáhla z tašky konývku, košťátko a zahradnické nůžky. „Pak půjdeme hledat chlapce, paní, paní…“ dodala.

„Eichenkranzová,“ řekla rychle paní Eichenkranzová, „Klotilda Eichenkranzová. Mám krám mezi hřbitovem a parkem. U Filipova.“

Paní Mooshabrová vytáhla z tašky ještě láhev s vodou a vodu přelila do konývky. Pak vzala košťátko, zametla kus mramorové desky a místo u lucerny na světlo věčné. Pak vzala nůžky a trochu sestřihla trávu v ohrádce. Pak sáhla po konývce.

„Vodu z domu jindy nenosím,“ řekla, aniž se ohlédla, paní Eichenkranzová stála za ní, dívala se a ani nedutala, „beru ji zde ze sudu. To jen dnes ji nesu z domu, protože jsem byla na pohřbu a nechtěla jsem k sudu zacházet. Nikdo z rodu nežije a nestará se než já,“ opakovala.

„A paní,“ řekla teď paní Eichenkranzová měkce a dost nesměle, „vy jste baronka?“

„Já nejsem baronka,“ řekla paní Mooshabrová, „jsem Natálie Mooshabrová a působím na Péči. Tady na hřbitově mám pár hrobů, o který se starám. O který pečuju.“

„Ale,“ podivila se paní Eichenkranzová a její tvář se rozjasnila, „a máte za to nějaký peníze?“

„Mám,“ kývla paní Mooshabrová a vyňala z tašky ještě hadřík, „mám za měsíc za všechny svý hroby dva groše. Mám malou penzi po muži. Byl kočím v pivovaru.“

„Počkejte, paní,“ paní Eichenkranzová náhle přiskočila k hrobu, „já vám trochu pomůžu. Ten hadřík je na náhrobek? Já vám ho otřu.“

„Tak ho otřete,“ řekla paní Mooshabrová, „ale na anděla dejte pozor. Má naraženou peruť.“

Paní Eichenkranzová otírala anděla a náhrobek, paní Mooshabrová ometala košťátkem další část desky a pak byly hotovy.

„Že vám tu ta tráva tak nádherně roste,“ řekla paní Eichenkranzová, „to se ani nevidí. To ji na jaře sejete?“

„Na jaře ji seju,“ řekla paní Mooshabrová a schovávala do tašky nářadí, „taky kypřím zem. Mám doma rýček, mám ráda čistý, zdobný hroby. A teď půjdem tuhle po té cestě jako k páté kapli,“ paní Mooshabrová se zvedla od tašky a ukázala, „budem hledat chlapce. Ale napřed vám ukážu ještě pár hrobů, které mám v těch místech.“

„Tak je obsloužíme taky, ne?“ řekla rychle paní Eichenkranzová, ale paní Mooshabrová zavrtěla hlavou. „Jsou obsloužený od včerejška,“ řekla, „dnes to jenom zkontroluju. Jenom vám je ukážu a budem hledat chlapce.“

Opustily hrobku barona de Schubauera a pomalu šly cestou k páté kapli. Oddělení velkých krásných hrobek skončilo a opět se objevily menší chudší hroby.

„Tak se koukněte,“ paní Mooshabrová se za chvíli zastavila a ukázala na jeden oblý náhrobek, „vidíte tenhle hrob? To byla šťastná matka. Osmdesát let žila,“ ukázala na nápis, „měla moc zdárnýho syna. Byl to stavitel.“

Paní Eichenkranzová se zastavila a četla zlaté písmo na pomníku:

VINCENZA CANCEROVÁ

„Byl stavitel, byla šťastná,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou a paní Eichenkranzová četla druhé jméno pod prvním:

STAVITEL VINCENZ CANCER

„Tak a teď vám ukážu opak,“ řekla paní Mooshabrová a šla dál, „zahnem tuhle na cestu.“ Zahnuly na dost malou cestu a chvíli šly mlčky. Pak prošly mezi několika hroby po trávě. Pak se paní Mooshabrová zastavila a ukázala na špičatý pomníček pod zelenou břízkou.

„Tak se koukněte,“ řekla.

Paní Eichenkranzová přistoupila k hrobu a četla:

TEREZIE BEKENMOSCHTOVÁ

„A kdo to byl, ta paní Bekenmoschtová?“ zeptala se.

„To byla nešťastná matka,“ řekla paní Mooshabrová a rukou smetla z rovu pár předčasně spadlého listí, „ta měla děti nehodný. Pomocný dělníky a nádeníky. Myslila, že z nich budou slušný lidi a ke stáru jí pomůžou. Ke stáru se oběsila.“ A pak, s pohledem na pár hustých keřů, které byly opodál a zakrývaly několik sousedních hrobů, řekla:

„Jeden Bekenmoscht snad ještě žije, je to kameník. Ryje nápisy na hroby tady v kamenictví na náměstí u hlavní brány, můj syn Wezr se s ním asi zná. On se vůbec dost zná s kameníky. Tak paní, pojďte.“

Prošly mezi několika hroby po trávě na malou cestu a pak zahnuly na větší.

„A kudy vlastně půjdem?“ zeptala se paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na loknách, „ten hřbitov je tak veliký.“

„Snad to víte vy, kudy půjdem,“ odvětila paní Mooshabrová, „snad víte místo, kde se chlapec skrývá.“

„On se neskrývá,“ řekla paní Eichenkranzová, „on pobíhá. Je hned tu a hned tam. Mohl taky přeběhnout ze hřbitova na ulici a pak by tedy na hřbitově ani nebyl. No tak pojďte třeba jako tímhle směrem, tam asi bude,“ ukázala k páté kapli.

„Takto pak tedy radši takhle,“ ukázala paní Mooshabrová, „tam je totiž u hrobky Lochů vodovod.“

Šly kolem oddělení šestnáct větší cestou, která v dálce ústila do aleje, potkávaly lidi v letních šatech, také různé babky, bylo krásné zářijové odpoledne a paní Eichenkranzová řekla:

„Čistý a zdobný hroby být mají. To je vizitka rodiny. Ty vaše hroby, paní, jsou jak ze škatulky, radost se na ně dívat.“ A za chvilku řekla: „Ale ani se nedivím, že takový jsou, když tak dobře o ně pečujete, že i kypříte zjara zem. Já vím, že kdybyste chtěla, mohla byste mít takových zakázek na sta. Vy to umíte tak dobře, že byste mohla pečovat i o hrob Neznámýho vojína.“ A konečně řekla: „Kočí v pivovaře, to byli vážený lidi. Nebejt jich, tak se pivo vůbec nedostalo k hostům. Tohle já, paní, totiž vím sama nejlépe.“ Došly k menšímu rozcestí a paní Mooshabrová řekla:

„Měly bysme víc koukat. Já myslila, že ho hledáme.“

„A copak ho nehledáme?“ řekla paní Eichenkranzová, „počkejte…“ A popoběhla k jednomu pomníku za rozcestím, koukla za něj a řekla:

„Tady není. Kde jen může být?“

„Musíme hledat víc,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou plnou taškou, „víc, abych měla pro paní Knorringovou výkaz. Není snad támhle žatou malou mohylou…“ ukázala na jednu špičatou hrobku. Paní Eichenkranzová poodběhla k hrobce, nakoukla za ni a zavrtěla hlavou.

„Není ani tam,“ řekla, „ale počkejte. Já vím co. Já se zeptám.“ Před jedním hrobem na lavičce seděla nějaká stařenka s krajkovím u krku a paní Eichenkranzová k ní přistoupila.

„Neviděla jste, paní,“ řekla jí, „takovýho chlapce v pruhovaným tričku?“

Stařenka s krajkovím u krku měla na nose brejličky, mžourala do nějaké modlitební knížky a na otázku slabě zavrtěla hlavou.

„Taky ho neviděla,“ řekla paní Eichenkranzová, „to von bude někde na ulici.“

Konečně došly k vodovodu poblíž hrobky Lochů. Byla to trubka s kohoutkem nad obrovským sudem a lidé si tu točili vodu na zalévání hrobů. Vedle vodovodu pod velkým kaštanem stál obrovský koš na odpadky. Byly tam uschlé květiny, papíry a slupky od melounů.

„Melounů je letos dost,“ řekla paní Eichenkranzová, „byla úroda. Měla bych se doma kouknout, jestli se nekazí.“

„Víte,“ řekla paní Mooshabrová a přistoupila k vodovodu, „mám žízeň. Musím se napít. Natočím kapku do láhve,“ řekla a otvírala velkou černou tašku.

„Vy pijete zdejší vodu?“ vyhrkla s údivem paní Eichenkranzová.

„Z nouze,“ řekla paní Mooshabrová, „ale co? Vždyť teče z městského vodovodu. Je to stejná voda jako na Alžbětově, kde teď staví nové domy.“

„Ale tak víte co, paní,“ řekla náhle paní Eichenkranzová, „tak já vám něco povím. Nevyndávejte tu flašku a pojďte ke mně. Tam se napijete. Je to vocud kousek, je to mezi hřbitovem a parkem a aspoň uvidíte můj krám. Aspoň uvidíte, jak se živím. A možná vůbec, že chlapec bude právě tam.“

„A kdeže ten krám máte?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Mezi hřbitovem a parkem u Filipova,“ řekla znovu paní Eichenkranzová, „to je vocud kousek. Tam se napijete.“

„A copak, paní, prodáváte?“ zeptala se paní Mooshabrová, „melouny?“

„Ne melouny,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „věci na hřbitov. Kytice, svíčky, olej, světla věčná.“ A pak řekla: „Ale já mám vlastně dva krámky v jednom. Já mám přitom ještě malej výčep.“

„Výčep?“ řekla s údivem paní Mooshabrová, „a to taky čepujete?“

„Nečepuju,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „prodávám v láhvích.“

„A limonády taky?“

„Baže,“ kývla paní Eichenkranzová, „limonády, pivo. A i něco k snědku.“

„Snad ne i šunku a saláty?“ řekla paní Mooshabrová.

„Ty ne,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „ty mají v kiosku. Já kiosek nemám. Já mám krám, i když s pultem venku. Ale zato mám ještě vedle kytic, svíček a lamp věci jiný, však uvidíte. Aspoň uvidíte, jako chlapce pečuju. Půjdem takhle k Filipovu…“ ukázala.

Došly na konec hřbitova, kde byla zeď a větší mřížovaná brána, za níž byl park. U zdi, pár kroků od posledních řad hrobů, stála zadní část jakéhosi přízemního stavení, zpola zakrytá keři.

„Tak to je ono,“ řekla paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na loknách, „zde mám byt a krámek. Předek je však z parku, z parku je taky vchod. Ale mám dveře i sem na hřbitov, zadní dveře, vidíte?“ ukázala a paní Mooshabrová viděla, že stavení má dvířka i na hřbitov, zpola zarostlá křovím.

„A nebojíte se tu?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Ale to víte, paní, to je zvyk,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „jsem tu mezi těma hroby léta a tak jsem si už na nějaký ten noční mumraj na hřbitově zvykla. Ale tyhle zadní dvířka,“ ukázala ke křoví, „jsou stejně zatlučený. Jsou zatlučený a zrezivělý, ani by otevřít nešly. A i kdyby šly, tak je ani nikdo neotevře, nejsou od nich klíče. Těma nemůže ani duch.“

„Ale jestli se tu nebojíte jinak,“ řekla paní Mooshabrová, „víte, z tý druhý strany. Ze strany parku. Říká se, že není radno jít v noci kolem hřbitova tadyhle z tý strany parku, od Filipova… kvůli různým lupičům.“

„Ale to víte, paní,“ paní Eichenkranzová kývla, „potloukají se tu občas večer různý lidi, to víte, park, ale copak vím, kdo z nich je lupič a kdo ne? Mě ještě nevykrad nikdo.“

„A teď máte zavřeno?“ zeptala se paní Mooshabrová a paní Eichenkranzová kývla.

„Šla jsem na pohřeb a tak mám zavřeno. Dnes už neotevřu. Tak pojďte.“

Vyšly mřížovanou bránou ze hřbitova a octly se v parku. V parku na konci u hřbitovní zdi. Zpod vysokých stromů, obklopených hustými keři, sem vedlo několik cest. Zahnuly za roh zdi kolem velkého platanu a byly před krámkem a obydlím paní Eichenkranzové. Nad širokým oknem, na němž byla roleta, visel nápis:

VDOVA KLOTILDA EICHENKRANZOVÁ

hřbitovní potřeby

Vedle byl plech s barevným obrázkem láhve a na něm nápis:

PIVO, LIMONÁDY!

Paní Eichenkranzová vyňala klíč a otevřela dveře vedle staženého okna.

„To tu asi chlapec není, když je zamčeno,“ řekla paní Mooshabrová ve dveřích a paní Eichenkranzová kývla. „Asi není,“ řekla, „to je jistě ještě někde na ulici, uličník. Tak jen pojďte dál.“

Paní Mooshabrová se octla v kuchyňce, z níž vedly dveře do pokoje a do krámku. Dveře do krámku byly otevřené. Všude byla cítit zvláštní nasládlá vůně.

„Tak tady mám kuchyň a tuhle vidíte krám,“ řekla paní Eichenkranzová. „Támhle v krámu,“ ukázala do krámku, „jsou další věci. Nakoukněte.“

Paní Mooshabrová nakoukla do krámku a až se jí zatajil dech. Byla tam spousta vybledlých umělých kytic, svíček a olejových světel. Na stole ležela kupa rozmanitých náhrobních luceren. Na věšácích visely svazky omšelých barevných stuh s různými zlatými a stříbrnými nápisy.

„A to všechno prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová.

„To všechno prodávám,“ kývla paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na černých loknách, „prodávám lacino. U mě kupují lidi, který přicházejí na hřbitov tady parkem od Filipova. Ale znají mě ty, co chodí hlavním vchodem, bránou z Náměstí Annymarie Blažený od nádraží nebo od Blauentalu. Ale copak to, já prodávám ještě jiný věci, koukněte.“ A paní Eichenkranzová přistoupila k jednomu závěsu a rozhrnula jej. Za závěsem byla spousta holí a deštníků a byla tam též police, na níž leželo mnoho přepestrých šátků, rukavic a klobouků.

„To taky prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová.

„To taky,“ kývla paní Eichenkranzová, „a taky lacino, je to, jak se říká, použitý zboží. Ale některý je pěkný, skoro nový, jestli je měl ten člověk dvakrát, je to moc. Třeba tyhle deštníky nebo tenhle klobouk. Je mysliveckej. Tuhle jsou i tvrďáky, koukněte. A tuhle i pěkný rukavice. I jelenice na podzim i chlupáče na zimu ataky rukavice jen po jednom kuse, buď levý či pravý, ty se berou na mytí. To všechno prodávám. Já musím kouknout na ten meloun, jestli se nezkazil,“ řekla paní Eichenkranzová a koukla pod jakési sklo u kamen, „nezkazil. Ale vy máte žízeň,“ řekla rychle, „sedněte si v kuchyni a odložte tašku. Hned vám něco dám.“

„Říkáte, že máte i limonády,“ paní Mooshabrová popošla zpět do kuchyně, sedla si a dala tašku k noze.

„A víte, paní,“ sehnula se paní Eichenkranzová v krámě pod pult, „víte, že už zrovna nemám ani jednu? Jsou tu jen samy prázdný láhve, co tu jsou,“ ukázala pod pult, „ale to je jedno. Dám vám něco lepšího. Pivo.“ A přinesla do kuchyňky na stůl láhev piva a sklenku.

„Jo ale, paní,“ řekla náhle paní Mooshabrová na židli s taškou u nohy, „já jsem s tím nepočítala. Mám s sebou jen půlšesták.“

„Ale paní,“ zasmála se paní Eichenkranzová a sundala si čepec, pod nímž se objevily další krásné syté černé lokny, „vždyť jste host. Tak vzácný host, jsem ráda, že vás smím vůbec pohostit. Dám vám pišingr –“ paní Eichenkranzová odskočila do krámku, hmátla tam pod jakési sklo a dala na stůl pišingr. Pak otevřela háčkem pivo a nalila do sklenky.

„Tak jezte a pijte.“

„Máte to tu hezký,“ řekla paní Mooshabrová, když se napila a poděkovala, „teď si právě všímám, že vám zdejší okno vede do parku. Mý okno v kuchyni je z mléčnýho skla a vede do domovní chodby. To tady i spíte?“

„Tady na kanapi,“ kývla paní Eichenkranzová, „ale ještě jste neviděla pokoj. Ten je tuhle vedle…“ A paní Eichenkranzová rychle otevřela další dveře a ukázala pokoj. „Pohleďte,“ řekla.

Paní Mooshabrová vstala a nahlédla do pokoje. Byla tam skříň, židle a ještě jeden otoman. Na zdi visely obrázky.

„Pěkný,“ kývla paní Mooshabrová, „a zdejší okno vede do keřů.“

„Do keřů na hřbitov,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „je poblíž těch zadních zrezavělých dvířek, co nejdou otevřít, co jsou bez klíče. Ani jste to okno ze hřbitova neviděla, je zarostlý keři. Ale v zimě, když keře uschnou, dá se jím koukat přímo mezi hroby.“

Paní Mooshabrová kývla a šla si opět sednout do kuchyňky. „Pěkný,“ opakovala, „pěkný. A jak vám to tu všude voní. Já to cítila, jak jsem vešla. Jako marcipán nebo kadidlo. Nebo jste snad…“

„Ale paní,“ vpadla rychle paní Eichenkranzová, „ale paní, co si to myslíte! Jestli jsem snad nevykuřovala byt tuhle na svátek Rappelschlunda, kdepak, kdo to asi dělá! Jo, na svátek kněžny, to ano, to vykuřuju, to dávám do oken kytky, svíčky, koláče, to dávám víno, semhle do okna do parku i do toho v pokoji, to jo. Ale na Rappelschlunda nic. To tu voní ty suché kytky.“

„A to tu taky vaříte?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla k plotně.

„Zde v kuchyni vařím,“ kývla paní Eichenkranzová, „škoda, že právě nemám něco uvaříno. Takhle kdybych měla vraní polívku, to byste si, paní, pochutnala, to je obrovská dobrota. Ale musí to být mladá vrána, ze starý to už tak dobrý není. To je lepší než z kuřete. Jedla jste už někdy polívku z vran?“

„Ještě ne,“ paní Mooshabrová zavrtěla hlavou, „jednou jsem jedla psa. Ale to už je moc dávno. Kam chodíte pro chleba?“ zeptala se.

„K Elizabeth Verdun,“ řekla paní Eichenkranzová, „na náměstí k nádraží.“

„To je pekařství?“ zeptala se paní Mooshabrová, ale paní Eichenkranzová zavrtěla hlavou. „To je hokynářství, berou chleba od Moose.“

„Já chodím do družstva,“ řekla paní Mooshabrová, „tam mají chléb dobrý a laciný. Vždycky jednou za tři dni ve tři. Však tam zítra jdu.“

„Družstvo peče dobře,“ kývla paní Eichenkranzová, „i já bych tam chodila, ale tady u hřbitova a parku žádný družstevní krám není. Vy bydlíte na Stadiónu?“

„V Blauentalu,“ řekla paní Mooshabrová, „tam poblíž křižovatky s obchodním domem Slunečnice. Ale v tý starý části Blauentalu, ne v tý nový, jestli to tam znáte. Dcera se nedávno vdala a bude se stěhovat na Alžbětov, šetří na byt.“

„Na Alžbětově je krásně, tam se jí určitě zalíbí,“ kývla paní Eichenkranzová, „a kohopak si paní dcera vzala? Malíře či někoho z Péče?“

„Zedníka,“ řekla paní Mooshabrová, „zedníka jménem Laibach. Je to vzdělaný a pracovitý člověk. Zatím bydlí u slečny Klaudingerky v podnájmu. A chlapec tu holt není,“ řekla paní Mooshabrová a ještě se trochu napila piva.

„Není,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „kde jen může být. Ach bože, já mám trápení,“ řekla náhle paní Eichenkranzová a sedla si s hlavou v dlani na židli proti paní Mooshabrové, „já mám trápení, to nikdo neví. A teď Péče ještě hrozí, že mi ho vezme. Já o něj pečuju, jak můžu, já ho hlídám na každým kroku, vždyť já se soužím, že má malér ve škole.“

„Tak vidíte,“ řekla paní Mooshabrová a hleděla na její buclaté tváře a černé lokny, „a tohle já znám. I moje děti měly malér ve škole. Nabule se odmala prala a Wezr byl hruběj, zranil svý spolužáky, rval se taky. Ve druhý třídě ho poslali na Péči a tak jsem vlastně poznala paní Knorringovou. To si umíte představit, jak dlouho ji už tedy znám, když je dnes Wezrovi pětadvacet, to tam tenkrát paní Knorringová právě nastoupila. Wezra dali do pomocný školy a pozdějc to samý potkalo i Nabuli.“

„To je polepšovna?“ zeptala se paní Eichenkranzová.

„To není polepšovna,“ řekla paní Mooshabrová, „to je jen škola pro zlobivý děti, kde mají řád a dozor. Do polepšovny se dostal teprv pak, když tu pomocnou školu vyšel,“ řekla paní Mooshabrová.

„A co se s ním pak stalo,“ zeptala se paní Eichenkranzová. „No pak,“ řekla paní Mooshabrová, „scuknul se s pár kameníkama, asi taky s těma z kamenictví z náměstí, a byl už dvakrát v krimi. Teď je tam potřetí, právě mu to vypršelo a já se bojím, že co chvíli přijde domů. Přijde domů, víte, aspoň na skok. A Nabule o svatbě hodila koláče, co jsem jí pekla, koni a pak vyhodila mě. Před hostinou, nedala mi ani kůrku. A to jsem jim zpívala, když byli malí, ukolíbavku. A na tu svatbu jsem si vzala sváteční šaty. Kdepak v týhle sukni a jupce, co jsem dnes.“

„Ale paní,“ řekla udiveně paní Eichenkranzová, „tak to tedy byly vaše děti, co jste o nich vyprávěla na hřbitově?“ a paní Mooshabrová kývla.

„To byly mý vlastní děti,“ kývla paní Mooshabrová, „vyprávěla jsem vám o nich.“ A pak řekla:

„Co jsem už zkusila, nikomu nepřeju. To byste teprve viděla.

Kolikrát si říkám, kdybych je byla radši neměla. Ale já je mít chtěla, to je to. To je osud.“

„To je hrozný,“ řekla paní Eichenkranzová po chvíli, „to je hrozný.“ A pak znovu dala hlavu do dlaně a chvíli tiše seděla.

„Tak aspoň sama nejlíp víte,“ řekla po chvíli a zdvihla hlavu z dlaně, „co mám za trápení. Co můžu už víc dělat, já se nakonec usoužím. Asi jako ta paní, ta… co jste mi ukázala ten hrob pod břízou.“

„Bekenmoschtová,“ kývla paní Mooshabrová, „to vám věřím. A to ještě nevíte, co vás může potkat. Koukněte ty Faberovy, asi jste je znala, když jste šla na pohřeb…“ a když paní Eichenkranzová kývla, paní Mooshabrová řekla:

„Tak to snad bylo podobné. Aspoň paní si stěžovala, že je zlej a drzej, byla z něho na dně. Snad i chudák pil. Ten váš nepije?“

„Ach,“ mávla paní Eichenkranzová rukou, „taky. Vezme si tu flašku piva,“ mávla rukou do krámu, „a vypije ji. Já ho přece neuhlídám. Já ho nemůžu sledovat na každým kroku. Ještěže nevedu kořalku. Já chtěla, ale nepovolili mi to.“

„Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová. „Wezr pil taky. Od osmi let. Pivo ale už dřív, od osmi let pil kořalky. A nechodí ten váš pozdě večer domů?“

„Taky,“ kývla paní Eichenkranzová, „když zamknou hřbitov, domů se z něho dostane. Chodí těma zadníma dvířky, co jste viděla v křoví, umí je totiž lehko otevřít. Má klíč. Ale on se na hřbitově po zavření nikdy moc nezdrží, tak nejvýš hodinku, a v zimě ještě míň, když se brzy stmívá, to by se bál. Ale zato v parku. On chodí do parku a je tam do šera. Přichází za šera nebo za tmy.“

„Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová, „a Wezr to samý. Toulal se od sedmi. Chodil k řece pod most a přicházel za tmy. A paní, tak troch u taky… ten váš… nekrade…?“

„Ale,“ vzdychla paní Eichenkranzová a přejela si dlaní černé lokny, „tak trochu asi taky. To víte, já to nevím, já to nevím opravdu, já ho neuhlídám, ale možný to je…“ paní Eichenkranzová se rozhlédla po krámě, kde byly staré umělé kytky, svíčky, lucerny a stuhy a z kuchyně tam bylo vidět dveřmi, „vždyť já nevím, kde furt je, kam chodí, to bych musila být stále s ním a nespouštět ho z očí.“

„Tak vidíte, paní,“ kývla paní Mooshabrová a ještě se trochu napila piva, „a Wezr taky krad. Od mala. Krad, na co přišel, krad peníze. I mně, mý jediný úspory. Tak to pak je stejný. A co vás čeká, až doroste, ani nevíte. Abyste ještě nepřišla o nervy nebo se nezabila. Víte, já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá, modlila jsem se, ale nějaký šafář nebo sluha mi to vymluvil, a tak se už nemodlím, já věřím na osud. To všechno je osud, i že jsem ty děti vůbec měla, i že jsem je vlastně naneštěstí chtěla, teď mě osud trestá. Ale znám, paní, dost lidí…“

Náhle se paní Eichenkranzová zvedla ze židle a kvapně řekla: „Znáte dost lidí, paní, a mě právě něco napadlo. Prosím vás,“ přejela si dlaní černé lokny, „když znáte dost lidí, neznáte snad taky nějakou Máry Capricornu?“

„Máry Capri?“ udiveně řekla paní Mooshabrová, „bože, tohle jméno jsem už slyšela! Paní správcová Kralcová mi ho tuhle řekla, kdo to ta Máry Capri je? Kdo to vlastně je?“

„Já ji neznám,“ řekla paní Eichenkranzová, „já nevím. Já jsem o ní taky jen slyšela. Slyšela jsem o ní tady na hřbitově.“

„Tak ona umřela?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla k pokoji, jehož okno vedlo na hřbitov.

„Neumřela,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „já o ní na hřbitově jen slyšela. Ale jestli vás to zajímá, když se o ní něco dovím, ráda vám to sdělím. To víte, na hřbitově se člověk dozví leccos. Jednou jsem se tu dokonce dozvěděla o tom novým obchodu s máslem. Tak, paní, pijte a vemte si pišingr.“

Paní Mooshabrová se ještě napila piva a pohlédla k noze, kde stála její velká černá plná taška. „Máte to tu hezký,“ pokývala hlavou, „když jsem byla mladá, tak jsem taky vždycky chtěla mít takovýhle krámek. Víte, já jsem vždycky chtěla mít kiosk a prodávat pivo, nějaký salát, šunku, limonády… a groše jsem na to už ušetřila, na takový krámek nebo kiosk, no, ale pak…“ paní Mooshabrová vzdychla, „pak z toho sešlo. Kiosk,“ řekla pomalu a smutně, „jsem neměla. Taky jsem od mala chtěla být hospodyní. Chtěla být hospodyní jako jedna má kamarádka ze školy, ta jí byla. Vdala se, ale muž jí brzo umřel a byla hospodyní dál. Tak já teď pomalu půjdu…“

„A co uděláte s tím starým se zlatým řetězem, paní,“ řekla paní Eichenkranzová, „pozvala jste ho za tři dni na Péči. Kluk mu přece nic nevzal, natož groše. Vždyť ani nemohl. Přece mu je nevytáhl u hrobu ze šosu.“

„Snad je ten člověk někde ztratil,“ řekla paní Mooshabrová s povzdechem, „chlapce jsme však nenašli…“

„Ale hledali jsme,“ řekla paní Eichenkranzová, „hledali jsme přece celé odpoledne. Panebože, to by byla hrůza, kdyby mi ho Péče vzala, já nevím, co bych dělala.“

Paní Mooshabrová se náhle trochu zarazila a nejistě pohlédla na paní Eichenkranzovou. Pak nejistě řekla:

„Ale paní, proč se tak bojíte, že vám ho Péče vezme. Vždyť by vám to ulehčilo, když je zlej. Vždyť byste měla aspoň klid.“

„Klid,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „klid snad. Klid snad… Ale víte, paní, když ono to v těch polepšovnách… sama jistě víte nejlíp, co se říká… vypadá strašlivě. Dávají jim tam ruce do šroubů a nohy do klád, bijou je tam řemeny, někdo tam snad dokonce přijde i o zrak…“ paní Eichenkranzová pohlédla sklesle na paní Mooshabrovou, a když paní Mooshabrová mlčela, jen hleděla před sebe na stůl, paní Eichenkranzová se k ní naklonila a řekla:

„A pak, víte, paní, když já ho moc potřebuju. Když on mi pomáhá v krámě. Jak bych vůbec prodávala, kdybych ho neměla, to je to. Paní, dá-li se s tím něco dělat, když mi slouží k obživě…“

„Dobrá tedy,“ kývla paní Mooshabrová, vstala, vzala tašku a náhle se rozhlédla po zemi, „tak se netrapte. Přijďte taky na Péči, pozítří odpoledne přijďte, snad se to spraví. Říkáte,“ paní Mooshabrová se znovu rozhlédla po zemi a také ještě zavadila zrakem o krám, do něhož bylo vidět dveřmi, „říkáte, že se chlapec večer toulá v parku?“

„V parku u vodotrysku, co je ta socha básníka,“ kývla paní Eichenkranzová a pak pohlédla na stůl a řekla:

„Ale paní, vy jste nejedla ten pišingr. Tak si ho aspoň vemte domů. Ukažte…“ a paní Eichenkranzová vzala pišingr a dala ho do tašky paní Mooshabrové. „Nechcete ještě pít?“

„Už ne, a děkuju za pohoštění,“ řekla paní Mooshabrová a znovu se rozhlédla po zemi, „v parku u vodotrysku, co je socha básníka?“ A když paní Eichenkranzová kývla, paní Mooshabrová šla ke dveřím. Ale u dveří se ještě jednou rozhlédla a náhle řekla:

„A paní, myši tu nemáte?“

„No,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „to víte, že tu a tam jsou. To víte, z jedný strany park, z druhý hřbitov, to se tu nějaká najde. Ale na pišingry nemůžou,“ řekla rychle, „ty mám pod sklem.“

„Měla byste sem tam dát past,“ kývla paní Moshabrová a vyšla před krámek, „aby se vám tu nerozmohly. Nerozmohly pod vlastní střechou, to je pak zkáza. Tak tedy pozítří odpoledne na Péči.“

A paní Mooshabrová pozdravila a šla.

5.

Druhý den odpoledne se vracela paní Mooshabrová z nákupu z družstva. V menší černé tašce nesla chléb, trochu cukru a půl kila krup. Když docházela ke svému zchátralému domu, potkala zedníky, kteří se vraceli z práce. Šli jen tak v zabílených blůzách – bylo slunné zářijové odpoledne –, zpívali si a na paní Mooshabrovou sotva mrkli. „Už aby to skončili,“ myslila si paní Mooshabrová, „ještě se tam vskutku všichni zabijem. Prápor jsem sundala…“ pohlédla na průčelí zchátralého domu, „ale než ho uložím, musím ho vyprat. A večer…“

Večer chtěla jít paní Mooshabrová do parku k vodotrysku. K vodotrysku k soše básníka, kde se toulá malý Eichenkranz. „Večer půjdu do parku k vodotrysku,“ říkala si, jak docházela k domu, „musím tam toho chlapce najít. Včera jsme ho nenašly a zítra musím s hlášením k paní Knorringové. Přijde tam i ten starý okradený od hrobu a ubohá paní Eichen. Večer jdu do parku a chlapce najdu.“ V myšlenkách na paní Eichenkranzovou, na večerní návštěvu parku a na zítřejší hlášení u paní Knorringové došla paní Mooshabrová k domu.

Když v průjezdu u cihel, trakaře a sudu vápna otvírala dveře, měla dojem, že je někdo v bytě. Ale strašlivě se lekla, teprve když vešla do chodby. Z kuchyně slyšela jakýsi příšerný hlas, a než mohla hodit tašku na zem a snad dočista na chvíli vyběhnout i z bytu, dveře kuchyně se otevřely a Wezr vyšel na práh.

„Rukulíbám,“ řekl.

„Rukulíbám,“ řekl po chvíli.

„Rukulíbám,“ řekl do třetice a otočil se zády.

Vešla za ním do kuchyně s menší černou taškou, v mrákotách.

Když čekala, že sem k ní do bytu přijde a chystala se na to, teď když tu vskutku byl, vešla za ním v mrákotách. Měla dojem, že za ten čas v arestu ještě zesílil a zhrubnul. Měl širokou tvář, nízké čelo a chladné světlé oči. Tak chladné a světlé, že když na někoho pohlédl, šel z nich strach. Paní Mooshabrová si sáhla na čelo a náhle měla dojem, že sedí na kanapi u černého praporu, který chtěla prát, a menší černou tašku s nákupem má u nohou. A ten hrozný Wezr seděl u stolu a naproti němu Nabule a ještě jeden člověk.

V první chvíli ho měla za jednoho ze svatebních svědků. Měl kratší rozházené vlasy, nízké temné čelo a svislé koutky úst. Vypadal jako zplihlý černý pes.

„Myslí, že sní, ale to je jedno,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas nejhoršího hrobaře, „na to je recept. Nebudu ho předvádět, aby nevomdlela,“ řekl a sáhl si pěstí mezi oči.

„Myslí, že sní,“ vřískla Nabule přihlouplým otlemeným smíchem a zakroutila se a natřásla, „ale nesní. Kdyby se byla zdržela,“ vřískla, „už by tohle tady na tom stole nebylo.“

„Bylo,“ řekl Wezr a zapálil si cigaretu, jeho ruce byly ještě větší než ruce ženicha Laibacha, cigareta se mu v nich ztrácela, „bylo, protože jí dneska taky něco kápnem. Na oslavu mýho příchodu. Aby nás neměla za lakomce.“ A rychle hrábl na stůl a začal cosi počítat. A v té chvíli si paní Mooshabrová na kanapi všimla, že na stole leží spousta peněz a že to, co Wezr počítá, jsou bankovky, a v té chvíli si i všimla, že Nabule má jakýsi letní plášť, který na ní nikdy neviděla, křiklavě zelený s tmavým límcem, a on, Wezr, má černý oblek s bílou košilí a kravatou, který na něm také nikdy neviděla, a v té chvíli si všimla, že na kredenci visí nějaký deštník s krásnou lesklou rukojetí. Náhle měla dojem, že se jí točí hlava, ale to už Wezr znovu promluvil.

„Tohle je tvý,“ odpočítal peníze a strčil je k Nabuli, „tohle tvý…“ odpočítal peníze a strčil je k cizímu člověku, černému psu, který stále mlčel, jen občas šlehl okem k paní Mooshabrové, „tak a tohle je, dámy a pánové, moje. Tohle…“ ukázal na zbytek, „to dáme jí. Na oslavu mýho příchodu. Aby nás neměla za lakomce.“

Paní Mooshabrová spatřila na stole čtyři hromádky peněz a hlava se jí točila. Náhle měla dojem, že dočista spí.

„Myslí, že spí,“ vřískla Nabule a nějak divně koukla na svou hromadu peněz.

„Spí,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „i na to je recept. Ale nebudu ho předvádět,“ řekl a sekl si dlaní mezi oči, „tohle se už stejně dnes nedělá, stačí na to trochu silný vůle.“ A pak sklepl cigaretu a hodil hlavou k Nabuli. „Co koukáš,“ řekl.

„Co,“ vřískla Nabule a hodila peníze nad stůl, „že nemáš lepší. Když s tímhle přijdu do salónu, řeknou, že žebrám.“

„Dvougroš ti u chrámu nikdo nedá,“ řekl Wezr a sklepl cigaretu, „u chrámu se dávají čtvrtníky, v posteli šesták. Víc dá snad nějakej bohatej študentík…“ zasmál se, „tak hezky rychle dělej.“ A Nabule se zakroutila, natřásla a hrábla do peněz.

„Tohle je na světlej přeliv, na ten salón krásy,“ zakroutila se a zdvihla oči, „tohle na večerní róbu. Tohle na šperky a kanape, z támhletoho dreku,“ hodila hlavou k otomanu, „lezou dráty. A za tohle koupím obraz. Tu tříokou ženskou s labutí.“ A s přihlouplým otlemeným smíchem shrábla své peníze a strčila je do kapsy.

Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila, ani nedýchala. Na stole teď ležely tři hromádky peněz a na kredenci visel deštník s krásnou lesklou rukojetí, paní Mooshabrová měla náhle žízeň. Ten třetí člověk, co tu seděl a dosud nepromluvil, jen po ní občas šlehl zrakem, ten černý pes, jí teď připadal jako nějaký Wezrův známý, jako nějaký kameník. Paní Mooshabrová bezděčně hmátla vedle sebe na černý zmuchlaný prapor.

„Tohle je na motorku,“ řekl Wezr a klepl do bankovky, „tohle je na osvěžení po tý černý trudný práci a za tohle jedu o prázdninách k moři. Na vorvaně.“ A i on shrábl peníze a strčil je do kapsy. Na stole zbyly dvě hromádky a na kredenci deštník s lesklou rukojetí. Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a měla žízeň. Náhle si všimla okna z mléčného skla, které vedlo pod schodiště, a opět ji na chvilku obestřely mrákoty. Na okně viseli dva zajíci v kůži. Viseli za zadní svázané nohy hlavami dolů.

Vtom tloukly hodiny u kamen půl pátou a paní Mooshabrová na kanapi jako by se náhle probrala.

„Panebože,“ probrala se na kanapi, „panebože, vy se tu dělíte o groše. Vy se tu dělíte o úplný jmění. Za to si můžete koupit na Stadiónu vilu. A copak nevíš,“ otočila se k Nabuli, „že chce Laibach koupit na Alžbětově byt? Přece dáš taky na byt, když máš tolik peněz.“

Pohlédli na ni, Wezr svýma chladnýma světlýma očima, člověk černý pes šlehl po ní okem a Nabule promluvila. Vřískla.

„Na byt,“ vřískla, „na byt, copak Laibach nedělá? Copak nešetří? Copak můžu večer v hadrech jako harfenice? A kanape a vobraz,“ vřískla, „je snad málo?“

„Neřvi,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „neřvi. Nemluvíš s Laibachem.“ A pak sklepl cigaretu a otočil se k cizímu člověku s kratšími černými vlasy, nízkým temným čelem a svislými koutky, k černému psu. A ten cizí člověk černý pes se usmál a promluvil:

„Paní,“ usmál se a jeho hlas byl měkký, hebký jako samet, „paní. Nechtěla byste, aby Nabule pana Laibacha i šatila? Aby mu nosila jídlo? Aby mu platila i holiče? Každý si musí, paní, vydělat svý…“ usmál se měkce, hebce a i on teď shrábl své peníze a strčil je do kapsy. Na stole zbyla poslední hromádka peněz, na kredenci deštník a na okně zajíci. A paní Mooshabrová na kanapi opět měla dojem, že sní nebo spí, dál zírala, hlava se jí točila, měla žízeň a tu náhle Wezr na ni pohlédl chladným světlým zrakem a řekl: „Ty vypadáš vskutku divně. Jako bys spala nebo měla horečku. Hele, co je tu peněz. Hele, co jich je…“ A hrábl do peněz, které zbyly na stole, sklepl cigaretu a řekl: „Co jich je, a ty hlásáš, že ti kradu úspory. Tvý dva groše. Tuhle jich máš dvacet. Kiosk by sis za to,“ zasmál se a sklepl popel, „koupila.“

Paní Mooshabrová cítila, že povalila tašku u svých nohou, že jí vyschlo v krku a že má okoralé rty. Měla zřejmě horečku. Ale vtom už opět promluvil cizí člověk černý pes.

„Dvacet grošů, paní,“ řekl hebkým sametovým hlasem a tiše se usmál, „dvacet grošů jste snad ani v životě neměla. Kiosk byste za ně koupila a ještě zboží. Na Měsíc byste za ně dolítla a ještě by na mražený krém zbylo. V lávě v kráteru Borman byste se koupat mohla a ještě jíst pečený líhně. A vy hlásáte, že vám Wezr krade groše? Ba ne, paní,“ usmál se a jeho svislé koutky úst se blaženě zdvihly, „vy se mýlíte.“ Nabule si zakryla dlaní přihlouplá otlemená ústa a Wezr suše řekl:

„Mívala prachy v kredenci, pak v plotně, pak ve špajzu v myším jedu. Teď je má v pokoji ve stolku u maškarád. U čepce, brejlí a pečeti. Asi je tam dala, když čekala, že se vrátím. Z arestu, jak rozhlašuje…“ A když se cizí člověk černý pes udiveně usmál, řekl: „Ano, z arestu. Z vězení. Z krimi. A to jsme ještě nemluvili o támhletom okně. Co ty dva zajíci,“ otočil se ke kanapi a ukázal na mléčné sklo, „co říkáš těm? Pro jednu osobu je to jídlo na tejden.“

„Ano, paní,“ řekl hebce cizí člověk černý pes a hleděl na paní Mooshabrovou, „jsou čerstvě zastřelený, ještě z nich kape krev. Váš syn je střelil před chvílí v lese. Měla jste vidět, jak se překotili, jako akrobati.“

Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a rty měla suché. Pohlédla na zbylé peníze na stole, na deštník na kredenci a na zajíce na okně a náhle jako by se podruhé probrala. Náhle ukázala na zajíce a řekla:

„Jávám je uvařím. Uvařím a kus upeču na másle. Nebo na paprice,“ řekla a sáhla si k noze, aby postavila převrácenou tašku, „to bych musela vzít smetanu. Tuhle v tý tašce mám jen nějaké kroupy.“

„A mně byste taky kus dala?“ řekl cizí člověk černý pes a tiše, měkce hleděl.

„Prosím,“ řekla paní Mooshabrová zmateně, „když jste… přítel mých dětí, tak vás asi pozvou.“

„A paní,“ řekl znovu cizí člověk černý pes a tiše se usmál, „neuvařila byste kávu?“

„Uvařím,“ kývla paní Mooshabrová, vstala z kanape a šla ke kredenci, když tu náhle Nabule vyprskla smíchy.

„Kafe se dnes napijem ažaž,“ vyprskla smíchy a zakroutila se v křiklavě zeleném plášti s černým límcem, „vždyť jdem do Ritzu.“

V kuchyni se na chvilku rozhostilo ticho. Paní Mooshabrová nerozhodně stála u kredence a hleděla na Nabuli, hleděla na Wezra, hleděla i na člověka černého psa a pak pohlédla na stůl. A Wezr náhle sklepl cigaretu a koukl na sestru.

„Máš recht,“ koukl na sestru, „vždyť jdem do Ritzu. Možná že tam potkáš i toho študenta, jakže se jmenuje… Baar, možná že tam bude i ten druhej. Nevař kafe,“ otočil se k matce, „zajíce si uvař třeba na haluhách. Co je to támhle za ten černej hadr?“ ukázal na otoman.

„To je přece prápor,“ řekla paní Mooshabrová, „visel na domě. Přece tu umřel Faber.“ A pak dodala:

„Musím ho vyprat a jít do parku k vodotrysku.“

V té chvíli Wezr uhasil cigaretu a pohlédl na matku. A pak koukl na Nabuli, která si dlaní kryla otlemená ústa, koukl na cizího člověka černého psa a pak se zády opřel o opěradlo židle. Opřel se o opěradlo židle, dal ruku na stůl, jako to dělají úředníci, a řekl: „Tak vona chce prát prapor a jít do parku. Prát prapor a jít do parku k vodotrysku. A že jsem se vrátil z arestu, jak říká…“ zasmál se jak hrobař, „je jí jedno. Že jsem se tam touhle rukou něco nadřel,“ potěžkal svou obrovskou pěst a zasmál se jak hrobař, „ji nezajímá. Že to teď jdem oslavit a chcem, aby šla s náma, to ne. Ona bude prát prapor a půjde do parku.“

Paní Mooshabrová stála náhle u kredence jak zkamenělá, nevěřila uším. Měla-li dřív dojem, že se jí to všechno zdá, teď se lekla, že se snad zbláznila. Nebyla schopna slova.

„No co stojíš a koukáš,“ řekl Wezr.

„No co stojíš a koukáš,“ řekl podruhé.

„No tak co,“ zvolal do třetice…

„Probůh,“ zašeptala paní Mooshabrová a opřela se o kredenc, „probůh, přece nevím, že to jdete oslavit. Že mě chcete pozvat. To není možné.“

„Všechno je možné,“ řekl Wezr suše a hleděl na matku světlýma chladnýma očima, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je všechno možné.“

„Paní,“ usmál se teď opět člověk černý pes a jeho hlas byl hebký, měkký jako samet, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je vskutku všechno možné. My jdeme slavit a vás chceme pozvat. Ale vy vskutku tvrdíte, že se Wezr vrátil z kriminálu? Paní,“ usmál se, „abyste snad ještě netvrdila, že tyhle peníze, zajíci a deštník jsou kradený. Že pocházejí z nějakého lupu. Vždyť vy, paní, ani nevíte, kdo Wezr je.“

„Já bych tedy šla,“ vyhrkla konečně paní Mooshabrová, stále se podpírala o kredenc, „prápor bych vyprala zítra a do parku k vodotrysku…“

„Hele,“ přerušil ji Wezr rázně a světlé chladné oči upřel k jejím nohám, „jdi se strojit. Za chvíli jdeme. Ale ustroj se řádně, kdoví kdo v tom Ritzu všechno bude.“ A pohlédl na Nabuli, na černého psa a zbylé peníze na stole.

Paní Mooshabrová se odtrhla od kredence a jako v mlze šla do pokoje.

„Probůh,“ řekla ve dveřích, „kdoví kdo tam všechno bude. Ty mladí páni z vdavek tedy taky. Ten pan Baar a ten druhý, študenti. Opravdu?“ A Wezr kývl.

Za chvíli se paní Mooshabrová objevila v kuchyni v dlouhé černé lesklé sukni, jupce ave střevících bez kramfleků. Ve svých starých svátečních šatech, v nichž byla na svatbě. V ruce měla černozlatý šátek.

„Tak jsem tu,“ řekla a hlava se jí točila.

„Už je tady,“ vyprskla Nabule a natřásla se.

Wezr chvíli mlčky hleděl na matku, opíral se zase o opěradlo židle a jednou rukou lehce klepal o stůl. Pak suše řekl:

„Studenti tam budou a kdoví kdo ještě, v tomhle šátku nesmis.

V tom vypadáš jak funebrák. To nemáš ňákej světlej?“

A zatímco se Nabule s přihlouplou otlemenou tváří natřásala, kroutila a smála a cizí člověk černý pes jen mlčky šlehal okem po černozlatém šátku, paní Mooshabrová vyhrkla:

„Já vím co. Vím co. Správcová má světlej šátek, ona mi ho půjčí. Já k ní skočím, jsem tu hned.“

„Tak skoč,“ řekl Wezr a stále se opíral o židli a rukou klepal o stůl, „skoč a přijď brzy. Stejně musíme taxíkem. A ještě něco,“ řekl. „Když už jdeš k správcový, řekni jí… že by ses měla taky tak trochu… zkrášlit.“ A pak klepl do stolu, vstal a zasmál se jak hrobař.

Paní Mooshabrová pustila černozlatý šátek a vyběhla z kuchyně. Proběhla průjezdem, chodbou a vpadla ke správcové.

„Propánakrále, paní Mooshabrová,“ zvolala správcová, byla jen v županu a právě si přišívala knoflík, „co se stalo? Je tu Wezr, viďte…“

„Je tu,“ zvolala paní Mooshabrová, „je tu a představte si, nevěřím uším. Jsem z toho úplně pryč. Je to úplně nečekaný…“

„A co se tedy stalo,“ zvolala správcová, „nějak v arestu zestár?“

„Nezestár, zesílil, ale snad se změnil,“ řekla paní Mooshabrová, „pozval mě na slavnost. Na slavnost, že se vrátil. Je tam i Nabule a ještě jeden cizí člověk, asi kameník. Někam do Ri, do Ri… nevím, kde to je, ale představte si, budou tam snad i ty dva mladý páni, ten pan Baar a ten druhej z oddavků, ty študenti, já se před nimi tenkrát, když mě Nabule vyhnala, tak styděla a teď se s nima sejdu. Ale ten můj černozlatej šátek se mu nezdá, jsem prý v něm jak funebrák, chce, abych vzala světlej. Paní Kralcová, vy máte takovej hedvábnej…“ Ale vtom už domovnice sekla s šitím a běžela ke skříni.

„Panebože,“ zvolala, „to jsou věci, nebeský mocnosti se obrací. Ze svatby vás Nabule vyhnala a Wezr se vrátí z arestu a zve vás na slavnost. Ale mně se vždycky zdálo…“ domovnice vytáhla jakýsi šátek ze skříně, „mně se vždycky zdálo, že je ten Wezr lepší než ona, já jsem vám to ani moc nechtěla říkat, ale teď vám to řeknu. Být to obráceně, Nabule by vás nepozvala, to je mrcha. Heleďte, tu je, vemte si ho,“ a správcová dala paní Mooshabrové hezký bílý šátek.

„A poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla rychle správcová a zapnula si župan, „a kam to vlastně jdete? Do Ri, do Ri… co to je? Panebože,“ vykřikla náhle, „není to Ritz?“

„Ritz,“ kývla paní Mooshabrová, „Ritz, tak to nazval. A co to, prosím vás, vlastně ten Ritz je? Nějaká študentská hospoda?“

„Studentská hospoda,“ vykřikla správcová smíchy, divže neupadla, „to je hotel. To je přece,“ spráskla ruce, „nejlepší hotel v městě. Na Stadiónu. Když sem přijede nějaká vládní delegace za Rappelschlundem, tak bydlí tam. Rappelschlund tam pořádá hostiny na počest návštěv, když to nechce mít v knížecím paláci. Tam je luxusní restaurant a chodí tam samý vybraný lidi. Profesoři, inženýři a bohatý kupci. Důstojníci, radové a komorníci. To víte, bohatý študenti holt taky, tam se jí na stříbře.“

„Probůh,“ řekla paní Mooshabrová a sedla si na židli, „jí na stříbře? Nemyslíte snad i šunka, vlašský salát, limonády…“ a správcová se jen zasmála a mávla rukou.

„Prosím vás,“ zasmála se a mávla rukou, „bažanti a ústřice. Skarflety a líhně. Tak si honem zavažte ten šátek, ať vidím, jak vám padne.“ Paní Mooshabrová si rychle zavázala šátek a řekla:

„Ale musím vám, paní správcová, ještě něco říct. Představte si, že mi dal Wezr na stůl nějaký peníze, kolik to je a co se za to koupí, vám teď nechci ani říkat, a taky dva zajíce mi dal, jsou na okně, mám si je uvařit na haluhách. A na kredenci je deštník s krásnou rukojetí, ale ten asi není můj, aspoň se zatím o něm nezmínil. No a co mi řekl ještě. Že když jdu do takovýhle resta a bude tam bůhvíkdo, měla bych se trochu zkrášlit. Přimalovat, myslil asi,“ paní Mooshabrová se zasmála, „já se toho nikdy ani netkla, ani když jsem byla mladá, ani když jsem se vdávala. Ale co myslíte, když tam budou študenti a bůhvíkdo ještě… Wezr řekl, že jste odbornice.“

„To víte, že jo, když myslí,“ vyhrkla správcová, „to víte, že jo, jen to udělejte. Ritz navštěvují dámy. Dám vám růž.“ A správcová kvapně kamsi odběhla a přinesla růž a pak poblíž okna nabarvila paní Mooshabrové rty. A pak náhle řekla „počkejte“, přinesla černou tužku a nabarvila paní Mooshabrové obočí. A pak ještě jednou řekla „počkejte“, přinesla růžovou mast a nabarvila paní Mooshabrové tváře. A nakonec je ještě poprášila bílým pudrem.

„Panebože,“ řekla paní Mooshabrová před zrcadlem a nevěřila vlastním očím, dech se jí tajil a hlava točila, „to snad není možný. A vidíte, paní Kralcová, a zrovna dnes mám tolik práce. Chtěla jsem prát prápor a teď za chvíli kvečeru jít do parku k vodotrysku.“

„Prát prápor a jít k vodotrysku,“ vyprskla správcová a tváře jí jen plály, „prosím vás, když máte jít do Ritzu, že byste mohla. To je přece holej nesmysl. A víte ještě co,“ zvolala správcová a tváře jí jen plály, „já vám půjčím ještě něco na krk. Na tu jupku. Mám korále. Dívejte se zatím do zrcadla, jsem tu hned.“ A správcová opět kamsi odběhla a vzápětí přinesla korále. Byla to šňůra velkých červených, zelených a žlutých koulí.

„Jsou z bambusu,“ zasmála se správcová, „měla jsem k nim ještě náušnice, ale ty jsem ztratila. Na maškarním bále. Ukažte, paní Mooshabrová, já vám je navleču.“ A správcová navlékla paní Mooshabrové na krk korále, tu šňůru, a pak uskočila, aby se koukla.

„Panebože,“ vydechla paní Mooshabrová a hlava se jí před zrcadlem opět točila a dech tajil, „a já měla dnes jít k vodotrysku, co tam chodí ten syn paní Eichen. Vždyť musím zítra na Péči, na Péči s hlášením, vždyť tam přijde i ten starý okradený od hrobu.“

„Starý okradený od hrobu,“ vyprskla správcová, „prosím vás, paní Mooshabrová, na tyhle nesmysly teď přece nemyslete. To byste byla hloupá, abyste chodila do parku místo do Ritzu, taková možnost se vám jen tak nenaskytne. Říkáte, i študenti tam budou, Wezr vás odškodní za tu svatbu, to přece snad tušíte a chcete…“, a když paní Mooshabrová jen vzdychla a kývla, správcová dodala: „Paní Knorringové prostě sdělte, že jste zatím nic nezjistila, jakýpak cavyky, stejně za to nemáte groš. Ale paní Mooshabrová,“ správcová náhle potřásla hlavou, „když tak na vás koukám, tak se mi zdá, že to ještě není všecko. V Ritzu musíte být dokonalá, zvlášť když tam budou študenti. Ten světlej šátek, jak se mi zdá, k tomu moc nejde, vypadá to dost venkovsky. Vy na hlavě nesmíte mít šátek, ale klobouk. Když vezmete klobouk, sčešu vám vlasy za uši a uši budou vidět.“

„A co z toho,“ s úžasem vyhrkla paní Mooshabrová.

„Co z toho,“ zasmála se správcová, „přece to, že vám na ty uši půjčím náušnice.“ A pak řekla: „Mám tu jedny takový skleněný ringle. A na rukou, paní Mooshabrová, musíte mít bílý rukavičky, ty mám též. V tom Ritzu musíte být mnohem krásnější než na tý bídný svatbě, už kvůli študentům.“

A pak tedy správcová sčesala paní Mooshabrové vlasy, donesla náušnice, červené ringle na dlouhých lesklých drátech, navlékla jí je do uší a donesla bílé rukavičky s krajkovím a natáhla jí je na ruce. A pak odběhla do pokoje a přinesla klobouk.

„Kde jste to vzala,“ užasla paní Mooshabrová, „kde jste to jen vzala? Nikdy jsem to na vás neviděla, není to z Paragvaj? Vždyť to sama ani nenosíte.“

„Sama to nenosím,“ zasmála se správcová, „rukavice mám ještě ze svatby, starej mi je koupil k oltáři a klobouk je export z Paragvaj, brala jsem ho na ty maškarní bály. K těm korálům a náušnicím, co jsem ztratila. Tak si ho nasaďte.“

Paní Mooshabrová si nasadila klobouk a dech se jí potřetí zatajil a hlava zatočila, nevěřila očím. Klobouk byl černý, s širokou střechou, fialovou mašlí a dlouhým chvostem. Chvost bylo takové jemné dlouhé pápeří, zelené a červené, které se chvělo už samo od sebe, natož když se trochu hnulo hlavou.

„Paní Mooshabrová,“ vykřikla správcová smíchy, „tohle snad vskutku není pravda. Váš Wezr vás nepozná. Vás nepoznají ani študenti. Vždyť vy vypadáte jako herečka nebo kupcová z Kanárských ostrovů. To bude Ritz koukat, až vás spatří.“ A pak si víc stáhla župan u krku a dala se znovu do smíchu. „Paní Mooshabrová,“ zasmála se, „vždyť vy vypadáte jako žena komorníka nebo generála. Vždyť vy vypadáte jako žena ministra. Víte co? Když vám to tak padne, nechte si zatím ty korále, ringle, rukavice, nechte si klobouk. A vemte si i tu růž, mast, pudr a i tuhle tužku na obočí, já mám toho tady dost.“

A zatímco užaslá paní Mooshabrová sbírala masti a pudry, hlava se jí točila a dech krátil, správcová se smála a říkala:

„Zajíce… ty máte na tejden, peníze kdoví na co, ale teď jdete do Ritzu. Skarflety, ústřice a líhně. Chroustnatky jsou měkkýši, jí se k nim řasy. A víte, co je medúza? Víte, co je chobotnice? A víte, co je salát z želv?“

„Pojedem taxim,“ řekla paní Mooshabrová na odchodu, „jaktěživo jsem tak nejela. Na mou svatbu jsme jeli podzemkou. A klobouk jsem neměla ani na svatbě, tak se mi jen zdá, že jsem snad někdy měla na hlavě nějakej kroužek. A paní Knorringové řeknu, že jsem zatím zjistila, že je paní Eichen slušná vdova a ať jí Péče zatím syna nechá.“

Paní Mooshabrová v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v červených a bíle poprášených tvářích, v nabarvených rtech a obočí, se šňůrou bambusových koulí, ringlemi na drátech a s mastmi a pudry v bílých rukavičkách vběhla do kuchyně jako v transu. Byla připravena na údiv. Na údiv, který třeba nedají znát, anebo naopak dají. Zvláště Nabule v křiklavě zeleném plášti s černým límcem mohla zaječet, snad se i chytnout za břicho a svíjet se a kroutit, Wezr mohl sevřít pěsti a jeho široká hruď se mohla třást a ten cizí člověk černý pes mohl zvednout koutky a smát se lehce, ale dlouze, to všechno se mohlo stát. Ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že jí, paní Mooshabrové, Wezr – poprvé v životě – něco dal a někam ji pozval, důležité snad i bylo, že ji spatří studenti… Ale když paní Mooshabrová vběhla do kuchyně, nebyla v ní ani noha. Dveře pokoje byly dokořán a oni byli zřejmě tam. By
li tam a čekali, až paní Mooshabrová přijde. Paní Mooshabrová vběhla do pokoje a viděla, že nejsou ani tam. V pokoji nebyla ani noha. Rychle vběhla zpátky do kuchyně, bezděčně dala masti a pudry na stůl a v té chvíli si všimla, že ze stolu zmizely peníze, z kredence deštník a z okna z mléčného skla zajíci. Věci byly pryč a byt byl prázdný.

A pak si náhle paní Mooshabrová všimla, že je na stole papír. Vzala ho do bílé rukavičky a četla:

„Tak my jdem a ty si zjednej koně.“

A pod tím stálo:

„Ty peníze a zajíce musíme dát Klaudingerce, taky deštník, jede s náma do Ritzu. Paní, vy prý jste odbornice na hroby, děti a myši. Hroby a děti nemám, ale zato myší mám v bytě dost. Kdybyste mi pomohla, dal bych vám groš. Ale musila byste donést vlastní pasti. Vždyť vy ani nevíte, kdo Wezr je, co dělá.“

6.

Když se paní Mooshabrová po neurčité době probrala, bylo venku stále ještě světlo. Sáhla si pod krk a dotkla se bambusových koulí, hmátla na uši a dotkla se ringlí, dala ruku na hlavu a nahmatala klobouk. Pak šla do pokoje. Otevřela stolek, vyňala jakýsi strašný čepec s mašlí, brejle a jakési pečetidlo. Pak vytáhla starou odřenou tašku. Byly v ní dva groše, pětník a šesták. Dala tašku zpět do stolku, na ni brejle, strašný čepec s mašlí, pečetidlo a pak pohlédla oknem na dvůr. Na dvoře se lehce šeřilo, zvláště pod lešením, ale okna v patrech na pavlačích dávno ještě nesvítila, byl tam všude úplný klid. Chvíli paní Mooshabrová hleděla na ten dvůr… chvíli jako by hleděla a vnímala to ticho… pak běžela do kuchyně. Pohlédla na černý prapor, který ležel na kanapi jako přízrak, a koukla na hodiny. „Musím do parku k vodotrysku,“ řekla si, „zítra na Péči.“ A náhle a rychle hmátla k otomanu do t ašky pro klíče a vyběhla z bytu.

S dlouhým zeleným a červeným pápěřím, v červených a bíle poprášených tvářích, nabarvených rtech a obočí, se šňůrou bambusových koulí, s ringlemi na drátech a v bílých rukavičkách… v dlouhé lesklé černé sukni, jupce a střevících bez kramfleků oběhla v průjezdu trakař, cihly, sud vápna… vyběhla z domu. Prošla třemi bídnými ulicemi, aniž koho potkala, a octla se na asfaltové křižovatce u obchodního domu Slunečnice. Přešla na přechodu po bílých pruzích, pohlédla širokou třídou, kde někde uprostřed – ač bylo ještě světlo – svítil neón na redakci Rozkvětu, pohlédla tou třídou k vzdálenému Náměstí Albína Rappelschlunda, jehož socha tam stála právě proti třídě, a ač byla daleko, přece bylo znát, že je ještě opentlená z jeho nedávného svátku… tam paní Mooshabrová nešla. Běžela k pouličním kioskům ze skla a laminátu. V mnohých už svítily neóny a lidé u nich pili limonády,
jedli mražené krémy, vždyť bylo září, teplo, i stromy byly ještě zelené a na místech, kde to přicházelo v úvahu, ještě kvetly květiny. Paní Mooshabrová minula ty lidi u kiosků obzvlášť rychle, ale že na ni mnozí hledí, věděla. Že na ni mnozí hledí, věděla, už když vyšla ze tří bídných ulic a octla se na křižovatce u obchodního domu Slunečnice, tam, kde vlastně právě stále byla… a v duchu si řekla: „Vypadám jako herečka nebo žena komorníka, musím dál.“ A běžela dál a pápěří na klobouku se jí chvělo, korále na krku chrastily a ringle se pod ušima třásly, na tvářích pod bílým pudrem cítila krev. Konečně došla k Filipovu, k jakémusi lesu zeleně a stromů. Konečně došla k parku. A pak se octla na prostranství u vodotrysku a sochy básníka.

Voda stříkala z nádrže ze čtyř zobáků kamenných ptáků do výšky, tam se lámala a obloukem padala zpět – to byl vodotrysk. Na krychli se opíral o sloup muž, v ruce držel knihu, v druhé růži – to byl básník. Na kraji prostranství byl pak záhon bílých kvítků. A paní Mooshabrová zpomalila krok.

Paní Mooshabrová zpomalila krok, šla už jako na procházce… a na rozdíl od křižovatky a ulic si zas začala všímat i lidí. Viděla matky a vychovatelky, které tu ještě seděly na lavičkách, hleděly na vodotrysk, na básníka, hlavně však na dítka, která si tu hrála… ano, seděly a hleděly v tento podvečerní čas, kdy se už šeřilo, vždyť bylo září, teplo, kvetly květiny a zelenaly se stromy… ale některé matky a vychovatelky se přece už pomalu zvedaly a chystaly se domů. Paní Mooshabrová viděla vodotrysk a básníka, neznala ho, asi sotva četla básně, ale jednu si pamatovala bůhví odkud, snad ještě ze školy, pamatovala si ji a teď si na ni, jak hleděla na básníka, vzpomněla. „Stařenka slepá z kostela kráčí,“ vzpomněla si, „cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne.“ Odtrhla se od vodotrysku a sochy básníka a znovu viděla v šeru matky a vychovatel
ky na lavičkách, i ty, které se už pomalu zvedaly a chystaly se domů, a znovu viděla v šeru dítka a kývla. „Z těchhle rostou jistě dobrý lidi,“ řekla si, jak je v šeru viděla, „mají péči a třeba z nich budou študenti, plukovníci, kupci.“ Ale teď si také všimla, že mnohé matky, vychovatelky i dítka hledí na ni. Hleděly na ni stejně jako předtím lidé na ulicích a dobře věděla, proč. Hleděly na její klobouk, náušnice, korále, hleděly na její červené a bílé tváře, bílé rukavičky, snad i na tu dlouhou černou sukni… a řekla si: „Vypadám jako herečka nebo žena komorníka. Nebo jako kupcová z Papoušcích ostrovů…“ jenže teď se paní Mooshabrové skoro zdálo, jako by některé matky nebo vychovatelky dokonce na ni kývly, trochu se uklonily, usmály, paní Mooshabrová nevěděla, zda správně vidí, ale možné to bylo, vypadala jako herečka nebo kupcová z Papoušcích ostrovů. Pomalu přecházela, dívala
se, koukala, pátrala, pátrala po okolí, blízkých stromech, trávnících a keřích a už chtěla odsud z tohoto prostranství se sochou a vodotryskem vykročit na jednu větší cestu a tou se pak brát sem tam anebo přibližně v ta místa, kde byla hřbitovní zeď a krámek Klotildy Eichenkranzová, když se náhle zarazila.

U záhonu bílých květů na kraji prostranství se objevil chlapec v modrobílém pruhovaném tričku.

Objevil se tam, jako by spadl z nebe anebo vystoupil z těch bílých kvítků – být to na hřbitově, mohlo se zdát, že tu vyvstal z obrovského lesa hrobů. Stál tváří ke kvítkům, tedy zády k cestě, a zřejmě na ta bílá kvítka hleděl. A pak náhle hopsnul na kraj záhonu, a než se kdo nadál, utrhl jeden bílý kvítek, a než se kdo nadál, hopsnul zase zpět a kvítek si strčil za tričko. Chvilku opět postál u záhonu, ale teď naopak – zády k němu, tedy tváří k cestě, hruď s kvítkem vypjal a rozhlížel se kolem po lavičkách, vychovatelkách, matkách a dětech, rozhlížel se a koukal, snad aby si ho všimly. A pak poskočil, oběhl vodotrysk a vkročil na jednu velkou cestu. A paní Mooshabrová se dala za ním.

Malý Eichenkranz co chvíli zacházel ke kraji cesty, zmírňoval krok a zase zrychloval, zastavoval se a prostě jen tak hleděl na stromy a keře anebo na lidi na lavičkách, kteří se pomalu chystali domů. Na jedné cestě s cypřišem postál u lavičky, na níž nějaká stařena v dlouhé černé lesklé sukni, jupce a střevících sbalovala z klína papír a pár drobků, co v papíře zbyly, pozorně sypala na zem opozdilým ptákům. Chlapec mlčky hleděl pár kroků od ní, jak sype ptákům, a ona sypala a náhle pohlédla na něho, i na ten jeho bílý kvítek v pruhovaném tričku. A chlapec vypjal hruď a natočil se tak, aby stařena ten kvítek co nejlíp viděla. Pak náhle poskočil, rozpřáhl ruce a několik kroků běžel, napodobuje let ptáka. Paní Mooshabrová si už zase lidí vůbec nevšímala. Nevšímala si, hledí-li na ni někdo, protože vypadá jako herečka či kupcová z Papoušcích ostrovů, všechnu svou pozornost upnula na chlapce. Šla s
tále za ním, zacházela ke kraji cesty, zmírňovala krok a zase zrychlovala, zastavovala se a ani na chvíli ho nespouštěla z očí. Když došel na rozcestí, zastavil se opět a hleděl na člověka, který tam seděl na lavičce a vedle sebe měl podepřený deštník. Ale člověk si ho moc nevšímal, ani jeho kvítka, hleděl někam jinam, za něho, kde postávala paní Mooshabrová. Chlapec pokýval hlavou a šel dál, až došel k lavičce úplně prázdné, a v té chvíli vzlétli nad okolní keře nějací černí ptáci, černí krákoraví ptáci, a chlapec zdvihl hlavu a hleděl na ně, dokud mu nezmizeli z očí. A pak ho náhle paní Mooshabrová přece jen ztratila. Bylo to zcela nepochopitelné, ale bylo to tak. Bylo to za obrovským platanem s rozštěpeným kmenem. Chlapec zatím rozštěpeným kmenem kamsi zašel a zmizel dřív, než se paní Mooshabrová stačila rozhlédnout. „To by byl malér,“ blesklo jí, „to by byl malér, musím ho najít stů
j co stůj…“ Zrychlila krok, octla se u většího trávníku, ale po chlapci ani stopy. Nahlédla do několika postranních cestiček, ale po chlapci jako by se slehla země. Vrátila se k lavičce, kde letěli černí krákoraví ptáci, a vrátila se dokonce až k rozcestí, kde seděl člověk s opřeným deštníkem, nic. Být to na hřbitově, mohlo se zdát, že hoch splynul s nekonečnými náhrobky. Náhle se u ní, jak tak hledala a pátrala, nachomýtl nějaký středně starý muž v klobouku, uklonil se a řekl: „Nehledá dáma brejle? Nehledá snad krajkoví?“ Obrátila se k němu dost prudce, ale vyplašila jen pár nějakých ptáků, to bylo vše. A teď se začínalo už vskutku dost šeřit a paní Mooshabrové čím dál víc jaksi temněl zrak. Náhle za sebou slyšela jakýsi šelest, jako by pták u země letěl, a když se otočila, viděla, jak pár kroků od ní přeletěl přes cestu chlapec v modrobílém pruhovaném tričku s bílým kvítkem na
hrudi a rukama rozpřaženýma. Přeběhl kousek trávníku a octl se opět na cestě. Paní Mooshabrová si oddychla. Přidala do kroku a brzy byla opět za ním. Po chvíli, kdy se zšeřilo ještě víc a zrak paní Mooshabrové ještě více ztemněl, chlapec vběhl na jednu menší cestu se stromy obrostlými popínavým lupením a z ní vběhl na jinou ještě menší cestu, vroubenou hustým křovím. A tam na té cestičce před jedním keřem zůstal stát.

Zůstal stát s rukama v kapsách a na něco hleděl. Na něco, co zřejmě bylo pod keřem. Na něco, co zřejmě bylo na zemi. Na něco, co nebylo z dálky vidět. Paní Mooshabrová se pomalu začala k němu blížit. Viděla, jak se cesta ztrácí v šeru a není na ní, kromě chlapce, živé duše. Když přišla k chlapci na šest kroků, všimla si, že tam pod keřem, kam hoch hledí, tam na té zemi, je přece jen ještě jeden živý tvor. Malá veverka tam panáčkovala, prohlížela si chlapce a chlapec ji. V té chvíli zvedl chlapec hlavu, rozhlédl se a v té chvíli poprvé spatřil paní Mooshabrovou. Viděl, že šest kroků od něho je nějaká stařena v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v dlouhé lesklé černé sukni, v jupce. Viděl, že tváře má bílé, rty červené a obočí černé. Viděl, že v uších má sklíčka na drátech, na krku červené, zelené a žluté koule a na rukou bílé rukavičky. Chlapec viděl, že stařena na něho hled
í, hledí, hledí, snad se i trošku usmívá. Zíral na ni s pootevřenými ústy, jako by nevěřil očím, a pak, snad aby ukázal, že nepáchá nic zlého, vypjal hruď, sáhl si na bílý kvítek a zase se otočil k veverce. Napřáhl k ní ruku a začal na ni nahlas volat, aby to bylo slyšet i na šest kroků. Volat, jako se volá na kuřata.

V té chvíli z nějaké kostelní věže za parkem tloukly hodiny. Snad tloukly šest, snad sedm, dunivé údery hodin, a paní Mooshabrová s bílou tváří a s očima dost setmělýma – bylo už skutečné šero – popošla k chlapci. Ave chvíli, kdy chlapec trhnul hlavou a znovu utkvěl na jejích tvářích, klobouku, korálech, jenže teď ještě víc vyjeveně – v té chvíli kmitlo cosi paní Mooshabrové hlavou. Možná že jí to kmitlo o zlomek vteřiny dřív, než tloukly hodiny z věže, možná že o něco později, když odbily a hoch vyjeveně hleděl a pomalu ustupoval ke křoví, to nelze zjistit a vůbec nelze zjistit, co jí to hlavou kmitlo. Paní Mooshabrová popošla ještě krok a hoch ještě ustoupil ke křoví. A paní Mooshabrová popošla ještě a zdvihla ruce. Ruce v dlouhých bílých rukavičkách, které se v šeru blýskly… a v té chvíli veverka pod keřem vřískla a byla tatam, a paní Mooshabrová jako by se náhle probrala. Řekla:

„Tak ty jsi Eichenkranz.“

Chlapec stále na ni zíral, vyjeveně s otevřenými ústy, a zdálo se, že oněměl. Ještě o krůček ustoupil ke křoví.

„Podívej to křoví,“ ukázala paní Mooshabrová bílou rukavičkou za jeho záda, „co kdyby tě tu teď tak někdo chytil. Co kdyby tě tu teď tak někdo zabil. Co kdyby tě tu teď tak někdo dal do křoví. Je pozdě a ty se tu touláš. Musíš teď se mnou, dovedu tě domů.“ Teprv teď se chlapec trochu vzpamatoval a promluvil.

„My bydlíme odsud kousek.“

„Kousek,“ kývla paní Mooshabrová, „ale musíš se mnou. Abych viděla, že jdeš vskutku domů.“

A paní Mooshabrová kývla, obrátila se a dala se do pomalé chůze. A kupodivu pohnul se, obrátil a dal se do pomalé chůze i hoch. Šel snad ještě pomaleji než paní Mooshabrová, snad krok, snad půl kroku za ní, a stále na ni zíral, ale už ne tak vyjeveně. Dali se cestičkou k větší cestě.

„Díval ses na veverku,“ řekla paní Mooshabrová, „to byla nějaká zpožděná veverka, že ještě nespí. Veverky chodívají s kuřaty. Jestlipaks ji nechtěl zabít?“

„Zabít?“ podivil se hoch. „Zabít? To přece nikdo nedělá. Veverky se krmí. Já jsem s ní mluvil.“

„A co takhle sýkorky, pěnkavy,“ řekla paní Mooshabrová, „ty střílíš?“

„Co bych je střílel,“ řekl hoch, „copak škodí?“

„A co takhle vrány,“ řekla paní Mooshabrová, „vran je dost?“

„Vran je moc,“ řekl chlapec, „škodí.“

„Sebrali ti pušku, viď.“

„Vzduchovku,“ řekl chlapec, „pušku nosí vojáci.“

„Ale víš, že se na nic živýho nesmí střílet. Nesmí se střílet ani na vrány,“ řekla paní Mooshabrová.

„Však já je nestřílím,“ řekl hoch, „ani bych se netrefil.“ Octli se na cestě se stromy obrostlými popínavým lupením a pak se octli na větší cestě poblíž trávníků.

„A nesmí se ani pít,“ řekla paní Mooshabrová, „jsi na to ještě malý.“

„Ale pít se musí,“ řekl hoch, „to by člověk nežil. Musí se taky jíst.“

„Ale ne pít kořalky,“ řekla paní Mooshabrová.

„Ty já nepiju,“ zavrtěl hoch hlavou, „já piju nanejvýš jen pivo. Pivo piju,“ řekl, „když mám žízeň. Ale nejvíc piju vodu.“

„A na hřbitově se nesmí nic brát,“ řekla paní Mooshabrová, „já sice na pánaboha nevěřím, věřím na osud, ale brát svíčky, stuhy, kytice a světla věčná je hřích, copak se to dělá?“

„Dělá,“ kývl hoch, „ale já ne. Já vezmu jen suchou kytku. Ta se stejně hází do košů. Já pomáhám služebníkům.“

Došli k obrovskému platanu s rozštěpeným kmenem a paní Mooshabrová se na chvilku zastavila. „Tady,“ ukázala bílou rukavičkou na rozštěpený platan, „tady ses mi před chvilkou ztratil, jako by ses propad do země. Než jsem strom obešla a rozhlédla se, byl jsi pryč jako pták.“

„Ne jako pták,“ chlapec se teď trochu usmál, „jako krtek. Já přece vlez do týhle díry,“ ukázal na rozštěp v kmeni.

„Do týhle díry,“ paní Mooshabrová udiveně koukla do rozštěpu, „tak to už vím. Tak půjdem dál.“

Došli na rozcestí k lavičce, kde před chvíli seděl člověk s deštníkem, už tam nebyl. Došli na cestu s cypřišem, kde seděla stařenka v dlouhé černé lesklé sukni a krmila ptáky, také tam už nebyla. Pak došli k vodotrysku a soše básníka. Opíral se na krychli o sloup, v ruce držel knihu, v druhé růži. Ze zobáků kamenných ptáků stříkala voda a obloukem padala zpět. Opodál byl záhon bílých kvítků. Všechno už bylo v šeru, už tu svítily malé plynové lampy. A lavičky kolem byly už prázdné, matky a vychovatelky s dětmi odešly. Jen pár lidí tu chodilo, procházelo, přecházelo a paní Mooshabrová opět měla dojem, že na ni hledí, a opět věděla proč.

„Ten kvítek,“ ukázala na chlapcovu pruhovanou hruď a na záhon bílých kvítků, „máš odsud.“

„Odsud,“ kývl chlapec a vypjal hruď, „to se přece smí.“

„Ale ve škole neposloucháš, zlobíš,“ řekla paní Mooshabrová. „Nezlobím,“ řekl chlapec.

„Neučíš se,“ řekla paní Mooshabrová.

„Učím,“ protestoval hoch.

„Tak co se učíš,“ zatřásla paní Mooshabrová hlavou a pápěří na klobouku se jí velmi chvělo, „pověz, co se učíš.“

„Teď jsme se učili o předsedovi Rappelschlundovi,“ řekl chlapec, „měl nedávno svátek.“

„Tak pověz, co umíš,“ řekla paní Mooshabrová, to už minuli vodotrysk a zahnuli na cestu ke hřbitovu.

„Albín Rappelschlund vstoupil do koželužství,“ začal chlapec, „pak do vojenský školy, ale pak se učil číšníkem. Naučil se nosit talíře na rukou, až deset. Ve dvaceti vstoupil do služeb kněžny vdovy panovnice Augusty, stal se komorníkem a pak plukovníkem… já bydlím takhle,“ ukázal na jinou cestu.

„Na konci parku,“ kývla paní Mooshabrová, „u hřbitova. Tak pojď. A co dál…“

„Dál se stal ministrem,“ pokračoval hoch, „zaváděl pořádek a pětkrát letěl na Měsíc. Když se vracel zpátky, nikdy mu krev neztěžkala jako železo. Založil muzeum a letiště pro hvězdolety a našel zrádce, co chtěli svrhnout kněžnu vdovu panovnici. Ale říká se,“ chlapec se trochu zarazil, vzápětí však pokračoval, „říká se, že už tehdá byla kněžna schovaná a nevládla. Vona možná tehdá byla už mrtvá. Ale vona…“ Chlapec se znovu zarazil a začal se usmívat… „Vy jste ošetřovatelka nebo policie?“ zdvihl zrak.

„Nejsem ošetřovatelka ani policie,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pápěří na klobouku se jí třáslo a bambusy na krku zachrastily, „co bylo dál. Ty jsi to nedořek. Takhle vás snad ve škole neučí.“

„Neučí,“ kývl chlapec, „to se nesmí říkat.“

„A co se nesmí říkat,“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Že kněžna vdova panovnice možná žije,“ zasmál se chlapec, „ale nikdo neví kde. Někde mezi lidma. Kdyby o ní někdo věděl a neřekl to, tak by ho Rappelschlund zastřelil. Dal by ho mučit, aby vyzradil, kde kněžna je, a zastřelil by celou rodinu. Ale možná že on o ní ví. Že jí vězní v knížecím paláci v městě.“

Blížili se ke zdi, která odděluje hřbitov od parku, ke zdi, k malému prostranství, a z dálky tam viděli pár hustých keřů a vysokých stromů. U zdi vedle mřížované hřbitovní brány byl velký platan a rozsvícená lampa a vedle platanu a lampy přízemní stavení. Byl to byt a krámek Klotildy Eichenkranzová.

„Já už budu doma,“ řekl chlapec.

„Budeš,“ kývla paní Mooshabrová, „a jestlipak máš sourozence?“

„Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou a vypjal hruď, „kdepak, já jsem sám.“

„A tatínek?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Ten umřel a je pochovanej tady na Centrálním hřbitově.“

„A maminka?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou, „ta přece žije. Támhleten krám je její.“

„A prodává svíčky, stuhy, kytky, světla věčná, viď,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo, „taky klobouky, rukavice, deštníky. Ty jí v krámě pomáháš?“ A chlapec zdvihl zrak a znovu vypjal hruď s tím bílým kvítkem.

„Tak já ti teď taky něco povím,“ řekla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo a korále pod krkem zachrastily, „povím ti básničku, na kterou jsem si vzpomněla. Kterou znám ještě ze školy. Aby ses líp učil, nechodil za školu a netoulal ses.“ A paní Mooshabrová řekla báseň: „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne. Tak a teď běž,“ kývla paní Mooshabrová, byli už na kraji prostranství u hustých keřů a stromů a hřbitovní zeď s bytem a krámkem paní Eichenkranzová byla na dosah, „běž, ať vidím, že jdeš domů. Ale nezlob,“ řekla ještě a kývla, „neber věci, nestřílej a nepij, ať matku netrápíš, víš, kam by ses dostal. Do pomocný školy, polepšovny, kdoví kam ještě. A vis, co by z tebe bylo, kdybys takhle zlobil, pomocný dělník, nádeník. Já teď tady budu chvilku stát a koukat, dokud nevejdeš do dveří.“

Chlapec naposledy pohlédl na paní Mooshabrovou, na její bílé tváře, náušnice, klobouk, korále i na její ruce v bílých rukavičkách, podivně a nejistě se usmál a šel ke dveřím stavení. Třikrát se ještě ohlédl. Paní Mooshabrová stála u keřů pod stromem a hleděla za ním. Hleděla i na dveře stavení, na stažené okno, na nápis nad ním i na ten barevný plech s lahví vedle. Pak chlapec došel, chňapl za dveře, a než se kdo nadál, modrobílé pruhované tričko zmizelo ve dveřích. Paní Mooshabrová ještě chvilku postála u keřů pod stromem a hleděla na dveře, na stavení, na stažené okno a na nápis nad ním… pak náhle uskočila za keř.

Dveře stavení se totiž rozlétly a v nich se objevila paní Eichenkranzová.

„Paní Mooshabrová, paní Mooshabrová…“ slyšela paní Mooshabrová za keřem volání a pak viděla, jak se paní Eichenkranzová rozeběhla do parku.

„Paní Mooshabrová, jste to vy?“ volala paní Eichenkranzová, „paní Mooshabrová, jestli jste to vy, počkejte. Paní Mooshabrová, počkejte.“ Ale v parku byla už tma, plynové lampy nemohly prosvítit husté keře pod stromy a odkrýt paní Mooshabrovou, která tam stála, a tak paní Eichenkranzová nikoho neviděla a vracela se domů.

Když za sebou zavřela dveře stavení, paní Mooshabrová si za křovím sáhla na klobouk, náušnice a bambusy a v té chvíli ji trochu rozbolela noha.

7.

Vracela se parkem, ale zkratkou, a trochu ji bolela noha. Vyšla z parku a tu viděla na chodníku pod lampou strážníka. Měl černou helmu se stříbrným kováním, na ramenou třásně a s rukama na zádech hleděl na nebe, kde právě mizela červená a zelená světla nějakého hvězdoletu. Když hvězdolet zmizel, strážník sehnul hlavu a pomalu šel k paní Mooshabrové. Paní Mooshabrová rychle přešla ulici na druhý chodník a tam pak zas zpomalila krok, noha ji bolela. Přešla křižovatku u obchodního domu Slunečnice, na němž zářily neóny, pohlédla na blízké kiosky, u nichž pár lidí jedlo a pilo, a tu měla dojem, jako by ji někdo sledoval. Tentýž dojem měla, když nahlédla z křižovatky do velké třídy, v níž byla redakce Rozkvětu a v dálce Náměstí Albína Rappelschlunda s jeho opentlenou sochou. Otočila se však, až když vcházela do tří bídných ulic v blízkosti svého domu, ale nikdo za ní nebyl. Jen dva výrostci šli opod ál a zírali na ni docela tak jako všichni jiní lidé. Pak přišla domů.

Paní Mooshabrová nejprve v kuchyni rozsvítila a sejmula klobouk, rukavičky, korále a ringle a všechno zatím dala kamsi do kouta. Viděla, že na stole leží růž, mast, pudr a tužka od správcové, a tak i to zatím dala do kouta. Noha ji stále bolela a tak pohlédla do kamen, zda tam ještě hoří. „Udělám si koupel s octem,“ řekla si, „nohu si na noc zabalím.“ Natočila vodu do umyvadla, umyla si rty, tváře, obočí, otřela se a převlékla do nočního. Pak si rozčesala staré šedé vlasy, z kredence vzala provázky a vlasy si na konci podvázala. Přinesla z pokoje prostěradlo, peřinu a polštář a dala to na kanape. Dala na plotnu hrnec vody a ze spíže donesla ocet. A pak ještě chtěla prohlédnout pasti pod kanapem, kredencí a za kamny, také v chodbě a v pokoji, jestli se chytila nějaká myš, přinést ze spíže nové kousky špeku, když vtom hodiny u kamen začaly tlouct a na dveře v průjezdu někdo zaklepal. „Správcová,“ řek
la si, „myslí, že jsem přišla z Ri, a jde se ptát, jaký to bylo. Ach, ta bude koukat, že jsem tam nebyla, ale v parku.“ Vyšla z kuchyně do chodby v nočním, s podvázanými vlasy, a s povzdechem otevřela. Ale správcová to nebyla. Byli to nějací dva muži.

„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jeden z nich.

„Policie,“ řekl druhý a ukázal nějaký průkaz.

Paní Mooshabrová vytřeštila zrak a bezděčně ustoupila.

„Nevěděla jsem,“ řekla, když vešli do kuchyně, „že přijdete, jsem už v nočním. Jdete asi ještě kvůli chlapci Faberovi, ale páni tu už byli. Spadl před sedmou, támhle hodiny tloukly, včera měl pohřeb.“

Policisté usedli na židle u stolu a začali se rozhlížet kuchyní. A začali se dívat i na ni, paní Mooshabrovou. Na její noční šat a staré šedé rozčesané vlasy, podvázané provázky, a začali se usmívat.

„Nejdeme kvůli chlapci Faberovi,“ řekl jeden z nich.

„Tak asi jdete,“ řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci, „kvůli tomu malýmu Eichen, že je podezřelý, že sbírá na hřbitově věci a střílí vrány. Vždyť jsem ho právě teď dovedla z parku domů. Co kdyby ho někdo večer na tý cestě zabil a dal do křoví.“

„Nejdeme kvůli žádnýmu Eichen,“ řekli policisté a stále se rozhlíželi a usmívali.

„Tak jdete kvůli Wezrovi,“ vzdychla paní Mooshabrová a šla ke kanapi, „já to tušila.“

„To je váš syn…“ řekl jeden policista.

„To je můj syn,“ kývla paní Mooshabrová, „byl v krimi čtvrt roku, teď se vrátil. Ale naštěstí tu nebydlí. Já ani nevím, kde bydlí, sem přijde jen občas. Vlastně tu moc nebydlí ani Nabule, teď se právě vdala.“

„A za co byl váš syn v kriminále,“ zeptal se jeden policista a oba se na chvilku přestali usmívat a rozhlížet kuchyní.

„Za co, ani nevím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a usedla na kanape, „jistě za něco zlýho. Asi za nějaký ublížení, pral se od mala. Byl v pomocný škole a pak v polepšovně,“ zatřásla hlavou na kanapi, „stal se z něho nádeník, pomocnej dělník.“

„A co vám, paní Mooshabrová, chtěl, když přišel,“ zeptal se policista.

„Přišel jen tak,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si na nohu, „přišla s ním i Nabule a jeden cizí člověk, snad jeden z těch svědků na svatbě. Kameník.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, „on váš syn k vám něco přines?“

Paní Mooshabrová se nejistě rozhlédla a dotkla se rukou svých starých šedých vlasů.

„Přines,“ řekla po chvíli a znovu se rozhlédla, „přines deštník a zajíce. Viseli za nohy támhle na tom okně…“ ukázala na okno z mléčného skla.

„A přines ještě něco?“ zeptal se policista.

„Ještě groše,“ kývla paní Mooshabrová po chvíli.

Policisté pohlédli na kredenc, na kamna, na hodiny a kývli. Pak jeden řekl:

„Chtěl vám z toho něco dát?“ a paní Mooshabrová přikývla.

„Chtěl,“ přikývla, „ty zajíce a peníze. Řekl, že je to tolik peněz, že by se za to dal i kiosk koupit, já jsem totiž vždycky chtěla mít kiosk a prodávat, taky jsem chtěla být hospodyní. A ten cizí, ten kameník, řekl, že bych za ty groše mohla na Měsíc a koupat se tam v lávě, a ještě bych měla na mražený krém.“

„A vy, paní Mooshabrová, víte, že se váš syn vrátil z kriminálu?“ zeptal se policista.

„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „vím to. Byl tam čtvrt roku, už potřetí. Je mu pětadvacet, měla jsem děti pozdě.“

„Nepřišli jsme ani kvůli vašemu synovi,“ řekli teď policisté a oba se opět začali usmívat, rozhlížet kuchyní, a také hledět na ni, paní Mooshabrovou na kanapi, „my jsme přišli kvůli něčemu jinému. My jsme přišli – abychom vám řekli pravdu – jen tak kouknout, jak bydlíte.“

„Jak bydlím?“ řekla paní Mooshabrová udiveně, „jak bydlím? Jak bydlím?“

A policisté kývli a řekli: „Jak bydlíte.“

„No tak tedy zde,“ ukázala kolem sebe paní Mooshabrová udiveně, „támhleto mléčné okno vede do chodby pod schodiště, vepředu je chodba a spíž. V chodbě je skříň, kde mám dva černý prápory, a v koutě bidlo. A támhle mám i pokoj, pojďte se kouknout.“ Paní Mooshabrová vstala z kanape a vstali i policisté.

„Tak to je pokoj,“ ukázala paní Mooshabrová ve dveřích, „nahlédněte… Jak vidíte, mám tu stolek, tohle větší zrcadlo, dvě postele. Okno vede do dvora, kde je teď lešení. Děti tu spaly, ten Wezr a Nabule, ale teď, jak říkám, málo. Wezr vůbec ne. Nabule tu bydlí, i když nespí, její muž Laibach bydlí dál v podnájmu u slečny Klaudingerky, šetří na byt na Alžbětově. Když byly malý, zpívala jsem jim ukolíbavku.“

Policisté kývli, vrátili se do kuchyně ke stolu a řekli:

„Paní Mooshabrová, když tu tak bydlíte, dveře z průjezdu a pokoj do dvora, máte tu myši, viďte…“

„Mám,“ kývla paní Mooshabrová a opřela se o kredenc, „mám to tu z první ruky. Paní správcová říká, že by měl přijít rattefengr, kočka nestačí. Ale já myslím, že taková inštanc ani v městě není.“

„Myslím, že jo,“ kývl jeden policista nejistě, „myslím, že je rattefengr u úřadu pro čištění ulic.“

„Myslím, že ne,“ řekl druhý, „paní Mooshabrová má pravdu. Vy máte kočku?“ zeptal se.

„Já kočku nemám,“ řekla paní Mooshabrová, „ale někdo v domě má. Já stražím pasti. Tady…“ paní Mooshabrová otevřela kredenc a vyňala tři prázdné pasti, „tady. Ostatní jsou nastražený pod kredencem, kanapem a támhle za kamny. Taky v pokoji a v chodbě. Ve špajzu mám na talíři špek, který sypám jedem, bílým práškem Marokanem. Ten tam mám též.“

Policisté hleděli na pasti, zkoušeli otevřít a zavřít dvířka, prstem se dotkli prkénka uvnitř mřížek, pak kývli.

„To jsou dobré pasti,“ kývli, „myš se chytí a navíc otráví. Pak je nesete ven…“

„Pak je nesu ven…“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si na nohu, „ven do popelnice s popelem. Za támhleto mléčné okno…“

Policisté kývli a znovu pohlédli na paní Mooshabrovou. Pohlédli na ni od hlavy k patě, na ni, jak byla v nočním, na její staré šedé rozčesané vlasy s provázky, a teď se začali usmívat už docela zjevně.

„No tak tedy,“ řekli a vstali ze židlí, „no tak tedy to je v pořádku. Tak se, paní, nezlobte, že jsme přišli tak pozdě, chtěla jste jít spát. Tak dobrou noc.“

Paní Mooshabrová dovedla policisty před dveře do průjezdu, policisté tam letmo koukli na cihly, trakař a sud vápna a šli.

Paní Mooshabrová pak znovu zamkla dveře, v kuchyni prohlédla nastražené pastí, nebyla v nich jediná myš, a tak je zase dala zpátky, jak byly, a pak si připravila koupel. Vodu z hrnce nalila do vědra, dala ocet a nohu si v tom koupala. „Bylo to dost divný,“ řekla si, jak si nohu koupala, „přišli se kouknout, jak bydlím, a vlastně co? Vlastně nic, sotva se tu otočili, byli hned venku. Vždyť to nemělo nejmenší smysl.“ Vyndala nohu z vědra, obalila si ji hadrem a pak zhasla a ulehla na otoman. Chvíli hleděla na tmavý strop, hlavou se jí honily různé myšlenky a představy, a pak zavřela oči.

8.

Den nato přivedli dva civilisté paní Natálii Mooshabrovou do prvního patra jednoho šedého domu s mřížemi v oknech a posadili ji v příslušné kanceláři na lavici před psací stůl. Na psacím stole byl telefon a nad stolem portréty předsedy Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty. Vpravo od psacího stolu byl stolek s psacím strojem a vlevo jedno šedé zamřížované okno. Za zády paní Mooshabrové byly dveře do jakési čekárny a před ní, za psacím stolem, byly jiné dveře. Tyto přední dveře vedly do nějaké další kanceláře a byly otevřené.

„Všechno víme,“ říkal kdosi za těmi otevřenými dveřmi v kanceláři, „pachatel se našel. Jenže vy dosud nevíte, milý hloupý Kefre, jedno. Že je to žena.“

„Vím,“ řekl druhý hlas dost nevrle, onen Kefr, „vím též, že ji policie zatkla dnes ráno v půl osmé v metru na stanici Centrální hřbitov. Je to zločinka.“

„Vy jste vždy se vším hned hotov, milý hloupý Kefre,“ řekl první hlas, „jestli je zločinka, to by se přece ještě vědět nemělo, vždyť se ještě nic nezjistilo. Náhodou však je to v tomhle kázu pravda, ale v jiných to může být omyl. Napřed se vždy musí všechno řádně vyšetřit a zvážit. To přece nejde jen tak soudit, snad dokonce z nenávisti. Jak lidé umí být neuvěřitelně zlí.“

Paní Mooshabrová na lavici před stolem slyšela hlasy a poslouchala. A přestože poslouchala napjatě, všimla si, že dveřmi za jejími zády vešli do kanceláře dva civilisté.

„Tak vy jste Natálie Mooshabrová?“ řekl jeden z nich a paní Mooshabrová měla dojem, že tu otázku dost zakřičel. Dříve než se mohla trochu vzpamatovat, civilista sedl k psacímu stroji vpravo, dal do stroje papír a stroze řekl:

„Kolik vám je a kde bydlíte.“

Paní Mooshabrová se už trochu probrala a odsekla:

„Dost. A bydlím v jednom domě na spadnutí.“

„V Blauentalu ve staré části?“ řekl druhý civilista, který si zatím stoupl vlevo k zamřížovanému oknu.

„Tam,“ řekla paní Mooshabrová.

Vtom se opět ozval z předních otevřených dveří hlas.

„Já přece neříkám, že lidi jsou bůhvíjak dobří,“ řekl hlas, zřejmě ten Kefr, „já jsem naopak pro odstranění škůdce. Kam by to vedlo, kdyby se škůdci nechali chodit mezi námi, čestnými občany, to přece nejde. Za chvilku by mohli mít rotu následníků…“

„Ale, ale,“ druhý hlas se zasmál, „mezi čestnými občany, jen nebuďte tak zbrklý. Podle vás, milý hloupý Kefre, je čestný občan ten, který má rád vládce. Ten, který s ním netáhne, už čestný není, co? To je zločinec, ne? Řeknu vám však něco jinýho, milý hloupý Kefre, a to nevíte jistě. Tak si hezky představte, že když tu ženu na nádraží v metru strážník zatýkal, dnes ráno v půl osmé, že se v první chvíli lekl.“

Paní Mooshabrová už zas napjatě poslouchala. Bezděčně se přitom trochu shýbla a sáhla si na nohu.

„Zajímavé, paní Mooshabrová,“ řekl civilista u stroje, „tak syn se vám vrátil, říkáte, z arestu…“

„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „ale to je snad už vyřízený. Byla u mě včera kvůli tomu policie.“

„A jste si jista, že se vrátil z arestu,“ zeptal se civilista a sáhl na klapku psacího stroje.

„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „na to se mě přece taky včera ptali.“

„Dobře,“ kývl civilista, „a vás před domem rozbolela noha?“

„Ne před domem, včera,“ řekla paní Mooshabrová suše, „včera večer, když jsem šla z parku. Doma jsem ji dala, když odešla policie, do vědra s octem.“

„Tedy obklad?“ zeptal se civilista, ale paní Mooshabrová už jen prostě zdvihla hlavu. Z předních dveří se zas ozval hlas.

„Proč se strážník lek, když ji zatýkal, proč,“ ozval se hlas nevrle, „vám se snad zdá, pane Rott, že se policie leká?“

„Je vidět, můj milý hloupý Kefre,“ odvětil druhý, zřejmě ten pan Rott, „že vskutku málo chápete a víte. Že je na Marsu voda a porost, víte, ale v jaké době žijeme, nevíte? Přijel jste sem předevčírem z Měsíce? Vždyť i tam byste to musil vědět. Strážník se lekl, protože se octl v tísni. I policie se dnes přece může octnout v tísni. Jste hloupý, moc vám nedojde, a to chcete odstraňovat škůdce? Vždyť vy ani nevíte, kdo škůdci jsou, pletete si je s čestnými občany, a to je chcete odstraňovat? To bych radši šel na vašem místě dláždit dvory. Ale co,“ pokračoval hlas nedbale, „ono se to stejně všechno brzy vyjasnilo. Byl to omyl, když se strážník lek. Náhodou je to vskutku zločinka. A víte ještě co…“

„Přivři ty dveře, ať nás ten Rott neruší,“ zvolal teď civilista u stroje na druhého, který stál u okenních mříží, „řeči o těchhle věcech rád nemám ani doma, natož v úřadě.“ A pak sám vstal ze židle a dveře přivřel. „Tak, paní Mooshabrová,“ řekl hlasem, který teď paní Mooshabrové už nepřišel tak strohý, „je to zvláštní, že se vlastně ještě neznáme. Vy se mnou ani s kolegou,“ ukázal k okenním mřížím, „já jsem, paní Mooshabrová, Smirsch, a to je pan Landl. Oba dávno hrajem na lesní rohy.“ Paní Mooshabrová na lavici kývla a podala mu ruku. „Natálie Mooshabrová,“ řekla, „paní Knorringová už o vás vyprávěla na hřbitově. Ale co ten pan Rott,“ řekla s pohledem na přední přivřené dveře, „o čem to vlastně s tím panem Kefrem mluví. O nějaké ženě na stanici Hřbitov…“ a paní Mooshabrová chtěla ještě něco říci, ale už neřekla.

Náhle se totiž otevřely dveře za jejími zády, dveře z čekárny, a vešla paní Knorringová. Měla střevíce s vysokými podpatky, jemnou upjatou tvář a vztyčenou hlavu. V ruce měla noty. Pan Smirsch u stroje rychle vstal, také pan Landl u okenních mříží se uklonil a paní Mooshabrová na lavici se otočila a pozdravila.

Paní Knorringová kývla, sedla za psací stůl před paní Mooshabrovou a položila noty před sebe.

„Pořád se něco děje,“ řekla, „ráno v půl osmé zatkli v metru na stanici Hřbitov ženu podezřelou, že vedla partu rozkrádačů balíků. Horší však je, že když ji strážník zatýkal, v první chvíli se lekl. Policie má dnes vskutku těžké postavení a situace, jak se zdá, se stále horší. Ale vy tyhle řeči, pane Smirsch…“ paní Knorringová pohlédla k psacímu stroji, „nemáte rád, viďte. Apropo,“ pohlédla před sebe na lavici, „co jste, paní Mooshabrová, zjistila.“

„Moc,“ řekla paní Mooshabrová, „včera jsem s ním mluvila v parku. Našla jsem ho večer u vodotrysku, utrh si tam kvítek a dal si ho za to pruhované tričko. Šla jsem za ním jako večernice, šeřilo se a viděla jsem, jak se díval na krmení zpožděných ptáků, na vrány a člověka s deštníkem, u jednoho stromu mi na chvíli zmizel. Propad se do země jako na tom hřbitově mezi pomníky.“

„Propad se do země?“ pan Smirsch u stroje vzhlédl.

„Propad, ale zjistila jsem to. Schoval se do díry ve stromě, zase jsem ho našla. Přelít za mnou po cestě jako pták. Pak zabočil na nový cesty a tam pak na jedny mluvil s veverkou. Nic jí neudělal, řekl, že ji zabít nechtěl, veverky se krmí. Já ho pak dovedla domů a cestou jsem zjišťovala.“

„A jak to tedy stojí,“ zeptala se paní Knorringová teď dost zamyšleně… „je to pravda s krádežemi na hřbitově a střílením ptactva?“

„Říká,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „že na hřbitově bere jen starý kytky, který se dávají do košů, pomáhá vlastně služebníkům. Říká, že vrány škodí, ale že by je netrefil. Nemá sourozence, otec zemřel a je pohřben na hřbitově. Ale matka ne, ta žije…“

„To vím,“ kývla paní Knorringová, „co ještě.“

„Co ještě,“ kývla paní Mooshabrová, „má kde spát, paní Eichen mu vaří a on jí pomáhá v krámě. Kdyby jí nepomáhal, nemohla by prodávat, potřebuje ho k obživě. Dala mi pivo, pišingr, bylo to předevčírem, chlapec ty groše při pohřbu z šosu nevzal, asi je ten člověk někde ztratil, paní Eichen má v tom stavení na hřbitově sem tam myš. Ale pod poklop k pišingrům nemůžou, ani k melounům. Ale já jsem tomu chlapci včera, když jsem s ním šla domů, řekla báseň, co znám ještě ze školy.“

„Dobrý večer, dobrou noc, v andělskou moc?“ zeptala se paní Knorringová se vztyčenou hlavou.

„Ukolíbavku ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „tu o stařence slepé.“

„Pěkná báseň,“ řekl teď pan Smirsch u psacího stroje a pan Landl u okenních mříží kývl. „Pěkná báseň,“ kývl.

„Mně se zdá,“ řekla paní Knorringová a pohlédla do not, které měla před sebou na stole, „že byla i zhudebněna. Ale nejsem si jista. Apropo, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová pohlédla na lavici před sebe opět dost zamyšleně, zpytavě, „co tedy celkově myslíte.“

„Celkově myslím,“ pokývala paní Mooshabrová hlavou, „že by to s ním mohlo špatně skončit a že matku utrápí. Musí opravdu moc zlobit, když to paní Eichen říká, přece by to jinak neříkala. Ale snad by se to mělo ještě zkusit s domluvou. Paní Eichen ho potřebuje mít u sebe v krámě.“

Na chvíli se v kanceláři rozhostilo ticho. Pan Smirsch i pan Landl střídavě hleděli na paní Mooshabrovou a paní Knorringovou a paní Knorringová za psacím stolem zamyšleně, zpytavě hleděla na paní Mooshabrovou. „Dobrá,“ řekla pak dost divným nejistým hlasem, „paní Mooshabrová, ještě dotaz poslední. Když jste včera večer vedla chlapce z parku domů, šla jste s ním pak ještě do bytu a mluvila jste s paní Eichenkranzovou?“

„Nešla, nemluvila,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „čekala jsem v křoví, až chlapec vejde do bytu, a pak jsem šla pryč. Rozbolela mi noha.“ Vtom zvonil na stole paní Knorringové telefon, a když paní Knorringová domluvila, řekla k psacímu stroji a okenním mřížím:

„Pánové, musím na chvilku do druhého patra, čekají na mne. Kvůli tomu případu z metra ze stanice Centrální hřbitov. Počkejte zde a za chvíli zavolejte paní Eichenkranzovou. Je v čekárně a je z toho neštěstí zničená.“ A paní Knorringová vstala, pohlédla na noty na svém psacím stole a vyšla předními přivřenými dveřmi.

„Pane Smirsch,“ řekla teď paní Mooshabrová na lavici, „vy jste ty dveře přivřel a paní Knorringová též. Nemoh byste je zas trochu otevřít, jestli tam ty páni ještě mluví?“

Pan Smirsch se zasmál a řekl:

„Ale paní Mooshabrová, to právě mluví o tom případu z metra ze stanice Centrální hřbitov, kvůli němuž šla madam nahoru. Když vás to zajímá, madam vám to poví. Ale já vskutku nemám rád ty různé politické řeči a narážky, co pan Rott vede, to mezi lidi nepatří, rozhodně ne na úřad. Pana Rotta by též mohli za to jednou krásně suspendovat. Apropo…“ otočil se k panu Landlovi u okenních mříží, „paní Eichenkranzová je z neštěstí zničena. Copak se stalo nějaké neštěstí, vždyť se snad nic nestalo. Kvůli jednomu chlapci přece svět nezajde. Zavoláme ji.“

Paní Eichenkranzová vešla do kanceláře dveřmi z čekárny, dveřmi za zády paní Mooshabrové. Vešla v černých šatech, v černém čepci, pod nímž koukaly černé lokny, po červeni na jejích buclatých tvářích nebylo stop, byla na smrt bledá. Když spatřila na lavici záda paní Mooshabrové, vykřikla.

„Jen klid, paní,“ řekl pan Smirsch u stroje, „copak se něco stalo?“

„Jen klid,“ řekl pan Landl u okenních mříží, „vždyť se nic nestalo.“ Ale paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci byla na smrt bledá, neklidná, snad dokonce měla blízko k mdlobě.

„Prosím vás, paní,“ řekl pan Smirsch u psacího stroje, „proč se vlastně paní Mooshabrové lekáte? Vždyť ji přece znáte, šla jste s ní předevčírem hřbitovem a pozvala jste ji k sobě. Vždyť byla paní Mooshabrová u vás a dala jste jí pišingr a pivo. A vy se jí teď lekáte, jako byste měla zlé svědomí. Co to, paní Eichenkranzová, značí?“ Konečně se paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci trochu probrala.

„Nelekám se,“ řekla překotně a rychle, „nelekám se. Já se přece vůbec nelekám. Já se přece s paní Mooshabrovou znám, proč bych měla zlé svědomí? Nic zlýho jsem paní Mooshabrové neprovedla. A ona mně taky ne. Paní naopak slíbila, že se za mě tady na Péči přimluví.“

„No tak vidíte,“ řekl pan Smirsch, „tak nebuďte tak neklidná a bledá a sedněte si.“

Paní Eichenkranzová si sedla, a přece byla stále strašně neklidná a bledá. Hleděla nejistě na pana Smirsche u stroje, na pana Landla u okenních mříží a hlavně na paní Mooshabrovou na lavici. Pak náhle pan Smirsch řekl:

„Tak mě ale napadá, že madam bude musit ještě vidět chlapce.“

„Panebože,“ vykřikla paní Eichenkranzová a zalomila ruce nad černým čepcem.

„Ano,“ kývl pan Smirsch, „je to smutné, ale nedá se nic dělat. Ostatně madam snese všechno. Viděla dokonce už i mrtvoly v rozkladu, což váš chlapec dosud není.“ A pan Smirsch vstal od stroje, šel ke dveřím čekárny a otevřel je. Tam zavolal na sluhu a do kanceláře vešel malý Eichenkranz.

Vešel v modrobílém pruhovaném tričku s kvítkem na prsou a s úsměvem na rtech. Rozhlédl se a stoupl si k matčině židli.

„Já vskutku pořád nevím, co vám, paní Eichenkranzová, je,“ řekl pan Smirsch, když si opět sedl k psacímu stroji, „co se tedy vlastně stalo? Nebo se vskutku něco stalo? Ovšem je pravda…“ pohlédl na chlapce u židle, „že vypadá nevinně, vypadá jako malý pruhovaný anděl, jen rozpřáhnout křídla. Ale to klame.“

Paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci se na židli náhle o poznání uklidnila. Náhle se o poznání uklidnila, ale přece ještě byla neklidná a bledá. Řekla:

„Pane rado, přece dělám, co můžu. Paní Mooshabrová to přece ví, že ano, paní…“ otočila se k lavici a paní Mooshabrová kývla, „nekrade, nevzal ani svíčku. Ani hůl. Ani nic nestřelil. Viď…“ paní Eichenkranzová se náhle otočila k synkovi a vzrušeně řekla: „Viď, žes to přece ty sám včera říkal týhle paní, když tě vedla z parku domů, viď, že jo.“

„To sem už nepatří,“ řekl pan Smirsch u stroje, „neopakujte, co sem už nepatří.“

„Zaplaťpánbů,“ řekla paní Eichenkranzová, byla stále o poznání klidnější, ale přece jen neklidná a bledá byla ještě dost, „zaplaťpánbů, pane rado. Ale on přece nic nevzal ani tomu starýmu u hrobu, vždyť ten člověk nemůže bejt normální. Copak to vůbec jde, vzít někomu něco z kapsy u hrobu? Takhle ze šosu, když tam stojí z profilu natočenej? Paní Mooshabrová to přece ví nejlíp, že to tak vzít nejde, viďte, paní…“ a když paní Mooshabrová kývla, paní Eichenkranzová se opět náhle otočila k synkovi a vzrušeně řekla: „Viď, žes i tohle ty sám včera večer říkal týhle paní, když tě vedla domů, viď, že jo.“

„To sem taky nepatří,“ řekl pan Smirsch u stroje, „a paní Mooshabrová neví, že to tak krást nejde, není kapsářka. A Klevenhütter tu už byl, to je vyřízený.“

„Pane rado,“ zvolala paní Eichenkranzová, byla teď ještě o něco klidnější, ale přece byla velmi bledá a hlas se jí chvěl, „pane rado, zaplaťpánbů i za to. Ale von má doma i všecko, nač si vzpomene, dokonce i šuplík. A včera večer to sám řekl paní Mooshabrové, když ho vedla z parku domů… žes to říkal týhle paní, viď…“ obrátila se opět rychle a důrazně na synka… „paní Mooshabrová všechno ví, sama všechno předevčírem prohlédla a zjistila, hledaly jsme chlapce celý odpoledne, viďte…“ a paní Mooshabrová na lavici kývla do třetice.

„Jenže, paní,“ řekl teď pan Smirsch u stroje, „jenže o to nejde taky. Jde o něco úplně jiného.“

„Ježíši Kriste,“ vykřikla paní Eichenkranzová a opět zneklidněla a smrtelně zbledla. „Kristepane, já to tušila. Já to tušila. A oč, Kristepane, jde?“

„O to,“ řekl pan Smirsch, „že já nejsem žádný rada, ale důchodce, a zde na Péči jenom vypomáhám.“

Paní Eichenkranzová vytřeštila zrak a bledost z její tváře náhle ustoupila. Byla opět o poznání klidnější. Pohlédla k paní Mooshabrové na lavici a paní Mooshabrová kývla.

„Ano,“ kývla paní Mooshabrová, „pan Smirsch je důchodce a hrál na les. Ještě pořád hraje a ten druhý pán zde…“ paní Mooshabrová ukázala na pana Landla u okenních mříží, „je pan Landl a je taky důchodce a taky hrál na les a ještě hraje. Mně se před domem znovu rozbolela noha a páni mně pomohli dojít. My jsme se předtím ještě neznali.“

„Na lesní roh čili hornu,“ řekl pan Smirsch, „stejně jako kolega Landl. Přitom působíme zde na Péči. My se teď chystáme k provedení velkého Rekviem,“ řekl náhle s pohledem nad psací stůl, na portréty předsedy Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty, „budeme spojeni s velkými orchestry, máme práci se studováním, řídí to monsieur Scarone z Bosny. A…“ obrátil se zase k paní Eichenkranzové, „tak mi neříkejte rado. Už jste klidnější? Už nejste ani tak bledá? Už se paní Mooshabrové tolik nelekáte? To je vskutku divné, že jste byla tak neklidná a bledá, tak jste se lekala, teď je to už trochu lepší. A copak ty,“ pan Smirsch se náhle otočil k chlapci, „ještě jsi nám neřekl slovo.“

„Pane,“ řekla paní Eichenkranzová kupodivu opět dost neklidně a s bledou tváří, „on dnes v noci ztratil hlas. On se včera večer v parku, když ho paní Mooshabrová vedla, trochu nachlad a tak dnes nemůže moc mluvit.“

„Prosím vás, vždyť je pořád září, teplo,“ řekl pan Smirsch, „co by se nachlazoval. Stromy jsou zelené a ještě kvetou květy. Sám má jeden bílý v tričku, je už dost povadlý. Kdepaks ho vzal?“

„Našel jsem ho,“ usmál se hoch.

„Našel ho na chodníku někde u parku, pane rado,“ řekla rychle paní Eichenkranzová, „někdo ho tam včera asi ztratil a on ho teď nosí. Od včerejška ho nosí, od tý doby, co ho paní Mooshabrová vedla večer z parku. Sám by ho přece neutrh ani za nic.“

Vtom se otevřely přední dveře a vešla paní Knorringová. Kývla na paní Eichenkranzovou, která rychle vstala ze židle, sedla si za psací stůl a pohlédla do not před sebou. „Ten případ z metra ze stanice Hřbitov,“ řekla, „je dost zvláštní. Zatčená žena dnes v půl osmé ráno na perónu je doopravdy podezřelá, že vedla partu rozkrádačů balíků. To, že se strážník lekl, když ji zatýkal, byl ovšem omyl. Policie má dnes vskutku těžké postavení a bude je mít čím dál víc. Situace je zlá a nevíme, co bude…“ pohlédla na pana Smirsche u stroje, „pan Smirsch nerad tyhle věci slyší. Ale ještě něco jiného…“ paní Knorringová pohlédla před sebe na lavici na paní Mooshabrovou, „tak se mi zdá, paní Mooshabrová, že ta žena z toho metra, kterou tam dnes ráno zatkli, je vám dost podobná.“

„Bože,“ zatřásla udiveně paní Mooshabrová hlavou, „bože, paní Knorringová, já to přece nejsem. Já jsem přece nikdy žádný vykrádačství balíků nevedla. A taky jsem ani dnes ráno nebyla na stanici Hřbitov. Já to opravdu nejsem,“ řekla znovu, ale teď už dost žertovně.

„Ovšem že to nejste,“ zasmála se paní Knorringová, „jak byste to byla, když tu ženu zatkli a vy jste zde. Já jen říkám, že je vám podobná. Ale máme jiné důležité věci. Tohle…“ paní Knorringová ukázala před sebe do not a pohlédla na pana Smirsche u stroje a na pana Landla u okenních mříží, „tohle je velmi těžký part. Horny tu hrají při zpěvu sboru a sbor zpívá při hře horn. Je to velmi náročné a zdaří se to dobře jen s vypětím všech sil. Apropo, paní Eichenkranzová.“

Paní Eichenkranzová pořád ještě stála a zas byla na smrt bledá, neklidná, skoro tak, jako když sem na počátku vešla. Jednou rukou teď držela chlapce za paži a hleděla na paní Knorringovou jako na přízrak. „Paní Knorringová,“ řekla rozrušeně, „já jsem nešťastná. Jsem nešťastná a paní Mooshabrová to jistě potvrdí. Paní Mooshabrová včera večer přivedla chlapce z parku domů.“

„Paní Eichenkranzová je opravdu nešťastná,“ kývla paní Mooshabrová.

„Tak se zas posaďte, paní,“ kývla paní Knorringová, „my už vše o chlapci víme. Paní Mooshabrová podala hlášení a já teď udělám závěr.“ A paní Knorringová vztyčila hlavu, oči zdvihla ke stropu, jako by chtěla vidět nad sebe na portréty Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty, ač to nebylo možné, a řekla: „My to tedy ještě jednou zkusíme. My ho ještě necháme doma, když vám pomáhá k obživě. Heleď,“ pohlédla k chlapci, který pořád stál u matky, „ještě jednou, ale naposled. Jestli budeš i nadále zlobit, nebudeš chodit do školy a budeš se toulat, jestli budeš brát věci a střílet ptactvo, půjdeš do pomocné školy bez pardonu. Paní Mooshabrová chodí na hřbitov a tak to bude kontrolovat. Apropo, paní Mooshabrová, řekněte k tomu své.“

„Jestli budeš zlobit,“ paní Mooshabrová se otočila k chlapci, kývla, „přijdeš do pomocný školy, do polepšovny a bude z tebe pomocnej dělník, nádeník. A utrápíš matku úplně, slyšíš, jak říká, že je nešťastná. Takovej pěknej krám má, jinej by byl na tvým místě šťastnej, a ty ji utrápíš. Utrápí vás, viďte, paní.“

„Utrápí,“ kývla paní Eichenkranzová rychle a byla opět o poznání klidnější a také její buclaté tváře už nebyly tak bledé, přece však i teď po tomto šťastném konci byla kupodivu ještě bledá a neklidná… „utrápí. Nesmíš se toulat ani krást,“ řekla chlapci, „po kom bys to měl, vždyť jsem slušná vdova, tohle se dědí. A tý vzduchovky, co ti zabavili, se už taky ani netkneš. Paní Mooshabrová to bude kontrolovat, víš, co to znamená. Paní Mooshabrová je přísná a nic ti nesleví. Aby ses nedostal do polepšovny a mě neutrápil. Paní Knorringová, moc vám děkuju za vaše moudrý rozhodnutí. A moc taky děkuju paní Mooshabrové, že se případu tak ujala, já věděla, že je velká znalkyně, zná všechno na světě, i léčí. Tak a ty teď…“ řekla chlapci, „ty teď hezky paním poděkuješ.

Nejdřív paní Knorringové. Hezky klekni a řekni: Milostpaní, já vám děkuju, že to se mnou ještě zkusíte. Že můžu doma v krámě pomáhat.“

Chlapec se usmíval a otálel, ale pak si klekl před psací stůl a opakoval, co matka chtěla. Když skončil, rychle zas vyskočil a postavil se na nohy.

„Tak a teď poděkuj,“ řekla paní Eichenkranzová, „tady paní Mooshabrové. Paní Mooshabrová, řekneš, já vám děkuju, že jste se za mě přimluvila, a děkuju i zato, že jste mě včera večer z parku přivedla domů. Tak.“ A paní Eichenkranzová byla náhle téměř zcela klidná a její buclaté tváře začaly mírně červenat. Ale vtom přišel otřes. Chlapec nepoklekl.

Chlapec náhle vypjal hruď s bílým uschlým kvítkem, usmál se a zavrtěl hlavou.

„Tahle paní,“ usmál se a zavrtěl hlavou, „mě domů nepřivedla. To byla paní úplně jiná.“

Paní Eichenkranzová smrtelně zbledla a začala se na židli kácet. Paní Knorringová a pan Smirsch a Landl hleděli na paní Eichenkranzovou jako tři kamenné sloupy. A paní Mooshabrová pohlédla na malého Eichenkranze a v tváři se jí kupodivu nehnul ani sval. Konečně se paní Knorringová ujala slova.

„Jak to, že to nebyla tahle paní, co tě včera večer vedla z parku domů, přece to byla.“

Ale chlapec se usmíval a vrtěl hlavou.

„Nebesa,“ probrala se teď i paní Eichenkranzová, „přece to byla tahle paní, panebože, tahle paní Mooshabrová, co tě v parku našla a dovedla tě domů.“

A chlapec se znovu usmál a zavrtěl hlavou.

„Ach bože,“ zvolala teď paní Eichenkranzová smrtelně bledá a zalomila ruce nad svým černým čepcem, „já tohle neštěstí tušila. Já to tušila. On je, chudák, marod…“ zakvílela, „včera večer, jak ho paní Mooshabrová vedla domů, se nachlad a v noci ztratil řeč…“

„Ale vždyť mluví,“ vpadl pan Smirsch.

„Ale v horečce,“ zvolala paní Eichenkranzová a pak pohlédla k paní Mooshabrové na lavici, sepjala ruce a vyhrkla:

„Paní Mooshabrová, prosím vás, vy jste přece taková znalkyně, spaste mě ubohou ještě jednou. Řekněte, že jste to byla vy, co jste ho dovedla domů. Viďte, že jste to byla vy. Řekněte to tady paní Knoringové a pánům radům, vždyť von neví, co mluví, má horečku. A já ti přece celý dopoledne říkala…“ paní Eichenkranzová se vzrušeně obrátila na syna, „celý dopoledne a už včera, co máš tady na tý Péči říkat, a ty tohle…“

„Byla jsem to já,“ řekla paní Mooshabrová.

„Vidíš, vidíš,“ vykřikla paní Eichenkranzová na synka, „vidíš, že to byla tahle paní, a ty mluvíš z horečky. Že ses nachlad a ztratil řeč.“

„A neztratil,“ chlapec náhle znovu zavrtěl hlavou, „a nenachlad. Byla to jiná paní.“

„Počkejte,“ řekla náhle paní Knorringová za psacím stolem s hlavou velice vztyčenou a s velmi upjatou tváří, „počkejte, jen klid, to se dokáže. Heleď,“ otočila se k chlapci, „když tě ta paní včera večer vedla parkem domů, říkala ti nějakou básničku?“ a chlapec vypjal hruď, usmál se a kývl.

„Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová, „řekněte básničku o stařence slepé. Řekněte mu ji a ty poslouchej.“

A paní Mooshabrová kývla, pootočila se k chlapci a řekla básničku o stařence slepé. „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne.“

„To je krásná báseň,“ vykřikla paní Eichenkranzová.

„Krásná,“ řekla paní Knorringová, „tak. Říkala ti včera paní, co tě vedla domů, tuhle báseň…“ a chlapec kývl.

„Tak,“ kývla paní Knorringová, „tím je to jasné, je to jasné a už to nechrne být. Tak abychom to skončili, jak jsem řekla: ještě to zkusíme. Ale nebudeš-li poslouchat, půjdeš do polepšovny.“ A paní Klotilda Eichenkranzová vyskočila ze židle, její smrtelně bledé buclaté tváře rázem a trvale zčervenaly, její oči zazářily, v černých šatech a čepci vypadala náhle jako veselá vdova. „Jak vám to, paní Knorringová, jenom splatím,“ vyhrkla vesele.

„Nám nemusíte nic splácet,“ řekla paní Knorringová za stolem, „aspoň vidíte, že je Péče lidská a nikomu neublíží ani neterorizuje, jak se občas mezi lidmi myslí. My tu nikoho nesoudíme jen tak, jak to snad dělají jinde. My napřed všechno vyšetříme, uvážíme a také se zde vždy mluví pravda. Nevím,“ pohlédla na pana Smirsche a Landla a pak do not, „nevím, zda tak obtížný part stačíme brzy nastudovat. Horn bude třicet a sbor asi stočlenný. Bude to největší Rekviem, co se u nás kdy hrálo. Jen ještě nevíme, kdy bude premiéra. Tak, paní Eichenkranzová, můžete teď jít a ty buď moc hodný.“ Když paní Eichenkranzová s chlapcem s velikými díky a srdečným loučením odešla, paní Knorringová chvilku mlčela a pak se rozhlédla kanceláří.

„Je to vskutku zvláštní, co se děje,“ řekla s pohledem upřeným kamsi do prázdna, „mám různé podivné předtuchy. Vy tyhle politické řeči, pane Smirsch…“ stočila zrak k psacímu stroji, „nemáte rád. Ani doma, natož v úřadě. Ale co naplat, že je nemáte rád, když se jich nezbavíte. Kdybych nevěděla, že to včera večer v parku byla vskutku paní Mooshabrová, dočista bych myslila, že ten pruhovaný chlapec vypovídal pravdu. Ale zřejmě měl horečku, protože to včera večer v parku byla vskutku paní Mooshabrová, vždyť podala hlášení. Škoda, paní Mooshabrová…“ paní Knorringová pohlédla na lavici před sebe, „škoda, že jste nešla s chlapcem až do bytu, že jste zůstala v křoví. Byli bychom ušetřili paní Eichenkranzovou zbytečného strachu. Naštěstí je to však jasné.“ Paní Knorringová zmlkla a pan Smirsch u psacího stroje řekl:

„Já jen, madam, nerad slyším, když mluví o politice pan Rott. Pan Rott má až příliš dvojsmyslnou řeč a ta, myslím, mezi lidi nepatří. Zbytečně dělá zlou krev. Dodnes nevíme, i když se pátrá z družic, jestli jsou Saturnovy prstence proměnlivé a jak vznikly. Dodnes nevíme, jestli je Pluto bývalý měsíc Neptuna či ne. A my tu mluvíme o takovýchhle věcech.“

„Nevím sice, zda se to už dávno neví,“ řekla paní Knorringová teď dost stroze, „mně se naopak zdá, že se to už ví. Ale není mi jasný význam toho, co jmenujete zbytečně dvojsmyslnou řečí. Mně se naopak zdá, že celá tato řeč má docela jediný a určitý smysl, totiž moudrý, a proč by nepatřila mezi lidi? Kam by jinam patřila? Na Neptun? Nebo si myslíte, že v naší zemi žijí zvířata? Také se mi nezdá,“ paní Knorringová potřásala hlavou, „že by setou řečí dělala zlá krev. Proč zlá? Proto, že míří proti vládci? Copak vládce musí být vždy jen dobrý? V čem vy vidíte vadu, pane Smirsch, já vidím spis přednost a zaplaťpánbůh za to.“

„Madam,“ řekl pan Smirsch u psacího stroje poněkud zmateně a dal prst na klapku, „tady paní Mooshabrová chtěla jen vědět, co to vlastně pan Rott za přivřenými dveřmi říkal o případu z metra. Řekl jsem jí, že jí to jistě sama sdělíte, jestliže má o to zájem.“

„Sdělím vám to, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová kývla, „sdělím vám to, a dokonce hned. Ráda bych totiž, abyste se po tom případu poohlédla. Nuže, už delší čas se na poště v metru na stanici Centrální hřbitov ztrácely balíky. Musila to dělat celá tlupa, která byla s poštou na peróně seznámena. Včera se našel její vůdce, žena. Byla zatčena na peróně dnes v půl osmé ráno. Jmenuje se Klaudingerová.“

„Klaudingerová,“ vyhrkla paní Mooshabrová na lavici.

„Není to ta Klaudingerová, u které bydlí váš zeť,“ zavrtěla paní Knorringová hlavou, „je to jen shoda jmen. Tahle Klaudingerová, jak jsem už řekla, je vám dost podobná, což je náhoda. Je jí asi sedmdesát.“

„A co mám, paní Knorringová, zjistit,“ zeptala se paní Mooshabrová se zájmem, „to se taky týká Péče?“

„Týká se to Péče,“ kývla paní Knorringová, „týká proto, že je podezření, že k té partě vykrádačů patřil i jeden hoch jménem Linpeck. Linpeck,“ paní Knorringová zdvihla hlavu, „asi třináct, syn paní Linpeckové, která vymáhá alimenty na svém prvním muži a má na peróně v metru na stanici Hřbitov kiosk. Chlapec jezdí po škole po tomtéž peróně a prodává z vozíku.“

„Kiosk,“ řekla paní Mooshabrová překvapeně, „má kiosk v podzemce na stanici Hřbitov? A co v něm prodává?“

„Běžné věci jako na nádraží,“ řekla paní Knorringová, „nějaký zákusek, pití, snad i cigarety. Snad i pohledy a známky. Ale nás zajímá hlavně ten její syn, co jezdí po peróně s vozíkem. Prodává běžnosti, které se kupují na perónech z vozíku. Můžete tam dojít a s paní Linpeckovou a s chlapcem promluvit?“ a když paní Mooshabrová rychle kývla, paní Knorringová řekla:

„Zeptejte se jich tak kolem, co soudí o rozkrádání balíků, a zjistěte, jak se k tomu tváří. Zjistěte poměr paní Linpeckové k chlapci a zjistěte, jaký ten hoch je. Podle toho, co tu na Péči máme a co jsem před chvíli slyšela nahoře, má v něm být zárodek zločince. Stačí, když mi dáte zprávu do týdne. Policie se zatčenou ženou stejně dřív šetření neskončí, je totiž hluchá.“

Paní Knorringová pohlédla na psací stůl, pohlédla do not a paní Mooshabrové se v tu chvíli zdálo, že její návštěva skončila. Pomalu si na lavici sáhla na nohu a pak stejně pomalu vstala. Pan Smirsch u psacího stroje a pan Landl u okenních mříží mlčeli a zdálo se, že i oni mají dojem, že návštěva skončila. Ale paní Knorringová náhle ještě odtrhla zrak od not, pohlédla na paní Mooshabrovou a řekla: „Nemáte za tuto práci na Péči groš, to vím. Ale mám způsob, jak vám to tak trochu vynahradit. Možná že budu mít pro vás, paní Mooshabrová, vbrzku jednu práci, za níž byste dostávala plat. Nevím to ještě jistě, ale možné to je. Šlo by o dozor na pár hodin týdně v bohaté rodině ve vile. Pán je vdovec, bývá mimo dům a jeho hospodyně hocha neuhlídá. Hoch potřebuje dohled, aby se po škole netoulal a nezlobil, jinak nic. Je to výtečný žák, snad dokonce nejlepší na celé škole, chybí mu jen kázeň. Pán bvám to platil.“

„Vzala bych to,“ řekla paní Mooshabrová, „já bych si to zařídila, abych přitom stačila i hřbitov.“

„Tak vám dám vědět,“ kývla paní Knorringová, „teď se podívejte na ten perón k paní Linpeckové.“

A paní Mooshabrová se teď už skutečně mohla poroučet. Když byla za dveřmi v čekárně, slyšela, jak paní Knorringová říká pánům: „Tak pohleďte do not.“

A když vycházela z čekárny na chodbu, měla dojem, jako by zaslechla z kanceláře nějaké zazpívání.

9.

Když minuly hlavní hřbitovní bránu a octly se na Náměstí Anny Marie Blažené, hodiny ukazovaly půl třetí. Slunce na západním nebi se odráželo od skleněné střechy nádraží Centrální hřbitov, které stálo na konci náměstí. Byla to obrovská vysoká budova, uzlová stanice podzemní dráhy a zároveň i dopravy uliční, autobusů a trolejbusů. Paní Mooshabrová v dlouhé černé sukni, jupce, šátku a střevících bez kramfleků se na kraji náměstí zastavila, pohlédla na tu obrovskou vysokou budovu nádraží a potřásla velkou černou taškou, jako by se chtěla posilnit, ale ve skutečnosti se zastavila, pohlédla na budovu nádraží a potřásla taškou proto, aby mohla správcové ukázat na vzdálené moderní domy.

„Tam,“ ukázala, „bývala hospoda, kde jsem měla svatbu. Hospoda U Zlatýho kočáru, a už tam z ní není ani cihla. Teď jsou tam místo ní ty činžáky. No a tuhle máte nádraží Centrální hřbitov a za ním je radnice, kde nás oddali. A támhle u těch kiosků,“ paní Mooshabrová ukázala na kiosky ze skla a laminátu, které byly poblíž vzdálených moderních domů, „tam právě teď není živá duše.“

„Paní Mooshabrová,“ vyhrkla správcová, měla letní květovanou blůzku, krátkou sukni a její tváře plály, „jak dobrý zrak máte, na takovou dálku vidíte, ani duše. Ale já už se nemůžu ani dočkat. Paní Mooshabrová,“ vyhrkla a její tváře plály, „vždyť já jsem vás vlastně ještě nikdy neviděla postupovat. Za těch dvacet let, co jste na Péči, jsem vás neviděla postupovat ani jednou. Víte, jak mě to dodnes mrzí, že jsem tenkrát po tom Faberově pohřbu musila domů, když jste na hřbitově honili toho Eichenkranze. Ale dnes vás uvidím. Měly bysme už jít.“

Daly se do chůze k obrovské vysoké budově nádraží, od jejíž skleněné střechy se odráželo slunce a u níž stála i socha Annymarie Blažené, a paní Mooshabrová zatřásla velkou černou taškou a řekla:

„No a jak jsem vám už, paní správcová, řekla. Když mě paní Eichen viděla, úplně se lekla a bála se vám skoro do konce. Pak ale moc děkovala, že to dobře dopadlo. No a chlapec…“ paní Mooshabrová pokývala hlavou, „chlapec si neklek. Zaboha nevěřil, že jsem to byla já. Řek, že to nebyla tahle paní, co mě vedla, to byla paní úplně jiná.“

„Úplně jiná,“ zasmála se správcová a zrychlila krok, „bodejť. Bodejť by vás byl poznal, když jste v tom parku vypadala jako herečka nebo kupcová z Kanárských ostrovů, nebýt toho, že jsem vás líčila, nepoznala bych vás taky. Ale jen si ty věci zatím opravdu nechte,“ řekla správcová a stále zrychlovala krok, „dala jste je do skříně?“

„Do skříně,“ kývla paní Mooshabrová, „klobouk jsem pověsila, aby se pápěří nezlomilo, korále a ringle jsem dala do krabice a rukavičky do sáčku. Tu červenou mast, pudr a ty tužky jsem dala do kredence, aby myš na ně nemohla.“

„Myš na ně nemohla,“ zasmála se správcová, „to by byla psina, kdyby nějaká vlezla do masti a pudru, představte si nalíčenou myš. To by ji ostatní ani nepoznaly. Myslily by, že je to nějaká kočice.“ A správcová znovu zrychlila krok a řekla:

„Ale víte, paní Mooshabrová, jak vy se umíte zapřít. Lidi na vás přece musili hledět, když jste šla ulicí, lidi si vás musili prohlížet, když jste vypadala jako herečka, ale vám to bylo, jak jste řekla, jedno.“

„Jak jsem řekla, jedno,“ kývla paní Mooshabrová, „koukaly i matky a vychovatelky u vodotrysku, i strážník, když jsem vyšla z parku, i lidi za mými zády, ale bylo mi to jedno. Věděla jsem, proč koukají, to víte, jsem už stará. Kdybych takhle byla vyšla před padesáti léty, když jsem se U Zlatýho kočáru vdávala, to by bylo jiný. Ale co vám ještě povím,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou taškou, „paní Knorringová mi řekla, že je škoda, že jsem chlapce nevedla až do bytu, že jsem zůstala v křoví. Měla jsem ho dovést až do bytu. Jenže já nechtěla, když jsem vypadala jako herečka nebo bohatá kupcová, víte proč. Byla bych musila říct paní Eichen o tom Ritzu.“

Docházely k soše Annymarie Blažené, která stála ve stínu obrovského skleněného nádraží, paní Mooshabrová zpomalila krok a správcová chtěj nechtěj musila též. Jakýsi starý průvodce tam právě vykládal skupině cizinců o soše. „Annamarie Blažená,“ vykládal šeplavým hlasem a co chvíli si sahal na vestu, kde mu visel jakýsi zlatý řetěz, „byla matka nynější kněžny vdovy panovnice Augusty, zemřela před šedesáti lety ve věku sta let. Bylo o ní známo, že chodila mezi lid, v adalbertské kapli zpívala na kůru, a dokonce se tvrdilo, že i tajně prodávala v kostelích svíčky. Nynější panovnice vdova Augusta,“ vykládal starý průvodce šeplavě a sahal si na řetěz, „to prý zdědila po ní. Říká se to, ale pravda to není. Kněžna vdova Augusta takhle nechodí. Sídlí v knížecím paláci a vládne.“

„A proč tuhle sochu postavili právě zde u toho vysokého obrovského nádraží,“ zeptal se svěže jeden z cizinců ve žlutém kloboučku, „proč ji nedali kus dál nebo na náměstí doprostřed? Vždyť se zde ta socha u toho vysokého obrovského nádraží úplně ztrácí.“

„Socha tady stála, dřív než postavili obrovské vysoké nádraží,“ řekl stařičký průvodce šeplavě, „to bylo tak a ne obráceně. Nádraží dal postavit předseda Albín Rappelschlund…“

V té chvíli už paní Mooshabrová zcela stála a hleděla na sochu a cizince na nádraží a též na ty vzdálené kiosky a moderní domy, kde bývala její svatební hospoda. „Hospoda U Zlatýho kočáru se jmenovala,“ řekla znovu správcové, ale správcová vedle ní v té chvíli hleděla na cizince u sochy, zvláště na toho ve žlutém kloboučku, a poslouchala průvodce.

„A prosím vás,“ zeptal se znovu svěže cizinec v kloboučku, „je to pravda, že vaše kněžna vdova panovnice Augusta ve skutečnosti nevládne? Že je ve vězení nebo se někde tajně skrývá?“

„To není pravda,“ zavrtěl průvodce hlavou a plaše se kolem rozhlédl, „kněžna vdova panovnice sídlí v knížecím paláci na druhém konci města a vládne.“

„A prosím vás,“ zeptal se cizinec v kloboučku ještě jednou, „tak ani není pravda, že by vaše kněžna panovnice byla ve skutečnosti už dávno mrtvá?“

„To taky není pravda,“ průvodce se znovu plaše rozhlédl a chytil se za řetěz na vestě, „to se taky jen tak tajně říká. To se už říkalo, když jsem byl capart. Když jsem byl ještě kočím v pivováře.“

„U těch kiosků,“ řekla paní Mooshabrová se zrakem upřeným do dálky, „furt není živá duše. Je holt odpoledne, poobědní doba.“

„Poobědní doba,“ odtrhla správcová zrak od cizince, „panebože, paní Mooshabrová, budou tři. Musíme jít. Paní Mooshabrová, pojďte.“ A tak se znovu daly do chůze.

„Musím vám ještě něco říct,“ řekla paní Mooshabrová při další chůzi, „paní Knorringová včera taky řekla, že má různý divný předtuchy.“

„A jaký,“ zeptala se správcová a zrychlovala krok, „že na nás vtrhnou nestvůry z Marsu? Nebo snad,“ zasmála se, „že bude konec světa?“

„Ne konec světa,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „snad něco jinýho. Nerozuměla jsem a nechtěla jsem se ptát.“

„Různý předtuchy má leckdos,“ zasmála se správcová a znovu zrychlila krok, „já je měla taky, než starej utek. To asi paní Knorringová myslila předtuchy politické, to je možné. Ale prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a její tváře jenom plály, už se blížily k nádraží, „prosím vás, jak to vlastně s tou paní Linpeckovou začnete? To prostě jen tak přistoupíte k tomu jejímu kiosku a něco řeknete?“

„Nejdřív, než přistoupím, musím vědět, že je to ona,“ řekla paní Mooshabrová, „abych snad nemluvila s někým jiným. Musím vědět, že je to ona, že je to její kiosk. Pak jí ukážu průkaz a prohlásím se. Pak se zeptám tak kolem, tuhle tašku si dám na zem.“

„A proč tak kolem,“ řekla správcová rychle, „to proto, že zjišťujete?“

„Že zjišťuju,“ kývla paní Mooshabrová, „a pak též proto, že tentokrát dala paní Knorringová návod. Zeptejte se jich tak kolem, řekla, co myslí o rozkrádání balíků. Taky jaký je poměr.“

„Jaký je poměr,“ zasmála se správcová a ještě víc zrychlila krok, „dočkat se nemůžu. A prosím vás, paní Mooshabrová, to paní Knorringová vás tedy vždycky napřed pověřuje?“

„Pověřuje,“ kývla paní Mooshabrová, „to vždycky musí, když mám zjišťovat. Ale o tomhle případu jsem slyšela už půlhodinku dřív. Když jsem tam v tý kanceláři byla ještě sama s panem Smirschem a Landlem, tak se o tom bavil pan Rott s panem Kefrem ve vedlejších dveřích, pan Smirsch je pak přivřel. Ale paní Knorringová mi to stejně všechno sama řekla, to se musí, když se pověřuje.“

V té chvíli se již paní Mooshabrová a správcová octly u obrovského vysokého nádraží a vešly do jeho haly.

Hala byla skleněná, v jedné její části stály autobusy, trolejbusy, v druhé části bylo množství obchůdků s tabákem, ovocem, mýdlem a všude také mnoho nápisů a barevných reklam. Pronikalo sem slunce ze západního nebe, ale bylo zbarveno do žluta, neboť obrovská skleněná střecha haly byla nažloutlá. Kupodivu tu bylo dost prázdno.

„Je tu dost prázdno,“ řekla správcová, „protože je poobědní doba. Je to tady pěkné, viďte.“

„Pěkné,“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou taškou a rozhlížela se po krámcích s nejrůznějším zbožím i po nápisech a reklamách, „je to tu vlastně jako tržnice. Jenže se tu neprodává máslo ani drůbež. Byla jsem tu jen párkrát, však víte, podzemkou jsem jela jen dvakrát v životě, právě ten den, co jsem měla svatbu, právě sem na radnici, do hospody a zase zpátky. Ale tenkrát tu ještě tohle skleněný nádraží nestálo. Tenkrát to byla jen taková nízká kaple. Kudypak půjdem pod zem…“

„Támhle, paní Mooshabrová,“ ukázala rychle správcová a přidala do kroku, „támhle po těch schodech, co je nápis K metru. Pojďte, paní Mooshabrová, ať tam už jsme. Už se nemůžu dočkat.“ Spěchaly velkou halou ke schodům do podzemí, jako by jim měl ujet vlak, správcová stále zrychlovala krok, paní Mooshabrová třásla v ruce velkou černou taškou a stále se v té rychlé chůzi rozhlížela. A správcová řekla:

„A prosím vás, paní Mooshabrová, až budete postupovat, taky se zeptáte té paní Linpeckové na tu Klaudingerku, co vedla tlupu? Aby to tak přece jenom byla ta Klaudingerka, u který bydlíváš zeť.“

„Není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „je to dokázaný. To je přece slečna, kdežto tahle zatčená je hluchá a má sedmdesát. Taky paní Knorringová řekla, že je to jen shoda jmen.“

„A prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a tváře jí jen plály, „a to v tý vile u toho boháče vezmete?“ A když paní Mooshabrová kývla, správcová řekla: „To byste byla hloupá, abyste to nevzala, když vás za to bude platit, však tohle všechno stejně děláte zadarmo. Pár hodin denně si pro to najdete vždycky. A čím že ten boháč je?“ zeptala se.

„Nevím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „to mi ještě paní Knorringová neřekla. Vím jen, že má hospodyni, která na chlapce nestačí.“

„Hospodyni,“ vyhrkla správcová, „to bude opravdu boháč. Hospodyni mají přece jen boháči. Bodejť by nebyl, když má vilu. A ten chlapec je něco jako ten Eichenkranz?“

„Není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „spíš naopak. Moc dobře se učí, jen po škole zlobí a toulá se. Potřebuje dozor.“ Došly ke schodům do podzemí a začaly s menším proudem lidí sestupovat. Správcová v letní květované blůzce a krátké sukni na těch schodech jen skákala, paní Mooshabrová hleděla pod nohy a jednou rukou si držela dlouhou černou sukni. Když sestoupily do podzemí, octly se v obrovské chodbě, která se náhle štěpila.

„Ono se to tady štěpí,“ zasmála se správcová, „teď jak. Teď tudy. Heleďte, paní Mooshabrová, tudy,“ zvolala a ukázala na šipku s nápisem Stanice Centrální hřbitov, „tahle druhá chodba vede jinam. Ta vede ke stanici Radnice. Tam, co jste tenkrát měla svatbu.“ Šly tedy podle šipky se skupinkou lidí, která byla teď po rozštěpení chodby ještě menší než na schodech, a brzy se octly na podzemním mostě, který se klenul nad kolejemi. Z mostu se scházelo ještě hlouběji, buď na pravý nebo levý perón. Ty peróny bylo z mostu vidět, ale jen jejich přední část, a paní Mooshabrová nevěděla, na který z nich sestoupit. „Nevím,“ zastavila se, „jestli ten kiosk paní Linpeckové je na pravým či na levým, to mi paní Knorringová neřekla. To už vlastně patří k zjišťování.“

„K zjišťování,“ vyhrkla správcová, „zeptám se.“

Míjel je právě nějaký mladík a správcová ho zastavila.

„Pane,“ zeptala se, „kde je perón, kde je kiosk?“

„Kiosk je na obou,“ řekl mladík a pohlédl pod most, kde právě duněl vlak, „na pravém i na levém.“ A chtěl už jít dál, ale pak ještě pohlédl na správcovou, zamrkal a řekl: „Kiosk je na pravém i levém, ale každý je jiný.“

„Každý je jiný,“ zasmála se správcová, „tak to zkusíme nejdřív vpravo. Když to, paní Mooshabrová, nebude tam, tak holt znovu vyjdem na tenhle most a zkusíme to vlevo.“ A tak tedy sestoupily z mostu na pravý perón. Obrovský perón byl poloprázdný a poloprázdná byla i zdejší podzemní restaurace. Za velkými skly sedělo u stolků jen pár lidí, četli noviny, popíjeli, pozorovali poloprázdný perón a koleje, na nichž v pravidelných přestávkách zastavovaly a zase se rozjížděly šedé a zelené vlaky. Skupinky lidí z rozštěpené chodby se ještě víc zmenšily rozchodem na mostě a zbytek se zde, na velkém peróně, téměř ztrácel, bylo to pochopitelné. A pak, byly tři hodiny a v té době je v metru vždycky málo lidí. Ti, co pracují denně šest hodin, jsou totiž už doma, ti, co pracují osm, deset nebo dvanáct hodin denně, ještě cestu domů nenastoupili. Paní Mooshabrová a správcová obešly ohrádku s automatem na líst
ky a zamířily dopředu, kde se v dálce v odraze neónových světel a různých lamp leskl kiosk. Byl ze skla a laminátu jako kiosky nahoře a zevnitř byl ověšen věcmi. V kiosku kdosi seděl, ale kdo to je, na tu dálku vidět nebylo.

„Snad je to ona,“ řekla správcová a stále zrychlovala krok, „musíme jít ještě blíž, už se dočkat nemůžu. Paní Mooshabrová,“ správcová ještě víc zrychlila krok a ťukla se do čela, což málokdy dělala, „nechcete, abych vám vzala tašku a nesla ji? Snad by bylo lepší, abyste měla prázdný ruce, až se budete prohlašovat.“

„Ba ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „tašku mít musím. Musím z ní přece vzít průkaz, bez toho se neprohlásím. Dám si ji pak k noze, to se uvidí.“

„Dobrá,“ kývla správcová, „ale nemám jít tedy krok za váma, jako že k vám nepatřím? Aby se nelekla, že jdem dvě.“

„Tase nelekne,“ řekla paní Mooshabrová, „jen pojďte se mnou. Já se hned prohlásím a taky vás, že jste správcová.“

„Dobrá,“ zvolala správcová nadšeně, „tak já jdu s váma. Ale tak se mi zdá…“ správcová teď upřela zrak ke kiosku, který se blížil, a zpomalila krok, „tak se mi zdá, že to tady ta paní Linpecková nemá. Sedí tam nějakej dědek!“

„Vskutku,“ řekla paní Mooshabrová a také zpomalila krok, už také viděla, že v kiosku sedí starší muž, „paní Linpecková má holt kiosk na tom druhým peróně. A taky na tomhle není ani žádná pošta, jak tak koukám, bude to vlevo.“

A tak se otočily a vracely se zase zpět kolem poloprázdné restaurace a pak po schodech vzhůru na most nad kolejnicemi. Pod mostem duněl vlak a paní Mooshabrová řekla:

„Už si ani nevzpomínám, jak se v tom jede. Od tý mý svatby je to věčnost. Myslím, že tu tenkrát ani tolik vlaků nejezdilo!“ A sestoupily na levý perón.

Levý perón byl mnohem větší než pravý a snad i krásnější, protože na tento perón stanice Centrální hřbitov nepřijížděly vlaky šedé a zelené, ale zelené, červené a žluté, a rozjížděly se do čtvrtí, do nichž se z pravého perónu jet nedalo. Protože sem byl podzemní přístup i z blízké stanice Radnice, byla i zdejší restaurace mnohem větší a krásnější než na druhé straně. Za velkými skleněnými tabulemi svítily křišťálové lustry, na jednom sloupu visel obrovský portrét předsedy Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty, u mnoha stolků však bylo stejně poloprázdno. I zde sedělo jen pár lidí, četli noviny, popíjeli a pozorovali poloprázdný perón. Paní Mooshabrová a správcová zamířily kolem restaurace dopředu, kde se v dálce leskl a bělal v lampách a neonech kiosk.

„Zde to bude jistě,“ řekla správcová, „jinde to už přece ani být nemůže, když je tohle stanice Hřbitov. A koukněte, támhle je pošta. Támhle je neónový nápis Pošta, metro Centrální hřbitov. Tam to kradli, je to tu.“

Vskutku, blížily se k poště, a když tam došly, viděly další nápis, Balíková pošta, a pod ním šipku, mířící kamsi dál, kde byl nějaký železný výtah. A kiosk se blížil, správcová zrychlovala krok a tváře jí jen plály. Kiosk byl zevnitř ověšen lahůdkami, lahvemi piva a limonád, také krabičkami cigaret, ale před okénkem stál nějaký mladík v oranžovém svetru a bavil se s tím, kdo seděl za okénkem. Když trochu hnul hlavou, paní Mooshabrová a správcová viděly, že za tím okénkem je žena.

„To je ona,“ řekla paní Mooshabrová, „jsme tu. Ale počkejte trochu, paní správcová, neběžte tak…“ správcová totiž ještě víc zrychlila krok a tváře jí jen plály, „musíme počkat, až zákazník odejde. Pojďte zatím takhle trochu obcházet.“ A tak zpomalily krok a začaly obcházet.

„To jsem zvědavá, jak se prohlásíte,“ zasmála se správcová a hleděla na mladíka ve svetru před kioskem, „jak budete zjišťovat a jak to skončí. Copak asi o tom chlapci řekne, myslíte, že poví i o těch balících?“

„Když nepoví, tak se toho dotknu,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou taškou, „je to zvláštní, že balíková pošta je zvlášť, až támhle na konci u tunelu, u toho výtahu. Když jsem tu tenkrát jela na svatbu, na radnici a k Zlatýmu kočáru, to bylo jiný i pod touhle zemí. Ta pošta tu rozhodně nebyla.“

„Možná že tenkrát ještě balíky nedopravovali metrem,“ kývla správcová, „že je vozili postilióni na koňských povozech. Poslyšte, paní Mooshabrová,“ vyhrkla správcová rychle, „říkáte, že ten chlapec má mít zločinecké sklony? Zločinecké sklony má, to je tedy hrůza. Těch se dotknete taky?“

„Těch asi ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „těch leda jen tak na okraj. Musím rozlišovat, co musím napřed zjistit. Rozlišování patří k zjišťování.“

Správcová se zasmála a pohlédla na koleje. Na perón vjížděly vlaky zelené, červené, žluté, a jak teď obcházely a čekaly, až mladík v oranžovém svetru od kiosku zmizí, i paní Mooshabrová ty vlaky trochu sledovala a řekla:

„Lidi ve vozech sedí nebo stojí. Vzpomínám si, že když jsme sem jeli tenkrát na svatbu, že jsme seděli. Lístky jsme si koupili támhle v ohrádce. Ale to jen když jsme jeli odsud. Když jsme jeli sem, tak jsme je kupovali v Blauentalu.“

Konečně se mladík u kiosku začal loučit, bylo to znát podle gest, a paní Mooshabrová a správcová opodál se na chvilku zastavily.

„Už jde, už jde,“ vyhrkla správcová a tváře jí plály, „už se to blíží. A heleďte,“ správcová náhle vykřikla, „heleďte, panebože. Nebo mám vidiny?“ Mladík dost kýval hlavou, takže už dobře viděly ženu za okénkem a správcová byla jako opařená. „Mám vidiny,“ vykřikla znovu, „vždyť ona se v tom kiosku směje. Vždyť ona se směje, paní Mooshabrová, vždyť ona se vůbec netrápí.“

Žena za okénkem měla rudě nabarvené rty, na hlavě velkou ondulaci s tmavou sponou a vskutku se smála.

„To může být maska,“ zatřásla paní Mooshabrová černou taškou, „já se taky někdy směju.“

Mladík se téměř doloučil, byl už jednou nohou jaksi vzdálen, a v té poslední chvíli se správcová ještě rychle rozhlédla perónem a řekla:

„Ale že tu nikde, paní Mooshabrová, nevidíme toho chlapce? To on tu holt s vozíkem jezdí vskutku až kvečeru. A heleďte, mladík je pryč.“

A pak ještě správcová koukla za mladíkem, který odcházel, a s planoucí tváří řekla:

„Tak si, paní Mooshabrová, myslím, že dnes spatřím, co jsem ještě nikdy neviděla. Vskutku jsem asi ještě nikdy neviděla, co za chvilku spatřím.“

Přistoupily ke kiosku ve chvíli, kdy se na perón řítil zelený vlak. Paní Mooshabrová vyňala z tašky kartu a promluvila.

„Paní,“ promluvila, „vy jste paní Linpecková?“

Žena v ondulaci a sponě za okénkem se stále ještě smála. Pohlédla zbarveným zrakem na paní Mooshabrovou a stále se smála. „Co si račte přát,“ smála se, „perník?“

„Já jsem Natálie Mooshabrová,“ řekla paní Mooshabrová a ukázala kartu, „Mooshabrová z Péče. Pohleďte.“

Paní Linpecková rázem ztuhla, vytřeštila zrak a pak paní Mooshabrová a správcová za ní trhly hlavou. Hlava paní Linpeckové totiž zničehonic klesla na pult.

„Nebe,“ vyjekla paní Linpecková s hlavou na pultě, „nebe, co se to zas děje? Co to zas znamená? Už se zas zjevuje přízrak? Ne,“ zdvihla hlavu z pultu a zbarveným zrakem plným hrůzy, děsu vyhlédla okénkem na perón, „ne. Já tedy dnes večer skočím pod vlak. Tuhle pod ten vlak skočím…“ trhla hlavou ke kolejím, kam právě vjížděl červený vlak, „to jistě jdete kvůli hyeně, co tu kradla, kvůli čemu jinýmu byste přišla. Ale můj kluk s tím nemá co dělat, nevzal z jednoho balíku ani tohle,“ paní Linpecková za okénkem ukázala nehet a paní Mooshabrová si v té chvíli všimla, že je dlouhý, nabarvený, „copak kradem? Nikdo z nás nekrad, leda můj první muž alimenty. A víte co, paní,“ trhla za okénkem paní Linpecková hlavou, až jí velká ondulace poskočila, „já už o tom prostě nechci slyšet. Já se o tom s nikým bavit nebudu. Já tu mám krám, musím prodávat. Koukněte…“ hodila rukou z okénka na peró
n, který byl téměř liduprázdný, a stroze si změřila paní Mooshabrovou, „koukněte, co je tu lidí. Skočím pod vlak a dost.“ A paní Linpecková se rázně odvrátila ke kolejím, z nichž právě vyjížděl červený vlak.

Správcová stála krok za paní Mooshabrovou a byla jako opařená.

„Paní,“ vyhrkla a tváře jí jen plály, „co vás vede, paní Mooshabrová přece nepřišla, abyste skákala pod vlak. Paní Mooshabrová je velká znalkyně, která má praxi. Byla pověřená a teď postupuje.“ Paní Linpecková odvrátila hlavu od kolejí a stroze pohlédla na správcovou.

„A co vy, paní,“ zvolala, „co vy tady chcete. Vy jste svědkyně? Jdete na mě dvě jako na ovci? Jako na ovci na týhle krabičce sýra…“ hodila rukou kamsi za sklo, „jdete mě zabít?“

„Ne na ovci, ne zabít,“ řekla teď konečně paní Mooshabrová a zatřásla černou taškou, „to je paní správcová Kralcová z domu, neměla právě co dělat a tak šla se mnou. Ví, že jsem na Péči dvacet let.“

„Paní Mooshabrová je na Péči dvacet let, paní,“ vyhrkla správcová, byla stále ještě jako opařená, „já jsem správcová z domu, jak mě paní Mooshabrová prohlásila. Já nejsem žádná svědkyně. Víte, paní Mooshabrová,“ správcová pokývala vyčítavě hlavou, „vidíte, přece jsem měla jít krok za váma, paní se nás snad dočista lekla…“

„Nelekla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „paní se nás lekat nemusí. Nemá toho zapotřebí.“

V té chvíli přistoupil ke kiosku jakýsi středně starý muž a řekl si o limonádu, byl úplně holohlavý. Náhle jako by šlehl proutkem, tvář paní Linpeckové za okénkem se rozjasnila, oči zazářily a na jejích rudých rtech se objevil úsměv. „Limonádu,“ usmála se za okénkem, hmátla kamsi a otevřela háčkem láhev. Pak nalila limonádu do pohárku, který měla pod pultem, a holohlavý muž dal pětník, vzal pohárek, poodstoupil a pil. Paní Mooshabrová o něho zavadila zrakem, viděla, jak drží pohárek a pije, ale pak se rychle odvrátila a zas pohlédla na paní Linpeckovou.

„Jo, paní,“ řekla teď paní Linpecková s tváří, která ztuhla, a hlasem změněným, hlasem klidným a podivně hlubokým, jako by mluvila z tůně, „jsou tři a tak mám právě málo zákazníků. Kdybyste mě s touhle paní,“ ukazovala na správcovou, „navštívila za půldruhé hodiny, to byste žasla. To začnou lidi jezdit z práce, jiný do práce, to jsou ti, co dělají v noci, a perón je jak mraveniště. Pak ani nevím, kde mi hlava stojí. Limonády, pivo, cukroví, pohledy, pravá ruka neví, co dělá levá, jak v raketě. A pak byste taky viděla, jak je plná i támhleta staniční restaurace.“

„A prosím vás, paní, proč lidi do ní chodí?“ zeptala se teď správcová a tváře jí zas plály, „to v ní čekají na vlak? Vždyť vlak jezdí co chvíli,“ řekla s pohledem na koleje, kam právě vjížděl žlutý vlak, „zde přece na vlak nikdo čekat nemusí.“

„Lidi zde vystupují nebo přestupují,“ řekla paní Linpecková stále hlasem klidným a hlubokým jako z tůně a s tváří ztuhlou, „a to pak holt nechají pár vlaků ujet a sednou si do restaurace. Jsou tu radši než v některý nahoře nad zemí. Zdejší restaurace má křišťálový lustry, a kdybyste šla dál, viděla byste, že má i zrcadla, je dvakrát tak velká než jiný. Lidi si tam též rádi dávají schůzky nebo se baví, že koukají na perón a vlaky. Pohledy mi tu jdou na odbyt, protože tam lidi přitom taky rádi píšou. Dají si neskafe či pivo a píšou. Taky se sem chodí lidi občerstvit z pohřbů.“

Zatím holohlavý muž opodál dopil, zahodil pohárek do koše, který stál u kiosku, a odešel. Paní Mooshabrová za ním pohlédla, též na koš plný odložených pohárků a pak znovu pohlédla na paní Linpeckovou. Ale paní Linpecková už zas byla jako proměněná.

„Já to nepřežiju,“ třásla hlavou v okénku a její hlas zněl nešťastně, zoufale, ale teď byl vysoký jako hlas drozda, „to se lehko řekne, nepřišla, abyste skákala pod vlak, ale neskočte. Neskočte,“ paní Linpeckové klesla hlava do dlaní, „nebe, proč se furt ty přízraky jeví? Copak jsem na scéně, jsem přece v kiosku a prodávám jako kupcová. Ale to všechno ta hyena,“ paní Linpecková prudce zvedla hlavu z dlaní a stroze pohlédla před sebe, „to všechno ta stará Klaudingerka, kluk nevzal z balíku ani niť. Z nás nikdo kromě mýho muže nekrad. A Péče,“ paní Linpecková stroze pohlédla na paní Mooshabrovou, „Péče mi dodnes nepomohla, aby mi platil alimenty. A víte, jak je draho, a že chlapec stojí groše? Vždyť nemá na zimu ani kabát,“ paní Linpecková náhle vzdychla a chlad v jejích podbarvených očích vystřídal jakýsi žal, „ze starýho výrost, nový nemá, kde by ho vzal, když nekrade. A furt musí cho
dit v tom zeleným svetříku, paní…“ paní Linpecková koukla teď na správcovou, která stála vedle paní Mooshabrové a teď chvíli ani nedutala, „a taky čepici mu musím koupit, copak může chodit v mraze bez čepice, no řekněte, vy druhá paní, sama, vždyť by zmrz, a na vánoce lyže. Jenže tohle nikdo neví, lidi jsou divný, místo toho furt jen samý přízraky jako na scéně, a já dnes večer…“ paní Linpecková si sáhla na oči, „skočím pod vlak.“

V té chvíli si paní Mooshabrová všimla, že paní Linpeckové z podbarvených očí stékají dvě slzy. Všimla si toho i správcová a úžasem otevřela ústa.

„Paní,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „já jsem opravdu nepřišla, abyste skákala pod vlak, však vám to už taky paní správcová Kralcová řekla. Já přece vím nejlíp, co to jsou starosti s dětma. Milá paní,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „já znám matku, která měla syna třikrát v krimi, a dcera se tam octne co nejdřív. Znám matku, která dětem zpívala ukolíbavku, a dnes je máte vidět. Dcera se vdávala a nedala jí ani kousek. A měli šunku, salát, víno, limonády, skoro tak dobrý, jako máte vy. A matka jí k tý svatbě ještě upekla koláče a dcera je vyhodila oknem koni. A pak vyhodila ji.“

„Prosím vás,“ paní Linpecková náhle trhla hlavou a její nešťastná, zoufalá tvář trochu ožila, i slzy pod očima zmizely, „a odkud vyhodila? Z bytu?“

„Ne z bytu,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „přímo z toho lokálu, co hodovali. Co měli svatební hostinu. Před všema hosty.“

„Před všema hosty, paní,“ rychle vpadla správcová a tváře jí jen plály, „ale i před dvěma študenty, a to byla pro tu matku největší potupa. To byste teprv, paní, viděla, co to je. To všechno paní Mooshabrová moc dobře zná. Je na Péči dvacet let a jednomu chlapci nedávno zachránila oko.“

„V kartách?“ řekla paní Linpecková správcové, ale pak se rychle odvrátila. Objevil se zákazník. Byla to starší žena v květovaných šatech. „Limonádu prosím,“ řekla žena a dala pětník.

Paní Mooshabrová a správcová trochu ustoupily a paní Linpeckové za okénkem se opět náhle a rychle rozjasnila tvář, na jejích rudých rtech se objevil úsměv. „Limonádu,“ usmála se za okénkem, hmátla kamsi a háčkem otevřela láhev. Nalila limonádu do pohárku, žena v květovaných šatech vzala pohárek, odstoupila a pila. Paní Mooshabrová o ni zavadila zrakem, viděla, jak pije, a pak se hned otočila zpět k paní Linpeckové. Na perón právě vjížděl červený vlak.

„Vidíte, jak to tu furt jezdí,“ řekla paní Linpecková a její tvář opět trochu ztuhla a její hlas byl opět klidný a hluboký jako tůň, „to je takhle furt. Ale zákazníků je teď zatím málo jako na Sahaře. Za hodinu však přijde špička a to se pak zákazníci jen pohrnou, jako do teátru Tetrabiblos. Pak ani má pravice neví, co dělá levice, horší než v raketě.“

„Jezdí to rychle,“ kývla paní Mooshabrová s pohledem na červený vlak, který se už zas rozjížděl, „lidi, co v tom stojí, se musí držet. V tunelech v zatáčkách to hází. Na to si ještě vzpomínám. Ale my jsme tenkrát seděli, to vím.“

„Paní Mooshabrová, abyste rozuměla,“ řekla rychle správcová paní Linpeckové, „jela tudy v podzemce na svatbu, když se vdávala. Měla jí v hospodě U Zlatýho kočáru za náměstím, viďte, paní Mooshabrová, dnes tam jsou činžáky a z hospody už není ani cihla. A oddavky měla na radnici.“

„Na radnici,“ kývla paní Mooshabrová, „tady za nádražím. To je už dávno. To tady ještě tohle nádraží nebylo, to byla jen taková kaple.“

„A proč na radnici,“ zeptala se paní Linpecková, její tvář zas trochu ožila a hlas byl klidný, i když už zase ne hluboký, nýbrž vyšší jako hlas drozda, „v kostele ne?“

„V kostele ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já na pánaboha nevěřím.“

„Paní Mooshabrová nevěří na pánaboha,“ zasmála se správcová, „paní Mooshabrová věří na osud.“

Květovaná žena opodál dopila, odložila pohárek do koše a odešla. A paní Linpecková trochu vysunula hlavu z okénka a řekla:

„A to tý matce na svatbě nedali ani napít? To ji přímo vyhnali z lokálu? A dcera?“

„Z lokálu, a dcera,“ kývla paní Mooshabrová a chvilku hleděla za květovanou ženou, „ani omočit rty. Ale to není ještě všechno. Když se jí syn vrátil z krimi, se sestrou a ještě s jedním kameníkem se dělili v jejím bytě o krádež. O peníze, deštník a dva zajíce, byli ještě čerství. Když byl malej, zranil ve škole spolužáky a dcera se prala s kluky. Pak přišli do pomocný školy.“

„Do pomocný školy,“ ustrnula paní Linpecková, „to je polepšovna?“

„To není polepšovna,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „do polepšovny se dostali, až když tu pomocnou školu vyšli.“

„Ale copak jen to,“ vpadla teď zas správcová, tváře jí stále jen plály, „paní Mooshabrová, vy jste dámě neřekla ještě to dál. Ty děti, paní,“ správcová pohlédla na paní Linpeckovou, „ty děti taky pozvaly matku, když se Wezr vrátil z kriminálu, do Ritzu.“

„Do Ritzu?“ zamrkala paní Linpecková na správcovou podbarveným zrakem, „prosím vás, dámo, rovnou tam?“

„Rovnou tam,“ kývla rychle domovnice, „do Ritzu. A když se matka nejlíp oblékla a nalíčila, však jsem ji líčila sama, tak to vím, vypadala dočista jak žena komorníka nebo kupcová z Kanárských ostrovů, tak se jí ty děti vysmály a nevzaly ji nikam. Aby šla na hřbitov a starala se o myši, napsaly jí, či co. A měla jste vidět, jakej měla krásnej klobouk s barevným pápěřím a ringle na takovýchhle drátech a ty korále, koule barevný zrovna jako tyhle vlaky, co tu stále jezdí, zelený, červený, žlutý… a rukavičky.“

„A ještě si vzala,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „svý nejlepší sváteční šaty, nedaly jí ani zajíce.“

„To je dost hrozný,“ řekla paní Linpecková přemýšlivě, sáhla si na hlavu nalakovanými prsty a posunula si sponu ve vlasech, „dost hrozný. To vypadá jako čínský dráma.“ A pak se její oči na mžik rozlétly perónem a hlas se jí opět zachvěl. „Já jsem ale na tom líp?“ hlas se jí opět zachvěl a v jejích černých očích se teď opět mihla hrůza, „muž neplatí alimenty, Péče mi to nevymůže, musím chlapci koupit zimník, aby furt nechodil v tom zeleným svetříku, a taky čepici a lyže. Vždyť on si už sám musí chudák,“ paní Linpecková pohlédla na správcovou, „vydělávat, já bych to neutáhla, když muž je zloděj a neplatí alimenty. On taky chudák chlapec, jestli to vůbec víte, prodává z vozíku, a víte, kolik vydělá?“ Hlas paní Linpeckové se náhle opět zlomil a hlava jí zas klesla do dlaní. Když pak v dlaních znovu promluvila, zdálo se, že zas pláče. „Vydělá,“ zalkala v dlaních, „na sůl. Jestli groš za měsíc, je to hodně.“

„To je málo,“ kývla správcová, „to vy, paní Mooshabrová, máte za hroby víc, viďte.“

„Dva,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla teď na limonády, zavěšené pod sklem.

„Tak vidíte,“ zvedla paní Linpecková hlavu z dlaní a řekla hlasem, v němž bylo mnoho výčitek a žalu, „tak vidíte. A pak že na tom nejsem hrozně? A co ta škola, co mi pořád vyhrožuje, to není nic? Vždyť já se divím, že jsem se z toho ještě nezbláznila,“ hlas paní Linpeckové se zas zlomil a v očích se jí objevila hrůza, „že tu ještě vůbec v tomhle krámě sedím a že už dávno nejsem pod kolem.“

„A co ta škola, prosím vás,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „co ta škola takhle dotírá. Protože zlobí?“

„Že zlobí,“ vzdychla paní Linpecková a z jejích očí a hlasu zmizely výčitky, zůstal jen žal, „jednomu chlapci vzal medový koláč a zbil ho. Učitelka mi poslala dopis. A můj první muž mi neplatí, že prý kluka nechávám pustnout. Já ho nechávám pustnout, když tu celý den prodávám, já za to můžu. A teď na něj kdekdo svádí poštu, bodejť by nesvedli, řeknou, ech co, když zlobí a ona ho nechává pustnout, to jistě tu poštu má na svědomí taky. Ale nemá, paní, to je právě to, že nemá, že se to s ním veze. Viděla jste někdy hru o Filipu Tříokém, paní, a vy, druhá paní, taky, ne?“ a když paní Mooshabrová i správcová zavrtěly hlavou, paní Linpecková řekla: „Tak to je úplně jako v tý hře. Na Ervína se taky všechno svezlo, protože jednou ukrad oko a nabančil sklenáři. Ale to všechno ta hyena,“ řekla paní Linpecková náhle hlasem pevným a její oči ztvrdly, „avšak už ji tu tuhle ráno strážník zatkl, právě támhle před restaurací, viděla jsem to odsud jako z parteru.“

„A oni kradli balíky?“ zeptala se teď lehce paní Mooshabrová s pohledem na perón, kam právě vjížděl červený vlak.

„Rozbalovali balíky a něco z nich kradli,“ kývla paní Linpecková a její hlas byl teď zas klidný a hluboký jako z tůně, „někdy ukradli celý balík. Ale vždycky ještě dřív, než sem došel tím zadním výtahem,“ paní Linpecková hodila rukou za sebe, „brali jen balíky, co se tu nakládaly, ne ty, co se vykládaly, to by bylo složitější, to je na cetlech poštmistra. A brali spíš balíčky menší než větší, ve velkých nic kloudnýho nebývá. Brali zvláště textil, kabáty, svetry, čepice, šperky a hyena měla komplice, někoho z pošty, to jinak není možné, protože bez pošty by to nebyla mohla provozovat, když to byly balíky, co se nakládaly. Balíky chodí metrem brzy ráno, v poledne a ve dvanáct v noci, kdy je malý provoz, to musí jen letět. Než lidi vystoupí a nastoupí, minuta, musí trégr podat balíky pošťáku k motoru do prvního vozu, proto je balíková pošta až támhle na konci u výtahu, kde stojí motorák.
Ale pak v tom musil mít prsty i někdo cizí, o těch policie neví, byli to asi nějaký překupníci, možná že je nezná ani sama hluchá hyena. Já bych za to krk nedala,“ řekla paní Linpecková a její hlas byl teď zas pevný, a oči tvrdé, „krk nedala, že v tom má prsty i ten dědek z kiosku z pravýho perónu.“

Vtom se opět objevil zákazník, mladší muž a žena, oba v brýlích a starších béžových šatech, a muž zalapal ústy, zdvihl dva prsty, svinul dlaň a donesl si je ke rtům na mírně zakloněné hlavě. A tvář paní Linpeckové za okénkem se opět rychle rozjasnila a na rtech se objevil úsměv. Vzala láhev limonády, zdvihla ji a muž kývl. Otevřela dvě láhve, nalila do pohárků, shrábla dva pětníky a muž a žena vzali pohárky, odstoupili a pili.

„Jsou hluchoněmí,“ řekla paní Linpecková a jednou rukou si na spánku pohladila velkou ondulaci, „nemluví a neslyší. A já…“ paní Linpeckové se náhle opět zlomil hlas a byl nešťastný, zoufalý a v podbarvených očích se jí teď zas objevila hrůza, „a já se už vskutku dám přejet. Jak by v tom měl kluk prsty, v takových balících, vždyť hyena byla hluchá. Jak by se byl s ní kluk mohl vůbec domluvit? Večer skočím do kolejí, až sem bude vjíždět vlak, a ať mě třeba roztrhá. Ať mě třeba ani neseberou a nepohřbí,“ hlava paní Linpeckové zas klesla do dlaní a její hlas plakal, „bude to furt lepší než tohle trápení…“

„Každý má, paní, v životě trápení,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „bez toho to snad ani nejde. Kdybyste věděla, co jsem už zkusila já, to byste teprv koukala.“

„Ano,“ přikývla rychle správcová, „to byste teprv koukala. Paní Mooshabrová je na tom mnohem hůř a taky pod vlak neskočila. Koukněte, že ne, že tu stojí,“ a správcová ukázala vedle sebe.

„Stojím,“ kývla paní Mooshabrová, „a syn se mi vrátil z krimi, dcera vyhodila mý koláče koni a mě ze svatby, dělí se o krádeže v bytě…“

„A ještě navíc je tam nějaký kameník,“ vpadla správcová, „a když děti byly malý, zpívala jim paní Mooshabrová ukolíbavku. A do Ritzu ji děti pozvaly, a když se oblékla, že vypadala jako žena komorníka, vysmály se jí a nechaly ji doma. A nedaly ani zajíce.“

„Ale jak to,“ zvedla náhle paní Linpecková hlavu z dlaní a překvapením se jí rozšířily podbarvené oči, „jak to tedy? To byly vaše děti, o kterých jste mi vyprávěla?“ a paní Mooshabrová a správcová kývly.

„To jsou mý vlastní děti,“ řekla paní Mooshabrová, „Wezrovi je pětadvacet a Nabuli dvacet.“

„Nebesa,“ zvolala teď paní Linpecková rychle a vyklonila se z okénka, „a že tak, paní, pozdě? To jste, paní, dřív nemohla, nebo pan manžel…“

„Mohla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „ale nechtěla. Já jsem se bála. Já nechtěla mít nehodný děti. Ale pak jsem je přece jen chtěla. Moc jsem je chtěla, taky abych se ke stáru měla o koho opřít, a tak jsem je měla. To byl můj osud.“

„A paní,“ řekla paní Linpecková rychle, stále s hlavou vykloněnou, „a co pan muž? Taky od vás odešel a neplatil alimenty?“

„Já jsem vdova,“ řekla paní Mooshabrová, „muž byl kočím v pivovaře.“

Muž a žena v brýlích a starších béžových šatech opodál dopili, zahýbali si před očima prsty a dali pohárky do koše. Paní Mooshabrová za nimi chvíli hleděla, také na koš s pohárky, a pak řekla: „Když jsem byla mladá, taky jsem chtěla mít kiosk, jako máte vy, a prodávat. Prodávat…“ řekla a pohlédla na perón kam vjížděl zelený vlak, „prodávat saláty, šunku, snad i kapku vína, mražený krém, hlavně limonády.“

„Když byla paní Mooshabrová mladá,“ vpadla správcová, „chtěla být i hospodyní, viďte, paní Mooshabrová.“

„Taky,“ kývla paní Mooshabrová, „jedna má kamarádka ze školy jí byla. Jmenovala se Marie, byla taková malá, slabá, ohnutá, takový chudáček, ale děti ji měly rádi. Pak se vdala a vzala jméno muže, muž jí brzy umřel a ona byla hospodyní dál. Už jsem ji neviděla padesát let. No tak, nemám ani kiosk, ani nejsem hospodyní. Působím už dvacet let na Péči a na hřbitově dozírám na hroby.“

„A teď budete mít, paní Mooshabrová, dozor v rodině, viďte,“ řekla správcová, „paní Mooshabrová bude teď mít dozor v rodině jednoho boháče. Má vilu a hospodyni. Ale hospodyně na chlapce nestačí. Paní Mooshabrová bude jako vychovatelka.“

„Před těma padesáti léty,“ kývla paní Mooshabrová a rozhlédla se perónem, „co jsme tu šli na svatbu na radnici a k tomu Zlatýmu kočáru, to tu vskutku bylo jiný. Ani ten váš krásný kiosk, paní, tu ještě nebyl, myslím, že sem tenkrát chodívali preclíkáři. A dnes mám ty nehodný děti. A paní, prosím vás, tak muž vám nechce platit ali,“ řekla náhle paní Mooshabrová a zavrtěla hlavou, „to je zlé, něco by se s tím dělat mělo. Ale povězte mi nejdřív ještě něco, povíte…“ a paní Linpeckové se v té chvíli rozjasnila tvář, zazářily oči a rychle řekla:

„To víte, paní, že povím, co chcete, jen povězte, jen povězte. Viďte, vy druhá paní, že se má ptát…“ kývla na správcovou a správcová rychle přisvědčila a řekla: „Jen se dámy, paní Mooshabrová, ptejte.“

„Jak ten váš hoch zlobí,“ řekla paní Mooshabrová, „jestli se třeba taky toulá.“

„Toulá,“ zasmála se paní Linpecková a sáhla si barevnými nehty na sponu ve vlasech, „spíš něco jinýho. Však počkejte, co mu dám, až dnes přijde z útulku, nemyslete si, paní, že ho necepuju, jak tvrdí můj muž. Tady ho ovšem cepovat nemůžu, copak ho můžu tady honit po perónu, notabene když ještě před sebou tlačí vozík, schová se mi na záchod nebo na poštu a bude malér. A pak tu mám plný ruce práce, počkejte chvilku, jen co bude špička, a uvidíte, pravá neví, co dělá levá, horší než v kosmickým korábu. Ale doma mu dám co proto.“

„A co vám proved,“ zeptala se rychle správcová, „rozbil džbán?“

„Výtah,“ řekla paní Linpecková teď velmi ochotně, ale zas tak, jako by mluvila ze studně, „včera, dámo, když se vrátil, honil se v domě ve výtahu a úplně ho zničil. Úplně ho zničil, takže nejezdí. Rozbil v něm i jedno sklíčko a já to sklíčko snad budu musit platit.“

„Vy bydlíte v domě s výtahem?“ podivila se paní Mooshabrová a paní Linpecková kývla.

„Bydlím v pátým patře,“ řekla dost lhostejně s úsměvem na rtech, „to by bez výtahu ani nešlo. Mám tři pokoje.“

„A paní,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „a jak zlobí ještě, ještě nějak jinak zlobí?“

„Ještě jinak,“ řekla paní Linpecková opět velmi ochotně, ale už ne jako z tůně, její hlas byl už zas vyšší jako hlas drozda, „on je zvláštní. Představte si, že někdy mluví sám se sebou, jako by mluvil s někým jiným. Asi úplně tak, jako když se cvičí doma role, jestli si to umíte představit. A taky mívá v noci sny, že lítá vzduchem, že se vznáší nebo jezdí výtahem, to má rád. Ale co má nejraději,“ paní Linpeckové se na tvářích a rtech objevil jakýsi žalostný úsměv, „nejraději má oheň.“

Paní Mooshabrová hleděla na paní Linpeckovou a mlčela a správcová vedle ní hleděla s pootevřenými ústy, poslouchala a ani nedutala. „Oheň?“ vyhrkla.

„Oheň,“ usmála se paní Linpecková na správcovou, „oheň. Rád ho taky vidí. Ale co víc, rád ho taky dělá. Když byl malý, nesměl dostat sirky, byl by třeba zapálil otoman. Anebo by byl šel do sklepa a zapálil tam dříví. V létě dělá ohýnky na louce. Jednou byl v Tetrabiblos na Kacířích, měl volný lístek v první řadě na balkónu, moc se mu to líbilo. Doma jsem pak hasila vodou.“

Vtom přistoupil ke kiosku opět zákazník, nějaký lepší pán s holčičkou. „Pivo prosím a limonádu,“ řekl a dal na pult dva pětníky. Paní Mooshabrová a správcová opět trochu ustoupily, paní Linpeckové za okénkem se zas rozjasnily tváře, u rtů se objevil úsměv.

Hmátla kamsi, otevřela háčkem pivo, limonádu, nalila je do pohárků. Pán a holčička pak odstoupili a pili a paní Mooshabrová o ně zavadila zrakem. Viděla, jak pijou, ale pak se správcovou opět přistoupila k okénku a řekla:

„Ale chlapec tu teď není, viďte. Bude vozit vozík později?“

„Později,“ kývla paní Linpecková, „při večerní špičce. Ale dnes přijde ještě později, zítra též. Dnes a zítra odpoledne chodí totiž do útulku svátého Josefa.“

„Do útulku svátého Josefa,“ podivila se správcová, „a co tam dělá? Učí se tesat?“ Ale paní Linpecková zavrtěla hlavou.

„Do útulku svátého Josefa mi ho vzali na dvě odpůldne v týdnu,“ řekla a její hlas byl stále ochotný a vysoký, „na čtvrtek a pátek. Je tam i na oběd a pak až do pěti. Platím jen za jídlo, stojí to pětník, vydržuje to biskupská konzistoř pro chudé děti, někdo neplatí nic. A mají polívku, oběd a buchtu nebo koláč. To má rád, on je totiž strašně mlsný. On má rád sladkosti, to je po otci. Ten by byl taky sněd všechno, na co přišel, jen když to bylo sladký, ale alimenty platit ne. To víte, dámy…“ paní Linpecková se teď zasmála, neboť paní Mooshabrová a správcová se jaksi bezděčně rozhlédly po kiosku, který byl zevnitř ověšen mnoha lahůdkami, „to víte, že mi tu z kiosku, když je tak mlsný, taky leccos vezme, čokoládu, oříšky, cukroví, naštěstí to pečlivě hlídám a medový koláče nevedu. Ach jo, to by byla bída, kdybych je vedla, ty on má moc rád.“

„A co prodává na vozíku on?“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou taškou a pohlédla na perón, kam právě vjížděl žlutý vlak.

„No co prodává,“ usmála se paní Linpecková a pohlédla na vlak, „co tak lidi honem koupí, když přestupují nebo čekají na peróně na známé, co tak zhltnou, když nemají čas jít si sednout do restaurace. Čokoládu, pomeranč, banán, pišingr, taky cigarety.“

„A vlašský salát, šunku,“ řekla paní Mooshabrová, „nebo snad mražený krém, to ne?“

„Vlašský salát, šunku ne,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „to se dá jíst jen u pultu. Na mražený krém tu bývá podomek Lupl. Ale brzy zavedem sendviče.“

„A co limonády?“ řekla paní Mooshabrová.

„Ty prodává taky,“ kývla paní Linpecková.

„Ale paní,“ zasmála se teď správcová na paní Linpeckovou, „mně nejde na rozum, jak to děláte, že chlapec nesní ty věci z vozíku, když je tak mlsný. Vy ho hlídáte, aby vám z kiosku nic nevzal, ale z vozíku by si moh vzít všechno, to ho přece hlídat nemůžete, když s ním jezdí po perónu semhle támhle, támhle od výtahu až támhle za restauraci k mostu, a má na vozíku, říkáte, čokoládu, pišingry. Já prodávat z vozíku,“ správcová se zasmála, „tak bych to snědla všechno.“

„To máte tak,“ kývla paní Linpecková uznale a ochotně, „na vozíku je to zas něco jinýho. Na vozíku je jako jeho zboží a z toho musí skládat účet. Kdyby si z toho něco bral, tak bude prodělávat a nevydělá ani na sůl. To je něco jinýho, když je to jeho.“

Lepší pán s holčičkou opodál dopili, vložili pohárky do koše a odcházeli. Paní Mooshabrová pohlédla na koš, pohárků v něm bylo vrchovatě, pak ještě za pánem a holčičkou a pak se její oči opět svezly na limonády za sklem kiosku. V té chvíli vjížděl na perón červený vlak a paní Linpecková za okénkem zas náhle vzdychla.

„Všechno jeto hrozný,“ vzdychla a v jejích podbarvených očích se zas objevila hrůza, „vy jste, paní, pod vlak neskočila. Ale já nevím, nevím,“ zavrtěla hlavou a její hlas byl nešťastný, zoufalý, „já doopravdy nevím. Co myslíte, vy druhá dámo…“ obrátila se ke správcové, „myslíte, že je nějaká naděje? Že bych mohla ty alimenty vymoct? Že by uznali, že chlapec potřebuje zimník, aby nemusil chodit v zimě furt v tom zeleným svetříku, a čepici a lyže? Myslíte?“

„Paní Mooshabrová je velká znalkyně,“ řekla správcová rychle, „má velkou praxi. Vždyť ona i léčí. Jednomu zachránila oko, jak jsem řekla, a té paní, co má krám mezi hřbitovem a parkem, v Péči vymohla, že jí syna nevzali. A, paní, ten její syn střílel vrány, toulal se a krad.“

„To snad není ani možný,“ zhrozila se paní Linpecková a trochu vytřeštila na správcovou zrak, „to snad je nemožný. Věřím, věřím, dámo, že je paní velká odbornice,“ řekla uznale a přesvědčivě, „poznala jsem to, hned jak přišla k pultu, ten průkaz mi ani nemusila předkládat, a taky jsem poznala, že vy nejste žádná svědkyně.

Na svědkyni jste příliš jemná a máte krásnou květovanou blůzku, svědkyně bývají chudačky. Myslíte, dámo, že je tohle vůbec možný, že by se paní znalkyně přimluvila…“ zeptala se. A správcová se zasmála, koukla na paní Mooshabrovou a řekla:

„To víte, že se paní Mooshabrová přimluví. To víte, že jo. Paní Mooshabrová zná přece Péči až do stropu, paní Mooshabrová zná přece kdekoho a teď nastoupí dozor v rodině boháče ve vile s hospodyní.“

„A poslyšte, paní,“ zvolala náhle paní Linpecková obzvlášť živě… ale v té chvíli přistoupila ke kiosku bledá žena v černém kostýmu a tváře paní Linpeckové zazářily a na jejích rudých rtech se objevil úsměv, žena chtěla limonádu. Paní Linpecková hmátla kamsi, otevřela háčkem láhev a nalila do pohárku. Pak shrábla pětník, žena vzala pohárek a ustoupila. „Poslyšte, paní…“ zvolala paní Linpecková znovu živě, „když, paní, znáte tolik lidí, jak zde druhá dáma říká, a já to věřím, mě teď právě něco napadlo. Když znáte tolik lidí, neznáte snad taky nějakou Máry Capricornu?“

Paní Mooshabrová a správcová na sebe pohlédly.

„Máry Capri,“ řekla paní Mooshabrová, „Máry Capri? Vy ji znáte, paní Linpecková, taky?“

„Já ji neznám,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, až se jí pohnula velká ondulace, „já o ní jen slyšela. Byla hospodyní v jedný rodině. Je to pravda, paní?“

„Já nevím,“ řekla paní Mooshabrová udiveně, „já o ní nevím vůbec nic.“

„Ale vždyť jste řekla, že ji znáte,“ podivila se paní Linpecková. „Neřekla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já vím jen, že je. Tady paní správcová Kralcová mi to řekla a taky paní Eichen ze hřbitova. Ale paní správcová i paní Eichen slíbily, že když se o ní něco dozví, že mi to řeknou, viďte, paní správcová…“ a správcová s planoucí tváří skoro vykřikla.

„Když se něco dovím,“ vykřikla, „hned to paní Mooshabrové řeknu, my bydlíme kousek, přes průjezd. A chcete, paní,“ řekla rychle paní Linpeckové, „abych to řekla i vám, když se něco dovím?“ a paní Linpeckové se znovu rozjasnila tvář, oči zazářily a u rtů se jí objevil úsměv. „To byste byla hodná,“ usmála se na správcovou, „mě tu najdete denně. Tady vtom kiosku. Heleďte…“ paní Linpecková se vyklonila a pohlédla na bledou ženu v černém kostýmu, která opodál právě dopíjela a dávala pohárek do koše, „heleďte. Ta paní je unavená, bledá, určitě jde ze hřbitova. Z pohřbu.“

„Pila dost pomalu,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla hlavou, na perón právě vjížděl žlutý vlak, „to pila tuhletu limonádu, co tu máte za sklem v hnědý láhvi?“

„Tu,“ kývla paní Linpecková ochotně, „ta je nejlepší. Aspoň Brouk to říká, má nový oranžový svetr. Ale paní…“ paní Linpecková náhle vykřikla a trhla hlavou, až jí velká ondulace poskočila, „ale paní, já nešťastná. Já nešťastná,“ vykřikla, „tu sedím, mluvím jako nápovědka v budce, ale abych se zeptala, co chcete pít, mi ani nenapadne. Co chcete pít, dámy,“ vykřikla, „je dost horko, září, v parku ještě kvetou kytky, počkejte. Naleju vám.“

„Ale já tu nemám skoro ani pětník,“ řekla paní Mooshabrová vyprahle, „nepočítala jsem s tím.“

„Ale vždyť já na vás nic nechci,“ zasmála se teď paní Linpecková skoro na celé kolo a chytla si přitom dlaněmi spánky, „počkejte, naleju vám něco dobrýho.“ A paní Mooshabrová a správcová zíraly, jak ruka paní Linpeckové sahá za sklem po láhvi krásné limonády, ale náhle se ta ruka stočila a sáhla po pivu.

„Radši pivo, viďte,“ řekla, „to je lepší, jsou v tom aspoň grády. Tohle šér. Brouk říká, že z piv je šér nejlepší, má nový oranžový svetr.“ A paní Linpecková otevřela háčkem dvě orosené láhve a nalila je do dvou pohárků.

„Tak děkujeme,“ řekla paní Mooshabrová a trochu upila.

„Tak děkujeme,“ řekla správcová a napila se, a pak řekla:

„Je to dobrý pivo, pan Brouk má pravdu. A jak je studený, to tu jistě máte, dámo, někde nějakou ledničku. A panebože,“ správcová se s pohárkem v ruce rozhlédla perónem, „panebože, tak se mi zdá, že lidí začíná přibývat. Že je jich tu čím dál víc. Poobědní doba končí, viďte, paní.“

„Končí,“ kývla paní Linpecková s laskavým úsměvem, „za chvíli budou jezdit z práce, kupovat svačiny, budou tu mít schůzky. Za chvíli to tu bude jako v činohře na premiéře Mostů mezi střechami měděných věží a má pravice nezví, co dělá levice, úplně tak jako v tom expresu, co poletí na Mars. Večer pak přijde kluk, asi v šest. Útulek mu končí v pět.“

„A to je ten útulek v Blauentalu?“ zeptala se teď paní Mooshabrová.

„V Linde,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „útulek svátého Josefa. V Blauentalu je útulek svaté Kateřiny, tam jsou dívky.“

„Měla bych taky někdy chlapce vidět,“ řekla paní Mooshabrová a napila se ještě piva, „vidět, když budu mluvit o ali. Jakpak vypadá? Vypadá zdravě?“

„Zdravě,“ řekla paní Linpecková a dlaněmi si upravila sponu na naondulované hlavě, „zdravě, je mu třináct a je blonďák. Ale je moc mlsnej a nejradši má medový koláče. Je blonďák a nosí furt jen ten zelený svetřík. Ale tady k vozíku si bere bílý sáčko jako číšník učeň, to se tu žádá. A na zimu potřebuje kabát, aby v tom svetříku nemusil, a čepici a lyže.“

„No tak dobře,“ kývla paní Mooshabrová a postavila pohárek na pult, „tak se na Péči po tom poohlédnu. Zpravím o tom paní Knorringovou. A vy, paní, pod vlak zatím neskákejte, nedáte se přece utrápit. Já sice na pánaboha nevěřím, já věřím na osud, ale tohle by byl hřích.“

„Tohle by byl hřích,“ vyhrkla správcová a tváře jí jen plály, „hřích, za který by vás potrestalo nebe. Taková krásná mladá svěží a pod kola, hrůza, koukněte, jak to skřípá…“ správcová hodila rukou na perón, kam právě vjížděl zelený vlak, a pak se hned chopila piva a dopila.

„Nebesa, paní,“ zvolala paní Linpecková a celý její obličej jen zářil, „do smrti vám to nezapomenu. A propánakrále,“ vyhrkla v okénku, „počkejte přece, to takhle nejde. Něco vám dám, co možná ještě neznáte, co je novinka.“

A paní Linpecková rychle sáhla kamsi za sklo a pak podala paní Mooshabrové a správcové po krásné krabičce, na jejímž víku byla ovce.

„Je to nový ovčí sýr,“ řekla paní Linpecková, „ke chlebu je výtečný. A ještě tohle z družstevní pekárny.“ A paní Linpecková podala dva pišingry.

Paní Mooshabrová a správcová vzaly ovčí sýry, pišingry, poděkovaly a pak se paní Mooshabrová koukla na svůj pohárek na pultu a řekla: „Tenhle pohár, co jsem z něho pila, nemohla bych vzít domů?“

„I jen vemte,“ usmála se paní Linpecková, „může ještě dobře sloužit.“

A paní Mooshabrová schovala pohárek do velké černé tašky a pak ještě v poslední chvíli – na perón právě vjížděl žlutý vlak – se rozhlédla a řekla:

„Je to dost zvláštní, co chci ještě říci. Myši, paní Linpecková, myši tu nemáte?“

„Ale copak myši,“ zasmála se paní Linpecková, „to víte, že tu taky jsou. V metrech se myši drží. Ale hubí je a sem na perón ani na poštu ani do restaurace nepřijdou. Když, tak pojdou v tunelích. No ale co,“ paní Linpecková se zasmála rudě zbarvenými rty a černé podbarvené oči zdvihla kamsi vzhůru, „kdyby přišly, já bych se musila zapřít. Já bych se musila ovládnout. Já jsem totiž, dámy, bývala v Tetrabiblos. Já jsem totiž herečka.“

„Tak jsem, paní Mooshabrová, žasla,“ vyhrkla správcová, když se s paní Linpeckovou rozloučily, rozžehnaly a udělaly pár kroků, „žasla, jak jste se prohlásila, jak jste postupovala, zjišťovala a rozlišovala. Těch zločineckých sklonů jste se nedotkla. Vždyť vy, paní Mooshabrová, byste mohla být ministr. A ještě nám ta paní Linpecková dala pivo, ovčí sýr a pišingr, copak vy, vy si to zasloužíte, ale já jsem k tomu přišla jako chromej na Mars. A jak jste chodila kolem, víte, co myslím, kolem těch balíků, ale paní se toho dotkla sama, viďte…“ už byly za restaurací s lustry a zrcadly a mířily k mostu nad tratí… „a ta Máry Capricorna, to tedy byl otřes, mělo by se po ní pátrat, když se na ni každý ptá, panebože, kdybych něco věděla, hned sem letím, tak vona je herečka. A ten Brouk, to nebude jméno, paní Mooshabrová, to bude nějaká přezdívka, to byl ten mladík v oranžovým svetru, vzpomínáte-li si jetě, když jsme obcházely. A víte, paní Mooshabrová, že mi trochu paní Linpecková připomněla tu paní Eichenkranzovou? Nevím vám čím, to říct nedovedu, ale tak trochu něčím. Jo ale jednu věc jste, paní Mooshabrová, nedělala, viďte, asi to nebylo třeba. Na nádraží jste řekla, že si tašku dáte na zem k noze.“

Vystoupily na most, pod nímž hučely a duněly vlaky, na pravý perón přijížděly zelené a šedé, na levý zelené, červené a žluté, a správcová se na tom mostě zastavila, shlédla dolů a zasmála se.

„Vskutku,“ zasmála se, „ty barvy těch vlaků tady na stanici, samá zelená, červená a žlutá, to jsou barvy úplně těch korálů, co ode mě máte. Tak holt půjdeme.“

A vyšly z mostu do chodby a brzy došly k místu, kde se chodby spojovaly – lidí už jasně přibývalo, poobědní doba byla tatam – a pak vyšly po schodech nahoru. Správcová v letní květované blůzce a krátké sukni jen poskakovala, paní Mooshabrová si držela svou dlouhou černou sukni, vyšly do skleněné nádražní haly s mnoha krámky, nápisy a reklamami – i tam už bylo hodně lidí – a pak vyšly na Náměstí Annymarie Blažené. Byl hezký zářijový podvečer.

10.

Hodiny u kamen právě tloukly jednu, když někdo klepal. Nebylo to vlastně klepání, nýbrž jen bouchnutí klouby do dveří v průjezdu, a pak hned byl slyšet klíč a odmykání zámku.

„Nabule,“ vzdychla paní Mooshabrová a položila na otoman pasti, „Nabule. Panebože,“ zhrozila se, „Wezr.“

Rozlétly se kuchyňské dveře a objevil se Wezr. Za ním Nabule a ještě jeden člověk. Měl kratší černé rozházené vlasy, nízké temné čelo a svislé koutky úst, nebylo pochyb, cizí člověk černý pes. Paní Mooshabrové se zatmělo před zrakem.

„Rukulíbám,“ slyšela Wezrův hlas.

„Vaří,“ slyšela smích Nabule.

„Nemá tu menzu?“ slyšela Wezrův hlas.

„A nepracuje s pastma?“ slyšela Nabuli.

A pak náhle paní Mooshabrová viděla, že stojí u kamen, na nichž má hrnec a misky, viděla na kanapi pasti, které měla před chvilkou v ruce, a viděla na kredenci sáček Marokanu, který před chvilkou přinesla ze spíže. A viděla, že Nabule má opět nový letní kabát, světlý s křiklavě rudou přezkou, a Wezr nový svrchník, šedý, a ten třetí člověk, co s nimi přišel, ten černý pes je jen v saku, pod ním má však krásný bílý svetr ke krku. A paní Mooshabrová teď také viděla, že mají plné ruce nějakých bílých balíčků a pak také drží štos novin, svázaný silným provazem. „Valí oči,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný, chladný, jako když se valí sněhová lavina, „na to je jeden recept. Zavázat oči šálou.“ A Wezr hodil balíky a štos novin na stůl.

„Asi myslí, že jsme pošta,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem, rozepla si rudé přezky pláště a sedla na židli, „asi myslí, že jsou Vánoce, Ježíšek.“

„Asi myslí,“ řekl Wezr a také si sedl, tak jak byl, v kabátu, „že jde nadílka. Tak tedy dneska se nemýlí. Dneska jí vskutku něco kápnem. Ale co,“ řekl a jeho hlas zněl, jako když se valí lavina, „to ještě nevím. Až podle toho, co v balících bude.“

Paní Mooshabrová stála u kamen a zírala na bílé balíky na stole jako přimražená. Viděla, jak všichni sedí u stolu, jak Wezr nožem řeže provaz na jednom balíku a rozbaluje jej.

„Tohle mi vždycky připomíná ty pouťový obálky štěstí,“ zasmál se, „co v tom bude? Zlato, groše, vata nebo myš?“ Pak hrábl do balíku a v jeho velké ruce zachrastil celofán. „Košile,“ zvolal a jeho hlas zazněl jako sněhová lavina, „bílý hedvábný košile.“ Byly to vskutku tři bílé hedvábné košile.

„Ty jistě pro mukla nejsou,“ vřískla Nabule a natřásla se, „muklové bílý hedvábný košile nenosí.“

„Máš recht,“ řekl Wezr, „muklové nosí pruhovaný trička. To je jasně na podplácení strážných. Ale jsou malý,“ pohlédl na límce, „ty pro nás nejsou. Nebyly by ani pro nějakýho bohatýho Studentíka, natož pro ni…“ hodil hlavou k plotně, „pánský košile přece nenosí, není maškara. Nechají se v celofánu, střelí se, zabal to…“ řekl cizímu člověku černému psu, a pak vzal jiný balík. Ale dřív než přeřízl provaz, koukl na adresu.

„Adresa je tu původně jiná,“ řekl, „B. Klaudingerová, Borovicin, Květová ulice. Někdo ji škrtnul a napsal novou, naši. Ten, kdo jí to posílá, ani neví, že dáma změnila bydliště.“ A přeřízl provaz, Nabule vyprskla smíchy a teď se usmál i cizí člověk černý pes a šlehl okem k plotně.

V balíku byla stará čepice, staré malé botky, pásek od kalhot, knížka v modrém školním papíře. A pak nějaká obálka.

„To je dítě,“ vřískla Nabule, když viděla písmo na obálce, „přečti, co to dítě tý Klaudingerce píše.“

A Wezr roztrhl obálku a četl:

„Milá tetinko, mám se dobře a posílám ty věci, už je nepotřebuju. Buchtu jsem dostal, dal jsem taky Jindrovi, dal mi taky, dostal balík od otčíma. Taky žvejkačky jsem dostal, byly v punčoše. Přijedu na státní svátek a pak na ježíška, protože jindy nesmíme. Vstáváme v šest a v deset musíme spát. Chodíme skládat uhlí. Nohy v kládě jsem ještě neměl, ale Jindra jo. Řek, že jednou toho, co mu je tam dal, zabije. Už taky mockrát dostal prutem na dlaň, já teprv dvakrát, taky bych ho zabil. V neděli máme k snídani čaj. Pošli mi nůž, co je vzadu, a taky kapsle do pistole, taky kus hřebenu. Už nevím, co bych psal, a tak končím. Napiš mi brzy. S pozdravem Ali.“

„Ale chudák,“ vyprskla Nabule a chytla se za rudou přezku pláště, „vždyť von píše z polepšovny.“

„Z polepšovny tetince,“ kývl Wezr, „ani neví, že tetinka je už v lapáku taky. Už ti kapsle, milej hochu, do pistole nepošle. Heleď…“ zvolal k matce u kamen, „koukni na ten brak, jestli se ti z toho něco hodí. Čepice, pásek, boty, to pro tebe není, v pásku a čepici nechodíš, nejsi maškara. Leda tahle knížka.“ Wezr otevřel knížku a několikrát v ní zalistoval. „Je to čítanka pro pomocný školy,“ řekl pak suše a jeho světlé chladné oči byly v té chvíli jako kámen, „je tu báseň o našem předsedovi Albínu Rappelschlundovi. A tuhle je i něco o tý starý věčný nesmrtelný kurvě… Chceš z toho něco?“

Paní Mooshabrová u kamen vůbec nechápala. Jen zírala a skoro nedýchala.

„Tak chceš něco z toho braku, nebo ne,“ zvolal Wezr a jeho hlas zahřměl, jako když se valí lavina.

„Ale vždyť je to Klaudingerová,“ vzmohla se konečně paní Mooshabrová na slovo, „Klaudingerová, u který bydlí Laibach. Anebo ta Klaudingerová, která vedla tlupu rozkrádačů na poště na stanici Hřbitov v podzemce.“ A Wezr i Nabule propukli v smích.

I černý pes se usmál.

„Paní,“ promluvil teď konečně a jeho hlas byl hebký, měkký jako samet, „jak by to mohla být Klaudingerová, u který bydlí Laibach. Ta přece nemá synovce v polepšovně, nemá synovce vůbec. A nebydlí v Borovicině, to je na druhým konci města, ale tady v Blauentalu. A pak přece,“ černý pes se měkce usmál, „Klaudingerovou od Laibacha nelapli. Žije na svobodě a bydlí u ní muž Nabule. A jak by to mohla být Klaudingerová, co vedla tlupu v metru, tý je sedmdesát ataky nemá třináctiletýho synovce. Vy si, paní, myslíte, že existujou jen dvě toho jména?“

„Zabal to,“ řekl Wezr a hodil dopis do balíku, „zabal to. Otevřeme ještě tenhle.“ A sáhl po menším bělostném balíčku.

Paní Mooshabrová se teď o plotnu docela opírala, o ten kraj, který je chladný, i když v kamnech hoří, opět zírala a sotva dýchala. Viděla, jak Wezr otevřel třetí balíček, a pak spatřila, jak se v jeho velké dlani něco blýsklo.

„Pane,“ vyprskla Nabule a vydrápla věc z Wezrovy dlaně, „korále do plesu. A tuhle je klenotník,“ hmátla po vizitce, „obchodní dům Slunečnice. A co je tohle, no tak to mě podrž…“ A Nabule vyhrábla z balíčku krásný zlatobílý šátek.

„Pro tebe není, to přece vis,“ Wezr pohlédl na sestru a vzal jí věci z ruky, „to je pro starší, takhle pro ni. A to taky nebylo určený pro mukla,“ zasmál se a hleděl na šperk i šátek, „muklové nosí trička a kazajky, ne korále a zlatobílý šátky. I to poslali muklovi na úplatu pro ženu nějakýho strážce. Heleď, pojď se kouknout,“ zvolal k plotně.

Paní Mooshabrová u plotny stále zírala, sotva dýchala, a teď se jí i zatočila hlava. Viděla třpytivé korále a zlatobílý šátek, zatočila se jí hlava a náhle měla žízeň.

„Tak se pojď kouknout,“ zvolal Wezr znovu a pohlédl na Nabuli a cizího člověka černého psa, „tak si to prohlídni. Je to hedvábí a korále jsou bižu.“

Paní Mooshabrová s pohledem upřeným na korále a šátek postoupila pár kroků ke stolu. Točila se jí hlava a měla žízeň. Nabule si zakryla dlaní přihlouplá otlemená ústa, cizí člověk černý pes tiše šlehl okem k paní Mooshabrové a Wezr hmátl do kapsy a zapálil si cigaretu.

„Tak řekni, jestli to chceš,“ řekl a vyfoukl kouř, „ale napřed pověz, co to je a jakou to má cenu.“

Paní Mooshabrová ještě kousek popošla ke stolu, hlava se jí točila, sotva dýchala, měla žízeň. Dotkla se korálů a šátku, pak se dotkla znovu a pak pohlédla na Wezra, Nabuli a černého psa.

„Tak krucifix pověz, co to je,“ zvolal Wezr hlasem, jako když se valí lavina, a sklepl cigaretu, „jsme u hluchoněmejch, či co?“

V té chvíli hodiny u kamen tloukly půl druhou a paní Mooshabrová se trochu probrala.

„Atlas vyšívanej,“ vypravila ze sebe.

„A má to cenu?“ zeptal se Wezr a znovu pohlédl na Nabuli, „stojí to groš?“

„Víc,“ kývla paní Mooshabrová a znovu se dotkla šátku a korálů.

„No a chceš to?“ zvolal Wezr a upřel na paní Mooshabrovou své chladné světlé oči.

Paní Mooshabrová nejistě pohlédla na Wezra, Nabuli a černého psa, který po ní stále šlehal okem, a pak náhle zničehonic její zrak utkvěl na rohu kredence a klice u mléčného kuchyňského okna…

V té chvíli však už Nabule vyprskla smíchy a Wezr řekl:

„Tak dobře. Jseš němá jak ryba a tak tedy máš recht. Tohle se nenosí na hřbitov a na Péči. Tohle se nosí leda do Ritzu a tam ty nejdeš. Ty radši prchneš k domovnici a schováš se. Ty radši pereš prápor a jdeš do parku. A tak tohle tedy,“ zasmál se drsně, chladně, jako když se valí lavina, „nedostaneš.“

Paní Mooshabrová ustoupila o krok k plotně, v očích se jí mihlo okno z mléčného skla a roh kredence, a pak utkvěla zrakem na kanapi. Na těch myších pastích, které tam ležely. V té chvíli jako by se docela probrala.

„Prchneš k domovnici a schováš se,“ zvolala, „radši pereš prápor, jdeš do parku. Ujeli jste mi. Udělali jste si legraci. Však to na tom lístku stálo. A kde jste tohle vzali,“ zvolala a hodila rukou na balíčky, „kde jste ty balíky vzali. Vy jste je ukradli.“

Pohlédli na ni nechápavě, tázavě, Wezr svýma chladnýma světlýma očima, člověk černý pes šlehl po ní tmavým okem a Nabule se zasmála. Vřískla.

„Ano, ukradli,“ zvolala paní Mooshabrová a ještě víc ustoupila k plotně, „ukradli stejně jako posledně ty peníze a věci. Peníze a věci, o který jste se dělili. Jenže tohle jste ukradli z pošty.“

„Paní,“ řekl teď cizí člověk černý pes hebce a jeho hlas byl hebký, měkký jako samet, „z jaké pošty? To jste si snad vymyslila. Vy to víte tak přesně, jako byste byla policie. Nebo jste snad kartářka?“

„Nejsem kartářka,“ zvolala paní Mooshabrová, „ale tohle je kradený. Z pošty ze stanice Hřbitov.“

„Z pošty ze stanice Hřbitov,“ řekl Wezr a sklepl cigaretu. „Ano, z podzemky,“ zvolala paní Mooshabrová, stála už opět u plotny, „z podzemky, a vy jste překupníci. Ale policie je vám na stopě. Hyenu už zatkli, sami to víte, a teď zatknou i vás. A zavřou bůhvíkoho ještě, vím všechno.“

„Ale hleďme,“ řekl Wezr s pohledem k Nabuli a černému psu, který už zas mlčel a jen tiše hleděl na paní Mooshabrovou, „a jak jsi vůbec na to přišla? Že je to z pošty ze stanice Hřbitov, a kdo vůbec je hyena? Co vím, tak je to zvíře v zoo. V zoo v kleci jako lev. Kdo to je, prosím tě, můžeš sdělit?“

„Paní,“ usmál se teď znovu člověk černý pes hebce, měkce a jeho svislé koutky úst se zvedly, „jak to hyena a bůhvíkdo ještě a jak to z pošty ze stanice Hřbitov? To je pošta přece, odkud lidé posílají balíky na různé adresy. Ale copak vy nevidíte, že všechny tyhle balíky šly na jednu stejnou adresu? Vy nevidíte, že ta jedna stejná adresa všech těchhle balíků je státní kriminál? Největší kriminál v naší zemi?“

Paní Mooshabrová u plotny na chvilku ztratila řeč a nejistě pohlédla ke stolu.

„Tak je to z krimi,“ řekla, „to je jedno, ale je to z pošty. A vy půjdete do krimi co nejdřív taky. A ty první,“ řekla Wezrovi, „sotva jsi přišel, už půjdeš zas.“

„Vidíš, jak ti to přeje,“ vyprskla Nabule a šťouchla do bratra. „Paní,“ ozval se znovu cizí člověk černý pes hebce, „vy pořád tvrdíte zvláštní věci. Už posledně jsem vám sdělil, že ani nevíte, kdo Wezr je a co dělá. Pořád hlásáte, že byl v kriminále, a teď dokonce, že se tam zas vrátí,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „přitom netušíte, kdo Wezr je. Kdybyste tušila, kdo Wezr je,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „mohla byste být hrdá. Ale co se týče balíků, tak vidím, že byste byla asi schopná jít na policii a udat to, viďte. Mě byste taky udala?“ člověk černý pes se usmál a jeho svislé koutky úst se blaženě zdvihly, „ani mě neznáte.“

„Píchla by nás všechny, kdyby mohla,“ křikla Nabule, natřásla se, „všechny. Ale vona,“ křikla, „si dá pozor. Vona,“ křikla a sáhla si na rudou přezku na plášti, „si to rozmyslí.“ A pak se hned zasmála přihlouplým otlemeným smíchem a vřískla: „Vona ví, že by si to šeredně odnesla, vona ví, že by jí to nebylo nic platný.“

„Neřvi,“ Wezr náhle zhasil cigaretu o stůl, „není čas, jsou tu ještě noviny a studna. Tak heleď,“ řekl a upřel své světlé chladné oči k matce, „tak těchhle věcí se netkneš a hezky je schováš. Schováš tuhle pod kanape, na kterým máš ty pasti, já si pro ně přijdu.“

„Hezky je tu, paní,“ usmál se člověk černý pes, „pod kanape schováme, ale aby nebyly ve vlhku a myši je nesežraly. Obložte to těma pastma,“ usmál se a ukázal na kanape, „máte jich dost. A Wezr si pro to přijde.“

„Panebože,“ křikla paní Mooshabrová a zas postoupila od kamen ke stolu, „nic neuložím. Je to kradený a dáváte si to ke mně schovat. Teď tedy vím, že jste překupníci, a sem mi nic takovýho nebudete nosit.“

„Ale hleďme,“ řekl Wezr a vstal, „sem mi nic nebudete nosit. Jako bysme tu už ani nebydlili. Vona nás už vyhazuje z bytu. Ale to je asi proto, že ještě nic neví tuhle o tom štosu novin…“ ukázal na stůl na štos novin v obrovském provaze, „že nic neví o studni. Já jsem skoro na rozpacích,“ zasmál se a jeho hlas teď opět zazněl, jako když se valí lavina, „na rozpacích, jestli jí máme ty noviny nechat, když nás takhle vyhazuje. Jestli jí vůbec máme říct o studni.“

„Já bych jí tu studnu na nos nevěšela,“ řekla Nabule a sáhla si na rudou přezku na plášti, „ještě to vytlachá tý dryáčnici a nebude z toho nic. Je to pro ní škoda.“

„Paní,“ ozval se opět cizí člověk černý pes, „vy zde děláte překážky kvůli úschově balíků, tvrdíte, že jsou kradený a my jsme překupníci, a přitom vám Wezr chce říct o studni a nechat vám tu tenhle štos novin. To je tedy hezký vděk,“ řekl hebce, měkce, „hezký vděk za jeho dobrou snahu. Podívejte, paní, řekněte nám napřed ještě něco. Co jestli tyhle balíky nejsou všechny? Co jestli přijdou ještě další? Co jestli je tohle jenom začátek,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „můžou přijít ještě další z pošty ze stanice Hřbitov, jak tvrdíte, může v nich být i zlato a stříbro. Zlato a stříbro,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „všechno musíte schovat, aby na to nikdo nepřišel, a mlčet. Kdybyste o tom mluvila,“ tiše se usmál, „tak byste nás vyzradila, a víte, že by to pak bylo zlé?“

Zatím si Wezr zapálil novou cigaretu, vzal balíky a strčil je pod kanape. Cizí člověk černý pes vstal ze židle a pomohl mu. Také Nabule vstala, koukla na pasti na kanapi a smála se.

„Tak a je to,“ řekl Wezr, „je to uskladněný jako ve skladišti na letišti. V suchu a teple.“ A pak sklepl cigaretu, postoupil k matce a řekl:

„Tak a teď ti něco povím. Abys věděla, že ti vskutku něco kápnem, i když si to vlastně nezasloužíš. Tak tedy tuhlety noviny. Tuhleten štos novin,“ otočil se ke stolu a chytil štos za provaz, „tak ten je k výdělku, a to hned. Je to poslední vydání Rozkvětu. Teď budou dvě…“ koukl na hodiny u kamen, „za chvíli je čas, abys s tím vyšla a prodala to. Je to dvě stě kusů, za sto prodaných máš šesták, dvě stě prodáš za čtvrt hodiny. Lidi se o polední vydání rvou, protože se v něm píše, co se večer a ráno nepíše. A až to prodáš, vezmeš utržený prachy a s touhle kartou…“ Wezr sáhl do šedého pláště a vyňal kartu s adresou Rozkvětu a číslem, „s touhle kartou půjdeš do redakce, dáš jim utržený prachy a oni ti vyplatí dva šestáky. Dva šestáky za čtvrt hodiny na dlaň, to je jiný než dva groše za měsíc za hroby. To tedy máš kšeft, jakej má málokdo. A ještě ti poradím, kam si s novinama sto
upneš a co budeš vykřikovat, abys to měla za čtvrt hodiny pryč. Aby ti to lidi rvali. Stoupneš si na křižovatku u Slunečnice na ten roh poblíž kiosků, co vede třída na náměstí našeho předsedy Rappelschlunda, v tý je i redakce. A vykřikuj nějakej nadpis z týhle první stránky…“ Wezr ukázal na první výtisk novin, který byl navrch štosu, „přece číst umíš, ne? Křič třeba tuhleten nadpis o tý starý věčný nesmrtelný kurvě. A nezapomeň kartu,“ hodil kartu Rozkvětu na stůl k balíku.

Paní Mooshabrová stála teď už dost blízko stolu a zírala na štos novin. Hlava se jí opět točila a opět cítila jakousi žízeň. Pak náhle slyšela hlas za svými zády od kamen.

„Co to dobrýho vaříte, paní,“ říkal člověk černý pes u plotny a nakukoval do hrnce a do misek, „vaříte oběd, a to nám nepodáte ani lžíci? A přitom my k vám jdeme jednou za čas.“

Paní Mooshabrová chtěla něco říci, ale vtom vřískla Nabule.

„A co ta studna,“ vřískla a zakroutila se, „o studni jí přece ještě řekni. Jestli se však z toho úplně nezjančí, tohle bude na ni silnej tabák. Řekni jí dnes radši jenom polovinu a druhou až jindy,“ vřískla a znovu se zakroutila, „aspoň si nás bude vážit, a až příště přijdem, bude nás čekat s obědem.“

„Studna,“ zasmál se Wezr a sklepl popel z cigarety na zem, „tak tedy studna. Víš, o co jde?“

Paní Mooshabrová hleděla na cizího člověka černého psa, který koukal na bramboračku a kukuřičnou kaši na plotně, ale teď se otočila a pohlédla na Wezra.

„Jaká studna,“ řekla.

„Studna,“ řekl Wezr a prošel se kuchyní, „existuje tady blízko odsud v jednom dvoře studna a ty o ní nevíš. Bydlíš tu asi padesát let a o studni blízko odsud nevíš. Bodejť bys věděla, neví o ní nikdo. Ten, kdo o ní ví,“ sklepl cigaretu a náhle koukl na kredenc, kde stál sáček Marokanu, „kdo o ní ví, neví to hlavní. Že v tý studni je poklad.“

Paní Mooshabrová hodila hlavou, pohlédla na Wezra, Nabuli a cizího člověka černého psa, který už odstoupil od kamen a tiše na ni hleděl, a řekla:

„To je asi lež. Asi nějakej podvod.“

„Tak vidíte,“ zvolal Wezr, „tak tohle je zase lež a podvod.“

„Já věděla, že je hloupá,“ vyprskla Nabule a sáhla si na rudou přezku.

„Paní,“ řekl člověk černý pes hebce a měkce a znovu sedl na židli, „jak tohle můžete tvrdit? Už jednou jste dnes tvrdila něco, co nebyla pravda, že balíky jsou kradené z metra ze stanice Hřbitov, že jsme překupníci. A teď tvrdíte, že studna je lež a podvod. A přitom říkáte, že nejste ani policie ani kartářka, či snad hádáte z hvězd? Jak to můžete říkat? Nehledě na to,“ černý pes se tiše usmál, „že taky pořád tvrdíte o Wezrovi, že byl v kriminále a zase se tam vrátí…“

„Tak co je to za studnu,“ řekla paní Mooshabrová a hleděla na štos novin na stole.

„Co je to za studnu,“ řekl Wezr a stoupl si ke kredenci k tomu sáčku Marokanu, „řek jsem. Studna blízko odsud v jednom domě, je v ní poklad. Nikdo o tom neví, ví jen o studni. Ty holt nevíš ani o ní, ač tu bydlíš padesát let. Ten poklad může být i tvůj, když nám pomůžeš. Je tam zlato, stříbro a pytel grošů.“

„Nepotřebuje peníze,“ Nabule se přihlouple zasmála, „je přece bohačka. Má groše,“ přihlouple se zasmála, „ve stolku v pokoji u maškarád. Neměls jí to vo tý studni říkat,“ zasmála se, „krk za to dám, že to poví dryáčnici.“

„Však už jí víc nepovím,“ řekl Wezr a hodil cigaretu na zem, „uvidíme, jaká bude, až příště přijdeme. Jak nám ohlídá balíky, co se vzpírala vzít. Jestli nám tu pod kanapem nezvlhnou, nesežerou je myši. Jestli nám dá příště oběd…“ řekl a pohlédl k plotně.

Paní Mooshabrová zatím stále dost hleděla na štos novin na stole, též na tu redakční kartu, a teď konečně řekla:

„Jestli tedy chcete, tak vám dám oběd hned. Ale mám jen bramboračku a kukuřičnou kaši. Nemůžu vyvářet, můžu kupovat jen chleba. Na zimu potřebuju uhlí.“

„A mně byste taky dala trochu na talíř?“ zeptal se člověk černý pes.

„Dám vám taky,“ kývla paní Mooshabrová.

„Dobrá,“ řekl člověk černý pes a teď i on hleděl na kredenc na sáček Marokanu, „dobrá. A co to máte, paní, támhle v tom sáčku, to je cukr? Vy sypete práškovým?“

„To není cukr,“ řekla paní Mooshabrová, „to je Marokan, myší jed. Sypu tím sousta támhle v těch pastích,“ ukázala na otoman.

„Marokan,“ usmál se černý pes, „myší jed. Sypete sousta. Paní,“ usmál se, „vy jste na mě úplně zapomněla. Víte, co jsem vám posledně nabíd, a k tomu písemně. Že vám dám groš, když mě zbavíte myší. Ale vy jste ten papír asi roztrhla a ani jste se neozvala.“

„Vždyť nevím vaše jméno,“ řekla paní Mooshabrová.

„Vždyť víte, že jsem kameník,“ usmál se černý pes, „kdyžto tak dobře víte, tak pak můžete jít ke kameníkům. Jsou přece u hlavní hřbitovní brány. Je tam snad přece ještě i jeden jménem Bekenmoscht.“

„Tak půjdem,“ řekl Wezr a ještě se trochu rozhlédl kuchyní, ke kanapi, na němž byly pasti, ke kredenci, kde stál Marokan jed, k plotně, na níž byl hrnec s polévkou a miska kukuřice, „půjdem. Tak tedy vem noviny a koukej vyjít, máš dvě. Na křižovatku ke Slunečnici, křič třeba tohle o tý kurvě,“ ťukl na jeden nápis na hořejším výtisku, „a pak s tržbou a touhle kartou hupky do redakce. Dostaneš dva šestáky na dlaň. Jo a ještě něco,“ řekl, „podívej. Podívej ten provaz na těch novinách. Schovej ho, až noviny prodáš, vem ho domů. Byla by ho škoda, je pěknej, silnej, udrží metrák. Tak jdem…“

A Nabule se zakroutila, natřásla a zasmála, zapnula si rudé přezky u světlého pláště a všichni tři vycházeli z kuchyně do chodby.

„Jestlipak má ještě bidlo a ty černý fangle,“ vyprskla Nabule v chodbě a paní Mooshabrová, která šla za ní, řekla:

„Bidlo, vidíš, že mám, támhle kouká v rohu, a prápory mám taky. Jsou vypraný ve skříni, jak se sluší a patří.“

A pak Wezr otevřel dveře, vyšli do průjezdu.

„Tak se, paní, mějte dobře,“ řekl tiše černý pes, když obcházel sud vápna, a trochu svraštil nízké čelo pod černými vlasy, „jděte s novinami, schovejte provaz a myslete na studni. Též na ty myši, co nabízím, dám groš. Ten sud vápna je tu furt…“

A brzy jejich kroky ztichly venku na ulici jako kroky duchů.

Paní Mooshabrová pohlédla na štos novin v silném provazu na stole a pak se těch novin dotkla, jako by nevěřila očím. Nevěřila očím, i když ten štos tu na stole skutečně zbyl, ke všemu ještě srovnán tak bezvadně a přesně, jako by byl vypadl ze stroje, a název Rozkvět na něm tou tiskařskou černí jen zářil. Paní Mooshabrová noviny nikdy nekupovala a málokdy je četla – někdo z domu, jako správcová či Steinhägerovi, jí občas dal noviny k zatápění, to bylo vše. Natož tedy aby paní Mooshabrová někdy noviny prodávala. Že by teď měla jít na ulici a noviny prodávat, jí připadalo jako sen. A pak, nemohla ani věřit, že by jí tu byli nechali dvě stě kusů, za něž dostane, když je prodá, celé dva šestáky. Pohlédla na nápisy na první stránce pod provazem a pomalu si je začala – tak přes ten provaz – číst. Nejvýš byl nadpis „Policejní ministr Scarcola byl přijat předsedou Albínem Rappelschlundem. Nehrozí
v naší milé zemi rozbroje?“ A pod tím článkem byly dva jiné: „U kráteru Einstein se dokončuje moderní věznice pro 500 deportovaných vrahů. Doživotně ve skafandrech.“ A vedle: „Nové zprávy o chystaném Rekviem. Studuje ho tisíc hudebníků a tisíc zpěváků. Kdy bude premiéra, se ještě neví.“ A pod těmito články byl další, ale ten pak už bylo vidět jen zpola, protože na tom místě byly noviny přeloženy. Nápis zněl: „Lid chce vidět kněžnu.“

Paní Mooshabrové napadlo, zda to právě není ten článek, na který ukázal Wezr, když jí radil, co vyvolávat, aby jí lidi rvali noviny z rukou, a potřásla hlavou. Ten článek o tom, že tisíc hudebníků a zpěváků něco cvičí, byl zřejmě i o paní Knorringové a panu Smirschovi a Landlovi z Péče. „To je to, co oni hrajou na les a zpívají,“ řekla si. „Moderní věznice pro pět set vrahů u nějakého kráteru…“ paní Mooshabrová jen potřásla hlavou. „To je na Měsíci a je to asi nová vymoženost,“ řekla si. A ten první článek o policejním ministru, přijetí a rozbroji v zemi pak jaksi zatím přehlédla vůbec.

Paní Mooshabrová rychle koukla na hodiny, bylo čtvrt na tři. Vzpomněla si, že když jde v této době po ulici, třeba do družstva pro chléb, vskutku vídá prodavače, jak vykřikují polední vydání Rozkvětu, a také si připomněla, že vídá lidi, jak těm prodavačům berou noviny z ruky, takže prodavači musí mít noviny vskutku rychle prodané. A paní Mooshabrová se rozhodla.

Rychle si navlékla starý šátek, jupku a střevíce bez kramfleků, dala si do dlouhé černé sukně klíče a kartu Rozkvětu a pak už jen tak velmi zběžně koukla na sáček na kredenci a chytla štos novin za provaz. A šla.

Bylo stále hezky, krásné zářijové odpoledne, slunce svítilo, bylo teplo. Paní Mooshabrová proběhla se štosem novin třemi ubohými ulicemi a tam na jejich konci, poblíž křižovatky u obchodního domu Slunečnice, kde začínala moderní čtvrť Blauental, se na chvilku zastavila. Štos novin byl dost těžký, slunce svítilo, bylo teplo, na chvilku ten štos položila na zem. A tu jí bleskla hlavou ještě jedna věc, na kterou málem zapomněla: ta studna. „Existuje tady někde poblíž studna a nikdo ani neví, že je v ní poklad. Nemám o tom mluvit,“ řekla si, „ale správcové bych se snad zmínit měla. Zeptat se, co tomu říká. Jestli to snad není nějaký podvod jako s tím Ri.“ Vzala noviny ze země a šla dál. Přešla křižovatku po bílých pruzích na asfaltu na zelené světlo a došla na roh hlavní třídy, kde uprostřed byla redakce Rozkvětu a na konci v dálce Náměstí Albína Rappelschlunda s jeho sochou. Pohlédla na nedaleké kio
sky ze skla a laminátu, u nichž stálo jen pár lidí, pili limonády, snad jedli ještě i mražené krémy, ovšem lidí tam bylo málo, byl poobědní čas… a paní Mooshabrová se na rohu třídy zastavila. Dala štos novin ke zdi na zem a začala rozvazovat provaz.

„Jestlipak to prodám,“ říkala si, „musím vykřikovat. Ještě nikdy jsem noviny neprodávala, až to řeknu správcové, ta bude koukat. Měla jsem jí to říct hned, mohla jít se mnou.“ Zatím paní Mooshabrová stále rozvazovala provaz, byl vskutku silný jako na koně, noviny jím byly několikrát převázány, a zatím za jejími zády přecházeli lidé a nikdo si jí příliš nevšímal. Ale někteří lidé si přece jen jaksi všimli, že tu nějaká stařena ve starém šátku, jupce, dlouhé černé sukni a střevících bez kramfleků na zemi u zdi rozvazuje noviny. Když občas zdvihla hlavu a trochu se porozhlédla, viděla takové lidi a měla dojem, jako by ji míjeli schválně dost pomalu. Náhle měla dojem, že někde poblíž rohu, kde stojí a rozvazuje, se v nějakém průjezdu či průchodu skrývá pár lidí, kteří ji tajně sledují. Pohlédla v ten směr, také ke kioskům, ale nikoho takového neviděla. Jen u kiosků stálo pár lidí,
pili limonády a snad jedli mražený krém. Znovu se sehnula, aby rozvázala poslední uzlík, a v té chvíli ji napadlo, že mnozí lidé za jejími zády snad už číhají, až začne vyvolávat a prodávat. „Je to zvláštní,“ myslila si, „vždycky jsem chtěla prodávat, salát, šunku, limonády, mít kiosk. Nemám ho, a teď přece jen prodávat budu. Až to řeknu správcové, ta bude koukat.“ Konečně štos novin rozvázala, silný provaz svinula a schovala do kapsy v sukni, skoro se jí tam nevešel, a pak vzala pár novin, ostatní nechala ležet u zdi za svými zády, napřímila se a poprvé otevřela ústa.

„Rozkvět poledne,“ zvolala a ani by byla svůj hlas nepoznala, jak divně tady na ulici, na rohu křižovatky a hlavní třídy zněl, paní Mooshabrová ještě nikdy v životě takhle na ulici sama pro sebe nic nevykřikovala… „Rozkvět poledne,“ volala, „nová věznice na Měsíci, policejní ministr, rozkol, lidé chtějí kněžnu…“ A lidé se začali zastavovat.

První přiskočil nějaký holohlavý pán a strkal paní Mooshabrové peníz. Paní Mooshabrová poznala, že je to půlgroš, a teď si uvědomila, že nemá peníze, aby mohla dávat nazpět, když by někdo platil větší mincí.

„Pane, nemám nazpět,“ řekla a holohlavý pán stáhl ruku a beze slova odešel. Ale už tu byli jiní. Paní Mooshabrová jim dávala noviny a oni jí dávali do dlaně čtvrťáky. Jeden dal pětník a paní Mooshabrová mu vrátila tři čtvrťáky. A když pak právě nikdo nekupoval, zvolala: „Rozkvět poledne, lidi chtějí kněžnu, policejní ministr, na Měsíci krimi…“ a už se hrnuli další a paní Mooshabrová se záhy musila sehnout pro další štůsek čísel a čtvrtníky se jí sypaly do dlaně, a paní Mooshabrová si jen myslila: „Tak už prodávám, už prodávám, ne salát, šunku, limonády, a nemám kiosk, ale prodávám. Noviny.“ A bylo jí nějak velice dobře. Co se stalo pak, stalo se snad v minutě, kdo může v tak strašné chvíli změřit čas, a bylo to hrozné…

Náhle totiž kdosi na chodníku, pár kroků od paní Mooshabrové, vykřikl. Vykřikl k ní, paní Mooshabrové, která tam stála u zdi, za zády měla ležet štos a v duchu si říkala: „Už prodávám,“ vykřikl k ní, paní Mooshabrové, ale také k davu, který kolem ní proudil, vykřikl do vzduchu, jako se křičí, když se volá v některých šťastnějších zemích na ulici na poplach.

Paní Mooshabrová zahlédla, že se náhle před ní zastavují lidé, zastavují se však jinak než jak dosud, když si kupovali noviny, a viděla, že mnozí z nich ty noviny, ten Rozkvět, který právě prodává, drží v ruce, a pak slyšela nové výkřiky, hluk a lomoz, a náhle jí blesklo před očima několik zdvižených pěstí. Nevěděla, co se děje. Nevěděla, zda snad tady na tom rohu náhle neusnula a tohle není sen, anebo zda někde poblíž se nezřítil dům. Stiskla pár čísel, které měla v ruce, jako by to bylo stéblo, kterého se chytá, a pak před ní vyvstal nějaký neurčitý muž a strašlivě zakřičel.

„Co to prodáváte, chůvo,“ zakřičel, „co si z nás tropíte žert. Vždyť vy prodáváte Rozkvět tejden starý.“

Paní Mooshabrová se zapotácela a nebyla schopna slova.

„Paní, utečte,“ sykl kdosi, „prosím vás, honem utečte, nebo vám nabijou.“

„Paní, honem, honem pryč,“ sykl kdosi druhý, „pryč, nebo vás utlučou.“

„Podvodnice,“ křikl kdosi třetí, „zlodějka.“ A pak někdo z davu křikl: „Kde je nějaký kámen.“

Ale to už paní Mooshabrová ani nevnímala. Cítila, že ji čísi ruce táhnou z kruhu lidí, který se kolem ní svírá, zahlédla ještě zdvižené pěsti a pak ještě za hlavami lidí nějaké tváře, které se strašlivě smály, měla dojem, jako by to byly tváře, které se kdesi poblíž v nějakém průchodu skrývaly a snad je odněkud zná… a pak už ani nevěděla, co se s ní děje. Někdo jí hodil na hlavu ten štos novin, který měla za zády, ale trefil se jen zpola. Ona už prchala s těmi pár výtisky, které jí zůstaly v ruce, prchala ke křižovatce a kdosi za ní volal: „rychlejc, rychlejc, zmizte“, a kdosi jiný volal: „patrol, patrol“, a kdosi ještě jiný: „zahoďte ty peníze, co jste falešně utržila, hoďte je na zem“. Ale to už prchala přes křižovatku po bílých pruzích na asfaltu a na červenou, právě se rozjížděla auta, prchala kolem obchodního domu Slunečnice a střevíce bez kramfleků se jí vyzouvaly a dlouh černá sukně se jí pletla pod nohy a pod nohy se jí pletlo ještě něco, o čem ani neměla tušení, zahlédla strážníka v černé helmě se stříbrem a střapci na ramenou, běžela, běžela a náhle…

Náhle, když už byla na konci sil, všechno v ní ztichlo. Bylo to ve chvíli, kdy vběhla do první ze tří bídných ulic poblíž svého domu a když už skutečně nemohla dál. Kdy už jí krev v hlavě, v hrudi tloukla tak zběsile, že se zdálo, že ji tím tlukotem srazí k zemi. Proč tak náhle za ní všechno ztichlo, vůbec netušila, snad to byl nějaký podivný zázrak anebo to snad bylo tím, že na velké křižovatce běžela na červenou a pronásledovatelům v běhu zabránila rozjíždějící se auta, bůhsuď. Ale vskutku, když se v té první z bídných ulic zastavila, zpocená, ztrhaná, s krví tlukoucí v hlavě a v hrudi, nebyla jediná živá duše za ní. Viděla, jak proti ní jdou nějací lidé, kteří byli docela nevšímaví, nevěděli, netušili, co se stalo, přicházeli odjinud, a kus dál za nimi viděla nějaké v zabílených blůzách, kteří si hvízdali a pískali, a to snad byli zedníci z jejich domu, kteří se vraceli z práce Paní Mooshabrová brzy zas vykročila dál a konečně doběhla k domu. Vběhla do průjezdu, oběhla cihly, trakař a sud vápna, odemkla a zmizela v bytě. V kuchyni klesla na kanape jako starý uschlý podťatý strom. Jen ještě otevřela ruku, z níž vypadlo pár čísel Rozkvětu na zem k jejím nohám, kde teď také ležel konec silného provazu, jehož začátek měla v kapse.

11.

Nikdo neví, co se pak v bytě paní Mooshabrové dělo. Zjistit však, co se dělo v její hlavě, je zcela nemožné. Snad hleděla na pár čísel Rozkvětu u svých nohou a hlavou jí procházely výkřiky nadpisů na rohu, snad hleděla na obrovský provaz, který jí ležel u nohou, a hlavou jí procházely představy, které nelze popsat. Snad chvílemi hleděla i na kredenc a pak viděla i to, co tam dosud stálo, sáček s práškem bílým jako cukr, sáček s myším jedem Marokanem… nikdo neví, co se v těchto chvílích dělo v bytě paní Mooshabrové ani v její hlavě. Jisté je jen, že když hodiny u kamen tloukly tři, paní Mooshabrová se vzchopila.

Náhle paní Mooshabrová vstala z kanape a běžela do pokoje. Přistoupila ke stolku. Otevřela jej, vyňala pár hadrů, jakési staré pečetidlo, starou odřenou tašku, v níž byly dva groše, pětník, šesták… pak zalovila rukou. Vytáhla strašný čepec s mašlí a brýle, brýle po nebožtíku muži, kočím v pivovaru. Pak hmátla znovu a vyňala krabičku. Byly v ní červené, zelené a žluté koule z bambusu, ringle do uší a sáček s rukavicemi. A konečně vyňala i pudr, růž a tužku na obočí. A pak šlo všechno snad dost rychle. Paní Mooshabrová na sebe koukla do zrcadla a snad se jí na chvíli sevřelo srdce. Snad se přitom podivila, že nemá na hlavě klobouk s dlouhým chvějícím se pápěřím, nýbrž čepec s mašlí a na očích brýle, a že nevypadá jako herečka či žena komorníka, nýbrž spíš jako nějaká bohatá vdova ze Spásy nebo od baptistů. Možná však, že se v zrcadle ani nevnímala, že se koukla jen tak rychle, zbě
žně jako člověk, který spěchá, a možná že se do zrcadla nekoukla vůbec, vrátila se do kuchyně. Chvíli hmatala po kredenci, kde stál sáček s tím práškovým cukrem jedem Marokanem, snad na sáček sáhla, snad jej odsunula, snad jej přisunula, nikdo neví. Rozhodně však chytla menší černou tašku – ne tu velkou, kterou nosila na hřbitov – nahmátla v sukni hrst čtvrťáků, které jí zbyly z prodeje, a nějakou kartu… a pak vyšla z bytu. Nikoho nepotkala ani v průjezdu ani před domem a snad nikoho nepotkala ani v těch třech bídných ulicích. Byly čtyři hodiny odpoledne.

Ve strašném čepci s mašlí uvázanou pod krkem, ve velkých kulatých brýlích s černými obroučkami, v načervenalých a bíle poprášených tvářích, namalovaných rtech a obočí, se šňůrou barevných bambusových koulí, s ringlemi na drátech a v bílých rukavičkách s krajkovím… ve své dlouhé černé sukni – ale staré, ne té lesklé sváteční – v jupce a střevících bez kramfleků… se octla na asfaltové křižovatce u obchodního domu Slunečnice. Přeběhla ji na přechodu po bílých pruzích a došla na roh hlavní třídy, kde uprostřed byla redakce Rozkvětu a na konci v dálce Náměstí Albína Rappelschlunda… na ten roh, kde ještě před necelou chvílí vykřikovala, vyvolávala nešťastné noviny, nebylo tam po té hrůze a rozházených novinách už ani stopy, snad si je lidé rozebrali na podpal, snad je uklidil zametač. Ale poblíž rohu stál hlouček lidí, pár mužů, žen a žáků, a o něčem mluvili. Paní Mooshabrov přešla rychle, měla dojem, že mluví o nějakém blížícím se svátku… neslyšela. Sáhla si na brýle a zamířila ke kioskům ze skla a laminátu, kde pár lidí jedlo, pilo… a pak se dala jednou větší třídou, která sem také ústila, a tou pak šla a šla, až se konečně octla na jednom rohu a pak před útulkem svátého Josefa.

Útulek svátého Josefa byl v klidné boční ulici ve starém, ale pečlivě pěstěném domě. V průčelí ve výklenku ve výši patra byla socha pěstouna Páně v hnědé františkánské kutně. V přízemí v oknech byly mříže, ale ne kvůli chovancům uvnitř, nýbrž kvůli zlodějům zvenčí. V útulku bylo o děti postaráno biskupskou konzistoří po dvě odpoledne v týdnu.

Na protějším chodníku té klidné boční ulice byla řada stromů a tyto stromy na protějším chodníku, na rozdíl od některých v parku nebo na hřbitově, už přece dost znatelně žloutly. Bylo sice stále teplo, hezky, byla druhá polovice září, ale tyto stromy patřily snad k druhu, který dříve schne. Sem tam se z nich dokonce už snesl povadlejší list a jeden takový list spadl i na koně, který tam pod stromy stál s vozem a čekal zřejmě na kočího. Na této straně ulice, ale ne přímo proti útulku, nýbrž na rohu, byl i obchod s nějakým plechem a nad ním hodiny.

Paní Natálie Mooshabrová v dlouhé tmavé sukni, jupce a střevících bez kramfleků… v čepci s mašlí, uvázanou pod krkem, ve velkých kulatých brýlích s černými obroučkami, v červených a bílé poprášených tvářích, nabarvených rtech a obočí, se šňůrou barevných korálů a s ringlemi v uších a také s menší černou taškou v bílé rukavičce chodila po tom druhém chodníku sem tam, od koně s vozem na roh k plechařství a zase zpátky. Chodila už dost dlouho a i k ní se občas snesl ze stromu list, ale toho si nevšímala. Nespouštěla z očí útulek na protější straně. Když z něho někdo vyšel, zrychlovala krok, ale zase jej hned zpomalila, byli to sami neznámí lidé. A ani si moc nevšímala lidí, kteří po tomto chodníku se stromy ji sem tam míjeli, věděla, že na ni hledí, a věděla proč. Nevypadala dnes jako herečka a snad ani ne jako žena komorníka nebo plukovníka, spíš jen jako bohatá vdova ze Spásy nebo od ba
ptistů… nespouštěla z očí útulek. Když se hodiny nad plechařstvím blížily k páté, zastavila se u vozu, a aniž spustila z očí útulek, hleděla na koně. Měl odřený chomout a v něm sehnutou hlavu, pokojně hleděl na dlažbu pod svým krkem, na němž mu visel pytel ovsa. U kozlíku pro kočího trčel z pochvy bič s několika zelenými a červenými uzlíky. Pak už hodiny nad plechařstvím ukazovaly za pět minut pět a na chodníku u koně za zády paní Mooshabrové zazněly kroky. Paní Mooshabrová se ohlédla a viděla, že k vozu přichází starší robustní chlap v zelené blůze a vysokých gumových botách. Koukl nejdřív na koně, ale pak na ni, paní Mooshabrovou, a v té chvíli se zastavil a otevřel ústa.

„Cekám tu na jednoho chovance z útulku,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla menší taškou.

Robustní chlap přivřel zrak, pohlédl do očí za velkými kulatými brýlemi a trochu trhnul hlavou.

„Můj muž byl taky kočí,“ řekla paní Mooshabrová, ale to už opět nespouštěla z očí útulek naproti, „kočí v pivovaře. Ale už umřel. Ve válce.“

Kočí si náhle odplivl, vlezl na kozlík, chytil bič, opratě a křikl „hyjé“. A právě v tu chvíli se vchod útulku na druhé straně ulice otevřel a chovanci se začali rojit. Paní Mooshabrová ustoupila za strom a zbystřila zrak. Vycházeli po dvou nebo v hloučcích, sem tam vyšel i někdo sám a paní Mooshabrová měla dojem, jako by vycházeli lidé z kostela nebo nějací písaři z banky. A pak konečně spatřila štěstí. V hloučku vrstevníků se náhle objevil blonďáček v zeleném svetříku.

Chvilku postál s hloučkem před vraty a pak všichni, hlouček i on, zamířili přes ulici k plechařství, k rohu. Paní Mooshabrová odstoupila od stromu, za nímž stála, a dala se do pomalé chůze. K rohu k plechařství. Na rohu u plechařství se blonďáček v zeleném svetříku s hloučkem opět na okamžik zastavil a pak všichni zahnuli za roh. Zahnuli na větší třídu a paní Mooshabrová přidala do kroku. Za rohem na větší třídě je dostihla a pak se držela za nimi v dobré vzdálenosti. Chvílemi zatřásla taškou, chvílemi si posunula brýle, občas si sáhla pod krk na mašli čepce… věděla, že si jí lidé všímají, hledí na ni, snad se za ní I točí, věděla proč a bylo jí to jedno. Hleděla jen před sebe na zelený svetřík, který šel s hloučkem v dobré vzdálenosti před ní, a jak ten hlouček šel, postupně se zmenšoval a řídl. Tu zahnul ten vlevo, ten vpravo a paní Mooshabrová věděla, že na jednom místě se už octn
e hoch v zeleném svetříku úplně sám. Sel přece na nádraží Centrální hřbitov a z této části Linde musil tam jít přes křižovatku u obchodního domu Slunečnice. A skutečně, poblíž křižovatky u obchodního domu Slunečnice šel už hoch v zeleném svetříku úplně sám. Paní Mooshabrová zrychlila krok a nechala chlapce dojít až ke křižovatce. Tam se hoch na chvilku zastavil, protože byla červená. A v té chvíli, kdy byla červená a křižovatkou se hnala auta, paní Mooshabrová zatřásla černou taškou a přistoupila k chlapci.

„Chlapečku,“ řekla a zatřásla černou taškou, „převeď mě přes ulici. Jsem už stará, špatně vidím, a když mě převedeš, dám ti něco na zub.“

Chlapec zdvihl hlavu a na chvilku strnul. Spatřil stařenu v čepci s mašlí pod krkem, ve velkých kulatých brýlích, s korály, ringlemi a s tváří červenou a bílou, červenými rty a černým obočím, a spatřil též její bílé rukavičky a menší černou tašku v ruce… na chvilku strnul. Paní Mooshabrová se trochu usmála a pak se kupodivu náhle usmál i on.

„Převedu,“ kývl.

Byla už zelená a mohlo se jít. Paní Mooshabrová vzala chlapce za zelenou bavlněnou paži a tak přecházeli křižovatku po bílých pruzích.

„Jela jsem tuhle pod zemí,“ řekla paní Mooshabrová ještě na pruzích na křižovatce, „vystoupila jsem u hřbitova. Neprodáváš na perónu Hřbitov z vozíku?“

„Na nádraží Centrální hřbitov,“ opravil ji hoch, „v podzemní dráze čili v metru.“

„Tak to jsi vskutku Linpeck,“ kývla paní Mooshabrová a chlapec se podivně usmál a přisvědčil.

„A to tam teď jdeš, viď,“ řekla paní Mooshabrová a chlapec se podivně usmál a lehce pokrčil rameny.

„Normálně,“ řekl, „tam jdu. Prodávám od šesti.“

Přešli křižovatku a octli se na chodníku, právě u obchodního domu Slunečnice. Ve velkých výkladních skříních se spoustou nejrůznějších věcí svítily již pestré barevné neóny, bylo téměř půl šesté, polovice září. Paní Mooshabrová pohlédla k těm velkým výkladním skříním a řekla:

„Tak žes byl tak hodný a převed jsi mě, tak ti něco dám na ten zub. Ale já to nemám,“ řekla, „já to musím napřed koupit. Byla bych to koupila už cestou k útulku…“ řekla, „ale měla jsem strach, abych se nezpozdila. Musím to koupit teď.“

„A co to bude,“ řekl chlapec, „indiánek?“

„Indiánek,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla menší taškou v bílé rukavičce, „indiánek. Ale když mi povíš, jak ve škole zlobíš, koupím ti něco lepšího. Medový koláč.“

„Medový koláč,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „proč bych neřek, jak ve škole zlobím, když přece nezlobím? To je snadný. Já si přece už sám vydělávám groše. A jak to,“ řekl a podivně se usmál, „jak to, že byste byla koláč koupila už cestou k útulku, ale nechtěla jste se zpozdit.“

„Byla bych ho měla v tašce připravený,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „ale měla jsem strach, že se zpozdím, a tak ho připravený v tašce nemám. Koupím ho teprv teď. Ale musíš říct, jak ve škole zlobíš. Pereš se.“

Zahnuli do ulice za obchodním domem Slunečnice, kterou se dalo při trošce dobré vůle přijít k hřbitovu, a chlapec řekl:

„Peru? A jo, já už vím. To asi myslíte, jak psala učitelka domů. Že jsem zbil Kozla. Ale on začal. On se mi vysmíval.“

„A jak se ti vysmíval,“ zeptala se paní Mooshabrová a posunula si brýle na očích.

„Vyndal medový koláč,“ řekl blonďáček, „a mával mi s ním před hlavou. To bys jed, to bys jed, ale ty tyhle koláče na vozíku nemáš. Ty máš na vozíku seno.“

„Seno?“ podivila se paní Mooshabrová a sáhla si pod krk na mašli, „jak to, seno?“

„No seno,“ hodil chlapec hlavou, „jako že prodávám seno pro koně. Seno a voves. Že jsem kupec s koňskými potřebami. A tak jsem do něho vrazil.“

„Vrazil?“ trhla hlavou paní Mooshabrová, „vrazil? Nůž?“

„Ale ne nůž,“ zasmál se blonďáček, „ramenem.“

Paní Mooshabrová si zas sáhla pod krk, pokývala a řekla:

„Ale to jistě není všechno. Nemluvíš někdy sám k sobě?“

„Sám k sobě,“ zasmál se chlapec, „to přece mluví lidí. Na tom přece nic není. Učitelka taky mluví k sobě. Říká třeba, to tedy uvidím. Nebo, teď abych už začala. Mamá, když byla v Tetrabiblos, tak taky mluvila k sobě. Když cvičila role. A copak ti kameloti třeba,“ usmál se hoch, „ty k sobě nemluví, když na třídě vykřikujou noviny, noviny…“

Paní Mooshabrová trhla hlavou a opět si trochu posunula brýle, šli stále tou ulicí za obchodním domem, kterou se dalo dojít ke hřbitovu, všechny obchody byly už rozsvícené. A paní Mooshabrová řekla:

„A co sny? Nezdají se ti taky sny? Třeba sny, že lítáš?“

„To jo,“ kývl blonďáček v zeleném svetříku, „to se mi zdají. To je dobrý.“

„A ty taky rád jezdíš výtahem, viď,“ zeptala se.

„To taky,“ zasmál se hoch, „jak to víte? Nebo jste se dozvěděla, že jsem v něm rozbil sklíčko?“

„To ani ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „to já jen tak soudím. Každej, kdo rád lítá, jezdí výtahem. Pojď,“ řekla, „přejdem na druhou stranu, abysme líp došli ke hřbitovu k bráně,“ a když tedy přecházeli a byli uprostřed ulice, paní Mooshabrová řekla: „A co takhle oheň?“

„Oheň,“ podivil se chlapec, „jak to oheň, co takhle, tomu nerozumím.“

„No oheň,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, došli na druhý chodník, „jestli ho máš rád. Jestli snad něco někdy nepodpálíš.“

„Nepodpálím,“ zavrtěl hoch hlavou, „dělám ohýnky na louce.

O prázdninách, když jsem na venkově. Jo a taky na poli, jestli víte, co je to strniště. Vy jdete se mnou na nádraží Centrální hřbitov či co,“ zeptal se s pohledem do dálky, „já myslil, že jdem někam jinam…“

„Jdem,“ kývla paní Mooshabrová a dotkla se velkých kulatých brýlí, „jdem do cukrárny koupit ten medový koláč.“

„Do cukrárny koláč,“ kývl hoch a podivně se usmál, „to je možný. Normálně jsem na peróně od šesti, ale takhle se můžu zdržet. Třeba do devíti… Ale jak to,“ řekl znovu, „že jste šla k útulku a bála jste se, abyste se nezdržela. Copak vy mě znáte?“

„Neznám,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „vím jen, že prodáváš na peróně Hřbitov z vozíku. Jak bych tě znala, když jsem tě nikdy v životě neviděla.“ A pak paní Mooshabrová řekla:

„Ale ještě jsi mi pořád neřek, jak ve škole zlobíš. Ty se neučíš, viď.“

„Učím,“ kývl hoch.

„A co se učíš,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a dotkla se brýlí, „co třeba, básničky?“

„O předsedovi Rappelschlundovi,“ řekl hoch, „měl tuhle svátek. Měl na rynku ověšenou sochu.“

„A co se učíš,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk, „pověz.“

A chlapec se podivně usmál a řekl:

„Albín Rappelschlund odhalil a potrestal zrádce, stal se vládcem s kněžnou vdovou panovnicí Augustou a vládne s ní do skonání věků.“

„Ale to je snad málo,“ řekla paní Mooshabrová, „snad se učíte víc?“

„Dal lidem víc práce,“ řekl hoch, „zavedl pořádek, založil letiště pro hvězdolety, pětkrát byl na Měsíci a jeho krev při přistání neztěžkala. Taky dokončuje u kráteru Einstein moderní věznici pro pět set vrahů, bylo to minulej tejden v novinách…“ a paní Mooshabrová opět trochu trhla hlavou a rychle řekla:

„A co ještě.“

„A ještě založil muzeum,“ řekl blonďáček v zeleném svetříku, „jednou jsme tam byli se školou. Jmenuje se Muzeum míru Albína Rappelschlunda.“

„A co v tom muzeu je, když jste v něm byli,“ zeptala se paní Mooshabrová, „vycpaný ptáci?“

„Vycpaný ptáci,“ zasmál se blonďáček, „kdepak vycpaný ptáci. Ty jsou jinde. Tohle je přece Muzeum míru Albína Rappelschlunda, tam ptáci nejsou. Jsou tam pušky, kulomety, samopaly, děla, kanóny a tanky. Taky zahnutý meče, pistole a revolvery. A taky takový dýky. A taky spousta barevných nápisů. Učitelka nám říkala, že Albín Rappelschlund je mírotvůrce, dobrotvůrce, kterého milují všichni lidi, a řekla nám báseň: Již leť, sivý ptáku, do daleka, Albín Rappelschlund tě chrání. Ale tohle všechno četla z těch nápisů, co tam byly, i to, že vyhrál tu krátkou válku, co jednou byla, jestli si ještě vzpomínáte… vona ví taky jistě svý, není přece hloupá, když je učitelka. Jenže to nesmí říkat.“

„A co ví,“ zatřásla paní Mooshabrová hlavou a měla dojem, že se jí čepec na hlavě posouvá, sáhla si pod krk, „co ví…“

„No co se říká,“ usmál se hoch dost podivně, „víte přece co, to o kněžně vdově panovnici Augustě. No přece to, že je kněžna dávno v hrobě, třeba už jak malé robě, a nevládne. Nebo že je živá, ale je vězněna v knížecím paláci. Nebo že se skrývá v městě. Rappelschlund ji přece tajně odstranil, aby moh sám vládnout. A teď dostává strach, že to praskne a lidi se vzbouří. Proto po ní možná pátrá, kdo ví, ne? Lidi přece,“ řekl hoch a podivně se usmál, „lidi přece chtějí kněžnu, copak to nevíte? Ale kdyby o tom někdo mluvil, tak ho zastřelí. Lidi se i bojí…“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku, „bojí, protože mají strach. Ale v novinách se sem tam o tom už i trochu píše. Třeba před tejdnem v poledním Rozkvětu…“

Paní Mooshabrová opět trhla hlavou, teď už potřetí, rychle si sáhla na brýle a okem mrkla na chlapce. A chlapec koukl na ni a tajemně se usmál. A paní Mooshabrové náhle blesklo, zda snad ten blonďáček v zeleném svetříku ji dnes neviděl na rohu křižovatky s nešťastnými novinami a nepoznal ji.

„Támhle je velká cukrárna,“ řekla paní Mooshabrová rychle, „tam zajdu a tam ti koupím koláč. Medový, a ty…“ zatřásla taškou a trochu na tu tašku koukla, „ty zatím počkáš před krámem.“ Došli k cukrárně, byla zvenčí obložena růžovým mramorem a jmenovala se U Blesku čili Rozděleného nebe. Světelný neón nad ní byl rozštěpen ve dvě části a na něm byl ten nápis. Za výkladem, rozděleným ve dvě části, bylo ve žlutých světlech hodně různých dobrot. Paní Mooshabrová je rychle přehlédla a náhle měla dojem, že mezi nimi vidí i jakési limonády, náhle dostala žízeň.

„U Rozděleného nebe,“ zasmál se blonďáček, „to je divné názvisko, nezdá se vám?“

„Tak tu počkej,“ kývla paní Mooshabrová k chlapci, „já jsem tu hned. Koupím medový koláč.“

A paní Mooshabrová vešla do cukrárny.

Cukrárna byla krásná i uvnitř, ovšem, byla to cukrárna na dost velké třídě, která vedla k hlavní hřbitovní bráně na Náměstí Annymarie Blažené. Byla tam zrcadla a na stropě dva křišťálové lustry.

V lustrech se svítilo stejně jako ve výkladních skříních, bylo k šesté hodině večerní. Za pultem stála prodavačka v černém krajkovém čepci a bílé čelence. Když viděla paní Mooshabrovou, trochu vyvalila oči.

„Chtěla bych něco,“ řekla paní Mooshabrová a její hlas zněl dost vyprahle. Pak si posunula brýle, sáhla si pod krk a otevřela tašku.

„Co by to mělo být,“ řekla prodavačka úslužně, stále měla oči dost vyvalené, hleděla na čepec s mašlí, na velké kulaté brýle a na nabarvenou tvář, „čím mohu, madam, sloužit? Snad…“ prodavačka se obrátila k regálu a nejistě ukázala kamsi, kde stály krásné limonády… ale pak hned rukou sklouzla vedle a ukázala tam… „snad nějakou vzácnou bonboniéru, snad tuhle vroubenou zlatém nebo tuhle s chryzantémou… nebo tuhle vzácnou s obrazem knížecího paláce a zlatým kočárem, váží kilo a jsou v ní samé vznešené kousky…“

„Koláč,“ řekla paní Mooshabrová, „medovej koláč.“

„Ach ano,“ usmála se rychle prodavačka, „máme skvělé. Kolik prosím, jednu rozdělenou mísu?“

Vtom vešli do cukrárny další lidé a za pultem se vynořily dvě jiné prodavačky v černých krajkových čepcích a bílých čelenkách. A pak se před paní Mooshabrovou na pultu octl balíček. Medový koláč v jemném modrém papírku s bleskem.

„Kolik platím,“ zatřásla paní Mooshabrová otevřenou taškou a znovu pohlédla na regál s krásnými lahvemi limonád, „čtvrťák?“

„Tři,“ usmála se prodavačka. A paní Mooshabrová rychle sáhla do kapsy dlouhé černé sukně, vyňala hrst čtvrťáků… a podala tři prodavačce. Pak vzala balíček, koláč v jemném papírku s bleskem, a odvrátila se od pultu.

„Au revoir, madam,“ řekla za ní prodavačka a paní Mooshabrová kývla a s otevřenou taškou a balíčkem, koláčem v jemném papírku, šla ke dveřím. Měla dojem, že za ní hledí všechny prodavačky i ti zákazníci, kteří sem před chvíli vešli, ale nic si z toho nedělala. Věděla dobře, proč na ni hledí. Dnes sice ne jako na herečku nebo ženu komorníka, dnes spíš jako na bohatou vdovu ze Spásy nebo od baptistů, měla přece čepec. Šla pomalu ke dveřím s otevřenou taškou a balíčkem, koláčem v jemném papírku, a jak šla, trochu ten papírek na koláči nadzdvihla a mrkla do otevřené tašky… Když otvírala dveře cukrárny, tašku měla už zavřenou. Vyšla na chodník a zdvihla oči. Blonďáček v zeleném svetříku tam stál, nakukoval do výkladu a na ten nápis nad ním.

„Taktu je,“ řekla paní Mooshabrová a dala chlapci balíček, koláč v jemném papírku s bleskem.

„U Rozdělenýho nebe,“ řekl hoch, „i ten papír je jako rozštíplej.“ Rozbalil papír a koukl na medový koláč.

„Ten je ale zvláštní,“ koukl na medový koláč, „takový jsem vlastně ještě neviděl.“

„Neviděl,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „pročpak?“

„Protože je tadyhle navrchu bílý, posypaný.“

„Pocukrovaný,“ paní Mooshabrová si posunula brýle.

„Ale medový koláč se necukruje,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „to stačí už sám med. To je, jako kdyby se cukrovala čokoláda nebo se solily kyselý okurky.“

„Ale tenhle je z moc dobrý cukrárny, z týhle,“ ukázala paní Mooshabrová rukavičkou za záda, neboť pořád ještě stáli před cukrárnou, „koukej, jak je mramorová, uvnitř jsou zrcadla a lustry.

V takových cukrárnách se koláče holt ještě cukrujou. Tak pojď, půjdem.“

Chlapec se podivně usmál a kousl do koláče. A šli.

„Prát se nemáš,“ řekla paní Mooshabrová, jak šli, „asi tě moc nedráždil. Tys mu koláč asi prostě vzal. A mluvit sám k sobě taky není správný. Člověk si to může myslit potichu a ne to sobě říkat nahlas. Taky se nemá běhat ve výtahu, výtah se rozbije a nejede. Ale hlavně se nic nesmí zapalovat. To by pak i dům mohl shořet. Nesmíš takhle zlobit…“ řekla paní Mooshabrová a dívala se, jak chlapec vedle ní pomalu kráčí a jí koláč, „to bys matku utrápil. Utrápil bys matku a z tebe by byl pomocnej dělník, nádeník. Utrápil bys matku, mohla by i skočit pod vlak. Vis, jak tam na peróně ty vlaky jezdí.“

„Vona neskočí,“ zasmál se hoch a jedl koláč, „proč by skákala? Vona spis zas bude hrát. Vrátí se do Tetrabiblos a bude hrát divadlo.“

„A co otec,“ řekla paní Mooshabrová, „otec u vás není, viď.“

„Je pryč,“ řekl hoch, „odešel. A neplatí na mě groše. Říká, že máme peněz víc než on. Že máme kiosk a on je jen chudý potápěč.“

„Potápěč?“ užasla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk, „potápěč? A kde se potápí? V loužích?“

„V řekách,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku a polkl sousto, „tahá potopený čluny, písek, pátrá, když někomu něco spadne do vody. Má skafandr.“

„To je jako na Měsíci,“ řekla paní Mooshabrová.

„Jenže na Měsíci,“ řekl hoch, „jsou ve skafandrech furt, kdežto on je ve skafandru jen ve vodě. To je ten rozdíl.“

„A prosím tě,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „a co ty balíky na poště. Někdo říká, že jsi prý při tom pomáhal.“

„To je lež jako věž,“ řekl chlapec a pomalu jedl koláč, „to si myslí jenom lidi, který tomu nerozumí. To byla tlupa, kterou vedla jedna stará hluchá trestankyně, byla už mockrát v arestu. Jmenovala se Hyena.“

„Klaudingerová,“ řekla paní Mooshabrová a chlapec kývl. „Hyena Klaudingerová,“ kývl, „ta. Já ne. Měli obšlápnutou poštu a ten výtah, co je vzadu za perónem. Já jezdím po perónu s vozíkem a prodávám.“

Pomalu šli dál třídou, kterou se dá projít ke hřbitovu na Náměstí Annymarie Blažené, k nádraží. V obchodech se svítilo, byl už skutečný večer. Šest hodin a víc. Pomalu šli třídou, kterou se dá dojít ke hřbitovu, a paní Mooshabrová hleděla, jak chlapec pomalu jí koláč.

„Chutná ti?“ zeptala se.

„Chutná,“ kývl chlapec, „chutná, ale dost zvláštně. A taky dost zvláštně voní,“ chlapec čichl ke koláči, „tak trochu jako po hořkých mandlích. Že jsou v něm hořký mandle, viďte.“

„Možná že jsou,“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk. „Ale ty se taky do medových koláčů nedávají,“ zasmál se hoch. „Možná že v lepších cukrárnách ano,“ řekla paní Mooshabrová, „já to sama nevím. Slyším to poprvé. To byla moc dobrá cukrárna, však jsi viděl ten mramor a uvnitř zrcadla a lustr. U Rozštěpenýho nebe, tam to bylo skoro jako v Ri…“

„U Rozdělenýho nebe,“ poopravil blonďáček v zeleném svetříku a pak náhle zničehonic zdvihl oči a řekl:

„A paní, poslyšte, co to máte za brejle? Vždyť ty vaše brejle nemají skla. Vždyť jsou bez sklíček. Jak skrz ně můžete vidět?“

„Ach jak,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a snad teprv teď si vlastně jaksepatří uvědomila, že brýle po nebožtíku muži, které schovává v pokoji, vskutku nemají skla. „Jsou bez sklíček. A právě proto skrz ně vidím. Jinak bych přece skrz ně neviděla.“

Blonďáček v zeleném svetříku polkl, zasmál se a řekl:

„To je ale zvláštní. A že jsou tak velký a kulatý, takový se už ani nenosí. Že jsou ještě předpotopní, viďte.“

„Dost předpotopní,“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk na mašli, „ty chodíš na náboženství, viď, když chodíš do útulku, víš, kdy byla potopa?“

„Dávno,“ řekl chlapec a pomalu jedl koláč, „pamětníků už není. Nebylo jich už ani před čtyřma tisíci léty.“

„Bodejť,“ kývla paní Mooshabrová, „tak dlouho svět ani není.“ Stále pomalu šli ulicí k nádraží Centrální hřbitov a paní Mooshabrová se dívala, jak chlapec jí koláč. Pak hoch opět zdvihl oči a řekl: „A taky, co to máte za čepec? Co to má tuhle za mašli? Takový se přece taky nenosí. Taky je předpotopní.“

„Taky,“ kývla paní Mooshabrová, „starý. Ale zas se nosit budou.“

„A co to máte za korále,“ řekl hoch náhle a polkl, „takový velký barevný, nejsou snad ze dřeva?“

„Ne ze dřeva,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a sáhla si na brýle, „z bambusu. Z bambusu. Vis, co je to bambus?“

„Vím,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „jak bych nevěděl. Bambus. Z toho se přece dělají hole k lyžím.“

Šli a chlapec pomalu koláč dojídal. Paní Mooshabrová se dívala, jak pomalu dojídá, a pak chlapec řekl:

„Vskutku zvláštní koláč, takovej jsem ještě opravdu nejed. Cukrovaný s mandlema. A paní…“ chlapec náhle řekl a podivně se usmál, „…není ten koláč náhodou ze zámku?“

„Ze zámku?“ užasla paní Mooshabrová, „jak to ze zámku?“

„No tedy z paláce,“ podivně se usmál.

„Z cukrárny,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „z tý cukrárny z Nebe, z tý s mramorem, viděls přece, že jsem ho tam kupovala.“ Chlapec chvíli mlčel, jen se mírně usmíval, tak skoro jen pro sebe, a pak řekl:

„A paní, heleďte… taky na zámku vozí vozíky?“

„Jak to, jestli vozí,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk. „No jestli, když tam přijdou hosti, se mezi nimi jezdí s vozíkem. S jídlem jako na perónu Hřbitov…“

„Asi ne,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „tam se asi jí vsedě.“ A pak paní Mooshabrová viděla, že blonďáček v zeleném svetříku polyká poslední sousto. Polkl poslední sousto koláče a otřel si ruku do svetříku. Paní Mooshabrová kývla a řekla:

„Ty jsi potřeboval na zimu kabát a čepici, viď. Ty jsi taky potřeboval lyže…“

„Lyže…“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku, „lyže. Ale ne potřeboval, nýbrž potřebuju. Dostanu je.“

„Dostaneš,“ usmála se paní Mooshabrová, „dostaneš.“ A pak se náhle zastavila. A chlapec se také zastavil a řekl:

„Dostanu je, máma mi je koupí. Něco vám však o ní povím. Ona umí dobře řečnit a jednou bude řečnit z balgónu. Z balgónu na divadle Tetrabiblos, a to pak uslyšíte věci… Proč tu vlastně stojíme?“

„Proč stojíme?“ řekla paní Mooshabrová udiveně, „protože jsi dojed a já půjdu.“

A když chlapec s údivem zavrtěl hlavou, řekla:

„Musíš přece na perón Hřbitov prodávat z vozíku, je už snad půl sedmý. A já teď musím rychle do kostela na večerní mši. Já sice v pánaboha nevěřím, když v něco věřím, tak v osud, ale to ty ještě nechápeš. Musím do kostela.“

„A proč tam tedy jdete, když nevěříte,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku a pohlédl na ulici, neboť tam právě při chodníku, aby nepřekážel autům, jel nějaký pomalý vůz, „proč? Jdete do katedrály svátého Quida z Fontgollandu nebo do nějaké kaple? Jdete se tam modlit, když nevěříte? Nebo tam snad…“ chlapec se tajně usmál, „prodáváte svíčky?“

„Neprodávám, ne do katedrály, ne do kaple,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a také pohlédla na ulici, na pomalý vůz, který jel při chodníku… „chtěla jsem vždycky prodávat, ale nikdy jsem neprodávala. Jen jednou jsem prodávala a to bylo hrozný.“ A pak paní Mooshabrová znovu koukla na vůz při chodníku, byl to vůz s koněm, a viděla, že na kozlíku sedí nějaký robustní chlap ve vysokých gumových botách a zelené blůze, v ruce má bič s uzlíky a něco si říká. „Tak teď už běž,“ řekla chlapci, sáhla si na brýle, sáhla si na mašli a zatřásla taškou, „tak už běž. Byls hodnej, žes mě převed.“ A znovu koukla na vůz při chodníku, na koně, šel pomalu v chomoutu s hlavou sehnutou a chlap na kozlíku mu říkal: „Běž, myš, běž, mám v kapse bílej cukr…“ A paní Mooshabrová se ještě jednou otočila k blonďáčkovi ve svetříku a řekla: „Běž, je půl sedmý, ať se matka netrápí. Běž, byls ho
dnej, žes mě převed. Běž na Hřbitov pod zem.“ A pak se už jen obrátila směrem, odkud přišli, a pak rychle vykročila, a pak už zašla do jedné ulice, kterou se při dobré vůli dalo přijít též v ta truchlivá místa, kde bydlila.

12.

Paní Mooshabrová přišla domů.

Nejprve v kuchyni rozsvítila, pod krkem si rozvázala mašli a svlékla čepec. Pak svlékla rukavičky, korále a ringle a všechno zatím dala do kouta. Pak pohlédla do kamen. „Dnes mi noha nebolela jako tenkrát,“ řekla si, „dnes ne, i když jsem po poledni musila tak strašně běžet.“ Natočila do umyvadla vodu a umyla si rty, tváře, obočí a pak si rozčesala staré šedé vlasy. Ale provázky na podvázání z kredence ještě nevzala a ani se ještě nepřevlékla do nočního, chtěla dnes totiž pořádně zkontrolovat nastražené pasti a vyměnit v nich příliš okoralá sousta. Šla do spíže a přinesla talíř, na němž měla nakrájené kousky špeku. Dala jej na stůl a pak vzala z kredence sáček s bílým práškem, jedem Marokanem, a dala jej na stůl k talíři. A pak chtěla posbírat ty pasti v kuchyni, v pokoji i v chodbě, když někdo v průjezdu zaklepal. „Správcová,“ řekla si, „dobře, že jde. Ta bude koukat, jak jsem prodával
a, ta bude koukat, co mě postihlo.“ A paní Mooshabrová s rozčesanými vlasy vyšla do chodby a otevřela dveře. Ale správcová to nebyla. Byli to nějací dva muži.

„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jeden z nich.

„Policie,“ řekl druhý a ukázal nějaký průkaz.

Paní Mooshabrová vytřeštila zrak a ustoupila.

Když vcházeli do kuchyně, všimla si, že tihle dva jsou jiní než ti, kteří tu byli tehdy. Tihle dva tu ještě nebyli. „Sedněte,“ řekla jim v kuchyni a pohnula židlemi u stolu.

„Tak paní Mooshabrová,“ řekli, když usedli a pohlédli na talíř s kousky špeku a na sáček na stole, „tak paní Mooshabrová, jsme zde. Jestlipak víte, proč jsme zde,“ řekli, rozhlédli se kuchyní a v jejich tvářích se objevil úsměv.

„Asi kvůli těm novinám z odpoledne,“ vydechla paní Mooshabrová a koukla na zem ke kanapi, kde dosud leželo pár Rozkvětů a také provaz, „mám dát do redakce čtvrťáky a kartu, co mi dali, zítra to udělám. Dnes jsem se k tomu už nedostala. Ale zítra jim to všechno vrátím.“

„Nejsme tu kvůli novinám,“ usmáli se a hleděli na talíř se špekem a na sáček, „nejsme novináři a nepíšeme. Jdeme kvůli něčemu jinýmu.“

„Jdete kvůli těm věcem, co sem Wezr schoval,“ vzdychl paní Mooshabrová a zavrtěla hlavou, „to jsem si myslila. Dal je semhle pod kanape, hned vám je vyndám. Je tam i čítanka a boty, nemám s tím co dělat. Dali mi to sem proti mé vůli.“

„Wezr je ten váš syn, že ano,“ řekl jeden policista, „máte ještě dceru Nabuli,“ a když paní Mooshabrová vzdychla, policista se usmál, rozhlédl se kuchyní a řekl:

„Nejdeme ani kvůli tomu. Nic, paní, zpod kanape netahejte. To nás přece nezajímá, nejsme kupci.“

„Probůh,“ vyhrkla paní Mooshabrová a sáhla si na rozčesané vlasy, „jdete tedy kvůli chlapci Linpeckovi.“ A když chvíli bylo ticho, řekla: „Kvůli tomu blonďáčkovi v zeleným svetříku, co prodává na stanici Hřbitov z vozíku.“

„Paní,“ řekl policista a pohlédl k hodinám u kamen, „nejdem ani kvůli Linpeckovi. Žádného Linpecka ze stanice Hřbitov neznáme. Známe Ulricha Linpecka z Ráje, že ano,“ pohlédl na svého druha, „kriminologa, který napsal knihu o ztrátě paměti. Ale ten zemřel před sto dvaceti léty. My jdem kvůli něčemu úplně jinému. Jdeme se kouknout, jak bydlíte.“

V kuchyni na chvilku zavládlo ticho.

„Jak bydlím?“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si na rozčesané vlasy, „jak bydlím?“ A policisté kývli a řekli: „Jak bydlíte.“ A znovu zavládlo ticho a policisté se rozhlédli kuchyní, k oknu z mléčného skla, ke kredenci, ke kamnům, kanapi, a znovu pohlédli na stůl, na talíř se špekem a na bílý sáček.

„No tak jak bydlím,“ řekla konečně paní Mooshabrová a teď i ona usedla na židli, „bydlím stále zde. Ale nedávno tu už dva páni od vás byli, podívat se, jak bydlím,“ řekla, „dcera se zetěm šetří na byt na Alžbětově, ty budou bydlit tam.“

„Víme,“ kývl jeden policista, „ale povězte, jak dlouho tu vlastně?“

„Už asi padesát let,“ řekla paní Mooshabrová na židli, „už si ani nevzpomínám. Každý v domě ví, jak dlouho tu bydlím, správcová Kralcová, Steinhägrovi, Faberovi, co se jim hoch zabil, ty tu taky dlouho bydlí nebo aspoň jejich rodiče. Znají mě tu padesát let a já je taky.“

„A kde jste, paní Mooshabrová, bydlila předtím,“ řekli policisté a na chvíli se přestali rozhlížet.

„Předtím někde jinde,“ řekla paní Mooshabrová, „už ani nevím kde. Všude.“

„Tak nám to povězte po pořádku,“ řekli policisté a pohlédli na paní Mooshabrovou, „po pořádku a jasně. Vy jste se narodila někde na venkově, viďte.“

„Na venkově ve Fettgoldingu,“ řekla paní Mooshabrová, „to je vesnice.“

„Fettgolding, Fettgolding,“ říkal si sám pro sebe jeden policista, „není to někde v podhůří Černého lesa? Tam někde, co je Kočičí zámek? Tam, co jsou dědičné velkostatky thálské?“

„Tam,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na talíř se špekem, „právě tam. Fettgolding je vesnice a Kočičí zámek je od ní den cesty.“

„Vy jste na tom zámku někdy byla?“ zeptal se jeden.

„Byla, jednou se školou, to jsem ještě chodila do obecný. Vezli nás tam z Fettgoldingu koňma na žebřiňáku a pak jsem tam byla ještě jednou po škole, na výletě, to jsem šla z Fettgoldingu pěšky. To mi bylo patnáct.“

„Pěšky,“ užasli policisté, „z Fettgoldingu pěšky? Z Fettgoldingu na Kočičí zámek? To jste to tam a zpět za den nemohla stihnout.“

„Nestihla,“ kývla paní Mooshabrová, „vzala jsem si chleba s kukuřicí. Den jsem šla tam a přespala jsem někde v polích, snad v nějakém stohu nebo na sýpce v jedný chalupě, bylo to v létě zrovna po žních. Druhej den jsem se zase vrátila do Fettgoldingu.“

„Prohlédla jste si zámek,“ zeptali se, „vzpomínáte, co jste viděla a jak se vám líbil?“

„Do zámku mě snad ani nepustili,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na špek na stole, „někdo tam právě byl, a když tam někdo byl, tak tam lidi nepouštěli. Když jsme tam však byli tenkrát se školou, to tam právě nikdo nebyl, a tak nás pustili na jednu chodbu. Viděla jsem tam parohy, někdo říkal, že jsou i jelení. Když jsem tam byla pak sama, chodila jsem jen v parku a koukala se na okna. Dovnitř jsem neviděla, ale vzpomínám si, že se v jednom okně objevil nějaký člověk a viděl mě. Měl zelenou kazajku, byl to asi hajný nebo sluha.“

„A čím byl otec,“ zeptali se policisté, „povězte nám něco o rodičích.“

„Otec měl ve Fettgoldingu chalupu,“ řekla paní Mooshabrová, „měl králíky a slepice a za chalupou kus pole, asi tak jako tenhle byt. Tam jsme měli brambory a zelí, snad i řípu a kousek kukuřice.“

„To vás však nemohlo uživit,“ řekl policista, „otec musil ještě něco dělat. Pracoval na dráze nebo v továrně…“

„Pracoval na statku, jak se dalo,“ řekla paní Mooshabrová. „Na thálských statcích v kraji?“ zeptali se, a když paní Mooshabrová kývla, zeptali se:

„A jako co pracoval. Vozil se po statcích a dohlížel…“

„Nevozil, nedohlížel,“ řekla paní Mooshabrová s pohledem na špek, „sekal žito kosou, stavěl paňáky a taky spravoval kola.“

„Ručně?“ zeptali se.

„Ručně.“

„A vy jste tedy ve Fettgoldingu chodila do školy?“

„Tam jsem chodila do školy,“ kývla paní Mooshabrová, „pamatuju si ještě básničku. Tuhle jsem ji někomu říkala, o stařence slepé. Měla jsem tam taky jednu dobrou kamarádku Marii, byla trochu malá, slabá, sehnutá, ale byla chytrá a děti ji měly rádi. Byla z bohatý rodiny, myslím, že bydlili hned u školy, její otec šafář měl zlatý hodinky a jezdíval na Kočičí zámek. Ona se pak vdala, ale muž jí brzy umřel, nechala si po něm jméno a byla hospodyní. Pořád na jednom místě někde tady v městě, já ji neviděla už padesát let. Na statku byl taky jeden šafář nebo sluha, už si nevzpomínám, a ten mi jednou řekl, že pánbůh není, abych se nemodlila. Abych radši okopávala řípu, to se prý aspoň najím.“

„A co matka, paní Mooshabrová, a sourozenci?“ zeptali se. „Matka chodila na chrastí na kraj Černého lesa, já chodila s ní. Ale daleko do lesa jsme nikdy nešly, daleko nešel nikdo. Lidi se dost báli chodit dál. Matka se namohla, onemocněla a umřela. Ale už tam ve Fettgoldingu na hřbitově není, hrob propad a tak ho má někdo jinej.“

„A co ti sourozenci,“ zeptali se.

„Nebyli,“ řekla paní Mooshabrová, „neměla jsem ani bratra ani sestru. Jen nějakýho příbuznýho, bratra otce, strýce, ale ten už taky dávno zemřel, dnes by mu musilo být přes sto. Pak taky žil nějaký bratranec a synovec, ale ty jsem ani neznala, všichni jsou už mrtví. Hroby jim propadly a ani nevím kde.“

„A co jste dělala, když jste vyšla školu?“ zeptali se policisté. „Chtěla jsem být hospodyní jako ta má kamarádka Marie a vlastně… vlastně…“ paní Mooshabrová náhle zmlkla, mžikla na strop a pak potřásla hlavou… „vlastně, vždyť já jsem tou hospodyní byla. Já jsem hospodyní byla,“ potřásla hlavou, „teď si vzpomínám, jestlipak jsem to správcové vůbec někdy řekla, snad jsem s ní o tomhle nikdy ani jaksepatří nemluvila, já jsem hospodyní byla. Ale jen krátko. V tý rodině to byla těžká práce, chodila jsem krmit kozy, chodila jsem na trávu, nosila jsem džbery, já se namohla a musila jsem pryč.“

„A co to bylo za rodinu, kde jste byla hospodyní, jak se jmenovali a kde bydlili,“ zeptali se policisté.

„Jak se jmenovali, už nevím, ale bylo to už tady v městě.“

„A kde v městě to bylo,“ řekli policisté, „to spis musilo být někde za městem, když měli kozy a vy jste chodila na trávu. Nepamatujete si dům nebo aspoň místo?“

„Dům už není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „bylo to za městem ve čtvrti Stadión, a když tam stavěli letiště, tak ten dům zbourali, nezůstala z něho ani cihla. Ta rodina snad pak vymřela, aspoň jsem to jednou slyšela.“

Policisté chvíli mlčeli a pak řekli:

„Ve Stadiónu se bouraly domy v době, když Rappelschlund tam stavěl letiště pro hvězdolety. To bylo před dvaceti léty. Předtím se tam bouralo též, ale to je už přinejmenším padesát.“

„Tohle bylo asi před padesáti léty,“ kývla paní Mooshabrová. Po chvíli ticha řekli policisté s pohledem na talíř a sáček na stole: „A co jste dělala pak, když jste z tý rodiny odešla.“

„Když jsem z tý rodiny odešla, vrátila jsem se na čas do Fettgoldingu. To mi bylo asi pětadvacet, to byl otec ještě živ, ale matka už ne. Pomáhala jsem mu na chalupě, chodila jsem sázet do lesa stromky a taky jsem vařila dětem zemědělců, co celý den pracovali na poli.“

„Na Kočičí zámek jste už v téhle době výlet nepodnikla?“ zeptali se.

„V týhle době už ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pohlédla na špek na stole, „byla jsem tam dřív už dvakrát a teď jsem už ani na takový výlet neměla čas. Musila jsem opatrovat slepice, králíky, sázet stromky a v tý vývařovně vařit. Tam ani žádný neděle nebyly.“

„No a pak?“

„No a pak jsem se už vdala. Můj muž byl kočím v pivovaře. Jezdil s koňma a rozvážel sudy, víte?“

„Kde jste se, paní, vdávala, ve Fettgoldingu nebo jinde, a v kterým kostele, nevíte?“

„Ne ve Fettgoldingu, ale tady v městě, a ne v kostele, já na pánaboha nevěřím. Měli jsme svatbu na radnici, co je za nádražím Hřbitov. Ale tenkrát tam ještě nádraží nebylo, byla to jen taková malá kaple. Jeli jsme tam podzemkou a zpátky taky, seděli jsme. Oslavu jsme měli v hospodě U Zlatýho kočáru na náměstí, ta hospoda tam už taky není, dávno, dávno je zbourána. Jsou tam místo ní moderní činžáky.“

„A jméno jste si vzala, paní Mooshabrová, po muži,“ zeptali se.

„Jméno jsem si nechala své,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „můj muž si vzal jméno po mně. Jmenoval se Mooshaber. Medard Mooshaber a byl kočí. Já se za svobodna jmenovala stejně.“

„A muž umřel?“ zeptali se policisté.

„Umřel, už dávno umřel, hned po tom, co se narodila dcera Nabule. Padl ve válce, v tý krátký válce, co jednou byla…“

„Vy, paní Mooshabrová,“ řekl jeden policista, „pečujete na Centrálním hřbitově o nějaké hroby, zaléváte je, čistíte, trávu stříháte. Hrob vlastního muže nenavštěvujete?“

„Navštěvuju,“ kývla paní Mooshabrová klidně, „ale teď už míň.

Muž nemá hrob na Centrálním hřbitově, vůbec nemá hrob ve městě. Pocházel z Drozdova a tak je pohřben tam. Drozdov u Etlich, to je odsud daleko.“

„Do Etlich jezdí autobus a elektrický vlak,“ řekli policisté, „je to slabá hodina jízdy.“

„Je,“ řekla paní Mooshabrová, „ale já tam chodím pěšky. Půl dne jdu tam a půl zpátky. Když jsem byla mladší, chodila jsem tam každej tejden. Teď tam chodím dvakrát za rok. Na jaře a na podzim na Dušičky. Na Dušičky tam půjdu zas.“

V kuchyni opět zavládlo ticho. Policisté se rozhlíželi, k oknu, ke kredenci, kamnům, kanapi, a pak se náhle zeptali:

„A vy jistě víte, že váš muž je pohřben v Drozdově u Etlich?“ a po chvíli ticha řekli:

„Neměla jste někdy dojem, že je pohřben někde jinde…?“ Paní Mooshabrová hleděla na policisty dost udiveně. Hleděla a mlčela. Pak zavrtěla hlavou a řekla:

„Jistěže je pohřben v Drozdově u Etlich. Vždyť tam má hrob. Jak bych měla dojem, že je pohřben jinde?“

„Dobrá,“ kývli policisté po chvíli a zeptali se:

„To jste bydlila už tady, když váš muž zemřel?“

„To už rozhodně ano,“ kývla paní Mooshabrová, „správcová tehdá vyvěsila černý prápor na dům. Ale jiný než ty, co mám v chodbě ve skříni. Ty jsou nový. Tamten, co tenkrát vyvěsila na dům, se už dávno rozpad, to i ona byla ještě hodně mladá.“

„A děti jste měla dost pozdě,“ řekli policisté, „měla jste s nimi potíže.“

„Měla,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na zem ke kanapi, kde leželo pár Rozkvětů a provaz, „byli v pomocný škole, pak v polepšovně, Nabule pak byla prodavačka v obchodech, naposled s rádii a magne.“

„A co dělá teď?“

„Vdala se, nevím. Sem přijde zřídka. Šetří s Laibachem na byt, koupí si ho na Alžbětově.“

„A Wezr?“ řekli policisté a pohlédli na paní Mooshabrovou. „Ten se vrátil z krimi, byl tam čtvrt roku.“

Policisté zmlkli a dál se na Wezra neptali.

„Ještě otázku,“ řekli a pohlédli na stůl, „vy jste krom té hospodyně měla ještě jednu touhu. Vy jste chtěla prodávat.“

„Prodávat,“ kývla paní Mooshabrová a znovu pohlédla na zem ke kanapi, „chtěla jsem mít kiosk a prodávat. Šunku, salát, taky limonády. Ale nešlo to…“

„A kočku nevlastníte a myši jsou tu pořád, viďte,“ policisté se usmáli a rozhlédli se kuchyní.

„Pořád, a stražím pasti. Jsou tuhle pod kanapem, kredencí, pod plotnou. Jsou taky vedle v pokoji a v chodbě.“

„A chytne se nějaká?“

„Někdy ano, někdy ne, podle toho, jak přijdou a jak se chytí. Chcete nějakou vidět?“

„Není třeba, paní Mooshabrová,“ policisté se opět usmáli a pak se znovu rozhlédli kuchyní, pohlédli na stůl – na talíř se špekem, na bílý sáček, a jeden řekl:

„Chtěla jste právě večeřet a my vás vyrušili. Snad si necukrujete špek?“ ukázal na sáček, „nebo je to sůl?“

„To není ani cukr ani sůl,“ řekla paní Mooshabrová, „to byste neuhodli, co to je.“ Policista otevřel sáček a čichl.

„Voní to po mandlích,“ řekl, „to vskutku není cukr ani sůl. Ale tak se, paní Mooshabrová, nedejte rušit a jezte. My už půjdeme.“

„Ale já nejedla,“ zasmála se paní Mooshabrová, „ten špek není pro mne, ale pro myši. A tenhle prášek,“ pohlédla na bílý sáček, „to je jed Marokan. Tím ten špek sypu.“

Policisté se zasmáli, vstali a řekli, že jdou.

„Vy jste se, než jsme přišli, myla, viďte,“ řekli u dveří a hleděli ke kamnům, „vy jste byla na procházce?“

„Na procházce,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla k hodinám, „to abych líp spala. Ale pokoj jste vidět nechtěli?“ zeptala se náhle, „je támhle vedle…“

„Nechtěli,“ řekli u dveří, „vždyť ho už viděli naši kolegové. Máte tam postele, stolek, větší zrcadlo, ale přece ještě něco. Ještě něco,“ vzpomněli si náhle, „vy máte brzy, paní Mooshabrová, svátek…“

„Svátek, svátek…“ paní Mooshabrová se opět zasmála, „svátek, ani nevím, mám. Ale já ho nedržím, nikdy jsem ho nedržela, snad o něm neví ani správcová.“

Policisté se u dveří ještě naposled rozhlédli kuchyní, ke kredenci, oknu z mléčného skla, ke kamnům, k otomanu, a vyšli. Vyšli z kuchyně do chodby a z chodby do průjezdu. Pohlédli na hromádku cihel, trakař a sud vápna, s povzdechem se usmáli na paní Mooshabrovou a paní Mooshabrová s úsměvem a povzdechem mávla rukou. Pak se vrátila do kuchyně.

13.

Když paní Mooshabrová v dlouhé černé všední sukni a střevících bez kramfleků vešla za pár dní do kanceláře paní Knorringové, byla místnost plná lidí. Za psacím stolem pod portréty Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty seděla paní Knorringová s jemnou upjatou tváří, s hlavou vztyčenou a s pravicí na telefonu. Vpravo od ní u stolku s psacím strojem seděl pan Smirsch. Vlevo u okenních mříží stál pan Landl. V předních dveřích za stolem paní Knorringové stáli dva, zřejmě pan Rott a ten pan Kefr. A na židli u zdi seděla jakási žena. Byla zhroucená jako nejstrašnější lidská troska, třásla se jakousi podivnou zimnicí a bledá byla jako smrt. Měla černé smuteční šaty, černý klobouk, černé punčochy a střevíce. Když paní Mooshabrová vešla do kanceláře zadními dveřmi z čekárny, nastalo v místnosti hluboké ticho. Paní Mooshabrová prošla tím hlubokým tichem k lavici před psací stůl p
aní Knorringové a usedla, jak starší ženy v dlouhých černých sukních usedají v krematoriu nebo v kaplích. A teprve když takto usedla, ta zhroucená a přebledá žena ve smutku na židli u zdi se dala do nářku.

„Paní,“ řekla jí paní Knorringová za hlubokého ticha s pravicí na telefonu a s hlavou vztyčenou, „nebědujte. Přestaňte už naříkat a kvílet. Tím se už nic nespraví. Je třeba se s tím vyrovnat a smířit, takový je lidský život. Neštěstí a smrt nechodí po horách.“

Paní Mooshabrová z lavice hleděla na kvílící zhroucenou ženu ve smutku a zachovávala klid. Přišla zřejmě dřív, než se měl projednat případ Linpeck, neznala tu kvílící ženu na židli u zdi a ani nevěděla, co se jí stalo. „Asi je to nějaká matka,“ myslila si, „proč by jinak byla na Péči. A asi jí někdo umřel, když je ve smutku, asi dítě.“ Paní Mooshabrová se chtěla otočit k paní Knorringové, když kvílící zhroucená žena na židli u zdi náhle vykřikla.

„Pro rány boží,“ vykřikla hlasem plným zoufalství a vztáhla ruce nad hlavu, „pro rány boží,“ vykřikla podruhé hlasem ještě zoufalejším a nadzvedla se na židli.

„Jen klid, paní,“ řekl teď pan Smirsch u stroje.

„Jen klid,“ řekl pan Landl u okenních mříží.

„Podívejte,“ chopila se znovu slova paní Knorringová a vztáhla ruku z telefonu, „vy byste snad udělala líp, kdybyste si trochu odpočala. Měla byste jít k lékaři, aby vám předepsal nějaké sedativum, rekreanum. Takhle to přece nejde.“

„Nejde,“ žena na židli u zdi opět zalkala, „nejde. Nebesa, nejde,“ křikla opět náhle silně a pak se jí hlas, plný zoufalství a hrůzy, zlomil, hlava klesla do dlaní a žena kvílela.

„Tak mu už nekoupím zimník, aby nemusil v tom svetříku,“ kvílela s hlavou v dlaních, „už mu nekoupím čepici, aby v zimě nemrz. Už mu nekoupím lyže, na který se těšil, už mu nekoupím vůbec nic. Je konec. Zejtra jdu na pohřební ústav a koupím rakev s věncem. To koupím. A za dva dni je pohřeb.“ A paní Mooshabrová na lavici strnula.

„Paní Linpecková,“ řekla paní Knorringová za psacím stolem, „jestli vás to může ztišit, tak vám pravím, že takových nešťastných matek jsme měli za dobu své existence sta. A my také dobře víme, co je lidský život a co smrt.“

„Ale tak hrozná smrt,“ zvolala paní Linpecková a zvedla hlavu z dlaní, „tak hrozná, to je to. Tak hroznou smrt,“ zvolala a vytřeštila zrak na paní Mooshabrovou, která sotva dýchala, „tak hroznou smrt potká málokdo. Tak hroznou smrt nepotkal ani Becket.“

„Paní Linpecková,“ ozval se teď pan Smirsch u stroje a rovněž mrkl na paní Mooshabrovou, „co se stalo, stalo se, co je tam, to je tam. Je vlastností jedu, že otráví, to je tak odnepaměti, proto se jmenuje jed. S tím se holt musíte smířit.“

„Smířit,“ vykřikla znovu paní Linpecková na židli u zdi a zatřásla se, jako by se jí dotkla smrt, „smířit. Smířit s tak hroznou smrtí. Když si to všechno představím a vybavím, tak omdlívám…“ A náhle se paní Linpecková v černých smutečních šatech sesula ze židle u zdi na zem a zůstala ležet.

Pan Rott a Kefr, kteří pořád stáli v předních dveřích za stolem paní Knorringové, běželi pro vodu a pan Smirsch vstal od stroje s a s panem Landlem od okenních mříží zdvihl paní Linpeckovou ze země. Když ji posadili zpět na židli, přišel pan Rott a Kefr se džbánem vody a mokrým kapesníkem začali paní Linpeckovou křísit. Paní Mooshabrová z lavice hleděla na paní Linpeckovou a sotva dýchala.

„Podívejte, paní Linpecková,“ promluvil teď i pan Rott, když paní Linpeckovou vzkřísil a džbán vody postavil na okno k mřížím, „musíte se trochu probrat. V jiných rodinách jsou, jak vám madam řekla, tragédie též, nejste v naší zemi první ani poslední. A pak se vůbec trochu kolem rozhlédněte, v jaké době žijeme. Co je všude jiných trýzní, zbrklých odsudků, nerozvážných soudů…“ pan Rott pohlédl na pana Kefra, „co zloby a lži, záludností a podlostí. Jsou lidé, kteří mají rádi v ruce klacek a nejradši by mnohé viděli v poutech. Jsou lidé, kteří dychtí po tom, udělat ze světa jeden jediný kriminál dokonce nejen zde, podívejte, co se dokončuje u kráteru Einstein. Zajímavé na tom je, že tohle není ani tak policie jako spis vojsko. Já vím, pane Smirsch,“ pan Rott pohlédl na pana Smirsche u psacího stroje, „já vím, že tyhle zmínky nemáte rád, hlavně ne v úřadě, ale co. Jsou a vy se jich nezbavte. Jsou, paní Linpecková, lidé, kterým bůh vzal mnohem víc než vám, a přece žijí…“

„Já to ale nedokážu,“ paní Linpecková v černých smutečních šatech na židli u zdi dala znovu hlavu do dlaní a její černý klobouk se jí teď trochu sesul, „já už ne, holt mám slabší nervy. Když jsem ztratila všechno,“ zalkala s hlavou v dlaních, „koupím si tu rakev s věncem, jak jsem řekla, a pod ten vlak skočím. Když si jen představím, jaká je to smrt,“ zalkala znovu, „jak ten vlak skřípe… omdlela bych podruhé…“

„Tak paní Linpecková,“ řekla teď dost rázně paní Knorringová a velmi za stolem vztyčila hlavu, „je tu přece paní Mooshabrová. Byla u vás, vyšetřila a teď poví, co si myslí.“ A paní Knorringová pohlédla na paní Mooshabrovou a kývla.

„Byla jsem,“ kývla paní Mooshabrová, stále ještě sotva dýchala, ale mluvila dost klidně, „byla, vyšetřila, povím. Ale pod vlak vskutku neskákejte,“ řekla paní Linpeckové, „víte, že jsem vás už zrazovala na peróně, a paní Kralcová též. Víte, jak vlak skřípe, sama to říkáte.“

„Paní Linpecková,“ řekl pan Rott v předních dveřích, „pod vlak neskákejte, snad už je vám líp. Mdloby z představ, že skočíte, koupíte si rakev a za dva dni je pohřeb, vás už přešly. Tuhle na okně necháme džbán, a kdyby se vám snad zas udělalo zle, pan Landl vás otře. Madam,“ řekl paní Knorringové za psacím stolem, „je možné, abych se já a tenhle náš milý hloupý Kefr vzdálil, připravím vám zatím zápis o Oberonu Felsachovi.“

„Bon,“ kývla paní Knorringová, „připravte zápis o Oberonu Felsachovi a přineste.“ A pan Rott a Kefr se uklonili, prošli předními dveřmi a dveře za sebou zavřeli.

„A já bych též něco řekl,“ ozval se i pan Smirsch u stroje, „když, madam, říkáte, aby paní Mooshabrová povídala, neměli bychom už zavolat…“

„Apropo,“ kývla paní Knorringová a sáhla na zásuvku stolu, „zavolejte.“

Pan Landl šel ke dveřím do čekárny, otevřel je a zavolal.

A za chvíli vešel do kanceláře blonďáček v zeleném svetříku.

„Dobrý den,“ řekl a zůstal stát u dveří.

„Tak začnem,“ řekla po chvíli ticha paní Knorringová, sáhla do zásuvky a na stole se objevily noty, „začneme. Paní Linpecková si stěžuje,“ paní Knorringová koukla do not, „že nemůže koupit chlapci zimník, čepici a lyže, že jí muž neplatí alimenty, že je to muž plný jedu, který otravuje ji i chlapce. Paní Mooshabrová,“ paní Knorringová odtrhla zrak od not, „řekněte posudek. Řekněte ho zde před paní Linpeckovou i před chlapcem, ať je vidět, že my nic neskrýváme.“

„Paní Mooshabrová je velká znalkyně,“ vpadla náhle paní Linpecková a pěstěnými nehty se dotkla svého černého klobouku, který byl dost posunut, její hlas už nebyl tak zoufalý a už nebyla ani tak bledá jako na začátku – jestli přece, tak to spíš dělaly ty její černé smuteční šaty, „paní Mooshabrová je zpravena o všem. O tom, že nemůžu chlapci koupit zimník, čepici a lyže, že mi muž neplatí alimenty, že je plný jedu a otravuje mě i chlapce a že syn jezdí po perónu a prodává z vozíku. A že s kradením balíků nemá co dělat, to všechno ta Klaudingerka se svou partou a teď by chtěli chlapce omočit. Svézt ho s tím, protože ve škole zlobí. Protože si myslí, že když zlobí ve škole, že kradl i balíky. A paní Mooshabrová taky ví, jak jsem nešťastná, a že opravdu chci skočit pod vlak a koupit si rakev s věncem.“

„Je to pravda,“ kývla paní Mooshabrová na lavici, „paní Linpecková je nešťastná. Chlapec ji trápí, chce skočit pod vlak, rozmlouvala jsem jí to, i naše správcová, stejně jako teď pan Rott. Nevěděla jsem jen, že už si chce koupit rakev s věncem a že ji muž tak otravuje, to mi snad paní Linpecková neřekla. Ale že chlapec pomáhal s rozkrádáním balíků, jsem nezjistila.“

„Vidíte,“ zvolala paní Linpecková hlasem vysokým jako drozd a přejela si dlaní tváře, „vidíte. Paní Mooshabrová, děkuji vám za soud,“ zvolala a oči jí zazářily, „já věděla hned od první chvíle, že jste odbornice, a ta paní, co byla s váma, ta paní správcová též. Ale vy jste hlavní, kdežto ona vás jen provázela, to je ten rozdíl úloh.“

„Dobrá,“ kývla paní Knorringová a koukla do not, „ale paní Mooshabrová ještě poví, co zjistila dál.“

„Dál,“ kývla paní Mooshabrová, „dál, že paní Linpecková má pěknej kiosk v podzemce na peróně Centrální hřbitov a má moc práce, lidi si kupují hlavně pivo, limonády, kupují i pohledy, které pak píšou v podzemní resta, kde jsou radši než v mnohý nahoře. Chlapec…“ paní Mooshabrová se na lavici otočila k zadním dveřím, protože blonďáček v zeleném svetříku tam u těch dveří pořád ještě stál, „ten prodává na peróně z vozíku od šesti večer a má nejradši medový koláč. Muž neplatí paní ali, je potápěč, tahá zpod vod lodi, písek a jiný potopený věci. A paní Linpecková…“ paní Mooshabrová pohlédla na paní Linpeckovou, která na židli u zdi poslouchala pozorně a jako u vytržení mysli, „je herečka. Hrála v divadle, v divadle… jak se jmenuje…“

„Tetrabiblos,“ usmála se paní Linpecková vlídně, „Tetrabiblos.“

„Dobrá,“ vpadla paní Knorringová a znovu koukla do not, „Tetrabiblos je poblíž Akademie hudby a hrají tam staré i nové kusy.“

„Nedávno jsem tam viděl Zkázu Tatrmana Lupla,“ řekl pan Smirsch u stroje, „jsou tam i tance.“

„Tance,“ kývla paní Knorringová, „ale ať nám ještě paní Mooshabrová poví, čím se hoch projevuje.“

„Čím se projevuje,“ kývla paní Mooshabrová na lavici a znovu se otočila k zadním dveřím, blonďáček v zeleném svetříku tam pořád ještě stál, „projevuje. Mluví často sám se sebou, jako by mluvil s jiným, ale takovejch lidí je snad víc. Má sny, že lítá, a to má rád, proto se vozí i v tom výtahu. No a pak má rád oheň.“

„Má rád oheň?“ pan Smirsch zdvihl zrak.

„Oheň,“ kývla paní Mooshabrová, „ale zapaluje jen v létě na poli.“

„Vidíte,“ zvolala paní Linpecková a posunula si pěstěnými prsty klobouk na hlavě, „vidíte. Paní Mooshabrová mluví čistou pravdu. Proč jen já nemůžu žít v klidu,“ znovu si posunula klobouk, „proč mi ho furt někdo bere? Jednou muž, že mi zkazil život, protože je plný jedu, podruhý zas muž, že neplatí alimenty, potřetí že byl chlapec podezřelý z balíků, já už ani nevím co. Ten klobouk,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „se mi teď pořád posouvá.“

„Dobrá,“ kývla paní Knorringová za stolem a pohlédla na pana Smirsche u stroje a Landla u okenních mříží, „dobrá. Přejděme teď k druhé věci. O té druhé věci paní Mooshabrová ještě neví, neboť se zde o ní mluvilo před jejím příchodem. Apropo, paní Linpecková, říkáte, že tenhle váš hoch převedl přes ulici dámu a byl za ten dobrý čin odměněn.“

„Převed dámu a byl odměněn medovým koláčem z cukrárny,“ paní Linpecková si teď náhle ten černý klobouk z hlavy docela sundala a poupravila si ondulaci, „pověz. Pověz,“ otočila se k chlapci u dveří a její hlas byl trochu zvláštní, „pověz, jak to bylo.“

„Jedna stará paní mě zastavila na křižovatce u Slunečnice,“ řekl blonďáček u dveří a tajemně se usmál, „chtěla, abych ji převed, že špatně vidí. Že jestli ji převedu, dá mi něco na zub. Tak jsem ji převed a zeptal se, co mi dá. Ona řekla, že to napřed musí koupit. Zeptal jsem se, jestli indiánka, a ona řekla, že když jí povím, jak zlobím, že mi koupí něco lepšího. Medový koláč.“

„A taky mu ho koupila,“ usmála se paní Linpecková a dlaní pohladila černý klobouk, který teď držela na klíně, „vidíte, jak jsou ještě lidi hodný. Medový koláč zato, že ji převed přes ulici. A koupila ho v nejlepší cukrárně. Někde na třídě generála Darlingera zřejmě, jak to chlapec líčí, cukrárna byla nějak rozdělená či co, samý mramor. A řekni,“ paní Linpecková se znovu otočila ke dveřím, „řekni, jak sis pochutnal, jaký to byl zvláštní koláč.“

„Byl to medový koláč,“ usmál se hoch u dveří podivně, „a přece byl ještě cukrovaný.“

„Ač to medový koláče nebývaj,“ vpadla rychle paní Linpecková se smíchem.

„A moc hezky voněl,“ pokračoval hoch, „jako po mandlích.“

„Ač takový medový koláče taky nejsou,“ opět vpadla paní Linpecková, „do těch se mandle nedávají.“

„Dobrá,“ kývla paní Knorringová a hleděla na chlapce u dveří, „a teď ještě, kdo ta dáma, cos ji převed, byla.“

„Myslím, madam,“ řekl teď pan Smirsch a dal prst na klapku psacího stroje, „myslím, že o tomhle bychom mluvit neměli.“

„Neměli,“ řekla paní Knorringová náhle dost suše, „neměli, to máte pravdu, ale budem. Já vím, pane Smirsch, že nerad máte jisté řeči, zvláště v úřadě, ale já nevidím důvod, proč bychom se my zde na Péči neměli dotknout všeho, co se týká našich případů. Jsme přece státní úřad a máme na to právo. Kdyby tu byl pan Rott…“ paní Knorringová se trochu otočila za sebe na přední zavřené dveře, ale trochu i zdvihla hlavu, takže se zdálo, že chce pohledět i na portréty nad sebou, ač to bylo nemožné, „pan Rott by řekl, že mluvit o tom je dokonce naše povinnost. Když o tom totiž nebudeme mluvit my zde teď, může o tom mluvit někdo jiný jinde, a to, pane Smirsch…“ paní Knorringová zdvihla hlavu, „nepřipustím. Znal jsi tu dámu?“

„Neznal,“ usmál se hoch u dveří tajemně.

„Neznal a neví, kdo to byl,“ řekla teď rychle paní Linpecková a její hlas byl opět zvláštní, hluboký jako ze studně, „viděl tu paní poprvé a naposled. Byla to nějaká docela cizí dáma.“

„Ovšem,“ usmála se paní Knorringová a mrkla na paní Mooshabrovou, která dost napjatě poslouchala, „ovšemže ji viděl poprvé. A co s tebou mluvila, co říkala.“

„Vyptávala se mě, jak zlobím,“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku u dveří, „to byla ta podmínka, aby mi koupila koláč. Taky se mě ptala na mamá a otce, taky na to kradení balíků v metru, a taky co se ve škole učíme… prostě na všechno…“

„A co nějakou básničku,“ paní Knorringová zdvihla hlavu a usmála se, „básničku ti neříkala: Třeba báseň o stařence slepé?“

„Básničku mi neříkala,“ zavrtěl hoch hlavou, „říkala jen, že jde do chrámu.“

„Do chrámu?“ paní Knorringová se náhle zarazila a chlapec kývl.

„Do chrámu,“ kývl, „ale řekla, že na pánaboha nevěří. Že věří na nějakej, nějakej…“

„Osud,“ usmála se paní Knorringová, „tak a je to. Tak vidíte, pane Smirsch,“ paní Knorringová pohlédla k psacímu stroji, „a je to. Aspoň se všechno hned vyjasní, víte, co by z toho mohlo vzejít. Ta paní, cos ji převedl,“ řekla paní Knorringová chlapci u dveří, „byla totiž tady paní Mooshabrová.“

Blonďáček v zeleném svetříku u dveří se záhadně usmíval a mlčel. Mlčela i paní Linpecková i oba páni, mlčela i paní Mooshabrová. Když mlčení trvalo už dost dlouho a chlapec se stále záhadně usmíval, paní Knorringová řekla:

„No tak tedy, přistup blíž, ať paní Mooshabrovou vidíš. Sedí zde na lavici.“

Chlapec se pomalu odtrhl od dveří, přistoupil k lavici a koukl na paní Mooshabrovou. Pak pohlédl na paní Knorringovou za stolem a udiveně se usmál. „Ale paní, to je omyl,“ řekl, „to přece nebyla tahle paní.“

„To nebyla paní Mooshabrová,“ řekla teď tiše i paní Linpecková, její hlas byl stále zvláštní, ale po strachu či úzkosti nebylo v něm stopy.

„Ale, ale,“ zakroutila paní Knorringová hlavou, byla docela klidná, „ty jseš si jist, že to paní Mooshabrová nebyla? Byla to.“

„Nebyla,“ usmál se hoch a dál hleděl na paní Mooshabrovou, „ta paní, co jsem ji převed a pak mi koupila koláč, měla čepec s mašlí, korále a náušnice, byla nalíčená a měla zvláštní brýle.“

„Korále a náušnice,“ zarazila se užasle paní Knorringová, „brýle? Paní Mooshabrová brýle nemá.“ Ale pak se náhle paní Knorringová zasmála a řekla: „Ale kdo jiný má brýle? Co vím, pane Smirsch,“ zasmála se k psacímu stroji už opět docela klidně, „brýle nenosí nikdo…“

„Ale ona v těch brýlích,“ usmál se hoch, „neměla skla. Byly to jen takový předpotopní obroučky a byly prázdný.“

„Brýle bez skel,“ užasla zas paní Knorringová, „prosím tě, kdo by nosil brýle bez skel? To sis vymyslil.“

„Nevymyslil,“ zavrtěl hoch hlavou, „vždyť jsem to viděl. Viděl jsem to a taky jsem se jí zeptal. Proč nosí brýle bez skel, co to má za cenu. A ona řekla, že to je právě ono. Že kdyby v brýlích skla měla, tak že by je nosit nemohla. Protože by jima neviděla.“

„To je divné,“ řekl pan Smirsch, „tak vidíte, madam. Kdybychom byli o tom mlčeli…“

„Je to divné,“ vpadl teď pan Landl, „ale tak se tedy někdo maskoval. Ale bez důvodů. Důvod, co víme,“ řekl rychle, „tady žádný nebyl. Madam má pravdu, paní Mooshabrová brýle nenosí. Ale madam má pravdu i dál. Co víme,“ řekl rychle, „brýle nenosí nikdo…“

„Byla jsem to já,“ řekla paní Mooshabrová na lavici a kývla na chlapce, který na ni stále hleděl, „byla jsem to. Ty brýle mám po nebožtíku muži, kočím v pivovaru, a vzala jsem je proto, že jsou bez skel. Copak bych jinak nepřešla ulici? Já mám zrak dobrý, i paní správcová to ví…“

„No tak,“ řekla rázně paní Knorringová a pohlédla na pana Smirsche, „tak vidíte. Byla to paní Mooshabrová a tím to končí. Nic se nestalo, hoch udělal dobrý čin a je to. Já měla za svou povinnost mluvit i o tomhle a dobře jsem udělala. Aby se o tom někdy,“ pohlédla na pana Smirsche, „nemluvilo někde jinde, a pak, jak jsem řekla. Abychom nic netajili a řekli věci, tak jak jsou.“ A paní Knorringová se usmála na paní Linpeckovou, která se také usmála a zcela klidně řekla:

„Paní Knorringová, vy jste velká umělkyně. Já se sice těchhle věcí moc nebojím, já strach nemám, ale vy jste, paní Knorringová, velká umělkyně.“

„Apropo, paní Mooshabrová,“ kývla paní Knorringová s úsměvem za psacím stolem, „a teď co soudíte a myslíte o případu Linpeck. Co myslíte celkem.“

„Soudím, myslím celkem,“ pokývala paní Mooshabrová hlavou, „když se nic jistýho o balících neví, ať se zatím nic nestane. A paní Linpecková by měla dostávat ali.“

„Bon,“ kývla paní Knorringová, „bon. Když se tedy paní Mooshabrová zatím ještě přimlouvá, bon.“

„Nebe,“ zvolala paní Linpecková na židli u zdi a tváře a oči se jí rozzářily a hlas zvýšil, vypadala teď v těch černých šatech s kloboukem na klíně jako veselá vdova, „nebe. Paní Knorringová, já nemám slov, jak vám i paní Mooshabrové poděkovat. Snad jen slovy básníka Virgilia Cikla, co má v parku sochu, dík můj už není odsud, neboť jsem se právě vznesl do nebe. Měl by sis kleknout,“ paní Linpecková se obrátila k chlapci, „kleknout a hned, semhle před stůl madam a poděkovat jí za dobrotu a péči. Učiň to a klekni.“ Blonďáček v zeleném svetříku kývl a přistoupil ke stolu paní Knorringové. Přitom ještě koukl na lavici k paní Mooshabrové a slabě se usmál. Pak si před psací stůl paní Knorringové klekl a řekl: „Děkuji vám, paní, za vaši dobrotu a péči.“

„Tak už vstaň,“ řekla paní Knorringová, „taky poděkuj zde paní Mooshabrové na lavici, že vše tak vyšetřila a zjistila.“

Blonďáček v zeleném svetříku vstal, přistoupil k lavici paní Mooshabrové a opět si klekl.

„Děkuji vám, paní,“ usmál se slabě, „že jste vše tak vyšetřila a zjistila.“

„Tak už vstaň,“ kývla paní Mooshabrová, „teď si stoupni k matce.“

„Vy jste, paní Linpecková, hrozila, že koupíte rakev s věncem, že skočíte pod vlak,“ řekla paní Knorringová paní Linpeckové, která jen zářila, „kdyby takhle každý skákal pod vlak a kupoval rakve, kdo by pak vlastně vůbec žil? Pan Kugler hájí názor,“ paní Knorringová pohlédla na pana Smirsche, „že Pluto je bývalý měsíc Neptuna. Ale Pluto se podobá planetám zemského typu a je též mnohem menší než Uran a Neptun, pan Kugler se snad mýlí, to se dnes tedy už proslýchá. Já si to,“ paní Knorringová pohlédla na pana Smirsche, „já si to zjistila. Jenže vy, paní Linpecková,“ paní Knorringová se obrátila k židli u zdi, „vy máte kiosk a prodáváte tady v metru pod nádražím na stanici Hřbitov. A dokud ten kiosk máte a prodáváte, dokud máte syna, muže, s nímž jste se rozvedla, dokud se musíte živit, stálý klid mít nemůžete. Pan Rott měl pravdu, pohleďte, jaká je doba. Je vše čím dál…“ paní Kn
orringová zas pohlédla na pana Smirsche, „čím dál horší, kdoví co nás ještě čeká. Mám různá podivná tušení. Ano, mám je stále. Takovým zjištěním se nedělá zlá krev, lidi to přece ví dávno. My zde na Péči o matku a dítě…“ paní Knorringová koukla do not, které měla před sebou, „my zde děláme, co je v naší moci, abychom uchránili mládež a starali se, aby se matkám dostalo po právu. Ale heleď…“ paní Knorringová se teď otočila na blonďáčka v zeleném svetříku, který stál u matky u židle, „jestli se dovíme, žes měl v těch balících díl, tak pak je konec. A budeš-li ve škole zlobit, tak rovněž. Tohle vše je jen na zkoušku, abys věděl. Paní Mooshabrová, řekněte k tomu své.“

„Jestli budeš zlobit,“ kývla paní Mooshabrová, „tak víš, co tě může potkat. Pomocná škola a polepšovna. A bude z tebe pomocnej dělník, nádeník. A matku utrápíš docela. Podívej, už teď si chtěla koupit rakev s věncem a skočit pod vlak. A má takový hezký kiosk, jiný na tvým místě by byl šťastnej. A ty můžeš být šťastnej tím víc, že už taky sám prodáváš, každý ve tvým věku to štěstí nemá. Tak si to pamatuj a nezlob, nebo matku skutečně doženeš pod vlak. Viďte, paní,“ paní Mooshabrová se otočila k paní Linpeckové, která kývala a vlídně se usmívala, „viďte, že když bude zlobit, že vás utrápí. Že skočíte pod vlak.“

„Skočím,“ usmála se vlídně paní Linpecková a její tvář a oči zářily, „skočím a bude šlus. Nebudeš mít ani zimník, ani lyže a nebudeš mít ani alimenty. Tak si to pamatuj, co ti zde madam a paní Mooshabrová říkají.“

„Je to na paměť velmi náročné,“ řekla paní Knorringová s pohledem na stůl, kde ležely noty, „všechno se musí umět nazpaměť. To je ostatně samozřejmé. Soprány jsou tu ještě obtížnější než tenory a z nástrojů jsou na tom nejhůř horny. Už jste zkoušeli,“ paní Knorringová pohlédla na pana Smirsche u stroje a na pana Landla u okenních mříží, „už jste zkoušeli Dies irae?“

„Včera,“ kývl pan Smirsch, „monsieur Scarone měl námitky proti fortissimům. Nezdály se mu dost silné.“

„Ač nám praskal krk,“ řekl pan Landl.

„To je totiž Rekviem,“ řekl pan Smirsch paní Linpeckové, která naslouchala na židli u zdi s velkým zájmem, „studuje ho pět set zpěváků a tisíc hudebníků. Největší, jaké kdy bylo u nás provedeno.“

„Kdy bude premiéra, se však ještě neví,“ kývl pan Landl.

„Tuhle o tom psaly noviny,“ řekla paní Knorringová se vztyčenou hlavou, „polední Rozkvět. Je to víc jak týden… a to je zatím vše. Tak, paní Linpecková,“ kývla paní Knorringová, „můžete už jít. Alimenty vám přijdou poštou. Aty buď hodný…“ paní Knorringová zdvihla prst.

S velkými díky a srdečným loučením, s tváří a očima zářícíma paní Linpecková se ubírala s chlapcem blonďáčkem v zeleném svetříku ke dveřím. Ani černý klobouk si už na hlavu nedala, držela ho na pěstěném prstě, odcházela prostovlasá ve své velké ondulaci s temnou sponou. Ve dveřích se ještě zastavila a srdečně pozvala paní Knorringovou, Mooshabrovou i oba pány k návštěvě svého kiosku v metru na stanici Centrální hřbitov.

„Vskutku, i kdyby se to nezjistilo hned zde,“ řekla ještě ve dveřích a její hlas i tváře byly úžasně klidné, a paní Knorringová i páni věděli, co míní, „já bych se nebála.“

„Paní Linpecková byla herečka v Tetrabiblos,“ řekla paní Knorringová, když se zavřely dveře, „teď má kiosk v metru, ale jak se zdá, vrátí se asi k divadlu. A teď už o tom nebudeme mluvit, případ je skončen. Máme ještě jednu významnou věc, která se týká paní Mooshabrové. Zavolejte, pane Landl, pana Rotta.“

Pan Landl zavolal pana Rotta z vedlejší kanceláře a pan Rott přišel s nějakým papírem.

„Zpráva o Oberonu Felsachovi, že ano, madam,“ řekl, „zde je.“ A položil před paní Knorringovou na stůl na ty noty papír.

„Paní Mooshabrová,“ vztyčila paní Knorringová hlavu, „posledně jsem vám řekla, že snad budu pro vás něco mít. Dozor v jedné rodině na tři odpoledne v týdnu. Řekla jsem vám též, že byste za to měla placeno. Tak byste to tedy vzala?“ A když paní Mooshabrová na lavici kývla, paní Knorringová uchopila papír pana Rotta a řekla:

„Jde o Oberona Felsacha, vdovce velkokupce, bydlícího ve vile kousek od vašeho bydliště v té vilové čtvrti Blauentalu, ulice U Studánky šest. Pan velkokupec Oberon Felsach bývá zaneprázdněn prodejem.“

„Pan Felsach totiž prodává rádia, magnetofony, televize, vyhřívače a lampy,“ řekl pan Smirsch u stroje.

„Ale co je hlavní, když madam dovolí,“ řekl pan Landl u okenních mříží, „pan Felsach je zaneprázdněn hlavně proto, že neprodává ani tak zde či v cizině, ale na Měsíci. Někdy bývá na Měsíci celý měsíc.“

„Tak,“ kývla paní Knorringová, „a to je tedy důvod, proč je i málokdy doma a nemůže pečovat o chlapce, jak by chtěl. Má sice hospodyni, ale ta, jak jsem vám už také, paní Mooshabrová, řekla, na chlapce nestačí, musí pečovat o vilu a vařit. Hoch potřebuje dozor na tři odpoledne v týdnu, aby se netoulal a aby navykl kázni.“

„A jak se jmenuje?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Jako otec,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na papír pana Rotta, „Oberon Felsach.“

„Ve zprávě, madam,“ řekl teď pan Rott, který pořád stál poblíž stolu paní Knorringové, „ve zprávě, kterou jsem vám dal, je o chlapci ještě pár poznámek. Snad by bylo dobře, kdyby je paní Mooshabrová znala.“

„Bon,“ kývla paní Knorringová, „už je vidím. Zde… Tak tedy, jmenuje se po otci, je mu čtrnáct let, je nejlepší z celé školy, prospěch výtečný, mluví jako dospělý, bezmála jak spisovatel, je to génius. Potřebuje jen kázeň a dozor. Hodně čte a má rád hudbu. Má rád dobrá jídla, stojí tu též, sladkosti, nepije, nekouří, je to správné, ale tuhle…“

„To snad není důležité, myslím,“ řekl pan Rott.

„To snad není důležité,“ zaváhala paní Knorringová, „stojí tu, že má zálibu v dlouhých vlasech, a to v černých, je černovlasý, za druhé, že se rád strojí do dlouhého černého pláště, a konečně, že má i jasné černé oči.“

„To je dost významné,“ řekl pan Smirsch u stroje podivným hlasem, ale nikdo si toho příliš nevšiml. Pan Rott se usmál a řekl: „Ještě to, madam, pokračuje, to je snad zajímavější, ale významné to není také. Na druhé straně, prosím.“

Paní Knorringová obrátila list a řekla:

„Ano, zde. Nechává si růst dlouhé nehty, má sklon k zvláštním tajným vědám. A ještě jednou tu stojí podškrtnuto: nemá se toulat a má být doma. Tak, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová zdvihla zrak k lavici, „tak se tam za ten týden představte. Za týden bude totiž jeho otec pan Oberon Felsach doma. Přiletí z Měsíce.“

„A on to s vámi dojedná,“ řekl pan Smirsch u stroje, „chce vám platit celé čtyři groše.“

„Řekne vám, co máte dělat,“ kývl pan Landl u okenních mříží, „vlastně skoro nic, jen tam v té vile po tři odpoledne v týdnu sedět. Aby hoch věděl, že jste v domě a hlídáte.“

„Za týden tam jděte,“ ujal se slova opět pan Rott, „pan otec zase hned poletí na Měsíc. Ať vás s hochem seznámí a také s hospodyní.“

„Vezmu to, půjdu,“ kývla paní Mooshabrová, hlava se jí úplně točila, měla dojem, že špatně slyší.

„A ještě něco,“ řekla pak paní Knorringová a pohlédla do not, „přijďte nám pak, paní Mooshabrová sdělit výsledek. Ale paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a hleděla do not, „musím vám ještě sdělit, sem už ne. Péče se totiž stěhuje.“ A když paní Mooshabrová trochu vytřeštila zrak, zas měla dojem, že špatně slyší, paní Knorringová kývla a řekla:

„Ano, žel bohu, Péče se stěhuje. Stěhujem se po dvaceti letech, zde na tom lístku máte tu smutnou adresu.“ A paní Knorringová podala paní Mooshabrové lístek.

„Ale proč to,“ paní Mooshabrová se probrala s lístkem v ruce, „vždyť tenhle dům byl přece dobrý.“

„Dobrý,“ kývla paní Knorringová, „ale má mříže v oknech. Má mříže v oknech,“ ukázala k panu Landlovi, „a to nejen zde, ale v přízemí i nahoře, a to se právě hodí. Úřady rozhodly, že pro Péči o matku a dítě stačí přízemní dům v Kerke, kdežto z této naší dosavadní budovy se udělá kriminál.“

„Apropo,“ řekla paní Knorringová za chvíli a dala ruku na telefon, „tak vám, pane Rott, děkuji za zprávu a ten džbán s vodou, co tu zbyl na okně, už odneste. Teď se podíváme s pány na tohle lamentoso čili na žalm zoufání a smrti.“ A paní Knorringová s rukou na telefonu se zahloubala do not.

14.

Už nebylo krásné zářijové odpoledne.

Listí na stromech usychalo, žloutlo a sem tam i padalo, nejen v té tiché boční ulici před útulkem svátého Josefa, usychalo, žloutlo a sem tam i padalo už i v parku, ba i na hřbitově. Květiny v parcích všude tam, kde to přicházelo v úvahu, už také nekvetly, ale dokvétaly nebo byly odkvetlé. A konečně, ani samo slunce zdaleka tak nesvítilo a nehřálo, lidé u pouličních kiosků ze skla a laminátu méně jedli mražené krémy, pili snad jen limonády, a už ani nechodili bez kabátů nebo jen tak v pláštích, ale v kabátech. Už byl říjen.

A jednoho dne toho měsíce října přišla správcová Kralcová k paní Mooshabrové v půl třetí odpoledne. Přišla v krátké vlněné sukni, v níž měla zapíchnuté nějaké jehly, přišla vzrušená a s planoucí tváří jako na ples a s náručí plnou jakési velké, silné pruhované látky. Látky tak silné a velké, že to vypadalo, jako by v náručí nesla celý textilní krám. Paní Mooshabrová v dlouhé lesklé černé sukni a v střevících bez kramfleků ji už čekala, a když otevřela dveře a správcová vlítla do chodby, paní Mooshabrová kývla.

„Už jste tu,“ kývla. A správcová vlítla do kuchyně, s jakousi zvláštní pečlivostí hodila velkou pruhovanou látku na otoman… a vzrušeně vzkřikla: „Už jsem tu.“

„Dám vám nejdřív trochu kafe,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na otoman na tu velkou pruhovanou látku, „včera jsem ho koupila, když jsem byla v družstvu. Vzala jsem i trochu kukuřice. Máme skoro dvě hodiny času,“ ukázala na hodiny u kamen.

„Dvě hodiny času,“ kývla správcová, seděla už na židli, „když si nadejdete, jste tam za pár minut. Tam jste hned.“

„A tady je kafe,“ paní Mooshabrová dala na stůl hrnek a zas koukla na otoman na pruhovanou látku, „víte, že jsem chtěla mejt kuchyň a ani jsem se k tomu nedostala?“

„Bodejť by jo,“ zasmála se správcová a vzala hrnek, „zrovna dnes byste myla kuchyň, to by tak hrálo. To by tak hrálo zrovna dnes, tak já si kapku loknu.“ A správcová zdvihla hrnek a rychle se napila. A pak paní Mooshabrová do třetice koukla na otoman na pruhovanou látku a řekla:

„Poslyšte, paní správcová, co jste to vlastně přinesla? Co to je?“

„Paní Mooshabrová,“ správcová se zasmála a zavrtěla hlavou, „tak tohle vám teď ukázat nemohu. To přijde až na konec. To je překvapení!“ A správcová se naklonila ze židle nad otoman, se smíchem tu velkou pruhovanou látku na kanapi ještě víc stočila, aby jí bylo vidět co nejmíň, a řekla:

„Tak a začnem.“

Paní Mooshabrová šla do pokoje a přinesla krabici s korály a ringlemi, také mast na tvář, pudr, růž a tužku na obočí, také sáček s bílými rukavičkami. Pak ze skříně vyňala svou sváteční jupku. Když opatrně vyňala i černý klobouk s fialovou stuhou a dlouhým barevným pápěřím, správcová řekla:

„Víte, paní Mooshabrová, já vím, že to už umíte sama, ale dnes musíte být jako zázrak. Dejte klobouk a tu jupku zatím tuhle na stůl a sedněte si semhle na židli.“

A když paní Mooshabrová dala klobouk a jupku na stůl a sedla si na židli, správcová se ještě jednou napila a pak sáhla po hřebenu.

„Tak abych konečně už začala,“ řekla, když se sklonila nad paní Mooshabrovou a dotkla se hřebenem jejích vlasů, „tak včera jsem se tam šla kouknout. Do ulice U Studánky šest. Je to v týhle naší čtvrti, a jak říkám, když půjdete zadem, jste tam hned, ani nemusíte na křižovatku k obchodnímu domu. Představte si,“ řekla správcová a sčesávala vlasy, „je to nejvyšší vila, co tam je, ač má jen jedno patro, budou tam asi vysoký stropy a velký místnosti, vila je široká. Má velký vchod se dvěma sloupy jako ministerstvo,“ řekla a sčesávala paní Mooshabrové vlasy, „od vchodu jde chodník zahradou k bráně do ulice. V oknech jsou těžké záclony a uvnitř budou koberce a křišťálové lustry, bude to tam jako v tý restauraci v metru na peróně na stanici Hřbitov. Ale co říkám tam,“ správcová se opravila, dočesala vlasy, „tam to bude jak v samotným Ritzu. Tak,“ správcová odložila hřeben, „ringle vám pověs
ím, až uděláme tváře. Teď si podám mast.“ Podala si mast a začala paní Mooshabrové malovat tváře.

„Víte, paní Mooshabrová,“ mluvila dál a malovala paní Mooshabrové tváře, „nedivte se, že má takovou vilu. Když je to velkokupec a cestuje na Měsíc, to musí být boháč. Říkala jste,“ zeptala se a malovala paní Mooshabrové tváře, „že obchoduje s rádii?“

„Rádi, vyhřívačem, lampou a magnetem,“ kývla paní Mooshabrová, „myslíte, že mu tam obchody jdou?“

„Aby nešly,“ zasmála se správcová, odložila mast a podala si tužku na obočí, „na Měsíci lidi přece poslouchají Zemi a k tomu musí mít rádia. A svítit se tam musí taky, i tam je noc, to se dokázalo. No a v noci je tam zima,“ správcová už černila paní Mooshabrové obočí, „zima jako v lednici. Když slunce zapadne, v tu ránu je tam mráz, že kdo nemá vyhřívač, okamžitě zmrzne. No a magnetofony tam lidí potřebují taky, vozí si tam pásky a pouští si je. Vdovec tam však prodává i televize. Lidi se tam přece rádi kouknou na Zemi, tady na ty naše lesy, louky, řeky, z tamní krajiny jde strach. To je tak velký obchod, paní Mooshabrová, že krk za to dám, že vdovec velkokupec má v tý vile všechno zlatý.“ Správcová odložila tužku, napila se a sáhla po růži.

„Ta hospodyně holt na to nestačí,“ řekla paní Mooshabrová. „Bodejť,“ zasmála se správcová, „teď nesmíte chvilku mluvit, udělám vám rty. Rty, jaký nemívala ani paní Linpecková, když hrála v divadle. Kdoví jak je hospodyně stará, a když pečuje o vilu a ještě vaří, nemůže kluka… jakže se jmenuje…“ správcová na chvilku přestala malovat, a když paní Mooshabrová řekla „Oberon“, správcová se zasmála a řekla: „Nemůže Oberona hlídat. Snad ani k tomu ta hospodyně nemá nadání. Říkáte, že kluk je génius?“

„Tak,“ přikývla paní Mooshabrová a správcová opět na chvilku přestala malovat, „nejlepší žák ve škole. A učí se nějaký tajný vědy.“

„Panebože,“ zasmála se správcová a opět rychle líčila paní Mooshabrové rty, „kdovíco se od něho ještě nedovíte, aby vás tak naučil čarovat. Hned bych šla s váma, kdybych mohla, jenže tentokrát to nejde. To víte, paní Mooshabrová,“ správcová rychle dolíčila rty, „to je něco jinýho než u paní Linpeckové. Tenkrát jste šla zjišťovat, kdežto dnes se jdete představit.“ Správcová trochu odstoupila od židle, pohlédla na obličej paní Mooshabrové a zasmála se. „Je to skvělé,“ zasmála se nadšeně, „teď ještě popráším tváře a pak sáhnu po klenotech…“ A sáhla po pudru.

„Budete jako vychovatelka a víte, paní Mooshabrová, co to značí,“ mluvila dál a nadšeně prášila paní Mooshabrové tváře, „vychovatelka v takový rodině, u vdovce velkokupce na Měsíci. Jistě v tý jeho vile při hlídání budete i jíst, a to víte, že dobře.“

„Myslíte i salát a šunku,“ zeptala se paní Mooshabrová, „myslíte limonádu?“

„To víte, že ano,“ kývla správcová a dál prášila tváře, „to víte, že jo. I víno… Tak už to je,“ zvolala.

„Jsem zvědavá na tu hospodyni,“ řekla paní Mooshabrová a koukla do zrcátka, „mám tak trochu starost. Třeba jí to bude nepříjemný, že tam nastupuju k chlapci, bude dotčená.“

„Ale jděte,“ mávla správcová rukou, „pročpak dotčená. Na chlapce nestačí, chlapec potřebuje dozor, tak co.“ A pak domovnice vyslovila větu, které se až sama lekla. „Paní Mooshabrová,“ řekla, „vy jako vychovatelka budete přece víc než ona. Ona vede vilu, ale vy povedete člověka.“

Na chvilku se v kuchyni rozhostilo ticho a pak se paní Mooshabrová otočila k velké pruhované látce na kanapi. Správcová se napila kávy a pak ještě tu a tam upravila tvář, obočí a rty paní Mooshabrové. Pak znovu od ní odstoupila na krok a kývla. Tváře jí jen plály. A paní Mooshabrová vstala ze židle a řekla:

„Ale jak to asi s chlapcem půjde, je asi moc neposlušný. A má ty dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty a nejradši má černej plášť. Když to člověk takhle slyší,“ řekla a pohlédla na hodiny u kamen, „málem by z toho dostal strach.“

„Strach,“ zasmála se správcová, „snad byste se ho, paní Mooshabrová, nebála? Však vy si s ním poradíte. Při vašich zkušenostech byste si poradila i s čertem. Říkáte, že je i mlsný?“

„Mlsný,“ kývla paní Mooshabrová, pohlédla na látku na kanapi a začala si oblékat sváteční jupku, „asi jako ten Linpeck.“

„A poslyšte, paní Mooshabrová,“ zasmála se správcová a ještě se trochu napila kávy, „a jak to dneska provedete, když tam přijdete. To bude tak trochu jiný než u kiosku paní Linpeckové, viďte. Taky se prohlásíte a ukážete průkaz?“

„Prohlásím, ukážu, hned ve dveřích,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na hodiny u kamen, „to proto, aby viděli, že jsem to já, koho čekají, že to není někdo jiný. No a až se prohlásím, tak si asi s otcem někam sedneme a já řeknu, že bych to vzala. Na tři odpoledne v týdnu.“

„Paní Mooshabrová,“ správcová teď přistoupila k paní Mooshabrové a začala jí navlíkat do uší ringle, „a jak to uděláte s groši? Groše vám nabídne on?“

„Nabídne on,“ kývla paní Mooshabrová, „to víte, sama bych si neřekla. Pan Smirsch řekl, že čtyři groše, ale to je vyloučený. Čtyři groše snad nemá ani písař.“

„Úplný jmění,“ zvolala správcová, „vy ještě vskutku zbohatnete. Kdyby to tak věděl Wezr a Nabule.“

„Asi se to dozví,“ vzdychla paní Mooshabrová a pohlédla na hodiny u kamen, „aby mě tu tak ještě vykradli.“

„Vůbec byste je sem už neměla pouštět,“ řekla správcová rázně, stále ještě navlékala paní Mooshabrové ringle, „věci, co tu mají pod kanapem, byste měla chytit, hodit je ke schodům do popelnice a nepouštět je sem. Ale oni mají klíče a můžou si otevřít, to je to, to byste musila vyměnit zámek. Víte, že jeden z těch zedníků, co tu robí, je zámečník? Kdybych mu řekla, tak by vám zámek vyměnil.“

„Jak dlouho tu ještě budou,“ vzdychla paní Mooshabrová, „ty cihly a trakař a ten sud vápna před mýma dveřma pořád nedávají pryč, já opravdu do toho sudu jednou spadnu.“

„Už to odklidí,“ řekla správcová, teď už chytla bambusové koule, „už to tu vskutku končí. Spravili pavlač u Faberů a asi za tejden odstraní pilíře ze dvora. Kus lešení už začali rozebírat, ale začínají ho rozebírat seshora, víte? Takže vy to tady dole nevidíte. Tak, paní Mooshabrová, ukažte…“ A správcová pověsila na krk paní Mooshabrové barevné bambusové koule a pak nadšeně řekla: „Skvělý. Paní Mooshabrová, skvělý. Teď ještě klobouk. Ten, až tam přijdete, si svlékat nemusíte, klobouky se nesvlékají ani v Ritzu, jen pánský. Ukažte,“ a správcová vzala klobouk s dlouhým barevným pápěřím a opatrně ho paní Mooshabrové posadila na hlavu. „Tak,“ řekla, „a teď vám ho ještě přišpendlím, kdyby byl na ulici vítr, aby vám ho snad, propánakrále, nevzal. Září je pryč, je podzim.“ A správcová vzala ty jehly, které měla zapíchnuté ve vlněné sukni, a klobouk paní Mooshabrové přišpen
dlila k vlasům. „Tak,“ řekla, „a je to. Teď vám klobouk vítr nevezme, i kdyby chtěl. Teď už jen ty rukavičky, ty si vezmete na konec. No a tak teď tedy přistoupíme k pruhům.“

„Konečně,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a pohlédla na otoman na pruhovanou látku, „konečně. Tak krásný žíhaný pruhy jsem na vás vlastně ještě nikdy ani neviděla.“

„Neviděla,“ zasmála se správcová, „to jste vskutku na mně ještě nikdy neviděla. Nevytáhla jsem to totiž třicet let, je to po předcích. Po sestře mýho starýho, co mi tenkrát utek. Já to nenosila,“ správcová se zasmála, „jen párkrát jsem to měla na maškarním, když jsem šla za Iva. Vy totiž to teď na tom kanapi jaksepatří nevidíte, to je to,“ zasmála se, „já to schválně nesla, abyste viděla jen žíhaný pruhy, nic víc. To hlavní je totiž schovaný. To hlavní je v tom.“ A správcová rychle dopila kávu, skočila ke kanapi a chytla velkou pruhovanou látku. „Paní Mooshabrová,“ vyhrkla a tváře jí jen plály, „teď zavřete na chvilku oči, já vám to obleču poslepu. Pak vás dovedu vedle do pokoje, tam máte větší zrcadlo a tam se teprv podíváte.“

A paní Mooshabrová se zasmála, zavřela oči a správcová jí navlékla velkou pruhovanou látku. Pak ji obešla a zapnula knoflíky.

„Tak se mi zdá,“ řekla paní Mooshabrová poslepu a trochu vrtěla hlavou, „tak se mi zdá, že mi něco na těch uších šimrá. Co to je?“ Ale správcová se jen smála a vedla paní Mooshabrovou do pokoje. Když pak paní Mooshabrová v pokoji u zrcadla otevřela oči, málem vykřikla.

Paní Mooshabrová měla hnědočerný pruhovaný kožich, ale to nebylo hlavní. Hlavní bylo to, co paní Mooshabrová měla u krku. Paní Mooshabrová měla u krku neuvěřitelnou hřívu.

„Řekla jsem vám,“ smála se správcová a její tváře plály, „řekla jsem, že jsem v tom byla párkrát na maškarním za Iva, je to po sestře mýho starýho.“

Na límci kožichu byla převelká bujná kožišina s ohromnými nahnědlými chlupy, v kterých zmizely korále, bambusové koule, zmizel v nich krk, zmizely uši s ringlemi, ba zmizel v nich i celý spodek tváří. Byla to obrovská chlupatá hříva.

„Tak a teď tedy teprv vypadáte jako zázrak,“ prohlásila správcová a tváře jí jen plály, „kdepak kupcová z Kanárských ostrovů, žena komorníka, ministra, ani slavná herečka Melisa Nedo takhle nejde. Až tam vejdete,“ smála se správcová a tváře jí jen plály, „tak ten kluk… jakže se jmenuje… Oberon,“ správcová se zasmála, až se za sukni chytla, „tak ten oněmí, sotva vás spatří. Hlavu za to dám, že ať zlobí jak chce, až vás uzří, úplně oněmí.“

Hodiny u kamen tloukly čtyři a paní Mooshabrová si navlékla bílé rukavičky s krajkovím, vzala menší černou tašku, koukla se, zda má průkaz a klíče, a kývla. A pak s domovnicí vyšly z bytu.

„Ty rukavičky, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a jen hořela a plála, když paní Mooshabrová v průjezdu zamykala byt, „ty rukavičky tam taky nesvlíkejte. V Ritzu a některých kavárnách sedí dámy v rukavičkách. Počkám na vás, až přijdete, abyste mi řekla, co bylo. Co vdovec velkokupec, ta hospodyně, ten Oberon.“ A paní Mooshabrová kývla, pozorně obešla cihly, trakař a sud vápna a šla. Správcová ji provázela až k vratům do ulice a tam se zastavila.

„Oberon,“ zastavila se, zasmála se, „Oberon, nikdy jsem takový jméno neslyšela. A vdovec se jmenuje po něm? Paní Mooshabrová,“ zasmála se domovnice ještě na ulici, „ta vilová čtvrť je blízko těchhle našich ulic, vskutku ani nemusíte přes křižovatku, vemte to zadem a jste tam hned.“ A paní Mooshabrová kývla a šla.

Černohnědě pruhovaná, v obrovské chlupaté hřívě a v klobouku s barevným pápěřím, které se chvělo a třáslo, a správcová za ní zírala a zírala, dokud nezašla za roh.

V klobouku s dlouhým barevným pápěřím, s tvářemi červenými a bílými, s obočím i se rty nabarvenými, v hnědočerně pruhovaném kožichu s obrovskou chlupatou hřívou došla paní Mooshabrová zadem do ulice U Studánky šest ještě za světla. Ale ve vile v přízemí se už svítilo. Byla to vskutku vysoká jednopatrová vila s vchodem se dvěma sloupy, vchod byl vskutku velký jako u ministerstva a od něho zahradou k bráně do ulice vedl chodník. Paní Mooshabrová vzala za tu uliční bránu a brána povolila.

Kráčela po chodníku ke vchodu se dvěma sloupy a přitom, jak kráčela, se trochu rozhlédla zahradou. Stromy byly už dost suché, holé, ale spadlé listí na zemi nebylo. „Asi je hned nějaký služebník sklízí,“ řekla si paní Mooshabrová, „asi mají zahradníka.“ V zahradě už také nebylo květin. Byly znát jen různé okrouhlé záhony, které jistě ještě před měsícem kvetly, ale teď byly pusté, černé a vlhké. Paní Mooshabrová došla ke vchodu se sloupy a zazvonila. Za chvíli se vchod otevřel a v něm se objevil muž.

Muž byl asi padesátiletý, středně velký, v modrém obleku, bílé košili a žluté kravatě. Byl dost opálený, jako by byl právě přijel od moře, měl tmavé oči, ale vlasy spise světlé, místy už trochu prošedlé, a v té první chvíli, kdy otevřel a objevil se, byl na jeho tváři úsměv. Ale ten úsměv trval jen mžik. Náhle zhasl, rozšířily se oči a ústa pootevřela.

„Jsem Natálie Mooshabrová z Péče,“ řekla paní Mooshabrová, vyňala z menší černé tašky průkaz a podávala jej muži. Muž na průkaz ani nepohlédl a jen bezděčně ustoupil. Ústa měl stále pootevřená a oči rozšířené, a teprv když za paní Mooshabrovou zavřel dveře a paní Mooshabrová se octla na kraji velké haly, se jaksi probral.

„Oberon Felsach,“ probral se, uklonil, „račte si, paní, odložit.“ A přistoupil k paní Mooshabrové, a zatímco si paní Mooshabrová s menší černou taškou v ruce rozpínala knoflíky, muž opatrně vzal kožich vzadu pod hřívou a pak paní Mooshabrové pomohl z kabátu. Pověsil jej na jeden věšák na kraji haly. Paní Mooshabrová se teď octla jen v klobouku s pápěřím, ve sváteční jupce a v bílých rukavičkách s menší černou taškou. A teď se už objevily i barevné korále a ringle. Pan Felsach znovu vytřeštil zrak a řekl: „Račte, prosím…“ a když dovedl paní Mooshabrovou k jedné sedací soupravě – pohovce, třem křeslům a stolku – a ukázal na jedno křeslo, řekl: „Račte přijmout místo. Co vám smím nabídnout? Kávu, koňak, kyraso?“

Paní Mooshabrová v klobouku a s taškou v bílé rukavičce usedla do křesla a divže se v něm v té chvíli nepropadla. Pápěří se jí zachvělo, korále zachrastily, ringle rozkývaly, měla dojem, že sedí v peřinách nebo v pěně. Trochu se z toho křesla rozhlédla, viděla pana Felsacha, jak stojí opodál a čeká, co si poručí, a bylo jí to náhle dost trapné. Řekla to poslední, co vyřkl, kyra, a trochu se usmála. A pan Felsach se usmál, uklonil a odešel z haly. Paní Mooshabrová na chvilku osiřela a mohla se lépe rozhlédnout.

Bylo to tu vskutku snad jako v samotném Ritzu, v Ritzu to nemohlo být nádhernější. Na zemi bylo mnoho obrovských barevných koberců, vysokých a nevýslovně měkkých, na stropě zářilo několik křišťálových lustrů, na zdech byly obrovské obrazy ve zlatých rámech. Na oknech růžové záclony v rudých závěsech a porůznu tu byly stolky, křesla, pohovky. Křesla, pohovka a stolek, u něhož paní Mooshabrová právě seděla, byly obzvlášť krásné. Pohovka i křesla byly potaženy zlatým brokátem a stolek byl pokryt lesknoucím se sklem. Na konci haly bylo schodiště do prvního patra a paní Mooshabrová měla dojem, že je z mramoru. Pod schodištěm stály dvě ženské sochy, třímající v ruce lampy, které svítily zvláštním červeným světlem. U schodiště bylo několik dveří z tmavého leštěného dřeva. A opodál schodiště na druhé straně haly byly obrovské skleněné zasouvací dveře, které teď byly rozevřené, a do nich prvě pan Felsach vešel. Paní Mooshabrová z hloubky svého křesla tak trochu viděla, co za těmi obrovskými skleněnými dveřmi je. Nějaký sál s velkým příborníkem, stolem a křesly, byla to nejspíš jídelna. Ale paní Mooshabrová nejdéle hleděla do střední haly. Tam totiž stála jakási mramorová nádrž s takovým jedním na konci rozšířeným stonkem z kovu či z kamene, a z toho stonku stříkala voda. Byl to jakýsi vodotrysk a paní Mooshabrová si ho ostatně všimla, sotva sem vešla. A chtěla ještě dál hledět na tu nezvyklou podivnou věc ve středu haly, když se ve skleněných dveřích jídelny objevil pan Felsach se stříbrným tácem, na němž byly pohárky a dvě láhve. Paní Mooshabrová vytušila, že v té jedné láhvi by mohla být voda, v druhé to kyraso.

Pan Felsach došel ke stolku, položil tác a nalil paní Mooshabrové do pohárku likér.

„Račte si posloužit, paní,“ řekl a sedl si.

Paní Mooshabrová poděkovala, trochu se usmála a napila se. Byl to velmi dobrý likér, a paní Mooshabrová na chvilku oněměla. Viděla pana Felsacha, opáleného, se světlejšími vlasy a tmavýma očima, v modrých šatech, bílé košili a žluté kravatě proti sobě v křesle, a jeho obličej už nebyl tak udiven, paní Mooshabrová měla dojem, že pan Felsach se už i usmívá a je připraven k řeči.

„Paní Knorringová řekla, abych vás dnes navštívila,“ řekla paní Mooshabrová, „že dnes jste doma. Že jde o vašeho synka.“

„Ano,“ kývl pan Felsach a teď se vskutku usmál, hleděl na korále paní Mooshabrové, na ringle a na pápěří na klobouku, „je tomu tak. Obrátil jsem se na Péči asi před měsícem ve věci syna Oberona. Potřeboval bych někoho, kdo by chtěl k nám chodit po tři odpoledne v týdnu a Oberona hlídat, aby byl doma a poslouchal. Potřebuje totiž kázeň, a tu podle našich dobrých pedagogů si nelze osvojit jinak než hlídáním. Znám se s panem Wittingem, který je generálním ředitelem státních nápravných zařízení v obvodu našeho hlavního města a sám občas přednáší o výchově. Ten mi to doporučil a potvrdil. Původně navrhl, že by mi obstaral k Oberonu nějakého starého zkušeného strážného ze státní věznice. Ale madam Knorringová z Péče se vyslovila proti tomu, což chápu. Doporučila vás a myslím, že se nemýlila.“

Paní Mooshabrová poslouchala, skoro ani nedýchala, a cítila, že je jí čím dál líp. Po poslední větě pana Felsacha se jí skoro zastavilo srdce.

„Pane velkokupec,“ řekla a potřásla menší černou taškou v bílé rukavičce, „je pravda, že na Péči působím dvacet let a nějakou zkušenost mám. Ale v rodině jsem ještě nikdy nepracovala. Místo u vás na tři půldne v týdnu vezmu, ale bude třeba napřed zjistit, jaký chlapec je a jak na něho působit. Něco vím už z Péče od paní Knorringové.“ A paní Mooshabrová se trochu rozhlédla halou a ke schodišti.

„Rád vám, paní, řeknu, co vím,“ kývl pan Felsach a nalil si do sklenky kapku vody, „všechno, co vím, ač má informace nemusí být přesná. Vidím Oberona jen občas, protože jsem téměř stále pryč. Asi vám madam řekla, že prodávám na Měsíci a bývám doma tak jednou za měsíc.“ A když paní Mooshabrová kývla a ještě se trochu napila dobrého likéru, pan Felsach pokračoval:

„Hoch je podle školy výjimečně nadaný. Je mu čtrnáct, ale je už tak sečtělý, že věk podle řeči na něm nepoznáte, vyjadřuje se jako dospělý člověk nebo spisovatel. Co se učí ve škole, už dávno zná, takže se pro školu učit nemusí. Zabývá se jinými věcmi, hlavně takzvanými tajnými vědami, ač nevím, zda je toto označení správné, když se už tyto vědy aspoň zčásti přednášejí na našich vysokých školách a jistých ministerstvech. Čte o tom knihy a píše si poznámky. Baví se o tom i s naší hospodyní, pokud ta má vůbec čas, pečuje o celý dům a vaří, takže má dost práce, a po práci má právo na odpočinek nebo vlastní procházky. Ale zde u nás nahoře v patře bydlí dva studenti, synové mých venkovských přátel, kteří zde studují na univerzitě a Oberonovi půjčují přednášky, on je čte a s nimi se o tajných vědách baví také. To vše je na něm dobré. To, že je mlsný a má rád sladkosti, ne
ní také žádné neštěstí, pokud by příliš neopovrhoval zeleninou, zvláště haluhami a řasami, které naše hospodyně často nakupuje a připravuje na mnoho způsobů. Snad není ani tak velkou chybou, že má dlouhé černé vlasy a oči, to je příroda, ač délka jeho vlasů je v lidské moci, v moci holičů. Říká se však, že mu vlasy sluší, ostatně dlouhé vlasy nosí i mnozí naši umělci a vědci, i pan ministr Scarcola. O něco horší je, že si velmi opatrně stříhá nehty. Nechává si je narůstat, zvláště na malíčcích, kde se mu skoro až kroutí. Jeho vážná vada však začíná tam, kde jde o kázeň. A tu je s ním prý vskutku těžko vyjít. Je prý neposlušný, odmítavý, vzdorovitý, vzpurný. Má sklon, když není u knih, vyběhnout z domu ve svém černém plášti a toulat se třeba celé odpoledne městem. Zajde až na Borovicin nebo Alžbětov, kde se právě staví krásné domy, jde až na Stadión k letišti nebo do Lind
e. Když pak večer přijde domů a hospodyně mu to vytkne, mstí se tím, že když hospodyně dá k večeři na stůl haluhy a řasy, talíř odstrčí a netkne se ho, jestliže ovšem neudělá věc horší, což se občas stává, totiž…“ pan Felsach povzdychl, na chvilku se odmlčel a napil se vody… „totiž že chytne talíř s haluhami a řasami a uhodí s ním o stůl. Hospodyně se pak pod tím hroutí, je nešťastná. Zdá se, že Oberon dělá hospodyni i jiné neblahé věci, třeba ji občas zamkne ve sklepě, když tam jde pro víno, nebo na ni nastraží nějakou past, aby se lekla, třeba támhle do bazénku do vody.“ Pan Felsach ukázal do středu haly na mramorový bazének s rozšířeným stonkem, „tam hodí k těm třem červeným rybkám, které se tam prohánějí, nějakou černou umělou strašidelnou rybu a hospodyni vyleká. Hospodyně mívá z něho strach a tak ho už radši ani nepeskuje, když vyběhne z domu na toulky. Já tu celý měsc nejsem a pak není nikdo, kdo by Oberona pohlídal a zvládl.“

„A co ti študenti,“ zeptala se nyní paní Mooshabrová, „já znám též dva študenty, co bydlí kdesi v krásný vile, a ty jsou velmi moudrý. Studenti můžou mít na chlapce vliv.“

„Jsem rád,“ kývl pan Felsach, „že tu jsou, ač mám často dojem, že vliv má spis on na ně. Jenže když oni také nejsou stále doma. Ráno odcházejí na přednášky a vracejí se večer. Když jsou doma, tak pak proto, že se učí, mají nahoře svůj pokoj s předsíní a příslušenstvím, když nechtějí, nemusí vůbec vyjít. Hospodyně je ráda stejně jako já, že tu jsou, říká, že se tu alespoň necítí tak sama, ale co je to platné, na Oberona dozírat nemohou. Mohou se s ním bavit, půjčovat mu přednášky, ale starat se, aby se netoulal, není v jejich moci.“

„A vy pane velkokupec,“ řekla paní Mooshabrová a ještě naposled se napila dobrého likéru, „vy máte tedy s chlapcem starost.“

„Mám s chlapcem starost,“ kývl pan Felsach a jeho opálenou tváří přelétl stín, „bojím se, že když s ním jeho vady porostou, bude obtížný živel. Snad víte, co by ho mohlo čekat…“

„Vím,“ kývla paní Mooshabrová a teď obrátila zrak do středu haly k vodotrysku, „vím to dobře. Pomocná škola, polepšovna, pomocný dělník, nádeník.“

„Ano, tak přesně,“ kývl pan Felsach a jeho opálenou tváří opět přelétl stín, „mluvil jsem o tom s panem Wittingem, tím generálním ředitelem nápravných zařízení. Potvrdil mi, že takových případů je mnoho.“

„Mnoho,“ kývla paní Mooshabrová a hleděla k bazénku, z jehož stonku stříkala voda, „vím to z vlastní zkušenosti. Syn Wezr se už potřetí vrátil z krimi a dcera Nabule, která se nedávno vdala za Laibacha a koupí si na Alžbětově byt, se tam co nevidět octne taky. Děti odmalička zlobily…“ paní Mooshabrová hleděla k bazénku, „toulaly se, bily své spolužáky a kradly. Dostaly se do pomocný školy, a když ji vyšly, přišly do polepšovny. A to jsem jim, když byly malý, zpívala i ukolíbavku, však to naše paní správcová Kralcová ví, také paní Knorringová. Dnes je Wezrovi pětadvacet…“ paní Mooshabrová hleděla na vodotrysk, „Nabuli dvacet, měla jsem je dost pozdě…“

„Zkusila jste tedy dost,“ kývl pan Felsach a jeho opálený obličej byl stále trochu pokryt stínem, „máte zkušenosti, madam Knorringová mi to naznačila.“

„Naznačila,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na jejím klobouku se zachvělo, „asi vám však, pane velkokupec, neřekla vše. Když se dcera Nabule nedávno vdávala, nedala mi ani napít, a měli víno, limonády… taky šunku a salát, koláče, co jsem jim napekla ke svatbě – já totiž ráda peču –, vyhodila oknem na dvůr koni a pak ze svatby vyhodila i mě. A to jsem si na tu svatbu vzala svý nejlepší sváteční šaty.“

„Je to hrozné,“ kývl pan Felsach hořce a řekl: „Paní, poslužte si ještě…“ a nalil paní Mooshabrové ještě sklenku kyrasa.

„A paní umřela,“ řekla teď paní Mooshabrová a pohlédla na pana Felsacha, „chlapec ztratil matku.“

„Paní umřela,“ kývl pan Felsach, „umřela před sedmi léty, to bylo Oberonovi sedm. Ale už dávno předtím byla nemocná, takže Oberon vlastně vyrůstal jen v péči naší hospodyně. Zdědil po matce dobré vlastnosti, lásku k hudbě. Má gramofony, rádia, magnetofony, poslouchá hudbu. Také v jídelně u večeře,“ pan Felsach lehce ukázal za záda k širokým skleněným dveřím, „i tam si pouští rádio, v čem mu hospodyně nikdy nebrání, naopak. Říká, že když Oberon poslouchá hudbu, je klidnější a poslušnější. Vybavil jsem ho ovšem nejlepšími přístroji,“ pan Felsach se usmál, „je to samozřejmé, jsou ukryty ve zdech. Tím právě obchoduji.“

Paní Mooshabrová kývla, rukou v bílé rukavičce znovu uchopila sklenku a rozhlédla se halou.

„Žel bohu,“ řekl pan Felsach a hleděl na její nabarvené tváře, rty a obočí, „žel bohu, paní, že Oberon je právě pryč. Jel s hospodyní na kouzelnické představení do Kerke od čtyř hodin, chtěl to vidět. Ale to je jedno. Poznáte ho, až nastoupíte. Abychom však domluvili jednu velmi důležitou věc,“ pan Felsach se usmál, sáhl do kapsy svého modrého saka a vyňal lesklý zápisníček, „byla byste, paní, tedy ochotna chodit třikrát týdně asi od tří do sedmi?“ A když paní Mooshabrová kývla, pan Felsach řekl:

„Vaše práce by spočívala snad jen vtom, abyste tu byla a viděla, že je Oberon doma. Může být kdekoli, zde v hale nebo v jídelně nebo ve svém pokoji nebo… kdyby byli doma studenti a měli čas, může být u nich. Ale na zahradu nesmí, to by pak mohl utéci. Ostatně, je už podzim, dni se krátí a nastává sychravý čas. Zahrada je teď už dost zpustlá, listí padá a květiny jsou odkvetlé.“

„A co když,“ řekla paní Mooshabrová náhle a zatřásla taškou v bílé rukavičce, „co když uteče odsud z domu? Je možný, že mi uteče odsud, a já to snad ani nepoznám?“

„Je to možné,“ kývl pan Felsach a pohlédl na zápisníček v ruce, „teoreticky je to možné. Budete v některém pokoji a on vám zatím uteče. Může se to stát, dejme tomu, jednou. Ale já si myslím, že se to podruhé nestane, protože se podruhé neodváží. Budete mít u něho respekt, získáte na něho vliv a on se lekne. Já ho vlastně moc neznám, skoro vůbec ho neznám, vídám ho tak jednou za měsíc. Ale mám za to, že s ním můžete mluvit o těch jeho tajných vědách, poslouchat, co vám bude vykládat, a pak snad neuteče rovněž. Můžete sedět v pokoji, kde bude on, nebo vedle, a při otevřených dveřích ho sledovat, neuteče také. Můžete sedět zde v hale a hlídat východ, zde vám neproklouzne. Můžete ho také různě zastrašit, máte jistě velké zkušenosti. Madam Knorringová říká, že se vám to jistě podaří.“

„Budu na to dbát,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí třáslo, hleděla teď k širokým skleněným dveřím jídelny a teď si všimla, že sklo v těch dveřích je vlastně dost mléčné, že je to podobné sklo jako v jejím kuchyňském okně a že tedy, když jsou dveře zavřeny, je jimi jen matně vidět. Obrátila zrak opět do středu haly k vodotrysku, ale to už pan Felsach zalistoval v zápisníčku a řekl:

„Chtěl jsem však domluvit to hlavní. Honorář, abych se k tomu vrátil. Budu vám platit… pět grošů měsíčně.“

Paní Mooshabrové v křesle se zatajil dech a zatočila hlava. Na okamžik nevěřila uším. Potřásla hlavou, až se jí pápěří rozkmitalo, a její ruka v bílé rukavičce bezděčně sáhla po sklence s vodou.

„Pane velkokupec,“ řekla, když svlažila rty, „je to moc peněz. Já jsem vždycky pracovala pro Péči zdarma. Mám malou penzi po muži, kočím v pivovaru, a přilepšení k této penzi jsem vždycky dostávala ze hřbitova. Pět grošů za měsíc je moc peněz a já budu musit dělat všechno, co je v silách… aby byl dozor co nejlepší. Aby se hoch ukáznil…“ paní Mooshabrová teď opět koukla k vodotrysku, „aby neutekl z domu, abych vás zbavila starostí. Abych zabránila…“ paní Mooshabrová hleděla na vodotrysk, na ten jeho stonek, z něhož stříkala voda, „zabránila, co by vás snad potkalo, kdyby hoch takhle rostl. Kdy bych měla nastoupit,“ zeptala se a teď, jak hleděla na stonek vodotrysku, si lépe toho stonku všimla. Voda z něho stříkala vlastně dvakrát. Stonek se nahoře zřejmě nějak štěpil a voda z něho stříkala dvěma proudy.

„Ano,“ kývl pan Felsach a sám teď také koukl na bazének, „právě na to myslím. Já se zde zdržím,“ koukl do zápisníčku, „týden. Rozhodně musím odletět na Měsíc ještě před státním svátkem a státní svátek je dva dni před Dušičkami, poslední den v říjnu. Paní,“ pan Felsach vzhlédl od zápisníčku, „mohla byste nastoupit právě ten den? Na státní svátek? Myslím, že by to bylo potřebné.“

„Přijdu na státní svátek,“ kývla paní Mooshabrová, „přijdu odpoledne ve tři.“

„Na státní svátek výjimečně v pět,“ řekl pan Felsach a zahleděl se na barevné korále paní Mooshabrové, také na její ringle, tváře, rty a obočí, „odpoledne v pět na státní svátek jedenatřicátého října, a já vám řeknu proč… Právě ten den na státní svátek bych byl totiž rád, aby hoch nevyšel z domu. Je v zemi nějaký neklid,“ řekl pan Felsach a rozhlédl se halou, „lidé mají různé divné předtuchy. Když jsem před časem mluvil s paní Knorringovou, sdělila mi, že i ona má jakési podivné předtuchy, a právě ten den na státní svátek se může ledacos stát.“

„Vím,“ kývla paní Mooshabrová, „sama jsem to od paní Knorringové slyšela. Poprvé, když jsem u ní byla v případě Eichen, podruhé teď v případě Linpeck. Má nějaké podivné předtuchy. Myslíte tedy, že chlapec má být ten den doma.“

„Ten den rozhodně doma,“ kývl pan Felsach a pohlédl k bazénku, „ostatně to nebude ani tak těžké. Nebude to těžké, když se upoutá na okna. Máme zde dost oken a v mnohých bude oslava. Květiny, svíčky, koláče a sklenky vína, jak to na svátek naší kněžny thálské bývá, vykuřujeme i kadidlem, to vše má Oberon rád, snad se tím zabaví. Hospodyně připraví večeři, přijdou snad i studenti a tak to zároveň zde oslavíte. Váš nástup i státní svátek. Hospodyně a Oberon vás budou čekat v pět odpoledne jedenatřicátého října na státní svátek vdovy panovnice Augusty a hospodyně vám zároveň dá váš měsíční plat.“

Pan Felsach pomohl paní Mooshabrové do hnědočerně pruhovaného kožichu s obrovskou chlupatou hřívou, pomohl jí poblíž mramorového bazénku, a paní Mooshabrová teď už jasně viděla, že stonek, z něhož stříká dvojí pramen vody, je nahoře rozšířen a rozštěpen a je asi z kovu, a také si všimla, že v bazénku pod šplouchající vodou plavou tři červené rybky. Rozhlédla se ještě jednou halou, pohlédla na široké dveře jídelny z mléčného skla, na obrazy ve zlatých rámech, na řadu tmavých leštěných dveří u schodiště, na sedací soupravy a také na křišťálové lustry a na dvě ženské sochy pod schodištěm, třímající ty dvě lampy se zvláštním červeným světlem… a nakonec koukla i pod své střevíce bez kramfleků na vysoký měkký koberec. Potřásla hlavou a menší černou taškou v bílé rukavičce a rozloučila se s panem Felsachem. Dovedl ji k východu, otevřel a uklonil se. Jeho tmavé oči byly opět trochu
rozšířené a jeho snědá tvář trochu udivená. Paní Mooshabrová vyšla ze sloupového východu na široký chodník a kráčela zahradou k uliční bráně. Pan Felsach za ní chvíli hleděl, na její pruhovaný kožich, velkou chlupatou hřívu a na chvějící se červené a zelené pápěří, a když prošla bránou a octla se na ulici, zavřel dveře a šel k bazénku do středu haly. Chvilku pozoroval rozštěpený stonek, z něhož stříkala voda, a tři červené rybky pod vodou šplíchající a jeho tvář byla už opět velmi klidná. Pak šel spokojeně ke stolku, u něhož seděli, aby sklidil sklenky, láhve a stříbrný tác.

15.

Paní Mooshabrová došla ke svému starému zchátralému domu jako v mlze. Avšak i když paní Mooshabrová došla k domu jako v mlze, byla ta mlha spíš jen kolem ní a v její rozvířené hlavě než ve smyslech. Například v očích měla paní Mooshabrová ještě plno světla z křišťálových lustrů a také plno toho červeného světla z lamp soch zpod schodiště z haly… a plno toho zářivého i červeného světla v očích měla, ještě když vešla do bídného průjezdu a obcházela cihly, trakař a sud vápna. Když vešla do kuchyně a rozsvítila, hodiny u kamen právě odbily půl sedmou. Paní Mooshabrová si odšpendlila klobouk, svlékla rukavice, kožich, korále, vyjmula z uší ringle a převlékla se ze sváteční jupky a sukně do svých starých šatů… stále měla v očích plno toho zářivého i červeného světla z vily. Napustila vodu do umyvadla, smyla si čerň, červeň i pudr a pak dala klobouk a své sváteční věci do skříně
a šperky a rukavice do stolku v pokoji. Jen pruhovaný kožich s hřívou dala v pokoji na postel, aby jej mohla vrátit správcové, až se večer objeví.

„Ta bude koukat, až přijde,“ řekla si v pokoji, „pět grošů, snad jsem se přeslechla. A až jí povím, co je uvnitř, toho světla z lustrů a z červených lamp…“ Vrátila se do kuchyně a šla nahlédnout do plotny, zda v ní ještě hoří, hned sáhla do truhlíku a přiložila. Ale sotva přiložila, slyšela, jak někdo v průjezdu otvírá dveře, a než se nadála, ve dveřích kuchyně stanul Wezr, Nabule a cizí člověk černý pes…

„Rukulíbám,“ řekl Wezr, šel hned ke stolu a sedl si. Také Nabule vyprskla, šla hned ke stolu a usedla a také cizí člověk černý pes šel. Lehce se přitom usmál a šlehl k paní Mooshabrové okem.

Paní Mooshabrová byla jejich náhlým rychlým nečekaným příchodem tak překvapena, že se ani nevzmohla udělat od kamen krok. Zůstala u kamen jako přikována a hleděla na ně jako na přízrak, který vnikl v její oči, v nichž dosud měla zbytky zářivých a červených světel z lustrů a lamp vily velkokupce. Viděla, že Wezr je dnes snad ještě silnější a mohutnější, snad to dělala ta červená šála kolem jeho šíje a hlavně ten další nový kabát, v kterém byl, ne ten nový šedý, který měl posledně, ale červenohnědý kožený s přezkami a páskem, jaký snad nosí zvláštní vojáci či požárníci. Viděla, že i Nabule má nový kabát, ne ten světlý s rudou přezkou, ale černý s červeným límcem a žlutými knoflíky, a člověk černý pes, který se tiše usmíval, měl dnes už také kabát, světle hnědý s bílým beránčím límcem.

„Je celá pryč,“ vyprskla Nabule u stolu a rozepnula si jeden žlutý knoflík, „celá pryč, že jdem tak kách a hned na židle. Asi myslí, že přišli posli z Marsu. Měla by však vědět, že jsme chtěli přijít brzy.“

„Přijít brzy pro ty věci pod kanapem,“ řekl Wezr a jeho hlas zněl dnes suše, ostře jako břitva.

„A taky na ten oběd, s kterým nás čeká,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem a pohlédla k plotně, „ví přece, že nám ho posledně slíbila.“

Paní Mooshabrová pořád stála u kamen jako přikována a neřekla jediné slovo. A Nabule si rozepnula druhý žlutý knoflík a řekla:

„Nějak se nehejbá, nemluví, máš na to nějakej recept?“

„Mám,“ kývl Wezr, vyndal z kapsy kožeňáku cigaretu a škrtl, „mám, ale dnes ho neřeknu, ani nenaznačím. Omdlí a nepromluví teprv. Shoří a nedá na stůl ani ty talíře s jídlem.“

„No s jídlem,“ křikla Nabule, zakroutila se a natřásla, „či jsme to tak tuhle nesmluvili?“

Paní Mooshabrová u kamen se teď konečně trochu probrala a postoupila ke kredenci. Viděla Nabuli, jak se kroutí, natřásá a obrací zrak na strop, viděla Wezra, jak na ni, paní Mooshabrovou, hledí světlýma chladnýma očima, a viděla člověka černého psa s kratšími černými rozházenými vlasy a nízkým čelem, jak po ní šlehá okem a tiše se usmívá. Paní Mooshabrová už chtěla promluvit, ale Wezr náhle vstal ze židle, sáhl si na pásek kožeňáku a sklepl cigaretu.

„Není čas,“ řekl suše, ostře jako břitva a sklepl cigaretu, „čeká nás společnost. Tak ten oběd a hlavně ty věci. Ty věci…“ pohnul prstem na své velké ruce, „ty věci zpod toho kanape. Doufám,“ přistoupil ke kanapi, „že nezvlhly a myši je nesežraly.“ A dal cigaretu do úst, sehnul se a začal tahat balíky.

„Jsou tu,“ vřískla Nabule ze židle, „jsou tu, jaks je dal. Ale jestli nejsou vohlodaný, musíme se kouknout.“

Wezr s cigaretou v ústech dal balíky na stůl a vestoje je začal prohlížet. Také Nabule, která stále seděla, je začala prohlížet. A také cizí člověk černý pes, který seděl, je začal prohlížet. Hmatal rukou po papíře a hlavně rozích. Pak pohlédl ke kredenci a promluvil.

„Paní,“ řekl hebce, měkce jako samet a svislé koutky úst nadzdvihl, „říkala jste, že tyhle balíky pod kanapem obložíte pastmi, aby k nim myši nemohly. Ale zdá se,“ tiše se usmál, „že si do nich přece jenom nějaká myš hryzla. Tuhle,“ ukázal na jeden balíček a tiše se usmál, „jsou, paní, stopy zoubků.“

„Myš se balíků dotkla,“ vykřikla Nabule, „je poškozenej. Kdo ví,“ vykřikla, „jestli do některýho myš docela nevlezla. Měl bys to,“ vykřikla k Wezrovi, „rozbalit a nahlédnout.“

„Neřvi, není čas,“ řekl Wezr suše, ostře, už zas seděl na židli, „kouknem se až doma. Teď nás čeká společnost. Ale jestli v těch balících najdeme nějakou živou myš…“ jeho světlé chladné oči náhle blýskly a paní Mooshabrové u kredence se sevřelo srdce…

„Žádná v nich není,“ vyhrkla, „sou přece nedotčený.“

„Paní,“ usmál se černý pes tiše a sametově, hebce, „jak můžete vědět, že v nich žádná není? Copak vy vidíte papírem? Co až to rozbalíme a nějaká vyběhne, víte, co to bude? Vždyť se tím může někdo k smrti leknout.“

„Žádná v nich není,“ vyhrkla znovu paní Mooshabrová a hleděla na stůl, „žádná myš v nich není. To leda byste ji tam musili dát sami.“

„Sami,“ vyprskla Nabule a přihlouple se rozesmála, „sami.“

„Paní,“ ozval se opět černý pes a hebce hleděl na paní Mooshabrovou u kredence, „proč bysme sami dávali do balíků myši, copak by to mělo smysl? Vždyť my přece chceme ty balíky prodat, jsme překupníci, jak jste posledně řekla, a co by to bylo za prodej, abychom nabídli zákazníkům ve zboží myš? Nemyslíte, že by to bylo fiasko?“

„Tak dost,“ řekl Wezr a jeho hlas zněl stále suše, ostře jako břitva, „dost. Nemáme čas, musíme vyřídit ještě moc věcí. Balíky schovala snad dobře,“ sklepl cigaretu, „snad v nich myš nebude. A za to ji odměníme. A aby neřekla, tak ještě líp než těma Rozkvěty.“

Paní Mooshabrová u kredence se náhle zcela probrala. Náhle měla dojem, jako by na ni spadla hrst studené vody. Náhle udělala krok ke stolu a řekla:

„Podvedli jste mě. Podvedli i s novinama. Dali jste mi noviny tejden starý.“

Pohlédli na ni překvapeně, udiveně, tázavě, Wezr svým světlým chladným zrakem, člověk černý pes po ní šlehl okem a Nabule se dala do smíchu.

„Ano, podvedli,“ zvolala paní Mooshabrová, „kdybych byla neutekla, tak by mě snad lidi byli zabili. Podstrčili jste mi noviny neplatný.“

„Paní,“ řekl tiše cizí člověk černý pes a jeho svislé koutky úst se zvedly, „jak to podstrčili? Jak to noviny neplatný? My vám přece žádný noviny nepodstrkávali, my vám je dali semhle na stůl a Wezr vám k nim dal úřední kartu. S tou jste měla jít do redakce Rozkvětu a dostat dva šestáky na dlaň. Četla jste vůbec na novinách datum, že tvrdíte, že byly tejden starý?“

„Nečetla, ale vím,“ zvolala paní Mooshabrová, „lidi mi to na tom rohu řekli. Chtěli mě i kamenovat, víte? Však pár čísel mám a můžete se na to datum kouknout.“

„Hleďme,“ řekl Wezr a vyfoukl kouř před sebe, „hleďme, jak jsou lidi zlí. Podvedou už i prodavačku novin, ale ovšem jen některou. Tu, která jim naletí. Každý prodavačce by se to nestalo. Lidi holt chtěli mít noviny zdarma a asi je měli. Nechala balíky na rohu, prchla, a na to ty lidi čekali.“

„Na to ty lidi čekali,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem, „je hloupá, všem naletí. Noviny byly pro ni škoda.

Krk za to nedám,“ zasmála se přihlouple, „že tam nechala i ten dobrej silnej provaz. A kdo vůbec ví, jak ty čísla prodávala. Ty přece víš,“ zasmála se na Wezra, „že prodávat neumí. Ale plotnu má prázdnou, vyhaslou,“ pohlédla ke kamnům, „v ní není ani plamen a na ní ani střep. Co je s obědem?“

Wezr chvíli mlčel, Nabule se kroutila, natřásala a sahala si na červený límec, cizí člověk černý pes se jen tiše usmíval a šlehal okem. Paní Mooshabrová stála poblíž stolu a trochu se chvěla.

„Nevím,“ řekl Wezr konečně a pohlédl na sestru, „nevím, jestli za těchhle okolností, když si takhle zmaří takovej kšeft, ji vůbec máme podrobněji zpravit o tý studni.“

„Taky nevím,“ vřískla Nabule, „myslím, že ne. Splete to zas,“ vřískla, „vyzradí to a zkazí. Ze studny,“ vřískla, „nebude ani groš.“

„O žádný studni nechci vědět,“ paní Mooshabrová se opět trochu probrala, „všechno je to podvod a lež. Všechno je podvod a lež,“ zvolala, „o žádný studni nechci vědět a mě do toho nepleťte. Ani žádná taková studna…“ řekla, „není.“

„Tak vidíš,“ řekl Wezr sestře a vzdychl.

„Tak vidíš,“ vřískla Nabule.

„Paní,“ ozval se opět člověk černý pes hebce a zahleděl se na paní Mooshabrovou, „vy jste opravdu prorok. Nechci vám připomínat staré věci, jako že tyhlety balíky, co jsou zde na stole, jsou kradený z metra z pošty a že Wezr se vrátil z kriminálu. Nechci vám připomínat, co furt na tom Wezrovi máte, ač vůbec nevíte, kdo Wezr je a co dělá. Vždyť vy jste vskutku prorok,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „jak víte, že tu žádná studně není, že je to lež? To pak, paní, můžete za chvilku tvrdit,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „že v tý studni není ani žádný poklad, zatímco je tam zlato, stříbro a pytlík grošů. Paní,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „vždyť vy se pořád jen mýlíte.“

„Nemýlím,“ paní Mooshabrová teď kupodivu skoro křikla, „nemýlím a nechci o studni slyšet.“

„Tak heleď,“ praštil Wezr cigaretou o zem a pohlédl na paní Mooshabrovou světlým chladným zrakem, „heleď. My nemáme čas a nemůžeme se hádat. Jestli je nějaká studně, je v ní poklad a ty to nevíš, je to tvá věc. My víme svý a chtěli jsme ti pomoct. Abys nám snad jednou, až tu studnu vyberem, nevyčetla, že jsme ti nic nedali a všechno ti zatajili.“

„Zataj,“ křikla teď Nabule prudce a chytla se za knoflík, „zataj. Zataj a už ani slovo. Nemá to cenu,“ křikla, „povede svý, vona se nepřesvědčí.“

„Jenže já vím, co by ji přesvědčilo,“ Wezr se náhle usmál a sáhl si na pásek kožeňáku, „vím, a pak by už ani necekla. Já bohužel,“ pokýval hlavou, „vím.“

„Tak ať se přesvědčí,“ Nabule se usmála, „možnost má. Ať se jich zeptá,“ natřásla se a zakroutila, „ví snad, kde bydlí, my jí to přece říkat nebudem.“

„My jí to říkat nebudem,“ kývl Wezr a dal svou velkou ruku z pásku kožeňáku na stůl, „snad ví, kde bydlí, a jich ať se zeptá. Oni jí to potvrdí a pak uvěří. Jenže to je právě to. Uvěří cizím. Ale nám holt ne.“

„Nevím, o kom mluvíte,“ zavrtěla prudce paní Mooshabrová hlavou, „ale já se nikoho na nic ptát nebudu. Řekla jsem, že mě to nezajímá.“

„Paní,“ usmál se člověk černý pes hebce, měkce, „říkáte, že se nikoho na nic ptát nebudete a ani nevíte, o kom je řeč. Přece si snad ještě vzpomínáte na ty dva študenty, co byli na svatbě Nabule…“ usmál se hebce, měkce, „přece si na ně vzpomínáte. Seděli vedle vás a vy jste s nima rozprávěla až do chvíle, než jste se tak náhle zvedla a utekla z lokálu. Tak těm študentům,“ tiše se usmál, „snad věříte. Či ne?“

„Těm věřím,“ řekla paní Mooshabrová chladně, „ty študenti byli slušný lidi. Ale z žádnýho lokálu jsem se nezvedla a neutekla, vyhodili jste mě jako koně.“

„Tak vidíš,“ řekl Wezr, „tak vidíš. Vyhodili jako koně, byli slušný lidi. Tak je tedy navštiv a zeptej se jich,“ zvolal ostře, „zeptej, jestli ví o studni v tomhle okolí. O studni, v který je poklad. Zlato, stříbro, groše.“

„Navštivte je, paní, zeptejte se,“ kývl člověk černý pes, „radím vám dobře, zeptejte se, abyste věřila. Jenže chyba je v tom, že my nemůžem moc dlouho čekat. My to totiž taky nemáme zapotřebí.

My můžeme požádat o pomoc jiný, kteří uvěří hned, aniž by se ptali nějakých študentů. Kteří půjdou rádi. Wezr se jen chtěl pojistit, abyste pak nehlásala, že šel k cizím a vám o tom neřekl.“

Paní Mooshabrová ustoupila o krok ke kredenci a hleděla na jeho roh, také na okno z mléčného skla opodál a mlčela. Mlčela, jak se zdálo, zarytě a zatvrzele. Nabule si kryla otlemená ústa dlaní a chechtala se. Černý pes se uraženě díval kamsi do rohu stropu, paní Mooshabrová měla dojem, že ho takhle ještě nikdy neviděla. A Wezr tupě hleděl na stůl, toho paní Mooshabrová takhle také ještě neviděla.

Vtom tloukly hodiny u kamen osmou. A Wezr se náhle opřel o opěradlo židle, dal ruku na stůl, jako to někdy dělají úředníci, a pohlédl chladným světlým zrakem na matku. „Je čas, abysme vzali balíky a šli,“ řekl suše, břitce a klepl rukou o stůl, „kde máš ten oběd?“

„Je večer,“ řekla paní Mooshabrová, „právě tloukly hodiny osmou, žádnej oběd nemám, k večeři si dělám kafe.“

Nabule vyprskla smíchy a zapnula si ty dva rozepnuté žluté knoflíky. Wezr stále seděl opřen o opěradlo židle, klepal rukou o stůl a řekl:

„Dobře, tak si oběd nech, my se tě prosit nebudem. Ale já se tu brzy stavím a ty si to rozvaž. Zeptej se študentů. Ale dlouho se nerozmýšlej,“ klepal rukou o stůl a hleděl na balíky, „jestli se nerozmyslíš brzy, tak pak tedy dost. Pak si kup voves jako ta stará nesmrtelná ku rva.“ A vstal ze židle, sáhl si na přezku svého černohnědého kožeňáku a vzal pár balíčků. Také člověk černý pes vstal ze židle, tiše a bez hlesu, a vzal pár balíčků. A vstala ze židle i Nabule a zakroutila se.

„A co bych měla dělat,“ řekla teď paní Mooshabrová, ale v jejím hlase příliš zájmu nebylo.

„Co bys měla dělat,“ pokrčil Wezr rameny, „nic. Sednout si na studni do koše a dát se spustit na dno. Tam to zlato, stříbro a groše dát do koše a zase se dát vytáhnout ven. To je všechno.“

„Vlízt do tý studny?“ užasla paní Mooshabrová a Wezr pokrčil rameny. „Dát se spustit do studny,“ řekl.

„Tak si to snad, paní, přece jen rozvažte,“ usmál se černý pes hebce a volnou rukou si pohladil beránka u krku na svém světlém plášti, „takováhle příležitost se vám jen tak nenaskytne. Vy si tak všechno dovedete zkazit. Do Ritzu jsme vás chtěli vzít,“ usmál se a hleděl na paní Mooshabrovou, „vy jste se schovala k domovnici a radši jste šla do parku. Noviny jsme vám dali, abyste si vydělala,“ usmál se a hleděl na paní Mooshabrovou, „vy jste je na rohu hodila na zem a utekla. A teď vám nabízíme studnu, kde je poklad, a vy říkáte, že je to lež. Vskutku, jako byste byla vědma, a nechcete se zeptat ani študentů. A to vám znovu nechci opakovat všechny ty vaše staré omyly.“ A pak dodal:

„S těma myšima jste mně dodnes nepomohla, ač jsem vám dával slušný peníz. Měl jsem jen jednu podmínku, že pasti přinesete svý. Sdělil jsem vám to už dvakrát, jednou dokonce písemně, vám je to však jedno. A víte dobře, že jsem kameník, jak jste snad posledně řekla, že stačí jít ke kameníkům ke hřbitovní bráně, tam že jsem, tam že je snad ještě i nějaký Bekenmoscht. Kdepak, paní,“ koukl náhle na kredenc, „kdepak dnes máte ten Marokan? Že tu dnes ten bílý sáček není. Vy jste ho asi schovala do spíže, viďte?“

„Schovala prášek do spíže a má tu myší čím dál víc,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem, „jestlipak se odsud taky jednou nechce stěhovat?“

Paní Mooshabrová viděla ten její přihlouplý otlemený smích, kývla a příkře řekla:

„Jen se radši starej, ať se ty stěhuješ na Alžbětov, ať taky nějakej groš Laibachovi dáš. Máš jich asi dost a nedáš mu na byt asi ani šesták.“

„Co bych mu dávala,“ vykřikla náhle Nabule prudce, ale vzápětí se dala do velkého smíchu, „vona se asi zbláznila.“

„Mlč,“ řekl Wezr příkře, „mlč a neřvi.“ A obrátil se k paní Mooshabrové a řekl:

„Ta stará nesmrtelná kurva jednou podle novin řekla, že si něco rozvažuje. Tak si to taky rozvaž, už jdem.“

„Paní,“ usmál se ještě jednou tiše černý pes a koutky jeho úst se blaženě zvedly, „už jdem, ale přece jen bych vám rád ještě něco řekl. Máte přece jen divné nápady. Co by Nabule dávala Laibachovi groš na byt na Alžbětově? Proč? Proč, když se s ním předevčírem dala rozvést.“

A Wezr s balíky první, pak Nabule a nakonec člověk černý pes s balíky a s tichým úsměvem vyšli z kuchyňských dveří do chodby a pak do průjezdu kolem cihel, trakaře a sudu vápna a jejich kroky brzy zcela utichly. Paní Mooshabrová stála u kredence jako sloup.

16.

A třetí den odpoledne šla paní Mooshabrová na hřbitov. Už byl vskutku podzim, po polovici října, a listí na stromech ještě více usychalo, žloutlo a padalo než před těmi třemi dny a bylo i sychravěji a vlhčeji. Ted se už hroby zalévat nemusily ani přistřihovat tráva, teď se jen oprašovaly náhrobky a nápisy, a tak už ani paní Mooshabrová neměla ve velké černé tašce zahradnické nůžky a konývku, nýbrž jen hadříky a koště. Paní Mooshabrová chtěla dnes přichystat své hroby na Dušičky, aby příští týden, až půjde fasovat výzdobu, měla míň práce. Pár dní před Dušičkami chodila totiž na hřbitovní správu fasovat pro své hroby chvojí a po jedné či dvou umělých kytkách, kterými pakty své hroby zdobila, takto měli lidé pojištěno a zaplaceno. Pojištěno a zaplaceno až do doby, kdy měly hroby propadnout zkáze. Některé hroby byly pojištěny a zaplaceny na třicet let, jiné na padesát, jiné na sto a někt
eré až do skonání světa, což jest do posledního soudu a zmrtvýchvstání. Do posledního soudu a zmrtvýchvstání měla paní Mooshabrová jen jeden hrob: rodinnou hrobku školního rady barona de Schubauera. Šťastná matka Vincenza Cancerová a její syn stavitel to měli na sto let a nešťastná matka Terezie Bekenmoschtová jen na třicet. Ve staré dlouhé černé sukni, staré jupce a ve střevících bez kramfleků, v zimníku, který nosila už asi padesát let, a ve starém černém šátku šla tedy toho podzimního odpoledne paní Mooshabrová s velkou černou zpola plnou taškou na hřbitov. Protože však měla dnes v úmyslu ještě něco, totiž zajít po hřbitově k paní Eichenkranzové na rozhraní hřbitova a parku, nešla tentokrát na hřbitov od Filipova, ba ani od Blauentalu, nýbrž šla na Náměstí Annymarie Blažené.

Na náměstí stála socha knížecí matky, zesnulé ve věku sta let, a vedle ní vysoká skleněná budova nádraží, pod nímž kdesi přehluboko byla stanice metra Centrální hřbitov s kioskem paní Linpeckové, a paní Mooshabrová na náměstí si řekla, co asi právě paní Linpecková dělá. Že snad sedí v kiosku a prodává pivo, limonády, bylo odpoledne, poobědní čas, a tak asi právě moc zákazníků nemá. „Jistě už dostává ali,“ řekla si paní Mooshabrová na náměstí, „jistě už nechce skákat pod vlak, ale jestli se chlapec nepolepší, zničí ji dřív, než se vrátí k divadlu. Jestlipak mu už koupila zimník a čepici, už je zima, snad už vskutku nenosí zelený svetřík, k vánocům dostane lyže.“ Pak jí ještě blesklo, že když je odpoledne, poobědní čas, je hoch právě v útulku a k vozíku na perón přijde až v šest. Paní Mooshabrová odtrhla zrak od obrovské budovy nádraží a pohlédla daleko za ně, na kiosky z
e skla a laminátu, snad právě ani tam nikdo nestál, a pohlédla na řadu vzdálených činžáků a vzpomněla na hospodu. „Tam bývala hospoda U Zlatýho kočáru, bývala, bývala, dnes z ní není ani cihla.“ ještě jednou se rozhlédla náměstím, k nádražní budově, k soše v jejím stínu a pak se obrátila a šla k hřbitovní bráně. Před bránou se svezl její zrak na jedno nízké stavení, kterého si nikdy obzvlášť nevšímala, ale teď ano. Bylo to kamenictví. Tesali tam náhrobní kameny a ryli nápisy do pomníků a desek. „Tady je snad ještě ten jeden syn nešťastné paní Bekenmoschtová,“ řekla si, „je to snad ten kameník, co chodí s Nabuli a Wezrem, přijďte mě, paní, zbavit myší, však víte, kde jsem…“ Paní Mooshabrová potřásla velkou černou zpola plnou taškou a rychle se odvrátila. Vešla na hřbitov a tam pak pod stromem aleje se zastavila.

Mohla teď zahnout doleva a jít k hrobce školního rady de Schubauera, odtamtud k Vincenze Cancerové a jejímu synovi staviteli a odtamtud k Terezii Bekenmoschtová. Nebo mohla jít rovně k Vincenze Cancerové a jejímu synovi staviteli, odtamtud k Terezii Bekenmoschtová a pak ke školnímu radovi. V každém případě však mohla jít nejdřív k hrobce Lochů, kde byl vodovod, u něhož občas v létě pila, a vedle pod kaštanem obrovský koš na odpadky. Paní Mooshabrová si řekla, že půjde k hrobce Lochů a odtud k hrobu Cancerových, Terezii Bekenmoschtová a nakonec ke školnímu radovi. A pak, když jí zbude čas, zajde i k hrobu malého Fabera. Chtěla stejně ten hrob chlapce navštívit o Dušičkách, ale mohla už dnes. No a nakonec tedy k paní Eichenkranzová, ještě za světla nebo šera, dokud má paní otevřeno. Paní Mooshabrová se dala pomalu do chůze rovnou alejí.

Stromy žloutly a padaly už moc. U hlavních hřbitovních cest, kde byly největší, byly už hromady listí, zvlhlé sychravým vzduchem a mlhou, a hřbitovní služebníci s dlouhými košťaty, hráběmi a vidlemi je nakládali na dřevěné dvoukoláky. Hroby a hrobky byly dosud pusté, prázdné, v době po polovici října jsou hroby vždycky nejpustší, protože léto je už to tam, tráva se už nezelená a květiny nekvetou, ale do Dušiček, na všechny ty kytky, věnce a svíčky, je ještě čas. U mnohých hrobů však už postávali lidé, kteří ty hroby čistili a všelijak rovnali, chystali si je na Dušičky, stejně jako to dnes chtěla dělat paní Mooshabrová.

Paní Mooshabrová došla na rozcestí se špičatou hrobkou, jakousi mohylou, a vzpomněla si, že zde v těchto místech hledala kdysi s paní Eichenkranzovou chlapce v modrobílém pruhovaném tričku. „Paní Eichen,“ řekla si, „za támhletu mohylu nahlídla, jestli tam není, nebyl.“ Pak paní Mooshabrová viděla lavičku, na níž tenkrát seděla nějaká stařenka s brejličkami na nose a s krajkovím u krku, a paní Eichenkranzová se jí ptala, zda neviděla chlapce. „Ale neviděla,“ vzpomněla si paní Mooshabrová, „mžourala do modlitbiček.“ Ta lavička, kde tenkrát stařenka seděla, byla teď prázdná stejně jako jiné lavičky, byl podzim, po polovici října a bylo sychravo a vlhko. Konečně došla paní Mooshabrová k hrobce Lochů k vodovodu – k té trubce s kohoutkem nad obrovským sudem, vedle něhož pod kaštanem byl koš na odpadky. Paní Mooshabrová zatřásla velkou černou taškou a uhnula na menší cestu, která vedla ke hrobu Vin cenzy a Vincenze Cancerových.

Když paní Mooshabrová k tomu hrobu došla, zastavila se a jedním pohledem jej přehlédla. Byl celkem v pořádku. Na oblém náhrobku leželo pár suchých žlutých listů, které sem zanesl větřík z blízkého stromu. Omšelý byl jen zlatý nápis na pomníku. Paní Mooshabrová otevřela tašku, vyňala košťátko a hadr. Nejprve zametla nahoře to listí, pak oprášila náhrobek a nakonec hadříkem čistila nápis „Vincenza Cancerová“ a nápis pod ním „Stavitel Vincenz Cancer“. Když byla hotova, nápis se už zase leskl skoro jako nový. „Sto let vydrží a ještě déle,“ řekla si paní Mooshabrová a dala zpět do tašky košťátko a hadřík, „šťastná matka. Osmdesáti se dožila a měla zdárného syna. Copak asi,“ vzpomněla si, „ten syn pana velkokupce, kam nastoupím na ten státní svátek? Copak asi ten a jak skončí.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou, rozhlédla se a s taškou v ruce vykročila dál. Zahnula na menší cestu,
aby se dala k páté kapli, k hrobu Terezie Bekenmoschtová, ale pak se náhle zničehonic zastavila.

„Co abych napřed,“ náhle se zastavila, „než půjdu k Terezii Bekenmoschtová, šla k radovi, co abych přece jen napřed šla tam? Sice si tím zajdu,“ řekla si, „ale co. K paní Eichen přijdu za světla či šera tak jako tak a k Faberům se dostanu též.“ A paní Mooshabrová náhle změnila směr. Paní Mooshabrová se náhle otočila a místo k páté kapli, k Terezii Bekenmoschtové, šla nejdřív k hrobce školního rady de Schubauera. Za chvíli přišla do oddělení velkých krásných mramorových hrobek a tam ta hrobka byla. Chvíli hleděla na hrobku a třásla hlavou. Tráva v ohrádce byla žlutá, povadlá a zplihlá, plná sychravosti, mlhy, s ní teď nešlo nic dělat. „Až na jaře vezmu rýč,“ řekla si paní Mooshabrová, „pak i zaseju. A za týden,“ řekla si, „až vyfasuju na hřbitovní správě chvojí, pokryju ohrádku, navrch dám umělé kytky a zapálím světlo.“ Paní Mooshabrová otevřela tašku, vyňala košťátko a h
adr a začala nejprve otírat náhrobek. Otřela lucernu na světlo věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si s pohledem na peruť, „musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla a vzdychla… „ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží, do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce. I ony byly
zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové. Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin, Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada, kdyby ještě žil. Asi by se zhrozil jako jeho otec velkokupec, možná že ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové.

Paní Mooshabrová vyšla z oddělení velkých krásných mramorových hrobek směrem k páté kapli, kousek tou cestou, kterou sem přišla, ale pak na jednom rozcestí poblíž oddělení šestnáct zahnula a dala se směrem k menším hrobům. Když došla skoro až tam po cestě, která byla skoro pustá, prázdná, zaslechla náhle zvony. Odněkud zněly zvony umíráčky a paní Mooshabrová poznala, že to vyzvánějí z páté kaple, která nebyla daleko. „Asi právě vychází nějaký pohřeb,“ řekla si na té cestě skoro pusté, prázdné, „asi právě vychází a jde k hrobu.“ Paní Mooshabrová vešla z opuštěné cesty mezi hroby, a jak tam šla po žluté zvlhlé trávě, zaslechla náhle i hudbu. Zaslechla i hudbu a poznala, že někde v dálce hrají trouby a trumpety. „To je ten pohřeb,“ kývla a zatřásla velkou černou taškou, „někde se ubírá ten pohřeb, jsou asi čtyři odpoledne.“ A paní Mooshabrová prošla mezi hroby téměř až k
břízce, pod níž stál špičatý pomníček Terezie Bekenmoschtové, a na chvilku se zastavila. Kolem dokola nebylo jediné živé duše, všude byl jakýsi podivný klid. Jen zvony z páté kaple sem zaznívaly a z dálky hudba, trouby a trumpety, jinak tu bylo nezvykle mrtvo. To mrtvo bylo tak podivné, že paní Mooshabrová, jak tak stála poblíž břízky a špičatého pomníčku, nemohla náhle udělat krok.

Náhle se paní Mooshabrové zdálo, jako by se bylo kdesi něco hnulo. Pohlédla před sebe za pomníček a břízku, kde byly husté keře, které zakrývaly pár sousedních hrobů. Ty husté keře byly teď už holé, suché, takže vlastně bylo jimi i tak trochu vidět, a paní Mooshabrová měla náhle dojem, jako kdyby tam za těmi holými, suchými keři někdo stál a číhal.

„Klam,“ řekla si, „kdo by tam stál a číhal. Tady u tohohle hrobu. Chodím sem přece už léta, snad celý staletí.“ A paní Mooshabrová vykročila dál. Vykročila dál a octla se pod břízkou u hrobu nešťastné Terezie Bekenmoschtové. A právě chtěla ten hrob přehlédnout a otevřít tašku, když vtom zazněl výstřel.

Paní Mooshabrová ještě nikdy v životě žádný výstřel neslyšela. Na vojně nebyla, nebyla ani na žádné vojenské přehlídce, kterou čas od času pořádal v městě předseda Albín Rappelschlund, nechodila ani na střelnice, na poutě ani do biografů. Snad jen jednou v životě slyšela nějakou salvu z děl, ale na to si sotva vzpomněla, spíš tohle byl vskutku první výstřel, který jí došel k uchu. Paní Mooshabrová zdvihla hlavu k nebi, tam k těm větvím břízky nad hrobem, a naslouchala. Pak náhle skrz ty větve viděla letět hejno velkých černých ptáků a slyšela i jejich krákorání, nebylo pochyb, byly to vrány. A dřív než se mohla vzpamatovat, zazněl další výstřel a paní Mooshabrová viděla, jak jedna z těch vran, ta, co letěla poslední, zamávala proti nebi křídly a kamsi spadla. Paní Mooshabrové se na chvilku zastavilo srdce. Vzpomněla na malého Eichenkranze.

„Je to on,“ řekla si a zatřásla taškou, „vrátili mu tu zabavenou pušku a někde poblíž tu střílí. Je to škodná, říkal, nestřílí, ani by se netrefil. A teď střelil a trefil.“ A paní Mooshabrová si řekla, že jen co uklidí hrob téhle nešťastné matky, půjde k paní Eichenkranzové na rozhraní hřbitova a parku a zeptá se jí. „Nešťastná paní Eichen,“ řekla si, „co tomu řekne? Ten hoch ji nakonec přece jen utrápí. Když to sdělím paní Knorringové,“ řekla si, „chlapce paní Eichen vezmou, má to přece jen na zkoušku, kdo pak paní Eichen pomůže v krámě? Vždyť si, chudák, zoufá.“ Náhle paní Mooshabrové blesklo, že to malý Eichenkranz střílet nemusil. „Možná,“ řekla si, „že to ty vrány střílel některý zdejší služebník. Že to tak přikázala hřbitovní správa. To by si paní Eichen oddychla, to bych jí přála.“ A paní Mooshabrová rychle otevřela tašku, vyňala košťátko a hadří k a dala se do práce.

Když otírala špičatý pomníček, na němž bylo spadlé listí z břízky a sem tam i nějaký klacíček, měla opět dojem, že někde poblíž hrobu někdo je a slídí. Byl tu všude stále úplný klid, to zvláštní divné mrtvé ticho, snad teď po té střelbě ještě větší, podivnější, a z dálky stále zaznívala hudba, trubky a trumpety, ale teď už očividně slábla, pohřební průvod se zřejmě vzdaloval a docházel k hrobu… i zvony z páté kaple slábly, ty se sice vzdalovat nemohly, byly stále na jednom místě, ale ten, kdo zvonil, tahal zřejmě za provaz čím dál slaběji a slaběji… Ale dojem, že tu někdo poblíž je a číhá, paní Mooshabrovou nepouštěl. S hadříkem v ruce ustala v čištění pomníčku a znovu koukla do těch keřů za hrobem, které teď byly holé, suché a bylo jimi tak trochu i vidět, ale že by tam za nimi někdo stál a číhal, přece jenom neviděla.

Rychle očistila pomník a vzala z tašky druhý hadřík, aby očistila nápis, to jméno nešťastné matky. A vztáhla na ten nápis ruku… a pak přišla rána.

Paní Mooshabrová vykřikla, země se s ní zachvěla a nebe zatočilo. Hadřík jí vypadl z ruky… a pak už jen cítila, že klesá.

V poslední chvíli se snad zachytila a opět se trochu postavila na nohy.

A pak zírala na náhrobek Terezie Bekenmoschtové, zírala a zírala, země se s ní chvěla a nebe točilo, nevěděla co se s ní děje.

Neboť paní Mooshabrová nehleděla na hrob Terezie Bekenmoschtové, nešťastné matky, nýbrž na hrob zcela jiný.

Na hrobě nestálo Terezie Bekenmoschtová, nýbrž Natálie Mooshabrová. „Natálie Mooshabrová“ velkým zlatým rytým písmem, „majitelka pastí“, a nejdoleji, tam, co bývá křížek – obrovská vyrytá myš.

Paní Natálie Mooshabrová stála před svým vlastním hrobem.

Nikdo neví, jak dlouho tam paní Mooshabrová stála. Hrob nebyl u cesty, takže ji nikdo neviděl, a tak nikdo ani neviděl, jak třeští zrak a jak se třese, chvěje se jí hlava, brada, ruce, nohy, jak jí u nohy leží hadřík, velká černá taška, nikdo ani neviděl, jak je bledá, a neviděl ani pot, který se jí řine zpod starého šátku. A ona neslyšela nic, ani hudbu z pohřbu, který snad už stejně někde došel k hrobu a zmlkl, a neslyšela ani zvony z páté kaple, které snad už také dozvonily, a neslyšela ani, že je někdo živý poblíž, za těmi hustými suchými keři, které zakrývaly další hroby. Zírala na hrob, na své vlastní jméno, na ten titul a na tu myš, a myslila, že je mrtva.

Po neurčitě dlouhé době se pohnula.

A pak se náhle vyřítila od toho strašného hrobu na cestu.

Cesta byla stejně pustá, prázdná jako dřív, pustá, prázdná, jen jeden jediný starší člověk v dálce kráčel… paní Mooshabrová se rozběhla za ním.

„Co je,“ zvolal starší člověk, když ji viděl, „co je, co je, co se děje…“ a byl úplně vylekán a zděšen.

A pak zděšen a vylekán se dal do rychlé chůze, téměř do běhu. Paní Mooshabrová běžela snad ještě kousek před ním, snad po jeho boku, a tak, na smrt bledí, zděšení a uhřátí, doběhli.

Doběhli k hrobu a paní Mooshabrová s výkřikem ukázala na náhrobní nápis.

A pak paní Mooshabrová vykřikla potřetí a hlava se jí zatočila a starý člověk ještě stačil, aby ji v poslední chvíli zachytil. Paní Mooshabrová vytřeštila zrak na nápis na kameni a četla:

TEREZIE BEKENMOSCHTOVÁ

„Ale paní,“ řekl teď starší člověk, „ale paní, co? Ale vy jste Terezie Bekenmoschtová? Ale to je zvláštní,“ zaskučel a zavrtěl hlavou, „říkala jste, že jste jiná. Ale to snad přece neštymuje.“

Paní Mooshabrová viděla, jak starší člověk třese hlavou, na níž má tvrďák, a jak má rozepnutý zimník a pod ním rozepnutý fráček a je mu vidět vesta s hodinkami se zlatým řetězem… a viděla, jak třese hlavou, říká, skučí, šeplá: „Ale to je zvláštní, to je zvláštní, já podivný Klevenhüter, neztratil jsem snad ze šosu groš…“ a pomalu odchází.

Paní Mooshabrová zdvihla z trávy hadřík, velkou černou tašku, hlava jí hořela, srdce tlouklo, jako když nedávno prchala z křižovatky, po čele jí stékal pot. „Ježíši Kriste,“ blesklo jí, „Ježíši Kriste, měla bych jít k vodovodu Lochů umýt se… nezbláznila jsem se?“ Ve chvíli, kdy zdvihla hadřík, tašku z trávy, zaslechla za tím hustým křovím opodál nějaký hluk, a když tam pohlédla, zaslechla veliký smích, jeden smích dost ostrý, hrubý, druhý smích vřískavý, přihlouplý a otlemený, a třetí smích tichý a měkký jako samet. A ještě zahlédla skrz to husté suché křoví tři postavy, z nichž jedna nesla pod paží jakousi větší kamennou desku…

17.

Co dělala ten večer doma paní Mooshabrová, nikdo neví, protože ten den, po příchodu ze hřbitova, nikdo u ní nebyl. Nebyla u ní ani správcová Kralcová. Ale co se dělo v nitru paní Mooshabrové, neví nikdo tím spíš a nikdo se to nikdy nedozví. Možná že paní Mooshabrová celý večer nehybně seděla v kuchyni na kanapi, hleděla před sebe a tato vnější nehybnost byla výrazem jejího nitra. Možná že ani nezatopila v kamnech, nevařila ani čaj, neslyšela ani hodiny. Možná že celý večer jen nehybně seděla na kanapi a hleděla před sebe jako starý, zvadlý, slepý strom. Snad nakonec šla spát, ale zda spala či bděla, také nikdo neví, a neví ani to, zda se paní Mooshabrové zdál nějaký sen.

A nikdo neví, co paní Mooshabrová dělala druhý den, od rána do večera nevyšla z bytu. Nepotkala ji tedy ani správcová ani zedníci, kteří pomalu v starém bídném domě končili práci a sundávali lešení, nepotkal ji z domu nikdo. Paní Mooshabrová nevyšla z bytu a nikdo u ní snad ani neklepal. Teprve třetí den odpoledne paní Natálie Mooshabrová ve svých starých šatech, dlouhé černé sukni, černém šátku a starém kabátě, ve střevících bez kramfleků vyšla ven s menší černou taškou.

Pomalu a s hlavou podivně sehnutou prošla třemi bídnými ulicemi a vyšla na křižovatku u obchodního domu Slunečnice. Ale nepřešla po bílých pruzích na asfaltu, ani nepohlédla ke vzdáleným kioskům ze skla a laminátu, stočila se jinam. Pomalu a s hlavou podivně sehnutou šla ulicí, kterou chodívala, jen když šla nakoupit do družstva. Ale nešla ani do družstva. Zahnula brzy do jiné ulice. A tam se pak zastavila před lékárnou.

Lékárna byla obložena černým mramorem a vypadala spíš jako pohřební ústav než prodavačství léků. Ve výloze byly krabičky a nad vchodem visel kříž. Černožlutý kříž, neboť lékárna se jmenovala nějak podobně… Ale i ten černožlutý kříž nad vchodem vypadal hrozivě a děsně. Tak hrozivě a děsně, že mnohému z těch, kteří šli kolem, mohla krev tuhnout v žilách a srdce se zastavit. Paní Mooshabrová v dlouhé černé sukni, v černém šátku a starém zimníku, s menší černou taškou vešla dovnitř.

Za pultem stál malý útlý mužík v bílém plášti. Měl nazrzlou bradku a na očích zlaté brejličky.

Když paní Mooshabrová vešla, pohlédl skrz brejličky a jeho tvář velmi zpřísněla.

„Co si přejete,“ zeptal se pisklavě a přísně.

„Jsem Natálie Mooshabrová z Péče, zde je průkaz,“ paní Mooshabrová vyňala průkaz z tašky a podala jej lékárníkovi.

Lékárník na něj mrkl a vrátil jej paní Mooshabrové.

„Přejete si dětský zásyp či mýdla?“ pískl už ne tak přísně, „nebo si přejete plínky? Ty v lékárnách nejsou, to musíte do textilu.“

„Nepřeju si plínky ani mejdla,“ řekla paní Mooshabrová, „já chci jed.“

„Jed?“ zamžikal lékárník skrz brejličky a opřel se hrudí o pult, „jed? A prosím vás, paní, na co?“

„Na myši,“ řekla paní Mooshabrová.

„Jed na myši,“ lékárník se zatahal za bradku a hleděl na paní Mooshabrovou, „jed na myši. Jed na myši můžete mít. Marokan.“ A lékárník se odrazil od pultu a chtěl jít někam stranou, ale paní Mooshabrová zavrtěla hlavou.

„Ne Marokan,“ řekla stroze, „toho mám dost. Něco silnějšího.“

„Něco silnějšího,“ lékárník se opět opřel hrudí o pult, „něco silnějšího? Na myši?“

„Něco silnějšího na myši,“ kývla paní Mooshabrová, „Marokan je slabý.“

„A prosím vás, paní,“ lékárník pozdvihl za brejličkami oči, „a co to za myši máte, že je na ně Marokan slabý? To musíte mít nějaký krysáky.“

„Tak,“ kývla paní Mooshabrová stroze a rozhlédla se lékárnou, „krysáky.“

Lékárník se chytil za bradku a chvíli hleděl na paní Mooshabrovou. Na její starý černý šátek, na její tváře, na její zimník, pokud na něj za pultem viděl, hleděl na ni a mžoural. Pak pískl:

„Nic jiného než Marokan vám dát nemohu a nesmím. Nemohu a nesmím, protože jsem lékárník. Všechno silnější může být životu nebezpečné.“

„Však o to mi právě jde,“ řekla paní Mooshabrová suše a znovu se rozhlédla lékárnou, „Marokan je nevyhubí. Sní ho na špeku a jsou stále.“

„Tak nasypte Metrazin,“ vypískl lékárník, „ten vám otráví i kozla.“

„Ten jsem sypala před dvaceti léty,“ zavrtěla příkře paní Mooshabrová hlavou, „ten je ještě slabší, ten by neotrávil ani myš… Já chci něco silnějšího, po čem by byl zaručený konec. A aby se nikdo moc netrápil.“

„To je těžké, paní,“ řekl lékárník opět přísně a zatahal se za nazrzlou bradku, „tak silný prostředek je jen Rattenal. Je to bílý prášek jako Marokan a je nebezpečný. I on se totiž plete s cukrem a přitom je třikrát silnější. Což se pozná, když ho dáte semhle na ty váhy,“ lékárník ukázal opodál na pult, kde stály lékárnické váhy. „Ten já vám nemohu dát, jsem lékárník. Kde mám záruku, že se nespletete?“

„A co bych se pletla,“ řekla teď už velmi chladně paní Mooshabrová a pohlédla na váhy, „jsem z Péče, viděl jste průkaz. Je na něm razítko, a dokonce i podpis paní Knorringové.“

Lékárník opět chvíli pozoroval skrz brejličky paní Mooshabrovou, její černý šátek, její tvář a její starý zimník, pokud jej přes ten pult, za nímž stál, viděl, ale jednou rukou teď současně otevřel nějakou zásuvku a vyňal jakési desky. Položil ty desky před sebe na pult a řekl:

„Paní, víte, kolikrát je sedm krát sedm?“

„Asi padesát,“ řekl paní Mooshabrová chladně a lékárník kývl. „Dobrá,“ kývl, „a víte, jak vypadá Země?“

„Jak by vypadala?“ zeptala se paní Mooshabrová a zatřásla taškou. „No jestli je to krychle nebo koule nebo rovina,“ zamžikal lékárník, „nebo je to snad válec?“

„Koule je to,“ řekla paní Mooshabrová, „přece se říká zeměkoule.“

„Dobrá,“ pískl lékárník a pozoroval paní Mooshabrovou. A pak mrkl zpod brejliček na desky na pultě a zapištěl:

„A na čem ta zeměkoule stojí.“

„Na čem stojí?“ řekla paní Mooshabrová.

„Na čem stojí,“ zapištěl lékárník, „jestli stojí na nějaké zemi nebo ji drží nějaký obr nebo ji snad nese na hřbetě bílý slon či želva…“

„Nestojí, nenese,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „plave.“

„V moři?“ zamrkal lékárník a zatahal se.

„Ve vzduchu,“ řekla paní Mooshabrová.

Lékárník zamrkal skrz brejličky a pokýval hlavou. Opřel se hrudí o pult, na němž měl ty desky, a řekl:

„Zeměkoule, paní, vlastně neplave, ale se točí. Točí se, víte, kolem čeho, kolem Slunce. A Měsíc, kam létáme, se zas točí kolem zeměkoule. A Slunce patří i s námi do naší galaktické soustavy, kde jsou miliardy hvězd, a takových galaktických soustav, jako je naše, ba ještě daleko větších, je ve vesmíru mnoho miliardkrát miliard. Protože vesmír je nekonečný stejně jako čas, který je věčný. A vy tu na mně chcete myší jed.“

Lékárník se odrazil hrudí od pultu a šel někam stranou. Za chvilku přinesl krabičku s černožlutým pruhem a červeným nápisem Rattenal. Pod tím slovem byla vytištěna lebka se zkříženými hnáty.

„Tak to je to, co chcete,“ zamžikal skrz brejličky, „vidíte tady tu lebku, je to velmi jedovaté. Je toho čtvrt kila, vážit to na vahách snad nemusím. Tím byste otrávila regiment.“

„A jak se to dává,“ řekla paní Mooshabrová chladně.

„Zde na druhé straně,“ zapištěl lékárník a otočil krabičku, „je trojjazyčný návod. Také v portugalštině, jestli tu řeč ovládáte,“ zamžoural, „sype se to na sousta jako Marokan.“

„A za jak dlouho to působí,“ zeptala se paní Mooshabrová. „Za jak dlouho,“ zamžikal lékárník, „podle velikosti myši. U malých polních skoro hned. Ale u krys velikosti králíků až za několik minut. Čím větší tvor, tím víc masa, krve, proto to zdržení. Víte, paní, když pracujete na Péči,“ řekl lékárník, ještě držel v ruce ten Rattenal, a mrkl zpod brejliček na desky na pultě, „když pracujete na Péči, víte tedy, paní, kdo to byl Claparéde?“

„Klapa?“ řekla paní Mooshabrová udiveně.

„Claparéde,“ kývl lékárník, „nebo Pestalozzi. Nebo Rousseau nebo Komenský.“

„Asi nějaký básníci,“ řekla paní Mooshabrová a lékárník zamžikal a kývl.

„Ano, básníci,“ kývl, „básníci. Protože věřili, že se dá člověk převychovat. Ale to se, paní, nedá, to byl právě ten jejich omyl. Věříte na pánaboha?“

„Nevěřím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já věřím na osud.“

„Na osud?“ zamrkal lékárník a zatahal se za bradku, „to je dost divné. Co to značí, věřit na osud a ne na pánaboha?“

A když paní Mooshabrová mlčela, lékárník řekl – a stále držel Rattenal:

„Ptám se jako, v čem vidíte rozdíl, co ten osud je.“

„Osud je,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „že co se mělo stát, se stalo, a co se stane, se stát má. Můj osud byl třeba ten, že jsem měla dvě nehodný děti.“

„No a co tedy z toho,“ pískl lékárník a pohlédl na nedaleké váhy, „věřit na něco, co se stalo, či na něco, co se stane, to přece není žádná víra. To přece ví každý, co se stalo, na to není třeba věřit. A věřit na to, co se stane, je nesmysl, když nevíte, co. To je divná víra, paní. To je jako věřit na dům nebo ptáky. Nebo,“ řekl a pohlédl na váhy, „na chození nebo zítřejší den.“ Lékárník se na chvíli odmlčel, položil Rattenal na pult a pohlédl na desky.

„Říkáte,“ zatahal se s pohledem na desky, „že na tom vašem průkazu je i podpis madam Knorringové.“ A když paní Mooshabrová kývla, lékárník rozevřel desky na pultě a objevily se noty.

„Madam, paní,“ zapištěl lékárník a opřel se hrudí o pult, „je velká pěvkyně. Bude zpívat v Rekviem v obrovském pěveckém sboru soprán. Já tam zpívám též,“ zapištěl, „bas.“ A lékárník s pohledem do not si začal pobrukovat nějaké takty. Paní Mooshabrová stála před pultem, hleděla na noty, na lékárníka a hlavně na ten pruhovaný Rattenal. Konečně lékárník dobroukal a zdvihl za brejličkami oči.

„Víte, paní, co je to Rekviem?“

Vtom se otevřely dveře a do lékárny vstoupil zákazník. Nějaký mládenec s vousy.

„Rekviem je,“ zapištěl lékárník za pultem a mrkl na mladíka, „zádušní mše. Nejhůř se zpívá Dies irae, dies illa, to je, paní, fortissimo. Onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý, David, Sibyla, tak praví… tak, paní, zpíváme. Basy jsou velmi důležité, to ve fortissimu vždycky. Co si prosím přejete?“ otočil se lékárník k mladíkovi.

„Já počkám,“ řekl mladík a úkosem pohlédl na paní Mooshabrovou.

„Ach, ano,“ zamžikal lékárník a kývl. A znovu se otočil k paní Mooshabrové a řekl:

„Zpívala jste taky někdy v něčem? Máte, paní, hlas?“

„Zpívala jsem ukolíbavku,“ řekla suše paní Mooshabrová a hleděla na Rattenal.

„A víte, paní, co je zlatý kočár?“ zeptal se lékárník.

„To je hospoda,“ řekla paní Mooshabrová, „tam jsem měla svatbu.“

„Hospoda,“ pískl lékárník a mrkl na mladíka, „hospoda! Kočár je však i souhvězdí, paní. A taky je to povoz o čtyřech kolech, který táhne koňstvo. To se, paní, nazývá mnohovýznamnost slov. Vy, paní, na pánaboha nevěříte, takže asi ani nevěříte na poslední soud a zmrtvýchvstání. Toho se Rekviem právě týká.“ A lékárník pohlédl do not a začal recitovat:

„Strašné chvění, bázeň hrozná,

až se tvorstvo Soudci přizná,

jenž hned řeší vše a pozná.

Zní hlas trouby divně duně,

volá spáče v hrobu lůně,

Pán kde sedí na svém trůně.

…

Přinesena psaná kniha,

je v ní všecka hříchů tíha,

z ní pak Soudce viny stíhá.

A ještě vám, paní, řeknu jeden verš,“ lékárník zamžikal skrz brejličky na mladíka s vousy, který stál a čekal… „poslední:

Soudce zasedat až bude,

zjeví se, co skryto všude.

Bez pomsty zda něco zbude?

Tak tedy, paní, to je Rekviem. Rekviem,“ lékárník mrkl na nedaleké váhy, „tak tedy tady máte ten Rattenal. Dva šestáky pětník.“ Paní Mooshabrová sáhla do tašky a vyndala peníze. Lékárník vzal peníze, zabalil krabičku do jakéhosi modrého papírku a podal ji paní Mooshabrové.

„Bude to, paní,“ pískl, „největší Rekviem, co se u nás hrálo. Tisíc zpěváků a patnáct set hudebníků, řídí to monsieur Scarone z Bosny. Však o tom píšou i noviny, jednou psal o tom i Rozkvět… Ale kdy bude premiéra,“ lékárník obrátil oči v sloup a zatahal se za nazrzlou bradku, „se neví.“

Paní Mooshabrová schovala balíček do tašky, poděkovala a šla. „A čtěte návod,“ zvolal za ní ještě lékárník, „je tam i etiopsky, jestli tu řeč znáte, tak se mluví na Kanárských ostrovech…“ A pak pohlédl na mladíka a paní Mooshabrová vyšla na ulici.

18.

Ten večer šla paní Mooshabrová do pokoje, do chodby a do spíže a snesla všechny nastražené pasti do kuchyně na otoman. V několika pastích byly mrtvé myšky s mastnými vousisky a zrnky bílého prášku na nosech. Paní Mooshabrová je zatím chtěla vysypat do popela v kamnech, pak jít znovu do spíže, přinést talíř se špekem, znovu pasti naplnit, a konečně si chtěla ještě jednou prohlédnout tu krabičku s černožlutým pruhem, červeným nápisem a lebkou se zkříženými hnáty. To všechno chtěla paní Mooshabrová teď večer udělat, když vtom někdo klepl do dveří z průjezdu. Paní Mooshabrová nechala pasti na kanapi, ale talíř špeku ze spíže tedy již nedonesla. S povzdechem šla otevřít.

„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jakýsi muž v kožeňáku a vyndal cosi z kapsy.

Paní Mooshabrová otevřela překvapením ústa.

„Ano,“ řekl muž v kožeňáku a dal průkaz do kapsy, „policie.“ A paní Mooshabrová si všimla, že za ním stojí ještě jeden.

„My u vás ještě nebyli,“ řekli policisté, když vešli do kuchyně a sňali klobouky. Paní Mooshabrová jim podala židle a řekla:

„Byli tu už dvakrát.“

„Dvakrát,“ řekli policisté, sedli si a klobouky položili na stůl, „to byli kolegové. Jestlipak, paní Mooshabrová, víte, proč jsme přišli,“ rozhlédli se kuchyní, též k otomanu k pastím, a paní Mooshabrová si stoupla ke kredenci a kývla.

„Asi kvůli Wezrovi, Nabuli a kameníku,“ řekla suše, „kvůli mým dětem a kameníku od hřbitovní brány.“

Policisté mlčeli a dál se rozhlíželi kuchyní. Po pastích na kanapi, po okně z mléčného skla, po kamnech a hodinách, a jejich tváře byly zcela nevyzpytatelné. Na rozdíl od prvních a druhých, kteří zde byli, se ani neusmáli.

„Wezr se vrátil z kriminálu, říkáte,“ řekl jeden policista a zpytavě pohlédl na paní Mooshabrovou.

„Z krimi,“ kývla chladně paní Mooshabrová, „na to se mě ptáte pořád. Snad jako byste tomu nevěřili. Snad jako bych lhala.“

„Nikdo vás z toho neviní,“ řekl policista a v kuchyni se rozhostilo ticho.

„Wezr je tedy na svobodě,“ řekl po chvíli druhý policista, „váš syn Wezr.“ A když paní Mooshabrová kývla, zeptal se:

„A byl nedávno zas u vás. Co vám chtěl?“

„Přišel s dcerou a kameníkem pro ty věci, co si sem dali pod kanape.“

„To není významné,“ mávl druhý policista rukou, „co vám chtěl. Co vám říkal. To nám laskavě sdělte.“

„Chtěl, abych vlezla do studně,“ řekla paní Mooshabrová. „Paní Mooshabrová,“ řekl teď první policista, sáhl do kapsy a vyňal jakýsi blok, „dovolíte, abychom si dneska dělali poznámky. Máme za to, že je to teď třeba.“ A otevřel blok, vyňal tužku a řekl: „Abyste vlezla do studně?“

„Abych vlezla do studně,“ kývla paní Mooshabrová chladně. „Do koše, že mě spustí dolů, abych tam vzala poklad. A vytáhnou mě zase zpět.“

„O kterou studnu jde,“ zeptal se druhý policista.

„O nějakou zdejší,“ řekla paní Mooshabrová u kredence, „já o žádný nevím. Řekli mi, když nevěřím, ať se zeptám studentů.“

„Kterých studentů,“ zeptal se policista.

„Jedněch studentů, který byli na svatbě dcery Nabule, ale když mě dcera vyhodila, sebrali se a šli taky. Já se jim však před domem schovala, styděla jsem se. Jsou to slušný lidi, ani nevím, kde bydlí, někde v podnájmu ve vile. Jistě o žádný studni neví, to je jen trik Wezra jako všechno.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl teď policista, co psal na blok, „dovolte jednu otázku. Neohrožoval vás snad Wezr… někdy nějak přímo… na životě?“

„Podívejte,“ řekl druhý, když paní Mooshabrová vytřeštila oči, „zda jste někdy neměla dojem, že… abychom to řekli rovnou bez vytáček… vás chtěl zabít?“

V kuchyni opět zvládlo ticho. Policisté zpytavě hleděli na paní Mooshabrovou a v jejich tvářích se nehnul ani sval. Paní Mooshabrová stála u kredence a kupodivu, sval se teď nehnul ani v tváří její. Po chvíli ticha paní Mooshabrová řekla:

„Předevčírem jsem šla na hřbitov chystat hroby na Dušičky.“ Policista s blokem si dělal poznámky, druhý se vyptával a zpytavě hleděl na paní Mooshabrovou. Pak hodiny u kamen odbily půl devátou a policisté zmlkli.

„Paní Mooshabrová,“ pravil po chvíli opět ten, co psal, „nejdeme vlastně kvůli Wezrovi. Nejdeme kvůli studni, do které vás chtějí spustit, nejdeme ani kvůli hrobu Terezie Bekenmoschtové, kde vyměnili jméno, abyste se lekla. Nezajímá nás dokonce ani, že se vaše dcera rozvedla. Hlavní, proč jsme přišli, je něco úplně jiného.“

„A co tedy,“ zeptala se paní Mooshabrová a přisedla teď také ke stolu, „co tedy…“

„Co tedy,“ řekli policisté, „co tedy. Přišli jsme k vám, abychom zjistili… jak bydlíte.“

V kuchyni opět nastalo ticho. Konečně se paní Mooshabrová na židli probrala.

„Kristepane,“ řekla chladně, „kvůli tomu sem chodíte furt, kvůli tomu jste zde už potřetí. Bydlím tu už padesát let a kdekdo mě tu zná. Správcová Kralcová, Steinhägrovi, Faberovi, co se jim zabil syn, jejich rodiče, to je furt dokola. To se mě teď ještě můžete ptát, kde jsem bydlila dřív, a že jsem byla pár dní hospodyně a chtěla jsem kiosk a prodávat.“

„To všechno víme,“ teď poprvé se jeden policista trochu usmál, „to zjistili naši kolegové. Na to se vás už ptát nebudem. Ani na to, kde jste se narodila, chodila do školy, čím byl otec, matka, jak jste dvakrát byla z Fettgoldingu na výletě na Kočičím zámku a podruhé jste z parku viděla za jedním oknem zámku hajného či sluhu…“ a paní Mooshabrová na židli jen vyvalila oči a mlčela. Mlčela a zírala na policisty a seděla bez hnutí. A policista, který psal, kývl a řekl: „Ano, ano, je to tak, policie musí vědět všechno. To je, paní Mooshabrová, její úkol. Spatný, řeknete snad, protože se plete do řemesla bohu. Protože ohrožuje soukromí. Slušná policie ho však neohrozí.“

„A v tomto případě,“ řekl druhý, který nepsal, „je to pro vás dobré, že dost víme. Čím víc se dozvíme, tím je to pro vás lepší.

Proto jsme přišli. Tak tedy, narodila jste se ve Fettgoldingu v podhůří Černého lesa, dvakrát jste byla na Kočičím zámku. Chodila jste na chrastí do Černého lesa, ale jen na kraj, dále jste se bála. Otec pracoval na dědičných knížecích statcích thálských. Opustila jste Fettgolding dvakrát, jednou, když jste nastoupila místo hospodyně zde ve městě na Stadiónu, a podruhé, když jste se tu vdala za kočího v pivovaru…“

„Mezitím jste ve Fettgoldingu pomáhala otci opatrovat slepice a králíky,“ řekl druhý policista, „sázela jste v lese stromky a ve vývařovně jste vařila pro děti zemědělců. To vám bylo asi pětadvacet. Paní Mooshabrová,“ řekl policista a náhle vstal ze židle, „kolik vám to bylo, když jste poprvé navštívila Černý les…“

„Černý les?“ zeptala se paní Mooshabrová překvapeně, „jak bych to mohla vědět? Byla jsem asi dost malá,“ řekla a trochu se pohnula na židli, „chodila jsem tam s matkou na chrastí, chodila tam celá ves, taky na jahody, Černý les přece začíná za Fettgoldingem.“

„A táhne se dvacet kilometrů podél kraje,“ řekl policista chladně, pořád stál, „byla jste dost malá. Šla jste s matkou na chrastí či na jahody, jak hluboko jste v tom lese tenkrát byla…“

„Jak hluboko jsem byla,“ užasla paní Mooshabrová, „jak to můžu vědět, vždyť je to už skoro století. Řekla jsem vám, že na kraji, dál do lesa nikdo nešel. Tam se přece dalo zabloudit.“

„Zabloudit,“ kývl policista, „jsou to nesmírně obrovské lesy. Ale jsou také tmavé, temné, černé, ba až…“ a policista se teď trochu usmál podruhé, „ba až strašidelné. Paní Mooshabrová,“ řekl rázně, „co vás tam tenkrát v tom lese potkalo.“

„Potkalo?“ vyhrkla paní Mooshabrová, „tenkrát? Když jsem tam byla poprvé? Když jsem byla malá?“

Paní Mooshabrová seděla na židli, hleděla kamsi k zemi, jako by přemýšlela, přemýšlela a třásla hlavou. „Co by mě bylo potkalo,“ třásla hlavou, „je to skoro věčnost. Jak bych si to mohla pamatovat? Možná že nějakej trpaslík nebo duch, copak vím?“

„A co takhle…“ řekl teď druhý policista, který seděl a psal, „myš?“

„Myš?“ řekla překvapeně paní Mooshabrová, „myš? Myš v Černým lese? Copak už vím? A copak jsou lesní myši,“ potřásla hlavou, „to já přece už nemůžu vědět.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, který stál, „myš. A co takhle nějaká obrovská myš.“

„Myslíte nějaká krysa?“ řekla paní Mooshabrová.

„A ještě větší než krysa,“ řekl rychle policista, „nějaká myš ve velikosti celého zvířete.“

„Tak to už nevím,“ řekla paní Mooshabrová suše.

„Tak to už nevím,“ řekla znovu, „možná že jsem taky někdy četla nějakou pohádku, kde něco takovýho bylo, nevím. Možná že v tý škole ve Fettgoldingu. Pamatuju se však jen na jednu básničku, co jsme tam četli, o stařence slepé. Jak z kostela kráčí a cestu si berličkou hledá a značí.“

„Ano,“ kývli policisté a pak ten, co stál, řekl:

„Jenže tohle všechno je jen vaše útlé dětství. Ale co pak. Byla jste v městě pár dní hospodyní, vrátila jste se do rodiště, sázela jste stromky, pomáhala doma, vařila. Na Kočičí zámek jste v té době již nešla… jestlipak víte,“ řekl náhle s chladnou tváří, „proč se ten zámek jmenuje Kočičí…“ a když paní Mooshabrová jen zavrtěla hlavou, řekl: „To je taková prastará pověst. Pověst, že tam byla spousta myší. Spousta myší asi jako zde u vás. Jenže tam na tom zámku je tenkrát nechytali na špek, ale chodíval tam rattefenger. Ale to je jen taková bezvýznamná hloupost, to nic… básník Virgilius Cikl napsal o tom báseň, zkrátka, v Kočičím zámku jste už potřetí nebyla, zda jste tenkrát byla v Černém lese, je už dávno. Viděla jste někdy později ještě nějaké obrovské zvíře, podobné myši?“

„Nějaké obrovské zvíře, podobné myši?“ řekla udiveně paní Mooshabrová a trochu se na židli pohnula, „to už přece nevím. Kde bych ho byla viděla? Ve zvěřinci jsem nikdy nebyla, ani s dětma, ani s mužem, když žil, byl kočím v pivovaru.“

„No dobrá, tak už to nechrne,“ kývl policista, který stál a teď si konečně zas sedl, „tak už to nechrne, to stačí. Chystáte si tedy hroby na Dušičky, viďte.“

„Chystám,“ řekla paní Mooshabrová, „musím fasovat chvojí a kytky, taky navštívit hrob Faberů, taky jít do Drozdova u Etlich, možná že tam letos pojedu busem, prvně v životě, snad nějaký ten groš mít budu.“

„Ano,“ kývl policista a hleděl na otoman na myší pasti, „do Drozdova u Etlich, kde je pohřben váš muž, kočí v pivovaře. Padl v té krátké válce, co jednou byla… A vy jste si jista, že je pohřben tam v tom hrobě u Etlich. Vy jste si jista, že je to váš muž?“

„Panebože,“ řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, „snad špatně slyším, tohle už zas není možný. Panebože,“ řekla vestoje, ale její hlas byl klidný, chladný, „tak podle vás snad není v Drozdově u Etlich pohřben můj muž a já tam… dvacet let, či kolik, jezdím na hrob sysla.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, který psal, „posledně jste řekla, že když jste se vdala, nechala jste si své rodné jméno. Že váš muž převzal vaše.“

„Muž převzal mé,“ kývla suše paní Mooshabrová a znovu usedla na židli, „Medard Mooshaber.“

„A vy jste se za svobodna jmenovala jak…“ zeptal se druhý policista.

„Kristepane, Mooshabrová přece,“ užasla zas paní Mooshabrová, „Natálie Mooshabrová, vždyť vám říkám, že jsem si nechala svý jméno.“

„Dobrá,“ kývl policista, který psal, „pak se však jinak jmenoval váš muž. Jak se jmenoval před svatbou váš muž.“

„Medard Kladrubský, kočí v pivovaře,“ řekla paní Mooshabrová velmi chladně, suše, a v kuchyni zas nastalo ticho.

Pak policisté řekli:

„Kladrubský, to je velmi divné jméno. To je nějaké cizí jméno.“

A opět nastalo ticho.

„Tak dobře,“ řekli pak policisté, „vy jste kromě té hospodyně chtěla taky prodávat. Mít kiosk, viďte.“

„Mít kiosk,“ řekla paní Mooshabrová, „prodávat. Šunku, salát, limonádu, i to jsem už řekla, každý to ví.“

„Dobrá,“ kývl policista, „ale vy jste si už na ten kiosk střádala groše.“

„Střádala i groše,“ řekla paní Mooshabrová, „měla jsem pár grošů.“

„Měla jste pár grošů,“ kývl policista, „byly to groše, co jste si nastřádala, když jste byla podruhé ve Fettgoldingu a chodila jste sázet stromky, vařit dětem zemědělců, snad též groše z té rodiny na Stadióně, kde jste byla hospodyní. A proč jste si nestřádala dál a kiosk nekoupila?“

V kuchyni bylo opět chvíli ticho. Paní Mooshabrová opět vstala ze židle a šla ke kredenci. Stoupla si tam, pohlédla na kanape na pasti a mlčela.

„No proč jste nestřádala dál,“ zeptal se po chvíli znovu policista, „proč jste kiosk nekoupila, když jste po něm tak toužila, přešlo vás to, či co…“

„Nepřešlo,“ konečně zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „nešlo to. Těch pár grošů, co jsem na ten kiosk měla, mi totiž… Wezr vzal. Bylo mu tenkrát sedm…“

Policisté vzdychli a na chvíli opět zavládlo ticho. Pak ten, co psal, řekl:

„Tak jste si tedy střádala i po svatbě. A když vám Wezr vzal peníze… pak jste si už nestřádala? Pak jste se vzdala?“

„Nevzdala,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „střádala jsem ještě jednou. Ale jen asi pár let. Když mu bylo deset, vzal mi ty peníze zas. A pak jsem už viděla, že je to marný. Že si už na kiosk nikdy neustřádám. A i kdyby, že by to stejně nebylo nic platný. Byl by mi ten kiosk, kdybych ho byla měla, rozbil nebo vykrad. Dělala jsem radši v Péči.“

„Takže z kiosku sešlo,“ potřásli policisté hlavou a byli teď dost vážní, „sešlo z něho stejně jako z té hospodyně, jen s tím rozdílem, že z kiosku sešlo, protože vám Wezr bral peníze, a z hospodyně proto, že to v té rodině na Stadiónu byla příliš těžká práce. Chodila jste na trávu, krmila kozy, nosila džbery. Takže jste jen pracovala na Péči, tam vás nikdo neohrozil, tam to šlo. A také na hřbitově, kde se staráte o hroby.“

Policisté chvíli hleděli do stolu a mlčeli a mlčela i paní Mooshabrová u kredence. Mlčela a hleděla na pasti na kanapi.

Konečně jeden policista opět promluvil. Byl to ten, který psal.

„Paní Mooshabrová,“ řekl, „vy tvrdíte, že vás tenkrát v tom lese, když jste byla malá, nic nepotkalo. Vy tvrdíte, že nevíte, že už je to věčnost, jak byste si mohla vzpomenout. Vy tvrdíte, že jste tam žádnou obrovskou myš, velkou jako zvíře, neviděla. Představte si,“ řekl, „že byste byla potkala obrovskou myš, která místo pískání řve.“

„Kristepane, nevím,“ řekla paní Mooshabrová u kredence opět velmi stroze a teď už i velmi netrpělivě, „nevím, nikdy jsem takové zvíře neviděla. Ani v Černým lese ani v kleci, řekla jsem vám stokrát, že jsem nikdy v zoo nebyla.“

„Dobrá,“ kývli policisté rychle, „tak koho jste tedy vtom Černým lese potkala… Koho jste tenkrát,“ řekl policista, vstal ze židle a přimhouřil zrak, „tenkrát, když jste byla malá a byla jste na chrastí…, koho jste tam tedy potkala. Koho jste, paní Mooshabrová,“ opakoval hlasitě a důrazně a stál u židle, „koho jste tam tedy tenkrát potkala.“

A paní Mooshabrová u kredence náhle vzdychla a suše řekla: „Možná že nějakou dívku.“

Hodiny u kamen tloukly, tloukly devět, ale nikdo si jich nevšímal. Ani policisté ani paní Mooshabrová. Policisté seděli u stolu, ten, co měl blok, psal, ten druhý klidně hleděl na klobouky na stole… paní Mooshabrová stála u kredence… mlčeli. Za neurčitou dobu řekl ten, co psal:

„Budete mít brzy svátek. Narozeniny.“

„Budu,“ kývla paní Mooshabrová, „ale já je nedržím. Nikdy na ně nemyslívám. I to jsem posledně řekla.“

„Když byl živ muž a děti byly malé, snad jste svátek držela, snad vám ho připomněli, snad vám něco k němu dali…“

„Leda muž,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „nějakou květinu, byl chudý, byl kočí v pivovaře. Ale děti nikdy. Nebyly ani doma, toulaly se. U nás se můj svátek prostě nedržel.“

„A kde budete,“ zeptal se náhle policista, „na státní svátek? Ten bude přece taky brzy.“

„Na ten budu u pana velkokupce Felsacha,“ řekla paní Mooshabrová, „paní Knorringová mi u něho našla místo natři odpoledne, budu tam hlídat.“

„Ještě pár otázek, paní Mooshabrová,“ řekl jeden policista, „u vás doma, říkáte, se váš svátek nedržel. Držel se aspoň svátek státní? Třeba zda jste v rodině dávali za okno věci na svátek kněžny vdovy panovnice, myslím květiny, svíčky, sklenku s vínem, koláč… vykuřovali byt… to se přece dělá všude.“

„Všude,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a hleděla na pasti, „dělá to i paní Eichen, Linpecková, Knorringová, taky celý tenhle dům, Faberovi, Steinhägrovi, správcová, u nás se však nedělalo ani to. Wezr a Nabule by byli ty věci v okně postříkali, vyházeli, zničili, vykuřování by ani nebylo možný.“

„A tak nedáte za okno ani letos a vykuřovat nebudete,“ řekl policista.

„Tady ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „vždyť tu nejsem. Řekla jsem vám, že na státní svátek jsem u pana velkokupce, tam se za okno věci dají, tam se bude i vykuřovat, syn pana velkokupce a hospodyně to provedou. Ale já ne…“

„O kadidlo je letos mimořádný zájem,“ řekl jeden policista a paní Mooshabrová měla dojem, že tohle spíš říká tomu druhému než jí, „je ho dost málo a lidé se bojí, že je neseženou.“

„Rozvážejí pytle po drogeriích,“ zavrtěl hlavou druhý policista, „snad ho bude dost. Ale pravda je, že roste nějaký neklid. Nějaká panika. Tak vy budete na svátek kněžny vdovy panovnice u Felsachů,“ otočil se k paní Mooshabrové a paní Mooshabrová u kredence mlčela.

„No tak my pomalu půjdem,“ řekl jeden policista, „je to snad všechno. Prostě,“ řekl a vstal ze židle, „na žádnou příhodu z mládí v Černém lese si nepamatujete, a že by vás bylo potkalo něco zvláštního později, taky ne.“

„Nic zvláštního mě nepotkalo,“ řekla paní Mooshabrová suše a šla teď od kredence k plotně, „všechno, co vím, jsem vám přesně řekla.“

„No…“ kývl policista, který stál, „tak přesně zas, paní Mooshabrová, ne, a ani všechno… Ani všechno,“ opakoval, „ani ne tak přesně. To přece snad víte.“

„Tak tedy lžu,“ zvolala paní Mooshabrová.

„Neříkám, že lžete,“ řekl policista, „z toho vás nikdo neviní. Říkám jen, že neříkáte všechno a přesně. Podívejte, paní Mooshabrová,“ policista pohlédl k plotně, „jedna taková maličkost. Teprve posledně, když tu byli naši kolegové, teprve posledně jste si vzpomněla, že jste vlastně taky někdy byla hospodyní. Předtím jste o tom nikdy nemluvila. Bydlíte zde v domě padesát let a nikdy za těch padesát let jste tohle například neřekla správcové, máme-li v to věřit. Vzpomněla jste si na to, teprve když tu posledně byli naši kolegové. To je ovšem maličkost. Já vám teď však řeknu něco významného. Paní Mooshabrová,“ řekl policista a teď se – opět po dlouhé době – trochu usmál, „tu dívku v Černém lese jste nepotkala, když jste byla malá. Tu jste potkala, když jste byla větší. Řekl bych dokonce, už dost velká.“

„Nevím,“ řekla chladně paní Mooshabrová u kamen, „jestli si vzpomínám, já neřekla, že jsem byla malá, když jsem ji potkala. Rozhodně jsem však byla na chrastí.“ A oba policisté kývli a mlčeli.

„A ještě něco,“ řekl náhle policista, který ještě stále seděl na židli a psal, „ještě něco. Nesmíme zapomenout hned napsat pár řádek. Pár řádek, že jsme zde byli, mám tuhle v kapse papír a obálku.“

„Ach ano,“ kývl druhý policista a ještě znovu si sedl za stůl, „paní Mooshabrová, my musíme napsat ještě pár řádek, abychom to mohli dát do poštovní schránky, musí se to řádně zalepit a zapečetit. Nemáte po ruce vosk nebo aspoň kousek svíčky?“

„Kousek svíčky,“ kývla paní Mooshabrová u plotny, „kousek svíčky mám. Vosk ne, já nikomu nepíšu.“

„Tak kousek svíčky,“ kývl policista, dal na stůl papír a obálku, na které již byla přilepena známka s portrétem Albína Rappelschlunda, a něco psal. Paní Mooshabrová otevřela kredenc a dala na stůl kousek jakési žluté svíčky.

„Stačí,“ kývl druhý policista, „jde jen o to, aby se to řádně zalepilo, je to krátká služební zpráva, je to předpis. Nemáte, paní, nějaký nůž či závaží, abychom udělali pečeť?“

„Mám pečetidlo,“ řekla paní Mooshabrová, „mám ho ve stolku v pokoji, nikdy jsem ho nepoužívala.“

„Výborně,“ řekli policisté, „tak nám ho na chvíli půjčte.“

Paní Mooshabrová šla do pokoje do stolku, vyňala pár hadrů, hrozný čepec s mašlí, brýle a to pečetidlo. To donesla policistům do kuchyně.

„Výborně,“ řekli policisté znovu a ten, který psal dopis, právě dopsal, dal jej do obálky, zalepil a pak škrtl zapalovač, nahřál svíčku a nechal ji trochu skapat na obálku. Pak svíčku zhasil, vzal pečetidlo a vyrazil je do žlutého vosku.

„A je to,“ řekl a pohlédl na pečeť, „moc jste nám, paní Mooshabrová, pomohla. Ušetřila jste nám čas, nemusili jsme to dělat doma, mohli jsme to udělat zde.“

„Ušetřila jste nám čas,“ kývl druhý policista, „tak vám děkujeme, tady je ta svíčka a to pečetidlo.“

A oba policisté teď už doopravdy vstali ze židlí, dali na hlavu klobouky, které celou tu dobu ležely na stole, a řekli:

„Tak se na nás nezlobte, že jsme vás vyrušili. To víte, dělali jsme jen svou povinnost. To harampádí z průjezdu by už mohlo zmizet, viďte, hlavně ten sud vápna.“

19.

Třicátého října odpoledne klepla správcová na dveře paní Mooshabrové a paní Mooshabrová u kamen slyšela její hlas a věděla, že je to ona. Venku bylo chladno, vlhko, správcová byla zas jen v krátké bavlněné sukni a s nahým krkem – ovšem, byla v domě pod střechou. Vešla do kuchyně paní Mooshabrové, nadechla a usedla na otoman. „Jak vám to tu voní,“ nadechla a usedla, „a jak je tu příjemně teplo.“ A pohlédla k plotně, na kredenc, na stůl, a aniž se zasmála, řekla:

„A co tu všude máte, paní Mooshabrová, věcí. Mandle, hrozinky, tvaroh. Vanilku, máslo, vejce. Mouku, mléko, měchačku. Úplně jak v pekařství, když se chystají na buchtu.“

„Na buchtu,“ kývla paní Mooshabrová a otřela si ruce do zástěry, „na buchtu mi to už nevyjde. Dávám vanilku, mandle, hrozinky. Taky tvaroh a dost cukru. Ten mám tuhle,“ paní Mooshabrová jaksi zamyšleně ukázala na stůl, na jeden bílý sáček, „škoda, že vám dnes nebudu moci nabídnout, skončím až někdy pozdě večer.“ A pak šla k plotně a řekla:

„Jednou jsem… však to víte… takový koláče pekla celej den.“ Po chvíli ticha správcová na kanapi řekla:

„Paní Mooshabrová, možná že přijdou i Steinhägrovi, paní Faberová. Ptají se mě pořád, co děláte, že vás skoro ani nevidí.“

„Nevidí,“ kývla paní Mooshabrová u plotny a začala tam míchat v misce tvaroh s mlékem, „nevidí. Když jdu ven, skoro je nepotkávám. Nepotkala jsem je nikdy, ani když jsem šla ven ve vašich věcech.“

„V těch by vás však nepoznali,“ správcová se teď poprvé zasmála a sáhla si na krk, „myslili by, že jste měla návštěvu. Nějakou herečku nebo ženu ministra. Víte, paní Mooshabrová,“ správcová si sáhla na krk, „já pořád myslím na tu vilu a nato, jak budete hlídat. Křišťálový lustry, koberce, vodotrysk, úplně jak jsem říkala.“

„Úplně,“ kývla paní Mooshabrová nějak zamyšleně a míchala u plotny tvaroh s mlékem, „obrazy ve zlatých rámech jako v obrazárně, schodiště z mramoru jako v kostele, sochy s lampama jako v úřadě, ale s červeným světlem. Seděla jsem v křesle z atlasu…“ paní Mooshabrová u kamen si otřela ruce do zástěry, sehnula se a přiložila dřevo, „v křesle z atlasu, ale z tý jídelny jsem viděla jen kus mléčnýma dveřma.“

„Zítra ji uvidíte celou,“ kývla správcová, „večeře se bude konat tam. Přece by hospodyně nedala večeři v kuchyni, když tam nastupujete, a navíc je i státní svátek. Ale víte, co mi nejde na rozum?“ A když paní Mooshabrová u plotny zavrtěla hlavou, správcová řekla: „Ten vodotrysk. Tak on stojí uprostřed tý haly, stříká z něho voda, že se nezamáčí koberec?“

„Nezamáčí,“ kývla paní Mooshabrová u plotny, míchala tvaroh s mlékem, teď dala i vajíčko, „voda stříká zpátky do bazénku. Něco jako v parku u sochy, ale ne ze zobáků ptáků, nýbrž z takovýho rozštíplýho stonku. Něco jako v parku u sochy, ale v malým.“

„A ten, ten Oberon…“ zasmála se správcová, „ten tam hází černý ryby, aby vylekal hospodyni, a zamyká ji ve sklepě, když tam pro něco jde, to je tedy hrůza.“

„Hrůza,“ kývla paní Mooshabrová a šla ke stolu s miskou tvarohu, sáhla do sáčku pro cukr a hrst do misky hodila, „už se vaří voda, dám vám čaj. Říkáte, že večeře bude v jídelně. Já umím dělat tabuli, však to víte, umím dát ubrus, talíře, všechno, co patří na stůl, umím tabuli… a já tu tabuli tam zítra udělám sama. Řeknu hospodyni a chlapci, že ji udělám sama. Když jsem byla hospodyní v rodině na Stadiónu, chodila jsem na trávu, krmila kozy, nosila džbery, tam jsem tabuli nedělala. Teď mám u pana velkokupce dozor a tam tabuli udělám.“

„Udělejte,“ kývla správcová, „vynahraďte si to, když jste byla hospodyní, jste ji nedělala, a když se vám vdávala Nabule, taky ne, tam to patřilo k svatbě. Udělejte jí zítra u velkokupce na státní svátek. Ale paní Mooshabrová,“ řekla správcová, „až půjdete, musíte si ten kožich s hřívou vzít zas. Musíte si ho vzít proto, že tam nastupujete a že je i státní svátek. A musíte si ho vzít i proto, že ho na vás neviděla ještě hospodyně ani ten, ten… jakže se jmenuje,“

Správcová se zasmála, „Oberon. A pak taky, co jestli vdovec řekl hospodyni, jaký krásný kožich máte, a teď by ho hospodyně na vás neviděla. Ještě by si mohla myslit, kdovíkam jste ho dala. Máte ho v pokoji, viďte…“

V tom někdo klepal na dveře z průjezdu a paní Mooshabrová u plotny zdvihla hlavu. Ale byla kupodivu zcela klidná.

„Stejně to jsou jen Steinhägrovi,“ řekla správcová, „klidně pečte, já otevřu sama.“ A správcová v krátké bavlněné sukni s nahým krkem vstala a šla otevřít. Brzy pak do kuchyně vešla paní Faberová a Steinhägrovi.

„Nerušíme?“ zeptal se pan Steinhäger velmi neklidně, stísněně a pohlédl na stůl, „paní Mooshabrová peče.“

„Nerušíte,“ řekla paní Mooshabrová, „jen si sedněte. Škoda, že budou koláče až pozdě večer, nebudu vám moct nabídnout. Ale dám vám aspoň čaj.“

Steinhägerovi si velmi neklidně, stísněně sedli na otoman, také správcová si tam sedla a paní Faberová se posadila na židli ke stolu. Byla vzpřímená a chladná, hleděla před sebe a mlčela.

„Děje se něco?“ řekla správcová.

„Neděje,“ řekl pan Steinhäger neklidně, stísněně, „ale je to venku divné. Snad se přece jenom něco děje. Na Náměstí Annymarie Blažené u hřbitova a na náměstí Rappelschlunda jsou nějaké zástupy, jdeme právě odtamtud.“

„Snad se přece jenom něco děje,“ řekla paní Steinhägrová ustrašeně, „taky na křižovatce u obchodního domu Slunečnice jsou zástupy, ale zase se rozcházejí. Co tu máte věcí, paní Mooshabrová,“ paní Steinhägrová neklidně pohlédla na stůl a kredenc, „máte tu vanilku, máslo, mandle, hrozinky, i vejce…“

„A tuhle v tom sáčku na stole i cukr,“ řekla správcová, „proč jsou demonstrace?“

„Nejsou demonstrace,“ zavrtěl pan Steinhäger hlavou, „je to jen takové srocování, policie nerozhání.“

„Policie ani na ulicích není,“ řekla paní Steinhägrová ustrašeně, „nikde není vidět jedna uniforma. Když, paní Mooshabrová, pečete koláče, to tedy letos dáte za okno věci, to letos budete i vykuřovat.“

„Bude vykuřovat,“ řekla správcová rychle, „ale ne tady. Paní Mooshabrová jde totiž zítra do vily vdovce a ty koláče vezme s sebou. Bude dávat věci za okno a vykuřovat tam.“

„Udělá to jejich hospodyně s chlapcem,“ řekla paní Mooshabrová zamyšleně a šla do kredence pro hrnky, „aspoň hoch neuteče z domu před jídlem.“

„Paní Mooshabrová totiž zítra ve vile vdovce nastupuje dozor,“ řekla správcová na kanapi, „nastupuje hlídání. Ve vile velkokupce na tři odpoledne v týdnu. Zítra na státní svátek kněžny vdovy panovnice, takže tam zároveň oslaví i slavnostní večeři… Vdovec už odlít?“ zeptala se.

„Jistě,“ kývla paní Mooshabrová a nalévala u plotny do hrníčků čaj, „řekl mi tenkrát, že tu na svátek nebude.“

„Vdovec je totiž,“ řekla domovnice na kanapi rychle, „velkokupec na Měsíci. Je víc tam než tady. Obchoduje s rádii, magnetofony a lampami, také s vyhřívači a jistě i s televizí, říkám, že je to boháč. Lidi na Měsíci vyhřívače potřebují, protože by zmrzli, a potřebují také pásky, rádia a televize, bez nich to tam nejde.“

Paní Mooshabrová udělala na stole trochu místa, odsunula máslo, vanilku, mandle, hrozinky, a přinesla na stůl čtyři hrnky čaje. „Pijte,“ řekla, „je už sladkej. Ale jestli si chcete přisladit, vemte si zde ten cukr ze sáčku. Já si teď támhle,“ ukázala na kredenc, „pomalu připravím těsto.“

Steinhägrovi upili čaj, také správcová a nakonec i paní Faberová. Seděla na židli stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem, jen upřeně hleděla před sebe, kamsi na dveře pokoje.

„A oni bydlí ve vile,“ zeptala se teď paní Steinhägrová neklidně, stísněně a paní Mooshabrová kývla.

„Bydlí ve vile U Studánky šest,“ řekla správcová na kanapi a přisladila si čaj cukrem ze sáčku, „je to v té vilové čtvrti Blauentalu kousek odsud. Když jdete zadem, jste tam hned. Ve vile jsou křišťálový lustry, koberce a obrazy ve zlatých rámech jako v obrazárně. Je tam schodiště z mramoru jako v kostele, pod ním sochy s lampama jako v úřadě, ale s červeným světlem. Ale copak to,“ správcová mávla rukou a sáhla si na krk, „představte si, že uprostřed haly je vodotrysk a v něm plavou červený ryby.“

„Je to nádrž,“ řekla paní Mooshabrová u kredence a chystala si tam mísu, mouku, mléko… „je to bazének. Voda stříká zpátky do nádrže z rozštíplého stonku, něco jako v parku u sochy, ale v malým.“

„A paní Mooshabrová,“ řekla správcová a trochu upila čaje, „seděla v hale v křesle z atlasu a viděla kus jídelny mléčnýma dveřma. Zítra v tý jídelně bude večeřet a uvidí ji celou, měla jsem pravdu, je to tam úplně jak v Ritzu. Neuděláte v tý jídelně tabuli sama, paní Mooshabrová?“

„Sama,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a sypala do mísy mouku, „když jsem si sedla do křesla z atlasu…“

„Když si sedla do křesla z atlasu,“ řekla správcová na kanapi rychle a trochu upila čaj, „vdovec se jí ptal, co chce pít, a přines likér na stříbrným tácu. Ale je to zvláštní,“ řekla náhle správcová a otočila se na Steinhägrovy, „zvláštní, že je všude venku, jak říkáte, tolik lidí, a policie nikde. Nejsou to holt demonstrace, a tak policie nezakročí.“

„Já mám strach, že se něco chystá,“ řekla paní Steinhägrová neklidně, stísněně, „nejsou to tedy demonstrace, jenom srocování, a po policii není nikde na ulicích a křižovatkách ani stopy.“

„Já si myslím,“ zavrtěl pan Steinhäger hlavou, „že je v tom ještě něco jiného.“

Steinhägrovi upili čaj, byli stále dost neklidní, stísnění. Paní Faberová také upila, seděla stále vzpřímená a chladná, ve tváři se jí nehnul sval, hleděla před sebe na pokojské dveře. A paní Mooshabrová u kredence sypala do mísy mouku, lila mléko a rozklepla vejce. Pak hodiny u kamen tloukly půl čtvrtou a paní Mooshabrová řekla:

„Pan velkokupec vdovec mi přišel otevřít.“

„Vdovec,“ řekla správcová rychle a sáhla si na krk, „má světlejší vlasy, trochu už prošedlý, je dost osmahlý, asi z Měsíce, kde je furt, teď už je tam taky, a je mu padesát. Zítřejší nástup paní Mooshabrové a hostina bude bez něho. Bude tam jen hospodyně s tím, s tím Oberonem,“ zasmála se, „a budou tam i studenti, co tam bydlí, ty jsou od přátel vdovce, chodí večer. Ale ten Oberon,“ zasmála se, „to je hrůza. Představte si, že má dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty, na malíčku se mu kroutí, a je i mlsný. Do školy se neučí, protože už všechno zná, ale horší je, že zlobí. Utíká z domu. Ale nesmí utéct, nesmí ani na zahradu, je stejně už podzim a je to tam sešlý, viďte, paní Mooshabrová, co by tam dělal. Vezme si černý plášť a kdeže se to celý půlden toulá…“

„Vezme si černý plášť a toulá se,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a začala u kredence zadělávat, „toulá se. V Borovicině, Alžbětově…“ paní Mooshabrová přilila do těsta mléko a podala si nějaké další věci, které stály hlouběji v kredenci, kam nebylo moc dobře vidět, „na Stadiónu, v Kerke…“

„Až v Kerke, považte,“ kývla správcová na kanapi, „ale copak to. Řekněte, paní Mooshabrová,“ zasmála se domovnice, „řekněte, co dělá hospodyni. To budete žasnout.“

„No co dělá hospodyni,“ pokývala u kredence paní Mooshabrová hlavou a stále zadělávala těsto, „schválnosti. Straší ji. Háže do toho vodotrysku k rybám černou strašidelnou rybu, aby se hospodyně lekla, a taky ji zamkne ve sklepě.“

„To je strašné,“ řekla teď ustrašeně paní Steinhägrová a také pan Steinhäger potřásl hlavou a řekl: „To je strašné. A toho máte, paní Mooshabrová, hlídat?“

„Toho má paní Mooshabrová hlídat,“ kývla domovnice a sáhla si na krk, „vdovec paní Mooshabrové poradil, jak. Má se s ním bavit o těch jeho vědách a může sedět i vedle v pokoji a mít otevřený dveře.“

„Nebo v hale,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a dala do těsta špetku soli, „když budu v hale, to pak neproklouzne taky.“

„A můžete ho i postrašit,“ zasmála se správcová a srkla si čaje, „však si s ním paní Mooshabrová poradí. Paní Mooshabrová by si poradila s čertem. Ale paní Mooshabrová ho vlastně nezná.“

„Neznám,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a podala si z hloubky kredence, kam nebylo moc dobře vidět, ještě další věci, „neznám, já ho vlastně ještě neznám.“

„Tohle všechno zatím paní Mooshabrová slyšela jen od paní Knorringové a od vdovce,“ kývla správcová na kanapi, „on tenkrát, když k nim přišla, byl na nějakým cirkuse, paní Mooshabrová neviděla ještě ani jejich hospodyni. Hospodyně holt na chlapce nestačí a paní Mooshabrová ho bude hlídat. Paní Mooshabrová bude vychovatelka. Ale vy málo pijete,“ řekla správcová Steinhägrovým a paní Faberové, „pijte čaj.“

„Pijte,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně, utřela si ruce do zástěry a šla k plotně přiložit ještě kousek dřeva, „je tam dnes holt vlhko a chladno.“

„Ale zato tady je teplo a příjemně,“ zasmála se správcová, „ta vaše kuchyň, paní Mooshabrová, byla vždycky taková útulná a zde na tom kanapi se tak dobře sedí. A dnes to tu ke všemu ještě tak voní,“ řekla a znovu se rozhlédla po stole, po vanilce, másle, hrozinkách, mandlích, bílém sáčku s cukrem… a pohlédla na kredenc, kde bylo těsto a ještě, jak si teď všimla, pár těch dalších věcí z hloubky kredence, kam nebylo moc dobře vidět, a pohlédla i k plotně, kde byla miska tvarohu, a sáhla si na krk. „Paní Mooshabrová peče ráda,“ řekla a sáhla si na krk, „ale musilo vás to stát peněz, ty koláče budou jako z nejlepší cukrárny. Koukněte, co toho má ještě tamhle na kredenci za tím těstem…“ správcová se obrátila ke Steinhägrovým a paní Faberové a Steinhägrovi neklidně, stísněně kývli. Ale paní Faberová stále seděla vzpřímená a chladná, hleděla před sebe na dveře pokoje ave tváři se jí nehnul ani sval.

„Ten sud vápna je tu pořád,“ řekla paní Mooshabrová u kredence a teď tam už to těsto hnětla, „copak by se asi stalo, kdyby do něj člověk opravdu spad.“

„Už to opravdu končí,“ řekla domovnice, „lešení je skoro rozebraný, to jen ještě že ty pilíře před vaším oknem v pokoji jsou. Ale po svátku zmizí taky a u vašich dveří i ty cihly, trakař a sud vápna. Kdyby tam člověk spad,“ řekla domovnice, „já nevím, co by se stalo. Možná že by byl jen bílej, možná že by se rozpustil.“

„Nerozpustil,“ řekl pan Steinhäger, „ale pořádně zmáčel, možná i utopil. Potkal jsem nedávno v průjezdě dva pány,“ řekl pan Steinhäger neklidně, „nebyla tu snad policie?“

„U mě,“ kývla paní Mooshabrová a hnětla na kredenci těsto na prkýnku, „byli tu už potřetí.“

„A prosím vás,“ vyhrkla správcová a sáhla si na krk, „a prosím vás, co zas chtěli? Zas se přišli ptát, kde jste se narodila, co rodiče, škola a Kočičí zámek?“

„Teď hlavně něco jinýho,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „jak jsem chodila do Černého lesa. A jestli se mi tam, když jsem byla menší, něco nestalo. Nějaká záhadná příhoda jestli mě tam nepotkala. Jestli jsem tam neviděla nějakou obrovskou myš nebo Iva, či co…“

„Prosím vás, Iva v lese,“ zasmála se správcová, až se na otomanu zhoupla a s ní trochu i Steinhägrovi, protože seděli vedle ní, „to jsou otázky, copak jsou lvi v lese? Lvi jsou přece snad jen na poušti.“

„Lvi jsou na poušti a v džungli,“ kývl pan Steinhäger, „u nás nejsou, leda v kleci v zoo.“

„Přišli se i kouknout, jak bydlím,“ řekla paní Mooshabrová a dál hnětla na kredenci na prkýnku těsto, „zas jak bydlím, už potřetí. Jak dlouho prý tu jsem, řekla jsem, že skoro století, každý mě tu přece zná aspoň padesát let. Taky mi vyprávěli nějakou pověst o Kočičím zámku, proč se tak jmenuje, že tam bylo spousta myší, snad tam chodil kdysi rattefengr, taky se ptali, jestli chodím na hrob svýho muže u Etlich. Sem tam si nechají něco říct o Wezrovi, jako by mi nevěřili, že se vrátil z krimi, a teď se mě i ptali, proč jsem nikdy neměla kiosk, když jsem po něm toužila, musila jsem říct, jak mi Wezr vždycky groše ukrad. A nakonec,“ řekla paní Mooshabrová a hnětla těsto, „nakonec tu napsali hlášení a chtěli na mně vosk. Dala jsem jim svíčku.“

„A to musili pečetit?“ zeptal se pan Steinhäger a paní Mooshabrová kývla.

„To asi musí,“ zasmála se správcová, „je to policie.“

„Dala jsem jim pečetidlo z pokoje ze stolku,“ řekla ještě paní Mooshabrová u kredence a pak šla ke stolu pro vanilku a mandle.

„Ale že je ta policie vždycky tak slušná, když je u vás,“ řekla správcová a napila se čaje, „viďte, paní Mooshabrová, že je vždycky slušná. Dost se vám ještě omlouvají, že ruší.“

„Omlouvají,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a přikryla těsto na kredenci utěrkou, snad aby kynulo, a pak si utřela ruce do zástěry a na chvilku si taky sedla na židli.

A pak bylo v kuchyni chvíli ticho. Pak tloukly hodiny u kamen čtyři a v průjezdu se ozvalo klepání.

Paní Mooshabrová vstala, ale byla klidná.

„Kdopak to asi jde,“ řekla suše.

„Buďte tady,“ řekla domovnice, „já otevřu sama.“ A podruhé vstala z kanape a šla do chodby otevřít.

Náhle z chodby zazněly nějaké hlasy, hlasy, jaké tu snad ještě nikdy nezazněly, a dřív než se kdo nadál, vešli do kuchyně tři lidé. Jakási vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s černými deskami a za ní dva pánové.

„Asi jsme vás vyrušili,“ řekla vyšší štíhlá žena s černými deskami, když se rozhlédla kuchyní, „máte hosty.“

„To jsou nájemníci z domu,“ řekla paní Mooshabrová, skoro nevěřila vlastním očím, „to jsou Steinhägrovi, paní Faberová, snad si na ně ještě vzpomínáte z pohřbu… A to je paní Knorringová z Péče a pan Smirsch a pan Landl. Skočím,“ řekla paní Mooshabrová, nevěřila vlastním očím, „do pokoje pro židle.“

Steinhägrovi stáli u kanape a uklonili se a paní Faberová na židli vzpřímená a chladná, odtrhla zrak ode dveří pokoje a kývla. A Steinhägrovi se chtěli poroučet a snad i paní Faberová, ale paní Knorringová zavrtěla hlavou.

„Nedejte se rušit,“ řekla, „my jdeme jen na skok. Vracíme se z pěvecké zkoušky, musili jsme přes křižovatku u obchodního domu Slunečnice, a tak jsme sem zašli.“

Zatím paní Mooshabrová přinesla z pokoje židle a paní Knorringová si rozepnula kabát a s notami v ruce usedla. Pak usedl i pan Smirsch a pan Landl. A paní Knorringová znovu pokynula Steinhägrovym, aby si sedli, a Steinhägrovi – neklidní, stísnění – si opět sedli na kanape vedle správcové.

„Zašli jsme k vám, paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na stůl, ke kredenci a k plotně, „abychom vám řekli, že je Péče už vskutku přestěhována. Už jsme v Kerke v tom přízemním domě, adresu jsem vám posledně dala. V naší bývalé Péči je už kriminál. V mé kanceláři i vedle u pana Rotta a Kefra i v čekárnách a na chodbách, i v hořejším patře, všude je už kriminál, a už tam jsou i lidé. Nic přestavovat nemusili, mříže v oknech měli, proto ten dům chtěli. Možná,“ paní Knorringová se rozhlédla, „že zaberou ještě něco. Jeden útulek, který patří konzistoři v jedné tiché boční ulici, tam jsou totiž mříže též, v přízemí. Ale tak se mi zdá,“ paní Knorringová pohlédla na stůl a kredenc, „že paní Mooshabrová peče. Na zítřek koláče. Jak to tu voní.“

„Na zítřek koláče,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a odkryla těsto, „škoda, že vám nebudu moct nabídnout. Než je upeču, bude večer, peču je celý den. Dávám vanilku, hrozinky, mandle…“

„Peče koláče celý den,“ kývla teď správcová na kanapi a sáhla si na krk, „už jednou pekla koláče celý den. Nabídne vám alespoň čaj.“

A když paní Mooshabrová kývla a šla od odkrytého těsta na kredenci k plotně, správcová řekla:

„Paní Mooshabrová totiž bere ty koláče zítra na večeři k vdovci. Pohleďte, co toho tady všude má, i máslo. A támhle na kredenc dala před chvílí vanilku a mandle, ale co toho má ještě tam za tím těstem, těch dalších sáčků a krabiček. Tuhle v tom sáčku na stole,“ správcová ukázala, „je i cukr.“

„Koláče budou jistě dobré,“ kývla paní Knorringová s pohledem na stůl a kredenc a přendala si noty, které stále držela, z jedné ruky do druhé, „škoda, že nebude doma i pan Felsach, už je na Měsíci. Bude doma jen hoch a hospodyně, snad i ti studenti. Jsem zvědavá,“ paní Knorringová pohlédla na paní Faberovou, která seděla stále vzpřímená a chladná, už opět hleděla před sebe a nehnula svalem, a pohlédla též na Steinhägerovy na kanapi vedle správcové, kteří byli stále neklidní, stísnění, „jsem zvědava na průběh zítřejšího svátku. Lidé jsou zneklidněni…“ pohlédla na pana Smirsche, který zatím stále mlčel stejně jako pan Landl, jen se rozhlížel.

„Na Náměstí Annymarie Blažené a na náměstí Rappelschlunda jsou zástupy lidí,“ řekl pan Steinhäger neklidně.

„Jsou i na křižovatce u obchodního domu Slunečnice,“ řekla paní Steinhägrová neklidně, stísněně, „ale když jsme šli, se už rozcházeli.“

„Jsou tam zas,“ řekla paní Knorringová a zamyšleně pohlédla před sebe, „jsou i u Státní opery, v Darlingerově třídě a u divadla Tetrabiblos. Jsou před Akademií hudby, před protestantskou kaplí v ulici Giuseppe Verdiho a před katedrálou svátého Quida z Fontgollandu. Jsou i před redakcí Rozkvětu. Co říkáte tomu,“ paní Knorringová se obrátila na pana Smirsche, „co jsme viděli před chvílí před redakcí Rozkvětu, pane Smirsch…“

„Nevím, co bych, madam, řekl,“ pokrčil pan Smirsch rameny, „tam jsou lidi vždycky. Vyměňují si tam známky, mluví o sportu, transplantacích, o nebi… a na náměstích a v ulicích je před svátkem kněžny lidí taky vždycky dost, to je tak už několik desítek let.“

„Dnes je to však všechno jiné,“ řekla paní Knorringová suše, přendala si noty a pohlédla na hodiny u kamen, „dnes si lidé u Rozkvětu nevyměňují známky. Dnes tam nemluví o haluhách a řasách. Dnes je všude lidí víc než minulá léta a v městě je velké napětí. I kadidla je letos míň než jindy.“

„Je ho vskutku málo,“ řekl pan Steinhäger neklidně, „říká se však, že ještě dnes budou po drogeriích vozit další pytle.“

„Muž koupil kadidlo včera,“ řekla stísněně paní Steinhägrová, „ale drogista mu dal jen čtvrt kila. Řekl, aby se přišel zeptat ještě dnes. Ale vína je dost.“

„Vína je dost,“ kývla paní Knorringová a přitiskla noty k hrudi, „ale kadidla málo. Tak vy zítra nastoupíte, paní Mooshabrová, u pana Felsacha. Už se těšíte…“

„Zítra jdu,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně u plotny a lila čaj do tří hrnků.

„Zítra jde,“ řekla správcová na kanapi, „v jídelně bude večeře. Oslaví nástup paní Mooshabrové a zároveň svátek kněžny. Paní Mooshabrová sama udělá tabuli a hospodyně a ten Oberon budou vykuřovat a dávat věci do oken, aspoň ten Oberon neuteče. Vdovec velkokupec,“ řekla správcová a sáhla si na krk, „řekl, že na státní svátek se chlapec nesmí z domu ani hnout. Viďte, paní Mooshabrová, že to tak vdovec řekl,“ a paní Mooshabrová kývla a dala na stůl další hrnky čaje.

„Nesmí se ani hnout, ani do zahrady, hlavně ne před jídlem,“ řekla paní Mooshabrová zamyšleně a přenesla ještě hrozinky ze stolu na kredenc, aby bylo víc místa. A pak řekla: „Poslužte si, paní Knorringová a páni. Jestli je to málo sladké, v tomhle sáčku je cukr.“

„A jak se vede vám, paní Faberová,“ zeptala se teď paní Knorringová paní Faberové a zdvihla hlavu.

Paní Faberová jen pokrčila rameny a kývla, seděla dál vzpřímená a chladná, v tváři se jí nehnul ani sval, jen teď vzala hrnek a trochu se napila a Steinhägrovi na kanapi pokývali hlavou a také se ještě napili.

„Lešení už sundávají,“ řekla správcová, „už tu ty práce končí. Po svátku dají pryč i cihly, trakař a sud vápna u dveří paní Mooshabrové. Kdyby někdo do sudu spad, tak se pořádně zmáčí. Moh by se i utopit.“

„A také oslepnout,“ řekl teď pan Smirsch a napil se čaje. „Budete mít teď víc práce, paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a rukou, v níž nedržela noty, se také trochu napila, „víc práce, když budete chodit k Felsachům, ale jistě to zvládnete.“

„Paní Mooshabrová to zvládne,“ řekla správcová na kanapi, „teď v zimě nemusí tak často na hřbitov, to jen akorát teď na Dušičky, viďte, paní Mooshabrová, to fasujete kytice a chvojí…“

„Už jsem fasovala,“ kývla paní Mooshabrová a dělala jakýsi pořádek na kredenci kolem mísy těsta, „už jsem fasovala a hroby připravila. Už jsem položila kytice i chvojí. Však jsou Dušičky za pár dní. Jen bohužel nevím,“ řekla a stále dělala pořádek na kredenci u mísy, „jestli se letos vůbec dostanu na hřbitov u Etlich. Na hřbitov do Drozdova, na hrob svýho muže. Na hrob svýho muže, kočího v pivovaru.“ A paní Mooshabrová u kredence dala na prkénko trochu mouky, ukrojila kousek těsta a začala dělat koláčky.

„To věřím, že vám to potrvá do večera,“ řekl pan Smirsch s pohledem na kredenc, „takové koláče, to je práce.“

„Také věřím,“ kývl teď i pan Landl, „takové koláče je práce, zvláště když je teprve teď krájíte.“

„A dáváte do nich vskutku dost věcí,“ kývla paní Knorringová, „máte na kredenci úplnou cukrářskou dílnu. Ani všechny ty věci, co tam máte, dobře nevidím, je tam dost tma. Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová náhle a pohlédla na Steinhägerovy, paní Faberovou a správcovou, „poslyšte, paní Mooshabrová, chci se vás na něco zeptat. Neznáte náhodou,“ paní Knorringová otevřela noty, které stále držela v ruce, „neznáte náhodou nějakou Máry Capricornu?“

Správcová na kanapi nadskočila, vyjekla a paní Mooshabrová u kredence přestala dělat koláče.

„Máry Capri,“ řekla udiveně, „Máry Capri?“

„Máry Capricornu,“ kývla paní Knorringová a pan Smirsch teď řekl také „Máry Capricornu“ a pan Landl opakoval „Máry Capricornu.“

„Tak tohle je už asi po stý,“ zasmála se správcová, „co se na to paní Mooshabrové ptáme. Já se na to paní Mooshabrové taky jednou ptala, viďte, to je už dlouho, to bylo tenkrát, když se vdávala Nabule. A pak se vás na to ptala paní Eichenkranzová na hřbitově a taky paní Linpecková, když jsme byly v metru na stanici Hřbitov. Každý se ptá na Máry Capricornu.“

„Paní správcová Kralcová má pravdu,“ kývla paní Mooshabrová a stále dost udiveně hleděla na paní Knorringovou, pana Smirsche a Landla, „stále se každý ptá na Máry Capri. Ale já o ní nevím vůbec nic, já ji vůbec neznám. Já jen vím, že nějaká Máry Capri je a že je hospodyně, to nám snad řekla paní Linpecková, jinak nevím nic. Vy víte, paní Knorringová, něco bližšího?“

„Vím právě tak málo jako vy,“ řekla paní Knorringová a pohlédla do not, „právě tak málo jako pan Smirsch a pan Landl. Slyším o ní sem tam mluvit, nic víc. Nikdo nic neví,“ zatřásla paní Knorringová hlavou s pohledem upřeným do prázdna, „to je právě divné. Kdyby někdo věděl něco bližšího, bylo by to v pořádku, ale nikdo nic neví, ať mluvíte s kýmkoli. Když nic nevíte ani vy,“ paní Knorringová pohlédla teď i na správcovou, „když nic neví ani paní Eichenkranzová ani paní Linpecková, je to ještě podivnější. Dáváte do koláčů dost cukru,“ pohlédla ke kredenci, kde se teď opět paní Mooshabrová dala do práce.

„Dám dost cukru,“ kývla paní Mooshabrová, „taky tvaroh, peču ráda. Ale to víte, jen občas. Jím spíš jen brambory a kukuřičnou kaši.“

„Teď budete jíst i šunku a saláty,“ zasmála se správcová, „pít víno a limonády, teď se vám už zle nepovede, když máte hlídání u vdovce.“

„Víno, limonády, šunku a saláty,“ kývla paní Mooshabrová a zas trochu přemístila věci na kredenci kolem mísy a ještě něco z toho, co stálo dost daleko a nebylo to dosud vidět, si trochu podala, „snad je to možný. Ale stejně mi to pořád nejde do hlavy s tou Máry Capri. Kdo to asi je? Hospodyně, ale co dál? Vždyť já ji vskutku vůbec neznám.“

„Tak na to, paní Mooshabrová, nemyslete,“ zasmála se správcová, „víte, co jsem vám už jednou řekla. Kdyby člověk myslil na všechny lidi, tak by se mu rozskočila hlava, to nejde. Ale ten Oberon toho vdovce,“ správcová se zasmála, „bude asi hrozný, vy jste, paní Mooshabrová, ani nedořekla, co všechno o něm víte. Má ty dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty, nosí černý plášť, utíká z domu, je mlsný…“ správcová pohlédla na kredenc, kde se teď náhle objevila nějaká barevná krabička, „neposlušný, vzdorovitý, vzpurný, hospodyni dělá samou schválnost… on jí,“ správcová se obrátila k paní Knorringové, k panu Smirschovi a Landlovi, „on jí dává do vodotrysku velkou černou strašidelnou rybu a zavírá ji ve sklepě. Ale paní Mooshabrová…“ správcová pohlédla na paní Mooshabrovou, která u kredence dělala dál koláčky, „vy jste posledně řekla, že dělá ještě něco jinýho. Že když m á zlost, tak odstrčí mísu, co mu ta hospodyně dá, a nejí.“

„Odstrčí mísu a nejí,“ kývla paní Mooshabrová a šla k plotně podívat se na tvaroh, „nejí haluhy a řasy, které mu hospodyně večer dá, a vzdoruje.“

„Ale on snad někdy,“ zasmála se správcová a opět koukla na kredenc na tu barevnou krabičku, kterou teď bylo dost dobře vidět, „on snad docela tu mísu v tý jídelně chytí a praští s ní o stůl. A ta hospodyně je pak z toho celá pryč.“

„Celá pryč,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně, „protože ho předtím peskovala, aby se netoulal. A tak ho už radši ani nepeskuje. Zlobí zřejmě moc a týrá, trápí, hrozí mu pomocná škola, polepšovna. Pan velkokupec otec,“ řekla a dělala stále u kredence koláče, „se toho bojí. Může z něho být i pomocný dělník, nádeník. Ale já ho vlastně neznám, ještě jsem ho neviděla.“

„A poradíte si s ním,“ kývla paní Knorringová a pohlédla do not, „získáte u něho respekt. Mluvte s ním hlavně o vědách. Bon,“ pohlédla znovu do not, „ten sopránový part je vskutku snad nejtěžší ze všech. Je to studium,“ paní Knorringová se rozhlédla… „velmi náročné.“

„A co račte studovat?“ ozval se teď pan Steinhäger, byl stále neklidný, stísněný jako jeho žena, „nějaký zpěv?“

„Rekviem,“ řekla paní Knorringová, „největší Rekviem, které se tu kdy hrálo. Dva tisíce zpěváků bude zpívat a tři tisíce hudebníků hrát, stále to roste. Zde pánové,“ ukázala na pana Smirsche a Landla, „hrají horny.“

„Horný čili lesní rohy,“ kývl pan Smirsch a upil trochu čaje, „i to je velmi náročné. Jediná naše výhoda je, že my jako orchestr se to nemusíme učit nazpaměť. Ale hlasy ano. Madam, která pěje soprán, musí znát vše zpaměti, při premiéře nelze koukat do not, zpaměti se musí učit i tenoři a basy. Ty basy, madam,“ pan Smirsch se otočil k paní Knorringové, „jsou na tom ještě nejlíp, viďte. Jejich part je nejlehčí.“

„Snad,“ kývla paní Knorringová a upila čaj, „apropo, je to vskutku zvláštní, co se děje. V městě je napětí, jak jsem řekla, lidé jsou neklidní, na náměstích, u Rozkvětu, na té zdejší křižovatce. Před operou, před divadlem Tetrabiblos, před protestantskou kaplí v ulici Giuseppe Verdiho. Před Akademií hudby i před katedrálou svátého Quidaz Fontgollandu, a já mám předtuchy. Mám různé divné předtuchy,“ paní Knorringová zdvihla hlavu a pohlédla na paní Faberovou, která stále seděla vzpřímená a chladná a hleděla před sebe, aniž hnula tváří, „měla jsem předtuchy již dřív, třeba když byla paní Mooshabrová u nás v případě Eichenkranz a Linpeck. Už tenkrát jsem měla různé předtuchy,“ paní Knorringová pohlédla ke kredenci, kde paní Mooshabrová dělala koláče, „ale dnes, v předvečer svátku kněžny panovnice, jsou ty mé předtuchy ještě větší. Co jsme viděli, pane Smirsch, před Rozkvěte
m, není, jak jsem řekla, běžné a není ani běžné, co je na náměstích a v ulicích, ani před Operou ani Akademií hudby ani před katedrálou svátého Quida z Fontgollandu. Pan Rott má pravdu, že je třeba hledět věcem tváří v tvář a ne si stále něco tajit. Pan Rott dnes nepřišel do práce, omluvil se, že jde koupit pušku. A ten pan Kefr je už panem Rottem, jak se zdá, zacvičen. Je v naší praxi zběhlý, ví si rady.“

„Já jen tvrdím, madam,“ řekl pan Smirsch a hleděl k paní Mooshabrové, jak dělá na kredenci koláče, „já jen tvrdím, že nemám rád jisté řeči. Pan Rott se stále pouští moc daleko a to nemám rád doma, natož v úřadě. Už jsem jednou řekl, že to dělá zlou krev.“

„A já už také řekla,“ zatřásla paní Knorringová hlavou a pohlédla na Steinhägrovy a správcovou, „jakoupak zlou krev. Ty lidi jsou dnes v městě o své vůli, ví, jak se všechno horší, a já mám předtuchy. Ovšem, pan Felsach má pravdu, když chce, aby syn byl zítra doma,“ řekla paní Knorringová paní Mooshabrové u kredence, „chce být na Měsíci jist, že je chlapec zde na Zemi v pořádku. Chce být jist, že bude doma a do ničeho se nezaplete. Je ještě moc malý na to, aby chodil ulicemi, ať je doma a vykuřuje a dá za okna věci, paní Mooshabrová dohlédne. U vás, pane Smirsch,“ řekla paní Knorringová suše, „u vás v rodině se snad také kladou na kněžnin svátek za okna květiny, svíčky, sklenky s vínem a koláče, jako ve všech rodinách, či ne? Nebo vy to dáváte na svátek pana Rappelschlunda?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Smirsch, „to ne.“

„No tak vidíte,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na Steinhägrovy, kteří kývli, „aspoň to. Policie,“ řekla paní Knoringová a pohlédla k paní Mooshabrové, „policie na ulicích vůbec není.“

„Ano, policie na ulicích není,“ kývla paní Steinhägrová stísněně, „nikde není jedna uniforma. Právě jsme o tom mluvili.“

„Mluvili jsme o tom,“ kývl pan Steinhäger, „nejsou to ještě demonstrace a tak policie nerozhání. Já však myslím,“ pan Steinhäger zavrtěl hlavou, „že je v tom ještě něco jiného.“

„Zítra policie vyjde,“ mávl rukou pan Smirsch, „má všeobecnou pohotovost. Dnes je v novinách, že předseda Rappelschlund přijal policejního ministra Scarcolu.“

„Přijal,“ usmála se paní Knorringová na pana Smirsche, „snad by ho nepřijal? Pravda však je, že policie na ulicích není a že mezi ministrem Scarcolou a panem Rappelschlundem jsou nějaké nejasnosti.“ Paní Knorringová se znovu usmála a teď i Steinhägrovi na kanapi kývli a trochu se usmáli.

„Myslím,“ řekl pan Steinhäger, „že je policie velmi zdrženlivá, že se nechce moc daleko pouštět. Myslím, že kdyby zítra k něčemu došlo, pan předseda by na ni…“

„To jsou všechno řeči,“ řekl teď pan Smirsch dost příkře, „to je právě to, co nemám rád a nerad slyším. To je právě to, co zbytečně zneklidňuje. Pan Rott včera řekl, že lidi chtějí vidět kněžnu a mluvit s ní a že policie tomu asi nebude bránit. Jak to,“ zeptal se pan Smirsch dost příkře, „copak policii neplatí stát? Copak nemá sloužit státu? Musí sloužit státu stejně jako vojsko, od toho je placena. Já v těchhle žádostech a manévrech vidím nebezpečí pro stát.“

„Ale pane Smirsch,“ usmála se paní Knorringová a pohlédla ke kredenci, kde paní Mooshabrová stále dělala koláčky a něco přesouvala a zasouvala, „proč nebezpečí pro stát? Copak lidi nemají právo už konečně vědět, co je s kněžnou? Copak se to pořád musí tajit? Vždyť úředně vládne s předsedou, tak ať ji ukáže. Ať vidíme, zda je v paláci či se skrývá nebo zda po ní Rappelschlund pátrá a chce jí…“ paní Knorringová se na chvilku odmlčela, ale pak zdvihla hlavu a řekla: „chce jí vzít život. Nebo jí ho už dávno vzal, jak se také říká, a je kdesi v hrobě. Lidi to už jednou po těch desítkách let chtějí vědět, a ne aby byl stále zákaz o kněžně mluvit, dokonce aby se hrozilo, že zastřelí každého, kdo by o ní věděl a nesdělil to, a s ním celou rodinu, vždyť to trvá už od nástupu Rappelschlunda, copak to jde? Proč nebezpečí pro stát, když je to naše panovnice? Proč nebezpečí pro stát, k
dyž je všude úředně na portrétech s Rappelschlundem, když se o ní sem tam píše v čítankách a děti se učí její rodokmen, když lid dává na její svátek do oken květiny, svíčky, víno a koláče a byty vykuřuje, zatímco na svátek Rappelschlunda, který je též svátkem státním, jsou jen prapory na státních budovách a na jeho náměstí ověšená socha, jinak v celé zemi, v celém městě, promiňte ten výraz…“ paní Knorringová se rozhlédla a usmála se, „jinak neštěkne pes.“

V kuchyni na chvíli zavládlo ticho. Paní Mooshabrová dokrájela na kredenci koláčky a šla k plotně pro tvaroh, paní Faberová seděla na židli stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem, jen hleděla před sebe, a Steinhägrovi na kanapi a správcová kývli. Pan Smirsch mlčel a pan Landl též. Pan Landl srkal čaj.

„Madam má pravdu,“ řekl posléze pan Landl, „je to tak. Lidé jsou neklidní a město je vzhůru. Zítra se může něco stát.“

„Apropo, ten Oberon,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na paní Mooshabrovou a na věci, které měla na kredenci, teď si už ona všimla barevné krabičky, která tam stála, „jak jsem řekla, dobře ho zabavíte, když s ním občas promluvíte o jeho zájmech.

O těch tajných vědách.“

„Já tomu nerozumím,“ řekla paní Mooshabrová opět zamyšleně a začala klást na koláčky tvaroh, „já ho jen vyslechnu, sem tam se zeptám…“

„On čte i jiný učený knihy,“ zasmála se správcová, „dělá si poznámky. On čte i přednášky studentů a mluví jako dospělej člověk. Jako spisovatel, viďte paní Mooshabrová, ač je mu teprv čtrnáct.“

„Jako dospělý, jako spisovatel,“ kývla paní Mooshabrová a kladla na koláčky tvaroh, teď už i hrozinky a mandle. „A zabývá se těma tajnýma vědama, ač jestli je to slovo správný…“

„Bude asi přemoudřelej,“ kývla správcová na kanapi k paní Knorringové, „tušila jsem to hned, když mi paní Mooshabrová řekla, že je génius.“

Vtom hodiny u kamen tloukly půl pátou a pan Smirsch náhle potřásl hlavou.

„Poslyšte,“ řekl náhle jakýmsi podivným hlasem a rozhlédl se kuchyní, „je to však stejně všechno divné…“

Paní Knorringová zdvihla hlavu a pohlédla na něho, a také správcová a Steinhägrovi pohlédli na něho, jen paní Faberová seděla stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem a hleděla před sebe a paní Mooshabrová dál kladla na koláčky tvaroh, hrozinky a mandle. „Co je divné,“ řekla paní Knorringová, „že je v městě neklid?“

„Divné,“ pokrčil rameny pan Smirsch a napil se čaje, „divné. Všechno je to nějak divné. Tak tenhle Oberon Felsach má dlouhé černé vlasy, černé oči, dlouhé nehty, až se mu kroutí, nosí nejraději černý plášť a zabývá se tajnými vědami.“

Hlas pana Smirsche zněl stále velmi divně a všichni na něho hleděli, i pan Landl, jen paní Mooshabrová u kredence kladla na koláčky tvaroh, hrozinky a mandle a paní Faberová seděla vzpřímená a chladná a hleděla před sebe.

„Dobrá,“ pokračoval pan Smirsch a dal jeden prst před sebe na stůl, „a teď si připomeňme toho Eichenkranze ze hřbitova a toho Linpecka z podzemní stanice Hřbitov. Ten Eichenkranz, vzpomínám-li dobře, co paní Mooshabrová o něm řekla, střílel na hřbitově vrány, rozmlouval s veverkou, napodoboval let ptáka a na jednom místě v parku náhle zmizel, jako by se propadl do země. Ten Linpeck, vzpomínám-li dobře, mluví sám se sebou, jako by mluvil s někým jiným, má sny, že létá, a nade vše miluje oheň. A tenhle Felsach,“ pan Smirsch začal klepat prstem o stůl, „má ty dlouhé černé vlasy, černé oči, dlouhé nehty, nosí černý plášť, je geniální, jak říkáte, a zabývá se tajnými vědami. Tak to je nějak podivné,“ řekl hlasem stále velmi divným a náhle se rozhlédl kuchyní, vstal a řekl:

„Jeden mluví se zvířaty, létá a dovede se propadnout do země. Druhý mluví se sebou jako s jiným, létá ve snu a miluje nade vše oheň. A třetí má dlouhé černé vlasy, černé oči, drápy, černý plášť a pěstuje tajné vědy. Všem je dvanáct, třináct, čtrnáct let. Ano,“ řekl pan Smirsch, pořád stál a hleděl kamsi k plotně, „mně to všechno bylo už divné dřív. Mně to bylo divné dávno. Divné moc a moc dávno. Už když zde paní Mooshabrová byla na Péči kvůli Eichenkranzovi, když tam byla kvůli Linpeckovi, ale mlčel jsem. Mlčel jsem a neřekl jsem nikdy ani slovo. Teď však se mi tohle zdá už příliš. Tak se mi zdá,“ řekl pan Smirsch a rozhlédl se kuchyní, „že tyhle tři případy vůbec neměly s Péči o matku a dítě co dělat, ale s něčím jiným. Se Státním tribunálem.“ A pan Smirsch pohlédl na zem a řekl:

„Měli se zřejmě octnout na seznamu těch, kdo jsou ve spojení s ďáblem.“

Nejprve se kuchyní rozprostřelo ticho. Hluboké, přehluboké ticho, jaké tu snad dosud nikdy nebylo. Jaké tu snad nebylo, ani když přišel Wezr, jaké tu snad nebylo, ani když přišla policie. Správcová zbledla a seděla na kanapi jako opařená. Steinhägrovi třeštili zrak na pana Smirsche jako přimražení. Pan Landl hleděl vzrušeně, zmateně a překvapeně na pana Smirsche. I paní Mooshabrová u kredence ustala v dělání koláčků a stála tam jako sloup. A dokonce paní Faberová, dosud vzpřímená a chladná na židli, náhle odtrhla zrak ode dveří pokoje a pohlédla na pana Smirsche, v její tváři se náhle pohnul sval.

Paní Knorringová vztyčila hlavu, pohlédla na pana Smirsche a její jemná upjatá tvář byla náhle jako kámen.

„Pane Smirsch,“ promluvila hlasem, který jako by ani nebyl její, a noty v ruce se jí chvěly rozčilením, „především si sedněte.“ A když si pan Smirsch opět sedl, paní Knorringová řekla:

„Co říkáte, je tak nečekané, nepochopitelné, že v první chvíli ani nevím, zda to myslíte vážně. V životě se někdy přihodí věc, před níž člověk prostě strne, a neví, jestli bdí či sní, jestli snad je ještě mezi lidmi anebo v nějakém neuvěřitelném astrálu, je z toho obyčejně agónie a člověk se z toho probere v nemocnici. Ale vy jste to vyřkl, to není sen ani zdání, a tak se musím ozvat. A nejen to. Musím se ozvat hned, protože jsem to teď právě slyšela a nechci, aby kdokoli někdy o mně řekl, že jsem něco takového jednou slyšela a mlčela jsem. Nuže, pane Smirsch,“ paní Knorringová hleděla na pana Smirsche a ve tváři se jí nehnul ani sval, „co jste řekl, je naprostý omyl. Ale je to zároveň i nejvážnější obvinění, které může být vyřčeno. Za celé mé praxe na Péči, za celých těch dvacet let, co jsem tam, jsme kromě jednoho případu ještě nikdy s něčím takovým neměli co dělat a nikdo z
našich pracovníků nikdy nikoho z něčeho takového nenařkl. Víte, pane Smirsch, co vůbec říkáte?“

„To je vskutku nemožné,“ probral se teď i pan Landl, „leccos je možné, ale tohle ne. Tohle, pane Smirsch, ne. To vskutku nesmíte říkat.“

„To proboha ne,“ řekla paní Steinhägrová na kanapi, celá se chvěla a její hlas byl stísněný, ztrápený a pan Steinhäger vedle ní prudce zavrtěl hlavou a vzrušeně řekl: „Já sice ty hochy neznám, ale tohle, pane, přece ne. To rozhodně ne. To nemyslíte vážně.“ A správcová, bledá a jako opařená, se teď také trochu probrala, sáhla si na nahý krk a vyhrkla: „Tak tohle ne. Tohle ne. Já vás sice, pane, neznám, ale tak se mi zdá, že jste přestřelil. Znám paní Eichenkranzovou i Linpeckovou, znám ty chlapce z vyprávění paní Mooshabrové, a tohle tedy rozhodně ne.“

A paní Knorringová znovu chladně pohlédla na pana Smirsche a řekla:

„Ano. Kdyby k nějakému takovému návrhu mělo dojít, postavím se proti celou vahou svého úřadu. Tohle nepřijmu. Za dvacet let mé praxe byl na Péči jeden jediný případ, tenkrát před patnácti léty ten Napoleon Stallruck, osmiletý hoch bez otce a matky, a víte, jak to dopadlo. Celá země o tom dodnes mluví. Já se tehdy vzepřela. Celá má Péče se vzepřela.“

„A nebylo to nic platné,“ řekl pan Smirsch a hleděl k zemi.

„Ano,“ zvolala paní Knorringová a její tvář byla strašlivě bledá, upjatá a chladná a noty v rukou se jí chvěly, „ano. Protože byl udán Tribunálu. Protože v tom měl prsty nějaký ničemný udavač, který už sám za tohle patřil před Tribunál a měl být veřejně souzen. Tenkrát,“ paní Knorringová se obrátila ke správcové, ke Steinhagrům, k paní Faberové a k paní Mooshabrové u kredence, „tenkrát toho chlapce na udání ničemného zločince u mostu v Linde chytli, odvezli na Státní tribunál a napsali na seznam. Vyslýchali ho, osmiletého chlapce, deset dní a nocí, dokázali mu, že lítá vzduchem a že dovede pohnout kameny, ačkoli k nám na Péči se původně dostal jenom proto, že ho předala jakási bídná učitelka, že přeskočil jednu vyšší zídku a vyrazil kamenem okénko… dokázali mu, že mu oheň uškodí, ano, uškodí, dali mu na Tribunále ruku do smolného sudu, a dokázali, že má vidiny. Jak by je byl nemě
l,“ paní Knorringová zvolala strašně bledá, chladná a noty v rukou se jí chvěly, „jak by byl vidiny neměl, když ho deset dní a nocí, osmiletého chlapce, vyslýchali a drželi v okovech. Když mu nechávali ve dne v noci nohy v kládě a ruce v železných kruzích. Když mu dávali pít vodu s octem a jíst jednou denně misku ovesné kaše. Když mu pouštěli na hlavu ledovou vodu a strašili ho, že ho rozčtvrtí.“

„To se přece dělá,“ řekl pan Smirsch a hleděl na zem, „to se vždycky dělá, když je někdo podezřelý z čarodějnictví. Ve středověku místo toho dokonce upalovali, to přece bylo mnohem horší. Ten hoch měl přece právního zástupce.“

„Ano,“ zvolala paní Knorringová, „měl ho. Však také protestoval a po rozsudku žádal o milost. Ale Rappelschlund ji zamítl. Jako ve všech případech Státního tribunálu, tak i v případě tohoto malého chlapce žádost o milost zamítl, a divže ještě nepotrestal advokáta. Nízký věk a sirotectví, pravil, není omluva, kdo s příšerou se stýká. Nařídil toho chudáka rozčtvrtit, zakázal mu dát drogu a odletěl na týden na Měsíc. Pane Smirsch,“ zvolala paní Knorringová, „tohle co jste řekl, si nikdy na svědomí nevezmu.“

„To je vyloučený, pane,“ řekla teď u kredence konečně i paní Mooshabrová, „vždyť je přece všechno s těmi chlapci vysvětleno. Ten Eichen nezmizel do země, vždyť se schoval do dutýho stromu, ještě mi to místo ukázal. As veverkou nemluvil, volal na ni jenom, jako se volá na kuře. A ten Linpeck dělá ohníčky na poli o prázdninách, to holt děti dělávají, a to, že lítá, se mu jen zdá. On nelítá ve skutečnosti, to nejvýš jen v tom výtahu. A ten syn velkokupce pana vdovce,“ paní Mooshabrová zavrtěla hlavou a pohlédla na koláčky a spoustu jiných věcí, které měla na kredenci, „ten neposlouchá, zlobí, trápí, pomocná škola a polepšovna ho snad čeká, může se z něho stát pomocný dělník, nádeník a otce usoužit, ale tohle ne. Vždyť ty vědy se učí i na školách a ty dlouhý vlasy má dokonce i nějaký ministr.“

„No tak dobře,“ řekl náhle pan Smirsch, „já se mohl mýlit. Já to třeba ani tak nemyslil. Vy tam zítra, paní Mooshabrová, jdete,“ řekl a pohlédl na kredenc, kde byly koláčky a spousta jiných věcí…

V kuchyni bylo dlouhou dobu ticho. Paní Faberová zase už seděla vzpřímená a chladná, v tváří se jí nehnul ani sval, a hleděla kamsi před sebe, na dveře pokoje. Steinhägrovi byli už také trochu klidnější, ale ten neklid, s nímž sem oba přišli, v nich byl, a správcová už také nebyla tak bledá. Ani pan Landl.

„Je to k nesnesení,“ řekla po dlouhé době ticha paní Knorringová, „opravdu hrozné. Mám různé divné předtuchy a nechci vidět zítřek. Je toho všeho už nějak moc. Tenkrát když toho malého Napoleona Stallrucka na náměstí u Tribunálu čtvrtili, letěly právě tři hvězdolety na Měsíc, vzpomínám, jak ta jejich červená a zelená světla nad městem vklouzla do nebe. V katedrále svátého Quida z Fontgollandu sloužil za chlapce zádušní mši sám arcibiskup kardinál. Tehdejší policejní ministr Gogh, jestli si ještě vzpomínáte, na protest odstoupil. Co to máte, paní Mooshabrová, na kredenci za tu barevnou krabičku,“ paní Knorringová náhle pohlédla na paní Mooshabrovou ke kredenci, která tam už zase kladla na koláčky tvaroh, hrozinky a mandle a teď je už i sypala cukrem, „co to je.“

„Co,“ řekla náhle paní Mooshabrová prudce, „co.“

„No támhleta barevná krabička,“ ukazovala paní Knorringová na kredenc, „ta s tím černožlutým pruhem a s červeným nápisem. Není pod ním lebka a zkřížené hnáty, či co… já tam špatně vidím.“

„To nic není,“ řekla paní Mooshabrová suše, „to tu jen tak stojí, že mám málo místa. Když tu mám vanilku, hrozinky, mandle, když tu mám mléko, máslo, cukr, nevím ani, kam s tím, je to jen prášek na mytí oken… Tak teď,“ řekla paní Mooshabrová, „přiložím do plotny a budu péct.“

„A my půjdem,“ řekla paní Knorringová a přitiskla noty k hrudi, „půjdeme.“ A vstala ze židle.

Vstal i pan Smirsch a pan Landl a vstali i Steinhägrovi a nakonec paní Faberová.

„Ten Dies irae je snad z celého Rekviem nejtěžší,“ řekla paní Knorringová vestoje s hlavou vztyčenou, na chvíli ještě otevřela noty, „už se dirigentu monsieurovi Scaronovi zdá, že to horny hrají silně? Už monsieur Scarone cítí správné fortissimo?“ otočila se k panu Landlovi a pan Landl kývl.

„Už se mu to zdá,“ řekl pan Smirsch, „však děláme, co můžeme. Aby to bylo správné, pěkné, líbivé. Aby to znělo vznešeně, důstojně a čistě.“

„Hrají to tak,“ řekl pan Landl, „že to hřmí. Hřmí to tak, že mám až v očích záplavu jakéhosi světla.“

„To je o tom konci světa a posledním soudu?“ zeptala se paní Mooshabrová zamyšleně a utřela si ruce o zástěru, „to je ta hrůza nakonec?“

„To je ta hrůza nakonec, poslední soud,“ kývla paní Knorringová a zavřela noty.

„A kdy bude, madam, premiéra,“ řekl pan Steinhäger neklidně, stísněně a paní Steinhägrová zašeptala: „Kdy bude premiéra?“

„To se stále ještě neví,“ řekla paní Knorringová, „to je pořád ještě ve hvězdách. Ale jak se mi zdá, možná že bude dřív, než si myslíme. Půjdeme přes křižovatku,“ řekla panu Landlovi, „chci vidět, co se venku děje.“

Když paní Knorringová odešla a s ní i pan Smirsch a Landl, a také Steinhägrovi a paní Faberová a v kuchyni s paní Mooshabrovou zbyla jen správcová, tloukly hodiny u kamen pět. Správcová koukla na kamna, stůl a kredenc a řekla:

„Tak já už jdu taky, paní Mooshabrová, máte ještě péct. Tedy to bylo hrozný. To by člověk nevěřil. A přitom napohled vypadal ten člověk docela normálně.“ A pak řekla:

„Tak si zítra, paní Mooshabrová, rozhodně ten kožich vemte. Vemte si všechno, co k němu patří. Nastupujete a zároveň je státní svátek. Říkáte, že se připravíte opravdu sama?“

„Opravdu sama,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc, „opravdu sama. Ale chtěla jsem vám ještě něco připomenout.“ A když správcová Kralcová kývla, paní Mooshabrová řekla: „Inu připomenout ty dva černý prápory, co mám ve skříni v chodbě. Patří přeci vám i s bidlem, mám je tu jen v úschově. Víte ještě, že ten druhý je náhradní, kdyby se s prvním něco stalo?“

„Prosím vás, paní Mooshabrová,“ zasmála se správcová a sáhla si na krk, „prosím vás, to přece vím. A taky vím, že jsou v pořádku.“

„No jo,“ paní Mooshabrová se teď trochu usmála, „ale když vy nevíte, co chci říct. Když já bych si ráda zítra ten jeden černý prápor půjčila…“

Správcová vyšla z bytu paní Mooshabrové, když hodiny u kamen opět tloukly, ale nemusilo to být za moc dlouhý čas, neboť hodiny u kamen paní Mooshabrové tloukly i čtvrti. Vyšla z bytu paní Mooshabrové, jak přišla, v krátké bavlněné sukni, s nahým krkem, ale přece jen trochu jinak: dost se smála.

„Hořím zvědavostí,“ smála se v průjezdu u sudu vápna a sáhla si na nahý krk, „až zítra večer přijdete anebo pozítří ráno, musíte mi, paní Mooshabrová, sdělit, jak jste se ve vile vdovce měla, co ta hospodyně, co ten Oberon, a jak jste dělala tabuli. S tím práporem si vůbec nelamte hlavu.“

20.

A minul večer, minula noc a přišlo ráno. Ráno posledního dne měsíce října, dva dni před svátkem Dušiček, den státního svátku, narozenin kněžny vdovy panovnice Augusty.

Co dělala paní Mooshabrová dopoledne, se neví. Asi něco vařila k obědu, snad trochu kukuřičné kaše. Asi též prohlédla pasti v kuchyni za kanapem, kredencem, kamny, také pasti v chodbě, spíži a pokoji, ač tohle každé dopoledne nedělala. Asi vynesla myšky do popelnice, která stála pod domovním schodištěm poblíž za jejím kuchyňským oknem z mléčného skla, jestliže se ovšem nějaké myšky za noc chytly, a pak dala do pasti nové kousky špeku, ač ani tohle každé dopoledne nedělala pravidelně a bez výhrad, možná že z toho všeho dnes nedělala vůbec nic. Jisté je snad jen to, že paní Natálie Mooshabrová někdy po obědě dobře uklidila byt, kuchyň, pokoj, chodbu a že se začala chystat. Chystat na svůj nástup u Oberona Felsacha, syna velkokupce, chystat na svůj nástup a večeři ve Felsachově vile.

Protože Felsachova vila byla ve vilové části Blauentalu nepříliš daleko od tří bídných ulic, v nichž byl starý zchátralý dům, nemusila paní Mooshabrová jít na křižovatku u obchodního domu Slunečnice a přecházet ji po bílých pruzích na asfaltu, nemusila vůbec zacházet do větších rušných tříd města, a tak také nezacházela a nešla, nešla a nezacházela, stejně jako když byla u velkokupce poprvé. A tak ani nevěděla, co se na těch větších rušných třídách města teď odpoledne děje. Zde po cestě od tří bídných ulic k vile velkokupce míjela jen menší hloučky lidí, svátečně ustrojených, kteří mířili do středu města, lidi zamlklé a tiché, ale i lidi bujaré a živě hovořící… a paní Mooshabrová také dobře věděla, že všichni ti lidé, které míjí, ať ti zamlklí a tiší nebo ti bujaří a živě hovořící, na ni upírají zrak, upírají zrak, otáčejí se, obracejí, cítila pohledy všech těch lidí zepředu, z boku i za svými zády, a věděla proč.

Z velké tmavohnědé hřívy hnědočerně pruhovaného kožichu koukal klobouk se starou fialovou mašlí, širokou střechou a barevným chmýřím, zeleným a červeným pápěřím, které se třáslo a chvělo, a tváře v hřívě byly červené a bílé a rty a oči zbarvené. Ale paní Mooshabrová měla teď ještě plné ruce. V bílých rukavičkách nesla nějaké podivné věci. Nesla velkou černou tašku, kterou brávala na hřbitov na hadříky, košťátko, konývku, na jaře i na rýč, a v ní měla spoustu věcí. A nesla ještě jakýsi velký bílý balík, převázaný jakýmsi známým provazem… Když se konečně octla ve vilové čtvrti u uliční brány vily velkokupce Felsacha v ulici U Studánky šest a procházela po širokém chodníku zpustlou podzimní zahradou ke vchodu vily s dvěma sloupy, bilo pět hodin odpoledne. Slyšela ty hodiny tlouci z nějaké kostelní věže.

Přišla otevřít nějaká stará žena.

Už ve dveřích se velice lekla.

Na kraji haly, v níž se už svítilo, řekla ta stará žena své jméno.

Paní Mooshabrová položila velkou černou plnou tašku a balík na koberec a rozepínala si kožich, ani neslyšela, co jí stará žena říká. Poznala jen, že je to asi ta jejich hospodyně, protože měla bílou krajkovou zástěru a bílý krajkový čepec. A ona, paní Mooshabrová, nebyla ještě s rozpínáním kožichu hotova, ještě měla kolem krku velkou tmavohnědou hřívu, i když už ruce rozpaženy, jak je vysouvala z rukávů, když náhle před sebou spatřila chlapce.

Měl dlouhé černé vlasy a černé oči, ale nebyl v černém plášti, byl přece doma, ve vile v hale, měl tmavý oblek. Hleděl na velkou tmavohnědou hřívu, na zelené a červené pápěří na klobouku, které se v té hřívě chvělo a třáslo, hleděl na hnědočerné pruhy na kabátě, na bílé a červené tváře, na nabarvené rty a též na velkou černou plnou tašku a balík na koberci a pak hleděl znovu… to když už kožich paní Mooshabrová zcela svlékla, to když už držela kožich hospodyně a zjevily se červené ringle na dlouhých lesklých drátech a na jupce pod krkem barevné bambusové korále. Hleděl na paní Mooshabrovou a mlčel a paní Mooshabrová hleděla na něho a také mlčela. Hospodyně pověsila kožich na jeden věšák a promluvila.

„Paní,“ promluvila hlasem, který se chvěl, a paní Mooshabrová nevěděla, zda se chvěje stářím, strachem či starostí, „paní. Kam mám dát tašku a balík.“ A paní Mooshabrová zakývala hlavou, až se jí pápěří na klobouku zatřáslo, neboť si klobouk – stejně jako posledně – nesvlékla, a řekla:

„Zatím nikam. Zatím to nechte zde. Zatím to nechte někde u zdi.“ A pak se konečně trochu usmála a pohlédla na chlapce.

„Tak to je on,“ řekla si v duchu, „tak už ho vidím. Nesmí utéct, nesmí utéct do města ani na zahradu, musím ho hlídat. Nesmí utéct hlavně…“ a poprvé si v duchu pomyslila, „do večeře… Tak to je syn pana velkokupce Felsacha,“ řekla nahlas.

„Ukážu vám nejdřív, paní,“ promluvil teď i hoch Oberon Felsach a jeho hlas byl jaksi pevný, klidný, „ukážu vám nejdřív pár oken zde v přízemí. Abyste viděla výzdobu. Vykuřovat budeme až před večeří, až přijdou i páni.“

„Pan Oberon míní studenty,“ řekla stará hospodyně ustrašeně a paní Mooshabrová kývla. „Kouknu se na okna,“ řekla.

„Šla bych do kuchyně,“ řekla hospodyně ustrašeně, „chystala bych jídlo. Dám paní zatím kávu a zákusky. Skočím pro ně do sklepa…“

Hospodyně se uklonila a šla k mramorovému schodišti. Zahnula tam k těm tmavým leštěným dveřím a vešla do jedněch z nich. Paní Mooshabrová si teď všimla, že je to vskutku stará hospodyně, malá, slabá, křehká, a v duchu si řekla: „Jaký div, že na chlapce nestačí. Jaký div, že jí by utek. Ale mně utéct nesmí, aspoň do večeře…“ A kývla na toho Oberona a šla za ním.

Zavedl ji nejdřív k oknu haly u atlasové sedací soupravy. Odhrnul dlouhou růžovou záclonu v rudém závěsu a ukázal za okno. Ukázal za okno a paní Mooshabrová si teď všimla i jeho nehtů. Byly vskutku dlouhé, zvláště na malíčcích, na nichž se docela kroutily… paní Mooshabrová pohlédla za okno. Viděla tam sklenku červeného vína, talíř s dvěma koláči, vázu s třemi nádhernými tulipány a tři svíce.

„Zapálím je, až se víc setmí,“ řekl Oberon Felsach, „teď se pojďte kouknout na okno v jídelně.“ A hoch opět zaclonil okno záclonou a šel halou k velkým skleněným zasouvacím dveřím.

Paní Mooshabrová v klobouku s barevným pápěřím, s ringlemi, korály a v bílých rukavičkách šla za ním a přitom, jak šla, zlehka si držela svou černou lesklou sváteční sukni. Pohlédla do středu haly na vodotrysk, z jehož rozštěpeného stonku stříkala voda zpátky do bazénku, pohlédla na obrazy ve zlatých rámech na zdi a na rozsvícené křišťálové lustry na stropě a pohlédla i na sochy u schodiště s červeným světlem. Ale to už Oberon Felsach rozevřel velké, mléčně skleněné zasouvací dveře jídelny a vkročil dovnitř.

V jídelně byl tmavý stůl s šesti červenými křesly. Stůl nebyl pokryt a tak byla znát na jeho desce rýha, byl to stůl, který se dal rozkládat. U jedné zdi stál dlouhý nízký příborník a na něm byly v několika vázách hyacinty. U druhé zdi stály tři menší odkládací stolky. Na zdech byly dva velké tmavé obrazy ve zlatých rámech, jakási zátiší s bažanty, ovocem a vínem. Za křeslem, jež stálo v čele stolu naproti širokým skleněným dveřím, bylo okno, které se zřejmě dalo zatahovat těžkým tmavomodrým sametem. K tomu oknu Oberon Felsach došel, poodhrnul lehčí růžovou záclonu a otevřel je.

„Zde vidíte,“ ukázal rukou, na níž se opět mihly dlouhé nehty, „další okno. Pohleďte.“

Paní Mooshabrová viděla za oknem tři svíce, tři sklenky s červeným vínem, mísu koláčů a tři vázy. V jedné byly tulipány, v druhé hyacinty a ve třetí kytice z jakýchsi bílých kvítků… „I zde zapálím,“ řekl Oberon Felsach a ukázal na svíce, „až se víc setmí. Líbí se vám naše okna?“

„Líbí,“ kývla paní Mooshabrová s pohledem na bílá kvítka, pápěří na klobouku se jí zachvělo, „co je to za ty krásný bílý kvítka, ty znám, odkud jsou…“

„Z družstevního krámu,“ zasmál se chlapec, „od Elisabeth Verdun, koukněte…“

V širokých dveřích jídelny se objevila stará hospodyně v bílé krajkové zástěře a v krajkovém čepci. V ruce držela tác a na něm hrnek, konvičku, cukřenku a zákusky.

„Kam poroučí paní, abych to dala,“ zeptala se bázlivě, „mám paní posloužit zde anebo v hale?“

„V hale,“ kývla paní Mooshabrová, a tak se všichni vrátili do haly.

Hospodyně postavila tác na jeden stolek, nalila do šálku kávu a paní Mooshabrová poděkovala a usedla do křesla. Poznala, že je to tentýž stolek a atlasová křesla, kde seděla před týdnem s velkokupcem. Oberon Felsach usedl do křesla naproti ní.

„Zde je, prosím, cukřenka,“ řekla pak ještě hospodyně a ukázala i na zlaté kleštičky, které ležely vedle, „nechť si paní poslouží. A zde…“ hospodyně vyňala z jakési krajkové kapsy nějakou lesklou věc, „zde je, prosím, zvonek. Bude-li si paní něco přát, zazvoní laskavě a já přijdu.“ A hospodyně se uklonila a odcházela opět ke schodišti k těm jedněm tmavým lesklým dveřím. Paní Mooshabrová si teď všimla, že kromě krajkové zástěry a bílého krajkového čepce má dlouhé tmavé, velmi krásné šaty.

„Paní hospodyně,“ řekla paní Mooshabrová Oberonu Felsachovi v protějším křesle, „paní hospodyně šla do kuchyně. To slyší zvonek až tam?“

„Slyší všude,“ usmál se Oberon Felsach a hleděl na korále, ringle a klobouk paní Mooshabrové, „slyší i ve sklepě… Kdo to s ní umí, dozví se od ní dost věcí, je médium. Ale o tom skoro nikdo neví, snad ani ona ne, a já s ní moc nepracuji. Já mám zdroje lepší,“ řekl a podivně se usmál. Paní Mooshabrová na něho hleděla a teď si teprv jaksepatří všimla, že je dost bledý. Rozhodně jeho otec velkokupec byl daleko osmahlejší. Možná však, že bledost chlapcovy tváře zvyšovaly i jeho dlouhé černé vlasy a oči, snad i ten jeho tmavý oblek. „Medy,“ zeptala se paní Mooshabrová a chlapec řekl: „Médium.“ A pak ukázal ke zdi a s podivným úsměvem se zeptal: „Co vlastně máte, paní, v té velké černé tašce a v tom balíku?“

„Tam mám věci,“ řekla paní Mooshabrová a klidně hleděla na jeho bledou tvář, „věci k večeři. Mám tam i koláče. Jsou dobrý, dala jsem vanilku, hrozinky, mandle… dala jsem i tvaroh. Pekla jsem je včera celý den, já totiž ráda peču. Přijdou vhod… po večeři,“ řekla klidně s pohledem na jeho bledou tvář, „budou vám chutnat.“

„Tak si poslužte,“ kývl Oberon Felsach a ukázal na tác. Paní Mooshabrová poděkovala, kleštěmi sáhla v bílé rukavičce do cukřenky a dala kostku do šálku. Pak lžičkou zamíchala a pozorně upila.

„Když jste sem šla,“ řekl Oberon Felsach poněkud zvědavě, ale mohl to být omyl, „potkávala jste lidi? Míjela jste hloučky, průvody, zástupy…“

„Když jsem k vám šla,“ paní Mooshabrová lehce zneklidněla, ale nedala to znát, „potkala jsem jen hlouček. Lidi jsou spis doma, nevycházejí… Slyšela jsem,“ řekla rychle, zamlouvavě, „že se do školy neučíte, všechno znáte. Ale o čem se ve škole učíte?“

„V kterém předmětě myslíte,“ řekl Oberon Felsach a pohodlně se opřel v křesle, „zeměpise, v počtech, v dějinách…“

„Tak vůbec,“ řekla paní Mooshabrová, „to nejhlavnější.“

„No tak třeba, když je právě státní svátek, o předsedovi,“ řekl hoch. „O něm a o kněžně vdově panovnici Augustě.“ A paní Mooshabrová kývla, sáhla si na krk na bambusové koule a začala poslouchat.

„Albín Rappelschlund,“ začal Oberon Felsach a znovu se pohodlně opřel o opěradlo křesla, „Albín Rappelschlund se ujal moci před padesáti léty, když byl povýšen na generála a objevil zrádce trůnu. Od té doby vládne jako jediný a nejvyšší spolu s kněžnou vdovou panovnicí Augustou. Z jeho činů je důležité například to, že v jedné krátké válce porazil souseda… že zjednal pořádek, dal všem lidem práci, po válce založil Muzeum míru, v němž jsou největší a nejvzácnější sbírky zbraní. Za městem ve čtvrti Stadión založil velké letiště pro hvězdolety, které nese jeho jméno, na Měsíci u kráteru Einstein novou moderní věznici pro pět set lidí, kteří nejsou hodni chodit po Zemi, právě se dostavuje… a sám se pětkrát účastnil letu na Měsíc. Nikdy mu při přistávání neztěžkala krev.“ Oberon Felsach na chvilku zmlkl a jen se podivně usmíval. Paní Mooshabrová na něho hleděla a teď si poprvé uv
ědomila, že je asi vskutku velmi chytrý. „Tuhle pasáž,“ řekl Oberon Felsach a stále se v protějším křesle podivně usmíval, „tuhle pasáž o Albínu Rappelschlundovi musíme ve škole umět povinně. Kdo chce mít dobrou známku, musí ji umět dobře, rychle a přesně, tak zní nařízení. Kdyby ji někdo neuměl vůbec, mohl by být vyslýchán. Učíme se to,“ Oberon Felsach se usmál, „z nutnosti, v nižších třídách se učí o tom, jak byl koželuhem, číšníkem, vojákem, protestantským knězem. Teď vám povím, co se učíme v naší třídě o kněžně.“

Oberon Felsach se znovu pohodlně opřel o opěradlo křesla a paní Mooshabrová si teď také uvědomila, že vskutku mluví jako dospělý člověk, snad dokonce jako spisovatel, a že musí být doopravdy chytrý. Pozorně se napila kávy a kývla.

„Kněžna Augusta,“ řekl Oberon Felsach, „se narodila jako jediná dědička trůnu z otce Karla Napoleona, prince ze Saas-Beer, a matky Annymarie kněžny thálské, nazvané Blažené. Dětství a mládí prožila zčásti zde v sídelním městě, zčásti na venkovských zámcích, na dědičných velkostatcích thálských. Po smrti své matky Annymarie, řečené Blažené, která zemřela ve věku sta let, nastoupila na trůn. Bylo jí tehdy patnáct roků. Od té doby vládne. Od doby objevení zrádců, to jest od svých dvacíti let, vládne pak s předsedou Albínem Rappelschlundem jako jediná a nejvyšší panovnice kněžna vdova Augusta. A proč vdova. Protože se ve dvaceti vdala, ale muž jí brzy zemřel, zemřel za pár neděl po svatbě. Byl prasynovcem Karla Napoleona a pohřben jest v knížecím paláci.“

„Ovšem,“ řekl Oberon Felsach za chvíli a klepl dlouhým nehtem do opěradla křesla, „ovšem tohle všechno, co jsem vám řekl z učebnice, je lež. Kněžna nevládne. Jestliže Rappelschlund za těch padesát let někdy kněžnu ukázal z balkónu paláce lidu, byla to atrapa.“

„Atrapa,“ zdvihla paní Mooshabrová pod barvený zrak a zatřásla hlavou, „atra? A co je ta atra?“

„Atrapa je mrtvá napodobenina. Atrapa je umělá věc,“ řekl Oberon Felsach a hleděl na tvář paní Mooshabrové, „atrapa je prostě lež. Taková atrapa může stát na balkóně, může sedět na trůně, může být i filmována a zobrazena na úředních portrétech.

V magii se to nazývá zástupce. Říká se dlouhá léta,“ Oberon Felsach teď pohlédl do středu haly k vodotrysku, „že Rappelschlund kněžnu zavraždil nebo ji vězní v zámku. Pravda je jiná – a to se říká též: kněžna žije a skrývá se. Mám za to,“ Oberon Felsach pohlédl na barevné pápěří na klobouku paní Mooshabrové, „mám za to, že dnes už policie bezpečně ví, kde kněžna je. Pátrala v minulých létech u různých lidí, kteří ji kdysi znali nebo alespoň jednou v životě viděli. Pátrala u různých lidí, kteří s ní někdy v minulosti promluvili aspoň jedno slovo. Pátrala v minulých létech stále.“

„A tedy vypátrala…?“ zdvihla paní Mooshabrová zrak.

„Vypátrala,“ usmál se Oberon Felsach, „vskutku už dnes ví, kde kněžna je. Dejme tomu, že právě teď je na Kočičím zámku.“

„Na Kočičím zámku v podhůří Černého lesa?“ užasla paní Mooshabrová, „na Kočičím zámku? Copak ona tam vůbec někdy byla?“

„Jistě,“ kývl Oberon Felsach klidně, „a teď je tam třeba zas. Třeba právě teď tam na tom zámku smaží žampiony a háčkuje krajky.“

„A vaše hospodyně chystá večeři?“ žasla paní Mooshabrová. „Chystá večeři,“ kývl Oberon Felsach, „v kuchyni. Chystá haluhy, řasy, žampiony, chystá polévku z želv, běhá přitom do sklepa a má strach. Chystá smažené ryby…“ Oberon Felsach pohlédl do středu haly k vodotrysku, „vyjímá z nich kosti, v rybách nesmí zůstat jediná kost. Na kredenci na tácu má i kousky špeku,“ řekl, „a vy jste tedy přinesla koláče…“

„Koláče,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla ke zdi, kde stála její velká černá taška a balík s provazem, „pekla jsem je celý den. Dala jsem vanilku, mandle, hrozinky… Ale přinesla jsem ještě jiné věci…“ paní Mooshabrová se trochu usmála, „já totiž ráda nejen peču, ale i dělám tabuli. Dnes bych ji tu u vás v jídelně ráda udělala sama.“

„To je možné,“ kývl Oberon Felsach, „hospodyně vám dá ubrus a vy ji uděláte.“

„Já přinesla i ubrus,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „přinesla jsem i ozdoby. Proto jsem vzala tašku a balík. Snad se paní hospodyně neurazí, když to všechno připravím a dám.“

„Když si to přejete,“ kývl Oberon Felsach a pohlédl na zelené a červené pápěří paní Mooshabrové, „co by se urážela? Bude nás u stolu se studenty pět. Víte, paní,“ řekl náhle, „že to vaše dlouhé chmýří na klobouku, zelené a červené, má tytéž barvy jako naše hvězdolety? Naše hvězdolety také svítí zeleně a červeně.“

„Je to možné,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří se jí zachvělo, „občas nějaký ten hvězdo vidím. A tyhle korále,“ paní Mooshabrová si sáhla pod krk, „mají zase barvy jako některé vlaky v metru, řekla mi naše správcová. Pan otec velkokupec je tedy na Měsíci. Vy jste na Měsíci ještě nebyl?“

„Ještě ne,“ zavrtěl Oberon Felsach hlavou a přejel si teď oběma rukama odshora dolů své dlouhé černé vlasy, měl vskutku dlouhé nehty, zvláště na malíčcích, a byl dost bledý, „někdy se tam však podívám. Ale jak to tam vypadá, vím. Slyším vyprávění, mám o tom obrázkové knihy, učíme se o tom ve škole. Je to tam dost smutné.“

„Ale někde u kráterů se lidé koupou v lávě,“ řekla paní Mooshabrová.

„To se jen říká, že v lávě,“ usmál se Oberon Felsach, „ve skutečnosti je to prach a popel s tou umělou vodou, zkrátka bláto. Bláto, které se na slunci taví, pak se trochu ochladí a v něm se lidé koupou. Léčí se tím revma, ledviny, kornatění cév, také některé nemoci duševní. Zvláště ty, to je ironie,“ Oberon Felsach se usmál, „které vznikají právě tam na Měsíci. Z pocitu odtržení, osamění, zavržení… Ale pravá láva na Měsíci není,“ zavrtěl hlavou, „Měsíc je vyhaslý. Stavět tam lázně je dost drahé, jako všechno, všechno musí být totiž pod sklem, protože se tam mění teplota. Ve dne je tam skoro sto stupňů horka a ráno před východem slunce je až 157 stupňů pod nulou.“

„Tak to mrzne,“ kývla paní Mooshabrová, „proto pan otec velkokupec tam prodává vyhřívače.“

„Vyhřívače, ale i rádia, magnetofony, lampy, televize,“ řekl Oberon Felsach, „lidé tam na rádia a televize chytají zemské stanice. Já mám zde…“ ukázal z křesla halou, ale mínil zřejmě celou vilu, „dost magnetofonů, televizí a rádií, rádia jsou však různě skrytá, zpravidla ve zdech. I hospodyně v kuchyní má skrytá rádia, takže může poslouchat při vaření.“

„O tomhle na Měsíci mi říkala i správcová,“ kývla paní Mooshabrová hlavou, „jsou tam taky hory a moře?“

„Hory tam jsou,“ kývl Oberon Felsach, „řetězy hor, celá pohoří, jsou to i velké rozbité skály, leccos je sopečného původu. Ale sopky jsou vyhaslé. Moře tam nejsou, protože tam není deště ani vody, ta se dělá uměle. To jsou jen pouhé názvy, když se říká Moře dešťů, Moře klidu nebo Moře jasu. Ve skutečnosti to nejsou moře, ale obrovské, nedozírné pouště. Pouště prachu, popelu a kamení.“

„A zvířata, květiny, stromy,“ zeptala se paní Mooshabrová a trochu se napila kávy.

„Málo,“ usmál se Oberon Felsach, „co tam je, se všechno dováží a uměle pěstuje. Některé země tam dělají velké zavlažovači kanály a sázejí rostlinstvo. Rostou tam hlavně borovice a zakrslé smrky. Povedlo se tam udržet i palmy, ty jsou v lázeňských místech u kráterů Einstein, Borman, Pestalozzi… jsou tam i kaktusy, sem tam tráva, ale například tam není možno pěstovat hyacinty a tulipány. A dosud se tam nepovedlo pěstovat ovocné stromy, například jabloně. Takže v tom měsíčním ráji,“ Oberon Felsach se usmál, „není jedna jediná jabloň.“

„Tak tam lidé ovoce nejí,“ řekla paní Mooshabrová, „a co ovesnou či kukuřičnou kaši…“

„To všechno tam je,“ řekl Oberon Felsach a dotkl se svých dlouhých černých vlasů, „je tam i ovoce, třeba pomeranče, citróny a fíky, jsou tam i ty tulipány a hyacinty, kukuřice, oves, ječmen, chmel, takže se tam vaří i pivo. Ale to všechno se pěstuje v obrovských poklopech z nerozbitného skla, v kterých se uměle zavlažuje, udržuje teplota a nepůsobí kosmické záření. Jinak to nejde. Pod širým nebem by to ve dne všechno rázem uschlo a v noci zmrzlo. Když jsou stromy ve volné přírodě, jako ty borovice, smrky a palmy, musí být ve dne uměle chlazeny a v noci zahřívány. Každý strom má své elektrické zařízení. Ze zvířat tam žijí velbloudi, osli, hovězí skot, také psy a kočky tam lze držet, i Ivy… Též některé ptáky, třeba pávy, drůbež, ale všichni tito tvorové mohou vyjít ven do přírody jen chvíli před západem slunce a brzy po východu, kdy je teplota snesitelná. Páv třeba vyjde pod palmy nebo na kraj t
é pouště z prachu a popela, oslíci se projdou po travinách mezi smrky… to trvá jen krátce. Pak musí pod poklopy, jinak by pošli horkem nebo zmrzli, uškodilo by jim záření. Jsou tam koně.“

„Takže tam pivo rozváží kočí,“ řekla paní Mooshabrová, opatrně se v bílé rukavičce napila kávy a pak chtěla ještě něco říci, když vtom vešla do haly hospodyně v krajkové zástěře a čepci. Než došla ke stolku, Oberon Felsach se ještě usmál a řekl:

„Všechno se tam dopravuje v autech, busech, helikoptérách a zdvihadlech. Silnice jsou z netavitelných kovů a je těžko je stavět, stejně jako domy. Vždyť je všude jen prach, rozpukaný kámen a popel.“

Hospodyně došla ke stolku a paní Mooshabrová si všimla, že je velmi ustrašená. V první chvíli nemohla ani pořádně promluvit.

„A ono se něco stalo?“ zdvihla paní Mooshabrová oči. „Předseda Rappelschlund hrozí stanným právem,“ řekla hospodyně, „snad ho už dokonce vyhlásil.“

„Tak,“ Oberon Felsach náhle vstal z křesla, sklonil se ke zdi a hmátl tam na nějaký knoflík, „tak. A už je to tu. Cekám na to od rána,“ řekl s klidným úsměvem na bledé tváři, „čekám na to od rána, čekám, že dnes něco bude… a už je to tu.“ Vtom se ze zdi, kde zřejmě bylo nějaké rádio, ozval hlas. Hospodyně trochu odstoupila a paní Mooshabrová trochu zvedla hlavu.

„… aby svátek proběhl důstojně,“ říkal hlasatel a na chvilku zmlkl. Pak pokračoval: „Lidé nesmí dělat zlou krev, lidé musí dbát o klid a pořádek. Musí vyklidit ulice a náměstí do sedmi hodin večer, jinak vše obsadí vojsko. Není dovoleno se srocovat a provolávat státu nepřátelská hesla. Svátek musí proběhnout důstojně, a proto vojsko má rozkaz v případě potřeby střílet. Konec zpráv.“

„Z toho plyne,“ řekl Oberon Felsach s klidným úsměvem a stiskl knoflík, „z toho plyne, že policie mlčí. Rappelschlund povolal vojsko. Z toho plyne,“ Oberon Felsach se usmál a usedl zas do křesla proti paní Mooshabrové, „že se Rappelschlund na policii nespoléhá. Měl v posledních dnech různá jednání s policejním ministrem Scarcolou, a jak je vidět, dopadla tak, jak se říká. Spatně. Tak se mi zdá,“ Oberon Felsach se usmál, „že to v městě a v zemi vskutku začíná.“ A v té chvíli Oberon Felsach pohlédl velmi divně ke dveřím haly a v té chvíli si paní Mooshabrová opět připomněla, že je tu proto, aby ho hlídala, aby neprchl aspoň do večeře, a lehce zneklidněla.

„Zapálíte svíčky,“ řekla rychle, „budete vykuřovat, přijdou študenti. U stolu nás bude pět,“ řekla rychle, „a taky bych se ráda zeptala na ty tajné vědy.“ Oberon Felsach ještě chvíli hleděl ke dveřím haly, pak odvrátil zrak a pak řekl:

„Za chvíli zas otevřu rádio. Uvidím, co budou hlásit.“

„Kdyby tu byli už studenti,“ řekla hospodyně bázlivě, pořád tam ještě poblíž v krajkové zástěře a čepci stála, „aby se jim v městě nic nestalo.“

„Nic se jim nestane, vím to,“ řekl Oberon Felsach rázně a sotva na hospodyni koukl, „přijdou. Vy to přece víte taky.“ A hospodyně zatřásla hlavou v bílém čepci, uklonila se a rychle odešla. A Oberon Felsach se pohodlně opřel o opěradlo křesla, pohlédl na klobouk paní Mooshabrové a řekl:

„Co chcete o tajných vědách vědět. Je toho moc.“

„No jen tak,“ paní Mooshabrová si oddychla, „to hlavní.“

„Všechno je hlavní,“ řekl Oberon Felsach a opět si přejel rukama své dlouhé černé vlasy, „neexistuje maličkost. Všechno má cenu a dá se použít, využít. Je moc druhů tajných věd. Jsou ty, které se týkají lidského mozku a duše, s tím lze dělat neuvěřitelné věci, to se ostatně dělalo už před třiceti, čtyřiceti, padesáti léty. Jsou ty, kterými lze leccos na dálku ovlivnit, vyposlouchat, odposlouchat, to používá armáda a policie, a proti tomu je obrana. Jsou ty, kterými se lze spojit se záhrobím, ale ty jsou dosud vskutku velmi tajné a nelze s nimi běžně pracovat. A pak jsou způsoby věštění. Z letu a vnitřností ptáků, zvláště hřbitovních vran…“ Oberon Felsach se usmál, „též z křišťálových koulí, ty jsou však jen pomůckou na soustředění… z ruky čili dlaně, to je Chiromantie. A ovšem věštění z hvězd.“

„A dá se z hvězd zjistit osud?“ řekla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo.

„Dá se zjistit obrys budoucnosti,“ Oberon Felsach pohlédl na paní Mooshabrovou a jeho černé oči jako by se teď trochu zaleskly, „osud je v tom případě špatné slovo.“

„Jeden lékárník mi řek,“ paní Mooshabrová vzala zas do rukavičky šálek a trochu se napila, „že věřit na osud je hloupost. Že je to jako věřit na dům nebo ptáky. Na prodávání, řekl taky. Já věřím na osud. Že co se mělo stát, se stalo…“

„To je právě ono,“ kývl Oberon Felsach, vstal z křesla a začal se procházet po koberci, „osud je všechno, co se stalo, a proto ho nelze už změnit, proto je osud nezměnitelný. Jdou však měnit jeho důsledky v přítomnosti a budoucnosti. Co se však teprve státi má, není ještě osud, protože to je před námi, a tam je možná volba. Teprve jakmile se to stane, stává se to osudem, ale dřív ne. Do poslední chvíle to lze měnit alespoň v mezích jistých možností, proto říkám, že podle hvězd se dá zjistit obrys budoucnosti. Osudem je minulost, ne budoucnost. Pro minulost platí nezměnitelnost, pro budoucnost ne. To je vlastně velké štěstí.“

„A jak se z těch hvězd ten obrys zjistí…“ řekla paní Mooshabrová.

„To je složité,“ řekl Oberon Felsach.

Vtom se opět otevřely u schodiště jedny z tmavých dveří a objevila se hospodyně. Držela v ruce nějakou mísu. Oberon Felsach, který se stále procházel kolem stolku a křesel, přistoupil ke zdi a zmáčkl knoflík. Hospodyně s mísou se u schodiště zachvěla a hned zas zmizela ve dveřích. A ze zdi, zřejmě ze skrytého rádia, se ozval hlas:

„Předseda Albín Rappelschlund právě svolal do knížecího paláce zasedání. Jsou přítomni i generálové. Je jisté, prohlásil předseda Albín Rappelschlund, že ve venkovských městech vojsko nebude musit použít stanného práva, lid na venkově je vzdělaný, sečtělý a moudrý. O zasedání přineseme zprávy za hodinu.“ Pak bylo pár vteřin ticho a pak se znovu ozval hlasatel:

„V sídelním městě jsou hlášeny průvody, zvláště ze středu a ze čtvrti Kerke, Filipov a Stadión. Z Alžbětova a Linde už méně či vůbec ne. Vojenský velitel města vyzývá občany, aby se rozešli a strávili zbytek svátečního dne důstojně ve svých bytech. Giuseppe Verdi, hudba z opery Falstaff.“

„Tak se mi zdá,“ řekl Oberon Felsach a ztlumil hudbu, „že je to vážné. Ale také mám dojem, že to stanné právo nějak vázne.“ A Oberon Felsach opět tak divně pohlédl ke dveřím haly… a paní Mooshabrová to dobře postřehla, opět zneklidněla… řekla rychle: „Venku je už tma, nebudete přece jen už vykuřovat? Nebudete rozsvěcovat svíčky?“

„Teď už ano,“ Oberon Felsach odvrátil zrak ode dveří a usmál se, „teď už je tedy rozsvítím.“ A šel k tomu oknu haly, kde byla výzdoba, odsunul růžovou záclonu a otevřel okno. Paní Mooshabrová z křesla viděla, jak vyňal z kapsy zapalovač, vztáhl ruku nad sklenku vína, tulipány a koláče a zapálil svíčky.

„Budete ještě pít,“ zeptal se paní Mooshabrové, když zavřel okno, „pojďte do jídelny, zapálím i tam.“

A paní Mooshabrová se zvedla z křesla a šla za chlapcem k širokým skleněným dveřím. Pohlédla přitom opět na obrazy ve zlatých rámech, na sochy u schodiště s červeným světlem a také na vodotrysk, v němž tiše stříkala voda z rozštíplého stonku a padala obloučky zpět do bazénku. V jídelně Oberon Felsach otevřel okno, vztáhl ruku nad sklenky s vínem, mísu koláčů a nad vázy s tulipány, hyacinty a bílými kvítky, a zapálil svíčky.

„Jsou žluté, vidíte,“ řekl, „nechají se zcela dohořet a zbudou z nich jen kousky… Tím by to v přízemí bylo,“ řekl, zavřel okno a teď stáhl i ten okenní tmavomodrý samet. Pak se rozhlédl po křeslech a řekl: „Když už jsme zde, určíme, jak kdo bude u večeře sedět. Sem si sednu já,“ řekl a ukázal na křeslo po pravé straně čela stolu, „semhle si sedne hospodyně,“ ukázal na levé křeslo, „s tím se nedá bohužel nic dělat. Studenti si sednou zde,“ ukázal, „jeden vedle mě a jeden vedle hospodyně. Vy budete sedět v čele stolu, zde zády k oknu. Za zády budete mít tento tmavomodrý samet,“ ukázal na závěs na okně, „před sebou budete mít,“ ukázal a usmál se, „dveře. Dveře z mléčného skla, z něhož se semtam dělají i okna… Budete sedět v čele proti nim,“ usmál se, „protože jste host.“

„A neměla bych už připravit tabuli,“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Je ještě čas,“ zavrtěl Oberon Felsach hlavou, „počkejte, až přijdou studenti. Pak připravíte tabuli a já budu s nimi zatím vykuřovat.“

Paní Mooshabrová byla teď už opět klidná, téměř jista, že se vše zdaří, jak doufala a chtěla. Ten Oberon Felsach si zřejmě přece jen nechtěl vzít černý plášť a prchnout z domu do ulic, zřejmě se nechtěl ani kouknout do zahrady, to jen po zprávách z rádia se vždycky tak divně zahleděl ke dveřím haly. Paní Mooshabrová si byla teď už téměř jista, že hoch zůstane aspoň do večeře, a kývla hlavou. Nicméně se přece ještě rychle ozvala: „Ještě bych se trochu napila,“ ozvala se, „nesednem si ještě do haly? Ráda bych se ještě na něco ptala.“ A Oberon Felsach kývl a vyšel skleněnými dveřmi do haly.

„Můj osud byl,“ řekla paní Mooshabrová, když už zase seděla v atlasovém křesle, „můj osud byl, že jsem měla dvě nehodné děti.“

„To snad ne,“ usmál se Oberon Felsach také už v křesle, „to je snad nemožné. Povězte.“

„Nemožné, povím,“ paní Mooshabrová pohlédla na cukřenku, „syn byl už třikrát v krimi, naposled na čtvrt roku, za co, nevím dodnes, dcera se tam octne asi taky. Nedávno se vdala za Laibacha zedníka a už se s ním rozvedla. Zlobili odmalička, rvali se, toulali a kradli. Pak přišli do pomocný školy, a když ji vyšli, do polepšovny. To je vždycky zlé, když děti přijdou do polepšovny, to jsou pak z nich pomocný dělníci, nádeníci… a utrápí… otce. Jsem na Péči dvacet let, to tam tenkrát paní Knorringová právě nastoupila.“

„Teď se Péče stěhovala,“ řekl Oberon Felsach v křesle naprosto klidně a hleděl na paní Mooshabrovou, „z původní udělali kriminál.“

„Ano,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na zvonek, „Péče je teď v Kerke. Chtějí dělat krimi z jednoho útulku v jedné boční ulici, protože má mříže v oknech.“

„A ty vaše děti,“ usmál se Oberon Felsach, „bydlí u vás?“

„Vlastně ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „jen občas přijdou a pak pášou zlo. Jednou se dělili o kradený věci, myslím, že někoho přepadli u hřbitova u Filipova, tam je to v noci divné, podvedli mě s pozváním do hotelu. Podruhý si ke mně dali schovat kradený balíky, myslím, že to byly ty balíky z pošty z metra ze stanice Hřbitov, podvedli mě s novinama, divže mě lidi na ulici neukamenovali, zbyl mi provaz. Potřetí mě chtěli spustit do nějaký studně, abych jim tam nabrala poklad. A před pár dny na mě nastražili na hřbitově na hrobě, o který pečuju, mý vlastní jméno. Dcera Nabule se rozvedla a moc za to nedám, že se bude chtít vdát znovu. Paní hospodyně zas jde,“ řekla paní Mooshabrová s pohledem na tmavé dveře u schodiště a Oberon Felsach vstal, sklonil se ke zdi a stiskl knoflík.

„Mám strach,“ zaúpěla hospodyně v krajkové zástěře a čepci, ale ke stolku a křeslům ani nedošla, zaúpěla dost zdálky, „mám přece jen strach, že studenti nejdou. Jsou velké demonstrace, hlásí rádio.“

„…vyzývá naposled občany, aby se rozešli,“ říkal právě hlas v rádiu, „jinak se použije stanné právo, vojsko začne střílet. Je třeba…“ říkal hlasatel, „aby státní svátek, narozeniny kněžny vdovy panovnice Augusty, proběhl důstojně jako v minulých létech, v některých městech na venkově je úplný klid, lidé jsou sečtělí, vzdělaní a moudří. V knížecím paláci je zasedání, čeká se na příchod policejního ministra Scarcoly…“

„Vidíte,“ řekl Oberon Felsach a usmál se na paní Mooshabrovou, „on tam ještě není. Policejní ministr na zasedání dosud nepřišel. Třeba je právě, řekněme, na Kočičím zámku,“ Oberon Felsach se usmál, „na Kočičím zámku v podhůří, letadlem to trvá hodinu. Jedno je však jasné,“ řekl Oberon Felsach jasným, pevným hlasem a podivně pohlédl ke dveřím haly, „policie mlčí. Policie mlčí a mezi ní a vojskem může dojít…“ pohlédl ke dveřím haly… „k bitvě.“

Hospodyně už zas z haly odešla, zmizela v těch jedněch tmavých dveřích, a paní Mooshabrová rychle kývla a řekla:

„Vy těm tajným vědám rozumíte. Víte snad, co věští o tom dnešku hvězdy? Naše správcová,“ řekla paní Mooshabrová, „má o to velký zájem.“

„Hvězdy věští divné věci,“ Oberon Felsach vypnul rádio a znovu usedl do křesla, „hvězdy věští velké události. Rappelschlund to jistě ví, a proto povolal vojsko. Povolal vojsko, aby všemu čelil. Řekl jsem vám, že co je před námi, se dá ještě ovlivnit a změnit,“ Oberon Felsach se usmál a přejel si rukou své dlouhé černé vlasy, „změnit se nedá nic, teprve když se to stane.“

„Když se dcera vdávala,“ řekla paní Mooshabrová a napila se opatrně ještě trochu kávy, „pekla jsem jí na svatbu koláče. Pekla jsem je celý den a dala jsem vanilku, hrozinky a mandle. I tvaroh. A ona je chytla a vyhodila na dvůr koni. A pak vyhodila i mne. A to když byly děti malý, zpívala jsem jim i ukolíbavku a na tu svatbu jsem si vzala svý jediný sváteční šaty. Tuhle dlouhou černou lesklou sukni, v který jsem, a jupku.“

„A tenhle klobouk, náušnice, korále jste na té svatbě neměla,“ řekl Oberon Felsach dost zvědavě, ale mohl to být omyl, hleděl na paní Mooshabrovou.

„Ty jsem na svatbě neměla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a rozhlédla se halou, také k těm červeným světlům v rukách soch pod schodištěm, také k rozťatému vodotrysku, také ke zdi, kde byla její velká černá taška a balík s provazem… „ty jsem na svatbě neměla. Ty študenti, co u vás jsou, tu už bydlí dlouho?“

„Bydlí tu dlouho,“ kývl Oberon Felsach, „jsou od přátel z venkova. Studují tu na vysoké škole.“

„Také jsem znala nějaké študenty,“ řekla paní Mooshabrová, „byli si jednou koupit u mý dcery, když ještě prodávala v krámě, než ji vyhodili, magnet. Taky bydlili v nějaké krásné vile u jednoho bohatýho kupce, byli na dceřině svatbě. Seděla jsem vedle nich.“

„Ti naši si nikdy magnetofon nekupovali,“ řekl Oberon Felsach, „to je samozřejmé, Nebylo jim toho nikdy třeba, mají zde rádií, televizorů a všech těch věcí dost. Magnetofon mají od nás.“

Oberon Felsach teď chvíli mlčel a hleděl na paní Mooshabrovou. Na její klobouk, barevné bambusové koule pod krkem, na náušnice, červené ringle na dlouhých lesklých drátech, a hleděl i na její červené a bílé tváře, na nabarvené rty a obočí, a paní Mooshabrová se rozhlížela po hale, hleděla na rozťatý vodotrysk, a pak sáhla v bílé rukavičce znovu po šálku a ještě trochu upila. Upila z šálku za tu dobu, co zde byla, mockrát a zatím si ještě nikdy nedolila. Ale na to nemyslila. V této chvíli, kdy Oberon Felsach mlčel a hleděl na ni, měla dojem, že jak na ni hledí, se podivně usmívá. Usmíval se podivně už na začátku a paní Mooshabrová si toho už mockrát všimla. Ale teď měla dojem, že se usmívá snad ještě podivněji, a nedovedla si to vyložit. „Snad se tak usmívá proto,“ řekla si, „že ví, že mě dost zneklidnilo, jak se díval ke dveřím. Jak hleděl vždycky po zprávách… že ví, že ho hlídám. M
luví vskutku jako dospělý, jako spisovatel, ale…“ A paní Mooshabrovou teď náhle napadla jedna zcela nová věc. Náhle měla dojem, že co o tom chlapci slyšela od paní Knorringové i od otce velkokupce, nějak nesouhlasí. Nějak nesouhlasí s tím, jak se jeví. Ta jeho vzpurnost, troufalost, to, že potřebuje kázeň… paní Mooshabrová dělala, že jeho úsměv nevidí. Ale chlapec pak konečně řekl:

„Všiml jsem si, že jste přišla v krásném podivném kožichu. Byl pruhovaný jako tygří a u krku měl obrovskou hřívu.“

„Zřídka ho nosím,“ řekla paní Mooshabrová rychle.

„Dnes jste ho však vzala,“ řekl Oberon Felsach, „snad proto, že jste šla k nám a že je státní svátek. A teď poslouchejte…“ Oberon Felsach se náhle usmál a pohlédl ke dveřím haly, „teď poslouchejte. Teď poslouchejte,“ pohlédl ke dveřím haly a jeho černý zrak nad bledou tváří se zaleskl, „studenti jsou zde.“ A sotva to dořekl, dveře haly se otevřely a na prahu se objevili dva mladíci.

Oberon Felsach vstal z křesla a v jeho bledé tváři byl velmi radostný úsměv.

„Bože, jak jste to uhád,“ užasla paní Mooshabrová.

Zatím už studenti vkročili do haly. Měli hezké pláště, které si nesvlékli, ale jen rozepjali, měli jemné, dost vzrušené tváře, a přece – paní Mooshabrová si toho všimla – přece byli úplně klidní. A náhle se paní Mooshabrové skoro zastavilo srdce. Viděla dobře. Ve světlech křišťálových lustrů v hale stál před ní mladík v tmavém kostkovaném saku a hedvábné košili, Lothar Baar, a jeho přítel Rolsberg. Dva studenti z bídné Nabuliny svatby.

„Dobrý večer, paní,“ řekl Lothar Baar, „věděli jsme, že přijdete. Zde je můj spolužák… Bydlíme zde u pana Felsacha.“ A náhle měla paní Mooshabrová dojem, že nechtějí vyčkat, až se představí, náhle měla dojem, že neřekli ani svoje jméno, náhle měla dojem, že ji vůbec nepoznávají a mají ji za někoho jiného… ovšem, vzpomněla si, „vypadám jinak než tenkrát na té bídné svatbě, vypadám jako herečka, kupcová z Kanárských ostrovů nebo žena komorníka, ale přece, vždyť přece ví, že jsem to já, přece jim to velkokupec řekl, že jsem to já, Natálie Mooshabrová z Péče, přece to ví i ten hoch Oberon Felsach a ví to i ta jejich stará hospodyně. Nebo snad…“ paní Mooshabrová se náhle zarazila, „že by to přece jen nebyl ten pan Baar a pan Rolsberg…“

„Město je vzhůru,“ řekl student v tmavém kostkovaném saku… „ulice a náměstí jsou plné lidí.“

„Je to jako vzpoura,“ řekl jeho přítel.

Vtom vyšla ze dveří u schodiště hospodyně. Oberon Felsach přistoupil ke zdi a stiskl knoflík.

„Vzpoura,“ vyhrkla hospodyně v krajkové zástěře a čepci a hlas se jí chvěl, že skoro ani nemohla mluvit.

„Sedneme si,“ řekl Oberon Felsach a pokynul studentům a paní Mooshabrové, aby si sedli. A pak se otočil k hospodyni a řekl: „Proč se divíte. Vždyť sama dobře víte, že se to čeká. Víte přece jiné věci.“ A hospodyně kývla, přikročila blíž a bázlivě se ptala: „Co smím donést? Přeje si paní ještě kávu? A mladí páni?“

„Děkuji,“ řekl mladík v tmavém kostkovaném saku, „počkáme na večeři.“

„Já ještě kávu mám,“ řekla paní Mooshabrová, její hlas zněl kupodivu po všem klidně, „mám i zákusky.“

„Kdyby si panstvo přálo, ať laskavě zazvoní,“ řekla hospodyně, „večeře bude za hodinu. Dopékám koláče.“

„Ty nemusíte,“ zdvihla teď paní Mooshabrová zrak, „přinesla jsem své. Pekla jsem je celý den, dala jsem vanilku, hrozinky, mandle…“ paní Mooshabrová pohlédla na studenty v křeslech, ale v jejich jemných tvářích se nehnul ani sval. A hospodyně se uklonila a odběhla zpět do temných dveří kuchyně.

„Ještě neví, paní,“ řekl Oberon Felsach, „že ráda pečete a děláte tabuli. Ještě neví, že tabuli uchystáte sama. Ví moc, ale ne všechno, a málokdy si věří, v tom jsou její nedostatky. Tak tedy vzpoura?“ vlídně se usmál na studenty.

„Vzpoura,“ řekl mladík v kostkovaném saku.

Ze zdi znělo rádio, ale byla to už jen samá hudba. Oberon Felsach vstal, trochu ji ztlumil a znovu si sedl do křesla.

„Zdá se,“ řekl mladík v kostkovaném saku a trochu pohlédl na paní Mooshabrovou, „že vše vzniklo před redakcí Rozkvětu. Asi před dvěma hodinami se tam srotilo pět tisíc lidí. Srocení bylo i na Náměstí Annymarie Blažené u Centrálního hřbitova. V pět hodin tam lidé u sochy a nádraží zpívali a Rappelschlund v tom zřejmě viděl provokací. Před hlavní hřbitovní bránou honili Rappelschlundovi běsi nějakého chlapce, protože měl vzduchovku, ale nechytli ho, zmizel jim prý na hřbitově v nějakém hrobě. Ze Stadiónu, z Alžbětova a z Kerke táhly zástupy do města a shromažďovaly se před Operou, Akademií hudby a divadlem Tetrabiblos. Nějaká bývalá herečka tam mluvila z balkónu k davům, že je čas hrát hru Ve stínu palmy a Rappelschlunda svrhnout, a pak tam jeho běsi opět honili nějakého chlapce, takového blonďáka, bůhvíproč, snad prý proto, že ta žena na balkóně byla jeho matka, schoval se v nějakým výtahu.
Na třídě generála Darlingera před cukrárnou Rozdělené nebe převrhly davy vojenská auta, v kterých bylo kadidlo, co nepřišlo do krámů. Jedeme právě od katedrály a tam je asi pět tisíc lidí…“

„Metro jezdí,“ zeptal se Oberon Felsach a studenti kývli. „Metro zatím jezdí,“ kývli. „Ale všude na perónech je spousta lidí, i v restauracích. Jsou tam i vojáci.“

„A střílejí,“ zeptal se Oberon Felsach zvědavě, ale mohl to být omyl.

„Střelba,“ řekl mladík v kostkovaném saku, „byla před Tetrabiblos, když tam mluvila z balkónu ta herečka a honili chlapce, a střelba byla na Náměstí Annymarie Blažené u hřbitova, když honili toho prvního. V metru lidé říkali, že se střílí i na Rappelschlundově náměstí, u Rozhlasu a před Státním tribunálem.“

„Vypadá to tak,“ řekl teď druhý student, „že se lidé shromažďují v ulicích a na náměstích, aby táhli k Tribunálu a ke knížecímu paláci, kde je zasedání. Provolávají se hesla proti Rappelschlundovi. Lid chce vidět kněžnu.“

Paní Mooshabrová měla dojem, že studenti, ač jistě o dost starší, mají před Oberonem Felsachem, synem velkokupce, úctu. Mluvili s ním jako se svým vrstevníkem a ochotně odpovídali na jeho dotazy. Paní Mooshabrová hleděla na studenty, na Lothara Baara v tmavém kostkovaném saku a na Rolsberga, a stále si nebyla jista, zda jsou to oni a jestli to byli oni, nemohla pochopit, proč ji nepoznali. Jak je to možné, že nevědí, že je to ona, i když vypadá teď jinak než na té bídné svatbě, vždyť musili vědět, že přijde, ona, Natálie Mooshabrová z Péče, vždyť musili vědět, že právě ona byla doporučena paní Knorringovou. Hleděla na studenty a bylo jí divné, že nikdo z nich ji neosloví jménem. Jejich tváře byly jemné, vlídné, rozpálené, ale hleděli na paní Mooshabrovou, jako by ji viděli poprvé v životě, a vlastně se jim v těch tvářích stále nehnul ani sval. A Oberon Felsach se opět chvílemi podivně usmíval. Hledě
l na studenty, hleděl na ni, paní Mooshabrovou, a usmíval se. Náhle si paní Mooshabrová opět vzpomněla na dozor, náhle opět trochu zneklidněla. Aby si to chlapec přece ještě nerozmyslil, nevzal černý plášť a neprchl. Zakývala hlavou a řekla:

„Budete už, páni, vykuřovat, já bych šla připravit tabuli.“

A teď Oberon Felsach kývl. Vzal ze stolu zvonek, zazvonil a pak znovu. A za chvilku vyšla hospodyně v krajkové zástěře a čepci z tmavých dveří u schodiště, a chlapec jí řekl:

„Máry, tabuli k večeři připraví paní, o to se nestarejte. Jak jste na tom s jídlem?“

„Haluhy a řasy jsou hotovy,“ řekla hospodyně a hlas se jí chvěl strachem, „žampiony jsou hotovy i polévka z želv. Ryby dosmažuji. Koláče dopékám.“

„Koláče přinesla paní,“ odvětil hoch, „už vám to řekla.“

„Přinesla jsem ještě jiná jídla,“ řekla teď paní Mooshabrová, „nejen koláče. Sníme to však po těch rybách a houbách. Abychom se předem nezasytili…“

Hospodyně se uklonila a znovu se zeptala, zda může ještě něčím sloužit. Studenti a Oberon Felsach zavrtěli hlavou. Také paní Mooshabrová zavrtěla hlavou a pohlédla ke zdi, kde stála její velká černá taška a balík s provazem. A hospodyně se znovu uklonila a odběhla do kuchyně.

„Je stará, má strach, ale běhá stále,“ řekl Oberon Felsach, „v kuchyni má hodiny, potřebuje nový kredenc. A teď tedy začnem. Zapálíme svíčky v patře, kde ještě nehoří,“ řekl a vstal z křesla, „začneme vykuřovat. Paní půjde do jídelny a připraví tabuli.“ Vstali z křesel i studenti a vstala i paní Mooshabrová. Sáhla si rukavičkou na korále, bambusové koule, pohlédla na rozštíply vodotrysk a šla ke zdi, ke své velké černé tašce a balíku.

„Vykuřovat začneme nahoře,“ řekl Oberon Felsach, „nakonec zde v hale. A úplně nakonec v jídelně u večeře. Paní to zatím připraví,“ opakoval.

A paní Mooshabrová vzala velkou černou tašku a balík v provaze, kývla hlavou, až se jí pápěří na klobouku zachvělo, a šla k velkým skleněným dveřím. Prošla jimi do jídelny a zavřela je za sebou.

Oberon Felsach a studenti vyšli po mramorovém schodišti, vyšli pomalu a klidně jako velvyslanci neznámého krále, a v patře si studenti ve svém pokoji nejprve svlékli ty rozepnuté pláště. Pak tam s Oberonem Felsachem přistoupili k oknům a u sklenek s vínem, u koláčů a květin začali zapalovat svíce. Mluvili přitom málo a tiše, jako se mluví u vznešených obřadů. Mluvili hlavně o tom, co se děje v městě na ulicích, na náměstích, mluvili o tom, že se to dá snad i vidět v televizi, poslouchali rádia ze zdí. Zpráva ze zasedání v knížecím paláci stále nepřicházela, ale zato přicházely zprávy, že se před palácem srotilo třicet tisíc lidí, provolávají slávu kněžně vdově Augustě a chtějí, aby kněžna – jestli žije – vyšla na balkón. Rádio také oznámilo, že na balkón paláce vyšel vojenský velitel města, aby těch třicet tisíc lidí jménem předsedy Albína Rappelschlunda uklidnil. Prohlásil, že kněž
na žije, ale není v knížecím paláci. „Není-li zde,“ prohlásil, „nemůže ani vyjít na balkón a ukázat se, to přece dá zdravý lidský rozum. To je jako chtít vidět tady,“ prohlásil, „antilopu.“ Prohlásil, že kněžna tráví svůj svátek na dědičném sídle v podhůří na Kočičím zámku. „Smaží žampiony,“ řekl vojenský velitel města z balkónu, „a háčkuje krajky.“ Pak rádio ještě řeklo, že policejní ministr Scarcola dosud na zasedání nepřišel. „Snad si vyvrkl nohu,“ řekl vojenský velitel města.

Když zapálili v oknech v patře všechny svíce a měli začít vykuřovat, řekl Oberon Felsach:

„Televize nevysílá, to je zvláštní, to je škoda. Poslechnem si stanici z družic. Stanici z družic, možná že ta bude hlásit víc.“ A přistoupil ke stěně a otočil knoflíky. A slyšeli hlášení z družic o tom, co se právě děje v jejich městě.

„Lidé nevěří generálovi, že je kněžna živá, anebo nevěří, že je na Kočičím zámku,“ hlásily družice, „lid trvá na tom, aby kněžnu viděl a dokonce s ní mluvil. Před knížecím palácem je třicet tisíc lidí.“ Pak vyšel Oberon Felsach na chodbu a tam zašel do jedněch menších dveří poblíž schodů. Vrátil se ke studentům s bílým plátěným sáčkem. Studenti zatím připravili různé misky, dózu s dřevěným uhlím a také lahvičku s jakousi tekutinou.

Dali na několik misek pár dřevěných uhlíků, polili je tekutinou, zapálili a pak nasypali ze sáčku kadidlo. Rázem se z misek vznesl bílý dým a pokoj se začal plnit sladkou vůní. Vyšli na chodbu a zapálili další misky. V té chvíli rádio ze zdi, ta stanice z družic, hlásilo, že třicet tisíc lidí před knížecím palácem provolává bez ustání slávu panovnici kněžně vdově Augustě, že ji chce vidět a že se začíná stále hlučněji domáhat, aby sám předseda Albín Rappelschlund vyšel na balkón a řekl, co je s kněžnou. Chodba se zatím plnila dýmem, sladkou nebeskou vůní a studenti a Oberon Felsach v oblacích vešli znovu do jednoho pokoje. Když i tam se začal vznášet dým a sladká vůně, Oberon Felsach řekl, aby si na chvilku sedli. Sedli si na pohovku a v té chvíli rádio ze zdi hlásilo, že vojsko obstupuje třicet tisíc lidí před palácem. A pak bylo slyšet z rádia křik, hřmot a volání.

A mezi tím křikem, hřmotem a voláním zazněla ta první nebezpečná slova.

„Už je to zde,“ kývl Oberon Felsach a dal ruce na ramena studentů, jejich tváře byly podivné a zvláštní, „viní Rappelschlunda z vraždy. Viní, že dal dávno kněžnu zabít, pohřbít, že je kněžna mrtva. Viní, že ji živou vězní v paláci. Viní, že se kněžna musí tajně skrývat snad padesát let. Co hlásí náš rozhlas…“ řekl Oberon Felsach s tváří velmi vážnou, ale klidnou, a vstal z pohovky a otočil knoflík.

„…všechna nařčení jsou bídná,“ říkal zemský rozhlas, „lidé v městě nevědí, co mluví, jejich nařčení se vzájemně potírají, to je důkaz, že jsou to pomluvy. Lidé na venkově jsou moudří, sečtělí, vzdělaní,“ říkal zemský rozhlas, „v naší zemi není nikdo, kdo by neuměl psát, číst a počítat. V naší zemi vyrábíme,“ říkal rozhlas, „výtečné mražené krémy, máme kiosky ze skla a laminátu, létáme na Měsíc. V naší zemi se staráme o mládež a trestáme zločince. Kněžna vdova panovnice Augusta je zdravá, čilá jako křepelice,“ říkal rozhlas, „dnes má narozeniny. Vládne jako jediná a nejvyšší s předsedou Albínem Rappelschlundem od svého nastoupení na trůn před padesáti léty. Je na Kočičím zámku, jí žampióny a háčkuje krajky.“

„Jestli ovšem vůbec někdy na trůn nastoupila,“ řekl teď student v kostkovaném saku.

„Jestli vůbec někdy začala vládnout,“ kývl druhý student.

„Vy víte, že ano,“ usmál se Oberon Felsach, „nosila korunku, vdala se ve dvaceti letech. Ale teď pomalu půjdem dolů.“

Za chvíli, s miskami, sáčkem, dózou dřevěného uhlí a lahvičkou, pomalu a klidně sestoupili do haly. Pod schodištěm u soch s červeným světlem zapálili první misku a pak pomalu kráčeli po kobercích kolem stěn, obrazů ve zlatých rámech a oken s růžovými záclonami v rudých závěsech… zapalovali další misky a opět mluvili málo a tiše… hala se pomalu plnila dýmem, sladkou nebeskou vůní. Viděli, že dveře jídelny, široké dveře z mléčného skla, jsou zavřeny a za nimi se svítí. Obešli halu a přistoupili k vodotrysku. Voda stříkala z rozštíplého stonku a obloučky padala zpět do nádrže, kde plavaly tři červené rybky. Když tam zapalovali další misku, a vypadali bezmála jak královští poslové u jezera, otevřely se tmavé dveře u schodiště a vyšla hospodyně v bílé krajkové zástěře a bílém čepci. Chvilku postála u dveří, omámená vůní, a hleděla do středu haly k bazénku, odkud se vznášely obláčky dýmu. Pak bázlivě popošla k bazénku a řekla:

„Už smím dát jídla na vozík?“

„Dejte,“ kývl Oberon Felsach, „dejte polévku z želv, haluhy a řasy, žampiony, ryby. Všechno dejte na zdobené talíře a všechny talíře na vozík na ohřívače.“

„Pane Felsach,“ řekla hospodyně bázlivě a ještě víc přistoupila k vodotrysku, „jsou také skarflety a líhně, salát z medúz a chobotnice a smažené chroustnatky. Kdy mám přivízt ty?“

„Dejte i ty na vozík,“ řekl Oberon Felsach, „kdo bude chtít, vezme si. Koláče však nedávejte.“ A Oberon Felsach se nadechl vůně, která se v obláčku vznášela nad ním, a pohlédl do bazénku.

V té chvíli tam pohlédla i hospodyně. A v té chvíli strašně vykřikla.

V bazénku mezi třemi červenými rybkami projížděla velká černá ošklivá ryba.

Když za chvilku Oberon Felsach a oba studenti se sáčkem kadidla, miskami, dózou uhlí a lahvičkou rozevřeli velké skleněné zasouvací dveře jídelny a chtěli vejít dovnitř, znehybněli a jejich tváře pokryl velký nečekaný údiv.

Paní Mooshabrová v dlouhé černé lesklé sukni, kterou si lehce přidržovala bílou rukavičkou, v jupce a s korály, ringlemi a v klobouku s dlouhým barevným pápěřím tam stála u čela stolu pod oknem, zataženým tmavomodrým sametem, na odkládacích stolcích stály talíře s jakýmsi jídlem a na stole…

Stůl byl pokryt velkým černým ubrusem, jehož jeden kraj tvořilo jakési dřevěné břevno. Byl to velký černý ubrus s dřevěným břevnem na kraji, visícím k zemi, a mohl spise než ubrus připomínat nějaký prapor. Na černém ubruse byla váza a v ní kytice jakýchsi prastarých uschlých květů. Kolem ní ležela stará černá a červená stuha se zlatým a stříbrným, zcela vybledlým nápisem. Kolem stály tři láhve vína a tři láhve nádherných limonád. Poblíž čela stolu byly na černém ubruse dvě mísy koláčů, jedny s mandlí uprostřed a druhé s hrozinkou, a uprostřed stolu hořela veliká vysoká hřbitovní svíce.

21.

Když hospodyně v krajkové zástěře a čepci vjížděla s vozíkem širokými dveřmi do jídelny, talíře a příbory na vozíku, polévka, haluhy a řasy, žampiony, smažené ryby, skarflety a líhně, chroustnatky a saláty z medúz a chobotnic se třásly. Třásly se ruce staré hospodyně a třásla se celá. Paní Mooshabrová v čele stolu před tmavomodrým sametovým závěsem hleděla na ni, jak se s vozíkem blíží, hleděla na ni obláčky dýmu, který se tu vznášel ze tří misek na příborníku a plnil sál sladkou nebeskou vůní, hleděla na ni, malou, vetchou, starou, přes suché květy ve váze a velkou vysokou rozsvícenou svíci uprostřed stolu. Hospodyně dojela s vozíkem k její pravici, tam v to místo mezi ní a synem velkokupce, a Oberon Felsach v křesle jí pokynul, aby dávala na stůl. Nejprve vše postavila před paní Mooshabrovou v čele stolu. Talíř se želví polévkou a smaženou rybu s haluhami a řasami. Pak totéž dala před O
berona Felsacha. Pak před studenta v tmavém kostkovaném saku a bílé košili, který seděl z druhé strany syna velkokupce. Pak před druhého studenta, který seděl proti němu na druhé straně stolu, a konečně před prázdné křeslo po levici paní Mooshabrové, to bylo místo její, místo staré, vetché, malé hospodyně. Pak vyňala z vozíku talíře se skarfletami, líhněmi, chroustnatkami a saláty z medúz a chobotnic i s ohřívadly a dala je na nízké odkládací stolky u zdi k jakýmsi talířům, které tam už byly. A pak zavezla vozík do rohu a usedla ke stolu po levici paní Mooshabrové. A pak přál Oberon Felsach dobrou chuť a všichni začali jíst polévku.

Paní Mooshabrová v čele stolu jedla polévku z želv opatrně bílou rukavičkou a její červená a bílá tvář byla naprosto klidná. Nehnul se v ní ani sval. Jen barevné pápěří na klobouku se jí chvělo, jen ringle na dlouhých drátech v uších se jí třásly, jen korále na krku, barevné bambusové koule jí občas zachrastily, jedla pomalu a opatrně v bílých rukavičkách a mlčela. Pak odložila talíř a lžíci. A talíř a lžíci odložil i Oberon Felsach, stará vetchá hospodyně a oba studenti. Hospodyně rychle, ustrašeně vstala a sklidila talíře a lžíce na vozík. Pak Oberon Felsach začal jíst rybu a salát z řas a haluh a také studenti a nakonec i paní Mooshabrová. Uprostřed jídla Oberon Felsach vstal, šel ke zdi a otočil knoflík. Ozval se hlas, ale nebyly to zprávy. Hlas hlásil hudbu.

„Musorgskij, Noc na Lysé hoře,“ hlásil hlas, „hraje orchestr Státní opery…“ A v jídelně se ozvala hudba, Noc na Lysé hoře. A paní Mooshabrová v čele stolu pomalu vidličkou v bílé rukavičce jedla rybu a sem tam si vzala i sousto haluh a řas, hleděla na černý ubrus, na ten náhradní prapor, hleděla na suchou kytici i na stuhy s bledými nápisy, hleděla na dvě mísy koláčů poblíž svých rukou a na hořící svíci uprostřed, a chvílemi též pohlédla na příborník na misky s kadidlem, z nichž se vznášel lehký sladký dým. A řekla:

„Noc na Lysé hoře. Ale jak žijí lidi na Měsíci, když je tam jen prach a popel. Správcová říká, že bídně.“

„Není tam ani vzduch,“ řekl Oberon Felsach a pomalu jedl rybu, „jen horské řetězy, ostré skály, vyhaslé sopky, jak jsme o tom již mluvili, dlouhé temné stíny, které vrhají, když slunce vychází, zapadá, nelze tam dělat oheň… Je tam malá přitažlivost a lze tam lehce létat…“ Oberon Felsach na chvilku zmlkl a jedl rybu. Mlčela paní Mooshabrová, mlčeli i ostatní. Jen hudba ze zdi hrála Noc na Lysé hoře a kadidlo na miskách drobně praskalo. Pak paní Mooshabrová řekla:

„Lidi tam žijí ve skafa, slyšela jsem. Jako potápěči.“ A vzala si sousto řas a haluh.

„Ano,“ kývl Oberon Felsach a i on vzal sousto řas a haluh, „to je zlé. Je to proto, že tam stále padají z vesmíru meteory. Milion létavic a meteorů dopadá na Měsíc za den rychlostí padesáti kilometrů za vteřinu, to je déšť kamení, který by zabil každého tvora. Proto tam lidé, zvířata a rostliny žijí pod velkými skleněnými poklopy, a když vycházejí před západem a těsně po východu ven pod širé nebe, musí mít skafandry. Skafandry, aby mohli dýchat, aby jim neškodilo vedro, mráz, záření, pak mohou vyjít i přes den, přes noc… a aby se chránili před kamenným deštěm. Takže jsou,“ řekl Oberon Felsach a pohlédl na paní Mooshabrovou, „jako potápěči.“ A pak se trochu nadechl sladké vůně z misek a řekl:

„Bělost, čerň a šeď je barva měsíční krajiny, a kromě jistých stromů, keřů a trav, které jsou chráněny pod volným nebem, je všude jen prach, popel, kamení a umělé bláto v lázních u kráterů. Je to krajina smrti.“

Paní Mooshabrová odložila talíř s rybou a vidličku a pohlédla na černý ubrus, na uschlou kytici a hořící svíci.

„Je to krajina smrti,“ řekla.

„Rappelschlund,“ řekl teď student v tmavém kostkovaném saku k čelu stolu a rovněž odložil talíř a vidličku, „Rappelschlund tam vystavěl velkou věznici.“

„Pro vězně, kteří nejsou hodni chodit po Zemi,“ řekl druhý student k čelu stolu, „také pro ty, kdož s příšerou žijí.“

„Z těch lidí by se podle něho na Zem už nikdo neměl vrátit,“ řekl Oberon Felsach a v jeho hlase bylo něco zlověstného.

Vtom hudba v rádiu zeslábla a ozval se hlasatel.

„Přerušujeme na chvíli Noc na Lysé hoře,“ ozval se hlasatel, „poštvaný lid vnikl před chvíli do Muzea míru Albína Rappelschlunda a pokusil se zničit vzácné sbírky zbraní, které tam jsou. Vojsko však muzeum vyklidilo a řadu osob předvedlo do kasáren, nemine je nejpřísnější soud. Venkov slaví svátek důstojně a moudře,“ hlásil hlasatel, „už dávno nesekáme žito kosou, nestavíme ručně paňáky, ručně neopravujeme kola, kola žebřiňáků, máme stroje. I stohy na poli patří dnes minulosti. Máme…“

Oberon Felsach znovu vstal od stolu, šel ke zdi a otočil knoflíkem. Ozval se jiný hlas, hlas z družic.

„Lidé vnikli do Muzea míru Albína Rappelschlunda,“ hlásil hlas z družic, „rozbili zbraně, vyházeli pušky, kulomety, samopaly, nože, šavle, dýky… kanóny, děla, tanky ničili v sálech. Pak muzeum podpálili. Muzeum míru Albína Rappelschlunda se sbírkami zbraní hoří. Před hodinou,“ hlásil hlas dál, „přibyly k tisícovým davům na Náměstí Albína Rappelschlunda poblíž redakce Rozkvětu další davy ze čtvrti Borovicin a Filipov, a jak se právě dovídáme, strhly předsedův pomník. Tisíce holubů vzlétlo k večernímu nebi. Na letišti Albína Rappelschlunda pro hvězdolety ve čtvrti Stadión shodili lidé názvy se jménem původce, a letecké linky s Měsícem jsou přerušeny. V knížecím paláci trvá zasedání, policejní ministr Scarcola dosud nepřišel. A zpráva poslední,“ řekl hlas:

„Lidé obkličují Státní tribunál. Třicet tisíc lidí před palácem volá kněžnu a chce, aby vyšel Rappelschlund na balkón.“

Hospodyně odnesla talíře s rybami, haluhami, řasami a vidličky na vozík v koutě a černý stůl byl teď bez talířů. Zbyla tam jen výzdoba a poblíž čela dvě mísy koláčů. Oberon Felsach otočil knoflík ve zdi a ozval se opět zemský rozhlas. Hráli dál Noc na Lysé hoře…

„Letošní svátek kněžny,“ řekl Oberon Felsach, když opět usedl ke stolu, „je nejvážnější, jaký vůbec kdy za vlády Rappelschlunda byl. Jeho muzeum hoří, jeho socha a jméno strženy. A lidé obkličují dokonce i Státní tribunál, to ukrutné místo. Rappelschlund obsadil město vojskem, ale policie mlčí. O průběhu zasedání neřekli nic, ale policejní ministr tam dosud nepřišel. Myslím, že bych se měl podívat na křižovatku.“

Paní Mooshabrová v čele stolu pohlédla na Oberona Felsacha… nedala však na sobě nic znát. Oberon Felsach seděl klidně, jeho tvář s černým zrakem, vroubená dlouhými černými vlasy, byla bledá, seděl však klidně, nadechoval vůni kadidla. Paní Mooshabrová pohlédla na studenty, na mladíka v tmavém kostkovaném saku, který byl snad Lotharem Baarem, a na druhého, který byl snad Rolsberg, a pak se znovu zadívala na Oberona Felsacha.

„Podívat se na křižovatku,“ klidně řekla, „mluvil jste o tajných vědách. Mě to moc zajímá, i naši správcovou, mohl byste ještě něco říci?“

„Prosím,“ řekl Oberon Felsach a podivně se usmál, „řekl jsem, že je víc tajných věd a mezi nimi je i ta, co pracuje s mozkem a duší. Řekl jsem, že to vše se dá použít a využít, ale chci ještě dodat, zneužít. Paní Knorringová,“ řekl Oberon Felsach, „nám vyprávěla o vašem životě.“ Oberon Felsach zmlkl a v té chvíli paní Mooshabrová znovu pohlédla na studenty. „Tak,“ řekla si náhle v duchu, „teď to slovo zde před nimi padlo. Teď se přece musí ozvat, že mě znají. Že mě znají z té bídné svatby Nabule, z toho lokálu U Vil. Teď přece snad přiznají, že jsem to já, Natálie Mooshabrová z Péče.“ Ale studenti hleděli na ni k čelu stolu a jejich jemné tváře byly zcela klidné. „Že by to vskutku ten pan Baar a Rolsberg nebyl,“ řekla si paní Mooshabrová znovu, a pak ji náhle něco napadlo. Něco obrovského. Pohlédla na studenty, usmála se a řekla:

„Chtěla bych se na něco zeptat. Na něco zeptat pánů študentů. Páni,“ naklonila se trochu nad černý ubrus, „nevíte o nějaký studni tady poblíž v Blauentalu, kde je poklad? Zlato, stříbro a pytel grošů? O studni v nějaké ohradě?“

Studenti na sebe pohlédli přes stůl, přes vázu suchých květin a vysokou hořící svíci, a zavrtěli hlavou.

„Nevíme o žádné studni v Blauentalu, v níž je poklad,“ řekl ten, který měl být Rolsbergem, „je tu jen podobný název ulice. Tato ulice se jmenuje U Studánky.“

„Nevíme o žádné studni v ohradě,“ řekl student v tmavém kostkovaném saku, který měl být Lothar Baar, „v městě je přece vodovod.“ A paní Mooshabrová se usmála a kývla a pak se otočila k Oberonu Felsachovi a řekla:

„Tušila jsem to. Děti mě podvedly zas.“ A nevěděla zas, zda tu sedí Lothar Baar a Rolsberg.

A pak řekla Oberonu Felsachovi:

„Paní Knorringová vám o mně vyprávěla?“

„Ovšem neúplně,“ řekl Oberon Felsach a otočil se k příborníku k miskám s kadidlem, „já mám zprávy jiné. Narodila jste se ve Fettgoldingu poblíž Kočičího zámku v podhůří Černého lesa. Naši Máry,“ chlapec hodil hlavou před sebe a podivně se usmál, „naši Máry to zajímá. Povězte nám o tom schválně něco,“ podivně se usmál, „ať má radost.“

„Narodila jsem se ve Fettgoldingu poblíž Kočičího zámku,“ kývla paní Mooshabrová k hospodyni a pápěří na klobouku se jí zachvělo, „otec pracoval na statcích, spravoval kola, sekal žito kosou, stavěl paňáky. Matka se starala o chalupu, měli jsme slepice, králíky, políčko, byla na něm kukuřice, brambory, řípa, snad i zelí. Chodila jsem odmala na chrastí do Černého lesa. Byla u mě v bytě třikrát policie podívat se, jak bydlím, taky se zeptat na Wezra, to je syn, vrátil se nedávno z arestu… Ptali se mě,“ paní Mooshabrová s úsměvem zavrtěla hlavou, „zda se mi něco nestalo v Černým lese. Zda jsem byla na Kočičím zámku…“

„Co se vám stalo v Černém lese a co na Kočičím zámku,“ řekl Oberon Felsach a po dlouhé době si zas přejel rukou své dlouhé černé vlasy, a pak se otočil k malé, vetché, staré hospodyni, která se chvěla a třásla, a k oběma studentům a pak opět k paní Mooshabrové. „Co se vám stalo v Černém lese a na Kočičím zámku,“ řekl opět a jeho hlas byl podivný a zvláštní a jeho černé oči byly upřeny kamsi na černě zbarvené obočí paní Mooshabrové. A paní Mooshabrová pohlédla na hořící svíci na ubruse a na dvě mísy koláčů poblíž svých rukou a řekla:

„Nic se mi nestalo v Černém lese. Chodili jsme jen na kraj, je to hluboký les a strašidelný. A na Kočičím zámku jsem byla jen dvakrát, jednou ještě když jsem byla malá, se školou, vezli nás tam na žebřiňáku, to tam právě nikdo nebyl a tak nás pustili do chodby, byly tam parohy, i jelení, s nikým jsme tam nemluvili. Podruhé jsem tam byla, když jsem se vrátila do Fettgoldingu z města, to jsem šla na zámek pěšky, jeden den tam a druhý zpátky, přespala jsem na poli ve stohu nebo ve stodole na sýpce, bylo to v létě, měla jsem s sebou trochu kukuřice. Ale to na zámku někdo byl a dovnitř jsem nemohla. Chodila jsem v parku a viděla jsem v jednom okně hajnýho či sluhu. Stál za záclonou a viděl mne, s nikým jsem tam nemluvila. Policie, co chodila ke mně, si myslila, že se mi něco v Černým lese stalo a že jsem snad byla na Kočičím zámku víckrát.“

„Možná že měli pravdu,“ řekl Oberon Felsach a stále hleděl černým zrakem na tvář paní Mooshabrové, „možná že už sama o tom nevíte.“

„Jak bych nevěděla,“ usmála se paní Mooshabrová, „mám přece paměť. V Černým lese na chrastí jsem nepotkala nikdy žádné zvíře, lvi přece u nás nejsou, ty jsou v poušti a v džungli, snad i na Měsíci, u nás jsou leda za mřížemi v kleci… Chodila jsem, když jsem znovu přišla do Fettgoldingu, sázet lesní stromky a vařila jsem pro děti zemědělců. Matka byla nemocná a brzy umřela, otec zemřel pak. Sourozence jsem neměla, z příbuzných už taky nežije nikdo, ani ten strýc, tomu by musilo být dnes už přes sto, ani bratranec a synovec. Některé pohřbili na hřbitově ve Fettgoldingu. Ale ty hroby…“ paní Mooshabrová teď koukla na hospodyni po své levici, která se ještě víc třásla a chvěla než před chvílí, „ty hroby ve Fettgoldingu jsou už dávno pryč. Byly vykopány, nezbyla z nich ani cihla. Mé hroby na Centrálním hřbitově potrvají ještě dlouho. Hrob Terezie Bekenmoschtové…“ tvář paní Mooshabrové b
yla zcela klidná… „nejmíň, jen třicet let. Hrob Vincenzy Cancerové a jejího syna stavitele sto. A hrob školního rady a jeho rodiny věčnost. Až do skonání světa, až do posledního soudu. Až do zmrtvýchvstání,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na černý ubrus na stole, na suché květy, na stuhy u vázy a na hořící svíci. „Já na zmrtvýchvstání nevěřím, ani na pánaboha… snad jen na poslední soud…“ pohlédla na mísu koláčů, „ten snad přijde. Snad by i přijít měl…“

„Paní,“ řekl Oberon Felsach ke studentům, „paní na pánaboha nevěří, ale na osud.“

Vtom v jídelně něco ztichlo. Byla to hudba z rádia ve zdi. Noc na Lysé hoře. A ozval se hlas.

„Zpráva ze zasedání v knížecím paláci,“ řekl hlas.

„Konečně,“ řekl Oberon Felsach a vstal z křesla. A vstali i oba studenti. A hospodyně vedle paní Mooshabrové ustrašeně zdvihla hlavu.

„Na zasedání konečně přišel policejní ministr Scarcola,“ řekl hlas. „Poštvané davy před knížecím palácem volaly jeho jméno a jméno kněžny vdovy panovnice Augusty, obviňovaly předsedu Albína Rappelschlunda z vraždy vdovy panovnice nebo z věznění. Křičely na Albína Rappelschlunda, že je vrahem dětí. Vrahem Napoleona Stallrucka, kdo by si to dal líbit. Tato bídná nařčení jsou směšná. Albín Rappelschlund zavedl pořádek, vyhrál kdysi nad sousedem válku, dal všem práci. Založil Muzeum míru, zbudoval na Stadiónu letiště, byl pětkrát na Měsíci, aniž mu ztěžkala krev. Zná i cizí řeči, taky portugalský, a na Alžbětově staví nové krásné domy pro padesát rodin… A teď Albín Rappelschlund nařídil policejnímu ministru, aby se policie přidala k vojsku a střílela, kdo by si dal urážky beztrestně líbit, ani krtek. Policejní ministr vyšel na balkón,“ řekl hlas, „krátce promluvil k davům. Oznámil, že
policie nezvratně zjistila, že kněžna vdova panovnice Augusta nebyla zabita a není ani vězněna v knížecím paláci, ale žije. Tak sám policejní ministr vyvrátil bídná nařčení poštvaného lidu a zločinné pomluvy proti předsedovi. Jak je možné, že tentýž ministr z balkónu hned potom řekl, že neposlechl výzvy předsedy Rappelschlunda a že nařizuje policii, aby nepodnikla nic k ochraně vrahů. Je to vlastně odepření poslušnosti, které patří před soud. Ale to nic,“ řekl hlasatel, „to jim nepomůže. Venkov slaví svátek důstojně a moudře. Už dávno nesekáme žito kosou, nestavíme ručně panáky…“ Oberon Felsach otočil knoflík a v jídelně se na okamžik rozhostilo ticho. Z misek na příborníku se stále ještě vznášel dým, ale očividně slábl. Studenti, kteří pořád ještě stáli, byli klidní, přece však napjatí, a stará, vetchá hospodyně v bílém krajkovém čepci vedle paní Mooshabrové se velice třás
la. Byla už opravdu stará, slabá, vetchá. Pak Oberon Felsach zas otočil knoflík a ozval se opět hlasatel.

Řekl, že do dalších zpráv se bude vysílat zas hudba. „Máme nádherná divadla,“ řekl hlas, „například činohru Tetrabiblos, kde se hraje i Visutá hrazda, Státní operu. Hector Berlioz,“ řekl hlas, „Fantastická symfonie.“

„Teď je to skutečně vzpoura,“ řekl Oberon Felsach, „město vzplálo,“ A pohlédl na studenty a k širokým otevřeným dveřím do haly.

Paní Mooshabrová viděla ten pohled Oberona Felsacha, ale opět nedala na sobě nic znát. Rychle kývla a řekla:

„Ano, věřím v osud, lékárník mi o tom pověděl. Vy také…“ rychle kývla k Oberonu Felsachovi, a když pak Oberon Felsach a studenti opět usedli ke stolu, v duchu si oddychla. Ale přece jen rychle mluvila dál.

„Když jsem byla malá,“ řekla, „jeden šafář nebo sluha, už si nevzpomínám, mi řekl, abych na pánaboha nevěřila, že stejně není, abych věřila na osud a kopala řípu, že ta mě aspoň uživí. Když jsem byla malá, měla jsem kamarádku Marii… její otec byl ve Fettgoldingu šafář, nosil zlatý hodinky a jezdíval na Kočičí zámek. Byla tedy z bohaté rodiny, bydlili u školy a děti ji měly rády. Vdala se, vzala jméno muže, umřel jí snad za pár neděl po svatbě. Stala se pak hospodyní zde v městě v jedný bohatý rodině, byla u nich po dvě pokolení. Já ji neviděla už asi padesát let. Chtěla jsem být vždycky taky hospodyně jako ona a vlastně jsem jí byla. Ale v tý rodině jsem krmila kozy, chodila na trávu, nosila džbery… já chtěla chystat tabuli, roznemohla jsem se a odešla jsem. Taky jsem chtěla mít kiosk a prodávat. Šunku, vlašský salát,“ paní Mooshabrová pohlédla teď na odkládací stolky, kde stálo pár
talířů s jídlem, které donesla ve velké černé tašce, a na stůl k lahvím vína a na nádherné limonády, „ale sešlo i z toho. Šetřila jsem peníze, Wezr mi je vždycky vzal… Za chvilku dáme na stůl támhlety talíře,“ paní Mooshabrová ukázala na odkládací stolky, „otevřeme víno, limonády. A za chvilku se asi už dostane i na koláče,“ ukázala na dvě mísy.

„Paní,“ řekl náhle Oberon Felsach a zahleděl se na paní Mooshabrovou v čele stolu černým zrakem, „vy jste chodila ve Fettgoldingu do školy a měla jste kamarádku z bohaté rodiny Marii, která se pak vdala, vzala jméno muže a stala se hospodyní v jedné bohaté rodině kupce po dvě pokolení. Neviděla jste ji už padesát let. Tak tato hospodyně sedí zde u stolu vedle vás po vaší levici.“

Paní Mooshabrová trhla hlavou a pohlédla na hospodyni. Na starou, slabou, vetchou hospodyni v bílém krajkovém čepci a v bílé krajkové zástěře, která se chvěla a třásla, a kupodivu, ač paní Mooshabrová byla dnes velice klidná, přece jen na okamžik vytřeštila zrak a srdce se jí zastavilo.

„Marie?“ vytřeštila zrak a vydechla…

„Ano, to jsem já,“ zašeptala stará hospodyně a chvěla se a třásla, sotva mluvila, „to jsem já, Marie z Fettgoldingu. Můj otec byl šafář, nosil zlaté hodinky a jezdil na Kočičí zámek. Bydlili jsme u školy, děti mě měly rády, vdala jsem se. Muž mi brzo umřel, mám jeho jméno a jsem hospodyní u pana velkokupce Felsacha už druhou generaci. To jsem já, Marie z Fettgoldingu. Ale já…“ hospodyně se náhle strašlivě zatřásla, zatěkala zrakem po paní Mooshabrové a skoro ani nemohla mluvit, „ale já… já… já vás, paní, přece vůbec neznám! Já vás přece v životě neviděla. Vy jste přece se mnou do školy ve Fettgoldingu… nechodila, nekamarádila. Vy jste přece nikdy, paní…“ hospodyně ani mluvit nemohla, jak se chvěla, třásla, „ve Fettgoldingu nebyla…“

V jídelně zavládlo hluboké ticho. Hluboké, přehluboké ticho… Jen hudba ze zdi hrála Fantastickou symfonii, jen kadidlo na miskách na dřevěném uhlí ještě trochu praskalo a uprostřed černého stolu hořela veliká vysoká svíce. Oberon Felsach byl úplně klidný. Klidný se zdál i student v tmavém kostkovaném saku, i druhý. Jen hospodyně se strašlivě třásla, chvěla se na celém těle, těkala po paní Mooshabrové a paní Mooshabrová byla strnulá.

Konečně Oberon Felsach promluvil.

„Ano,“ řekl, „to je ona. Marie z Fettgoldingu. Máry, řekněte své jméno. Už jste je řekla při příchodu v hale, ale paní ho třeba přeslechla. Řekněte své jméno na důkaz pravdy.“

„Jsem,“ řekla hospodyně a nadzdvihla se v křesle… a paní Mooshabrová, zcela strnulá, nehybná, teď spatřila, že hospodyni zpod bílého krajkového čepce stéká krůpěj potu, „…jsem Marie Země z Fettgoldingu. Jsem Marie Země z Fettgoldingu, provdaná za muže Capricornu. Jsem Máry Capricorna.“

„Máry Capri,“ vydechla paní Mooshabrová strnulá, nehybná, „Máry Capri…“ a všichni viděli, že svou strnulost a nesmírný údiv nepředstírá.

„Ano,“ řekl konečně Oberon Felsach, „Máry Capricorna. Máry Capricorna. Capricorna,“ kývl, sáhl si na své dlouhé černé vlasy… a v jídelně opět zavládlo hluboké ticho.

Když po dlouhé době ticha, v níž hrála jen ze zdi Fantastická symfonie, v miskách slabounce praskalo kadidlo a na stole hořela svíce, Oberon Felsach pohlédl na studenty, byli studenti na smrt bledí a velmi bledý byl i on, Oberon Felsach.

A pak náhle v rádiu ve zdi ztichla hudba a ozval se hlas.

„Ať žije předseda Albín Rappelschlund,“ hlas zaburácel, „ať žije.“ A pak se ozvala báseň:

„Již leť, sivý ptáku, do daleka, Albín Rappelschlund tě chrání.“

A pak se ozval další hlas.

„Pozor, pozor, důležitá zpráva,“ ozval se hlas a pak se v jídelně ze zdi ozvalo obrovské zvolání:

„Předseda Albín Rappelschlund byl právě v knížecím paláci zatčen, bude souzen a popraven.“

Konečně se u stolu všichni probrali.

Studenti byli na smrt bledí, ale jejich jemné tváře a oči jaksi nádherně zářily. Stará vetchá slabá hospodyně Máry Capricorna byla smrtelně bledá, chvěla se a třásla, ale hýbala se pohybem, který patří živému člověku. Oberon Felsach byl bledý, ale byl bledý vlastně stále, byl naprosto klidný, usmíval se. A naprosto klidná byla i paní Natálie Mooshabrová v čele stolu.

Jídelnou zněl hlas z rádia, který opakoval zprávu, jednou, dvakrát, třikrát a stále a stále, a ta zpráva se zřejmě šířila po celé zemi a po celém světě a jistě už dospěla i na Měsíc a lidé ji slyšeli i tam. Předseda Albín Rappelschlund byl zatčen. Dnes, jedenatřicátého října, na svátek narozenin kněžny vdovy thálské ve dvacet hodin pětatřicet minut byl na schodech knížecího paláce po nezdařeném zasedání zatčen Albín Rappelschlund, který padesát let vládl s kněžnou vdovou panovnicí Augustou, ale ve skutečnosti vládl jedině on a sám, kněžnu neuvěřitelnou věcí zbavil v mládí trůnu, chtěl ji připravit o život, půl století se před ním skrývala. Půl století po ní pátral, předstíral a lhal, zřizoval kriminály, naposled na Měsíci u kráteru Einstein… a nelekal se ani popravovat děti. Z jeho vůle zasedal Státní tribunál pro spojení s ďáblem, z jeho vůle byla každoročně ďábelská listina po
kryta aspoň několika jmény, z jeho vůle byl rozčtvrcen před léty i malý nebohý Napoleon Stallruck. Z jeho vůle lidé nesměli pátrat po kněžně, z jeho vůle se střílely rodiny, podezřelé, že vědí o jejím pobytu a nehlásí to, z jeho vůle vládl v zemi nejhorší nepřítel člověka – strach. Teď konečně, na pětasedmdesáté narozeniny nešťastné kněžny vdovy panovnice Augusty, byl Albín Rappelschlund zatčen, když dal střílet vojskem do lidí, a je konec. Byl zatčen, bude souzen a popraven. Lid po celé zemi provolává slávu kněžně vdově Augustě thálské.

A pak se z jídelní zdi znovu ozval hlas.

„Policejní ministr Scarcola,“ ozval se hlas z jídelní zdi, „přejímá od této chvíle zatímně veškerou moc v zemi.“ A pak bylo provolání:

„Aby se zabránilo všem zlům v těchto radostných a přitom osudových chvílích a aby byl zachován klid, přejímám ihned v zemi veškerou policejní, vojenskou i správní moc do chvíle, než usedne na trůn z vůle lidu opět skutečná vládkyně, vdova panovnice kněžna Augusta thálská. Ruším s okamžitou platností stanné právo, vyhlášené padlým despotou, a dávám okamžitou amnestii všem politickým vězňům zde i na našem mrtvém souputníku.

Generál hrabě Leo Scarcola, ministr vnitra.“

„Tak a dáme na stůl támhlety talíře,“ řekla paní Mooshabrová v čele stolu a zatřásla hlavou, až se jí barevné pápěří na klobouku zachvělo, ringle na dlouhých drátech zahýbaly a bambusové koule pod krkem zachrastily… a dříve než mohla stará hospodyně Capricorna vstát, vstala sama, přistoupila k odkládacím stolkům a v rukavičkách roznesla na stůl talíře. Dala před Máry Capricornu, dala před studenty, dala sama před sebe. Na talířích byla šunka a vlašský salát.

„A teď se také napijeme vína,“ řekla paní Mooshabrová v čele stolu a sáhla si na barevné korále, „vína a pak to nejlepší: limonády jménem Limo… A nakonec koláče,“ řekla paní Mooshabrová a usmála se v čele stolu na všechny, „dala jsem vanilku, hrozinky, mandle, pekla jsem je celý den…“

Paní Mooshabrová v čele stolu pomalu jedla šunku a salát a lehce zapíjela plnou sklenkou vína. Oberon Felsach si vzal kousek šunky a lžíci salátu a vzali si i studenti. A také hospodyně Máry Capricorna…

„Vždycky jsem chtěla mít kiosk a tohle prodávat,“ řekla paní Mooshabrová a jedla v dlouhých bílých rukavičkách šunku, vlašský salát, „nikdy v životě jsem to nejedla, jen jednou, o svý svatbě, to je už padesát let. Měli jsme svatbu na Náměstí Annymarie Blažený v radnici, to tam ještě tenkrát to velké skleněné nádraží nebylo, byla to jen taková malá kaple. Jeli jsme podzemkou odsud z Blauentalu, tam a zpátky, seděli jsme, museli jsme se držet, v zatáčkách to v těch tunelech hází, od té doby jsem nikdy v podzemce nejela. Jednou jsem měla jet taxim… No a svatbu jsme měli za radnicí U Zlatýho kočáru. Ta hospoda tam už taky dávno není, jsou tam teď nový moderní činžáky. Z hospody U Zlatýho kočáru nezbyla už ani cihla.“

„Život plyne rychle,“ řekl Oberon Felsach, vstal a přistoupil k miskám na příborníku, „pár desítek let proti věčnu nic neznamená. V jednom životě,“ Oberon Felsach nasypal z dózy na misky nové uhlíky, polil je tekutinou a zapálil, „v jednom životě je pár desítek let strašně dlouhá doba, ale ve věčnu nic. Bolest a radost v jednom životě,“ nasypal na uhlíky kadidlo, „bolest a radost v jednom životě se ve věčnu rozplyne a ztratí jako tento dým, který se tu začíná měnit v obláčky.“ Dořekl a šel si opět sednout ke stolu a paní Mooshabrová pomalu dojídala šunku, salát, dopíjela víno a myslila si, „vskutku je to pravda, mluví jako dospělý, jako spisovatel.“ A pak se Oberon Felsach nadechl sladké nebeské vůně, podivně se usmál a řekl:

„Ale paní Mooshabrová. Ve Fettgoldingu žádní Mooshabrovi nikdy nebyli a vy jste nikdy nebyla ve Fettgoldingu. Vlastně…“ Oberon Felsach se podivně usmál a znovu se nadechl vůně z misek, která se vznášela jídelnou, „ve Fettgoldingu Mooshabrovi byli, muž sekal na poli žito, stavěl paňáky, spravoval kola, žena se starala o chalupu… ale ti nikdy neměli děti. To je dnes už dokázáno ze starých kostelních matrik. Nikdy vás nikdo ani nevezl z Fettgoldingu v žebřiňáku na Kočičí zámek, když jste chodila ve Fettgoldingu do školy, protože jste tam do školy nikdy nechodila. Pravda je jen, že jednou, když vám bylo asi pětadvacet, ale to už bylo dávno po všem… jste navštívila Kočičí zámek, dovnitř byste byla však asi nešla, i kdybyste byla mohla, chodila jste skutečně jen parkem a z okna za záclonou vás viděl nějaký komorník či sluha, rychle jste utekla. Pravda je též, že jste už dávno předtím chodívala do Černého
lesa, jenže ne u Fettgoldingu, ale kus dál, skoro na jiné straně, a ne na chrastí. A jednou, to vám bylo asi dvacet a měla jste právě po svatbě, jste tam do toho Černého lesa šla zas. Náhle se z kraje lesa proti vám vynořilo obrovské veliké zvíře s hřívou kolem krku, taková velká ohřívená myš. Vy jste se strašlivě lekla a prchala jste před ní. Protože se proti vám rozběhla z kraje lesa, musila jste před ní prchat do lesa, do lesa hlouběji a hlouběji, a pak na jednom místě v jedné chvíli na vás strašlivě křikla. Křikla tak strašně, že obloha nad vámi zařinčela, stromy se zatřásly a země zachvěla. Křikla, abyste nevěřila v pánaboha, že není, abyste radši kopala řípu, ta že vás aspoň uživí… to nebyl sluha ani šafář, to byla velká ohřívená myš, a pak vám zmizela, jako když se propadne do země.“

Paní Mooshabrová dojedla šunku, salát, dopila víno. Hleděla na černý ubrus a na hořící svíci, hleděla na suché květy ve váze a stuhy pod ní s omšelým zlatým a stříbrným nápisem a hleděla na dvě mísy koláčů, které stály poblíž jejích rukou. Hleděla na ty dvě mísy koláčů a mlčela. Na krku jí mírně chrastily korále, barevné bambusové koule, na uších se hýbaly ringle na dlouhých drátech a na hlavě na klobouku se chvělo zelené a červené pápěří. V bílé a červené tváři se však paní Mooshabrové nehnul ani sval. Máry Capricorna po její levici se chvěla a třásla a studenti, na smrt bledí, zmlklí, hleděli k čelu stolu…

„Obrovská myš vám na jednom místě v jedné chvíli zmizela,“ Oberon Felsach se opět nadechl vůně a ruce s dlouhými nehty položil teď na stůl, „bylo to v hluboké hloubce lesa, široko daleko kolem nebylo jediné živé duše. Zmizela naráz a v té chvíli jste tam potkala dívku. Viděla dívku spíš, paní, jak ta dívka vypadala…“ řekl Oberon Felsach a s rukou na stole hleděl na paní Mooshabrovou černým zrakem.

„Pane,“ usmála se paní Mooshabrová a hleděla na mísy koláčů, „to přece už nevím. Je to moc dávno. Sám jste řekl, že mi bylo dvacet.“

„Dvacet,“ kývl Oberon Felsach a znovu se nadechl sladké vůně z misek, která se vznášela jídelnou, „dvacet a měla jste právě po svatbě. Ne jak dívka vypadala, ale jak byla oděná.“

V jídelně se na chvíli rozhostilo ticho. Jen hudba ze zdi slabě hrála a na miskách praskalo kadidlo. Pak paní Mooshabrová pohlédla na hořící svíci, obláček kadidla se nad ní vznášel, a řekla:

„Já ani nevím, zdali je tohle, co říkáte, vůbec pravda. Připadá mi to jako pohádka, kterou jsem snad jednou četla. Byla to vesnická dívka, byla v lese na chrastí.“

Oberon Felsach se usmál na smrtelně bledé studenty a na Máry Capricornu, které stékal zpod čepce pot, a řekl:

„Vesnická dívka byla v lese na chrastí, to je významné. Kdybyste byla řekla, že to nebyla vesnická dívka, ale byla v krinolíně, bylo by to bývalo jasné. Ale takhle jeto totiž…“ Oberon Felsach se usmál, „ještě jasnější.“

Vtom byla hudba přerušena a ze zdi se opět ozval hlas.

„Ministr Scarcola zrušil stanné právo a vyhlásil amnestii pro všechny politické vězně. Ministr Scarcola zrušil s okamžitou platností Státní tribunál. Před chvíli byli zatčeni běsi zatčeného despoty Rappelschlunda, kteří mají na svědomí nevinné životy. Jsou to Konrád Melz, Vincenz Sutin, Lena Vitesová, Martin Tatrman a Wezr Mooshaber, bývalý hlavní strážný státní věznice. Zatčena byla i jeho sestra Nabule Mooshabrová, prostitutka, a jeden kameník, jakýsi cizí člověk, údajně Aureus Bekenmoscht alias černý pes, vteřinu po zatčení se však probodl dýkou. Wezr Mooshaber týral vězně zvláštním způsobem, totiž holou rukou, zpravidla ránou mezi oči, sestra a mrtvý kameník mu pomáhali, dělili se s ním o věci kradené vězňům a beztrestně páchali podvody. Policie o nich věděla, ale nikdy je nemohla zatknout, patřili k běsům zatčeného vládce, a teď dostanou provaz jako on. Budou,“ řekl hlas, „oběšeni.“

V jídelně vládlo hluboké ticho. Studenti a Máry Capricorna třeštili zrak k čelu stolu. Oberon Felsach hleděl na černý ubrus, na ruku s dlouhými nehty a klidně oddychoval. A paní Mooshabrová v čele hleděla na mísy koláčů a v její červené a bílé tváři se nehnul ani sval.

„Jak je hrozné,“ řekla po chvíli tiše a suše a hleděla na mísy koláčů, „jak je hrozné, když rodiče mají zlé děti. Děti, které přijdou do pomocný školy, polepšovny… stanou se z nich pomocný dělníci, nádeníci… a nakonec… Jak je to hrozné pro rodiče i pro děti, nakonec děti rodiče utrápí a čeká je provaz. Vezmeme si teď koláče.“

Paní Mooshabrová si přisunula rukou v dlouhé bílé rukavičce dvě mísy koláčů a pokývala hlavou. A Oberon Felsach po její pravici a Máry Capricorna po levici teď jasně viděli, že koláče jsou dvojí. Na jedné míse byly koláče s hrozinkou, na druhé míse s mandlí.

„Vemte si nejprve vy,“ řekla paní Mooshabrová Oberonu Felsachovi a ve tváři se jí nehnul ani sval, „pekla jsem je celý den, dala jsem vanilku, hrozinky, mandle a hodně, hodně cukru… vemte si koláč s mandlí.“ A podala Oberonu Felsachovi mísu koláčů s mandlí, ve tváři se jí nehnul ani sval… a Oberon Felsach s pohledem upřeným na černý ubrus si vzal a pomalu začal jíst. Paní Mooshabrová jej chvíli pozorovala, pozorovala, jak jí a polyká, a v jídelně bylo v té chvíli opět naprosté ticho. Jen jakási velmi tichá hudba hrála ze zdi, na miskách praskalo kadidlo a obláčky se vznášely nad stolem, pod nimi hořela svíce. A pak si také vzala koláč paní Natálie Mooshabrová. Vzala si koláč s hrozinkou… a studenti a Máry Capricorna, kteří na ni hleděli, měli dojem, že se usmívá. Polkla sousto a pak sáhla kamsi do kapsy své dlouhé lesklé černé sukně. Vyňala háček a podala si láhev limonády.

„Abych to dokončil,“ řekl Oberon Felsach, jedl koláč s mandlí a studenti teď náhle měli dojem, jako by byl nějak proměněný… „život je dlouhý, ale proti věčnu je to jen vteřina. Potkala jste v lese dívku, spis viděla, která nebyla v krinolíně. Byla to vesnická dívka, byla na chrastí. Být to obráceně,“ Oberon Felsach se usmál s pohledem na ubrus, „bylo by to jasné, řekl jsem. Ale takhle je to,“ Oberon Felsach se usmál, „ještě jasnější. Ta dívka v lese na chrastí a v krinolíně jste byla – vy. Jenže…“ řekl Oberon Felsach po chvíli ticha, v němž jen slabě hrála hudba, praskalo kadidlo a hořela svíce… a pomalu jedl koláč, „jenže ono je to zcela jedno. Nic se totiž nezmění, i kdybyste řekla, že na chrastí jste byla vy a v krinolíně byla ona dívka. Neboť tam v té hloubce lesa, v okamžiku, kdy se velká ohřívená myš propadla, jste byla náhle oběma… Nešlo o dvě dívky, o vás a o ni, ale o jedn
u jedinou, a tou jste byla vy sama. Nikdy jste ve Fettgoldingu nebyla, ale Marii Zemi jste v dětství znala, měla ji ráda, byla to snad vaše jediná kamarádka, i když jste s ní v životě nemluvila a ani ona s vámi… a váš muž nebyl Medard Mooshaber, kočí v pivovaře. Váš muž nikdy nebyl pochován v Drozdově u Etlich. Kočí Medard Mooshaber nebyl váš muž, byl to cizí člověk, který u vás později žil a převzal vaše přisvojené jméno. Nikdy jste s ním nebyla oddána na radnici, protože jste už tehdy byla vdova a nechtěla jste se vdát podruhé, měla jste to za hřích. A neměla jste tedy po něm ani penzi, neměla jste ani tu penzi po kočím v pivovaře. Žila jste ta celá předlouhá léta jen ze svých grošů ze hřbitova. Mooshaber padl ve válce a je pohřben v Drozdově, měl vás rád, ale váš muž to nebyl. A Wezr a Nabule Mooshabrovi nebyli vaše děti, nikdy jste žádné děti neměla. Byli adoptivní, úplně cizí lidé, a vy jste na ně strašně doplatila.“

Paní Mooshabrová v tvářích červených a bílých, s nabarveným obočím a rty, s ringlemi v uších, s barevnými korály, bambusem na krku, v klobouku s dlouhým chvějícím se pápěřím a v bílých rukavičkách seděla v čele stolu, jedla koláč s hrozinkou a její tvář byla naprosto nehybná a klidná. Hleděla chvílemi na Oberona Felsacha, jak dojídá koláč s mandlí, chvílemi na studenty, kteří byli bledí a nehybní, na Máry Capricornu, hospodyni a svou kamarádku z dětství, která ji neznala a nikdy v životě s ní nemluvila… a hleděla na hořící svíci na ubruse, nad níž se vznášel obláček sladkého dýmu, na suché květy ve váze se stuhami. Z rádia ze zdi teď zaznívaly hlasy, provolávající slávu kněžně vdově panovnici Augustě, a do těch statisíců hlasů se mísily vojenské pochody. A náhle se do těch statisíců hlasů a vojenských pochodů začal mísit hlas zvonů. Paní Mooshabrová to však ani neslyšela. Hledě
la na Oberona Felsacha, jak dojídá koláč s mandlí, dojídala i ona svůj koláč s hrozinkou a hleděla na hořící svíci, nad níž se vznášel obláček kadidla. A řekla:

„Učila jsem se v mládí jednu básničku.“

A pak pomalu a za vojenských pochodů a zvonů přednášela:

Stařenka slepá z kostela kráčí,

cestu si berličkou hledá a značí.

Berličkou hmatat není tak snadné,

stařenka slepá často upadne.

Pak řekla:

„Když byli Wezr a Nabule malí, zpívala jsem jim ukolíbavku.“ A poprvé se napila z láhve, označené Limo, a pomalu, za vojenských pochodů a zvonů zpívala:

Dobrý večer, dobrou noc,

v andělskou moc…

…

Zítra ráno, až se probudíš.

A pak se ozvalo zvonění.

Máry Capricorna se vytrhla z křesla a vyběhla z jídelny do haly. Byla stará, malá, vetchá, jak běžela, chvěla se jak osika. Vstal i Oberon Felsach, pomalu dojídal koláč… byl velmi bledý, ale klidný, a vstali i studenti.

Paní Mooshabrová v čele stolu se usmála a řekla:

„A jak jsem mohla s tou Marií kamarádit, když jsem s ní nikdy nemluvila. Jak jsem s ní mohla kamarádit, když jsem nikdy nebyla ve Fettgoldingu. Jak…“

„Je možné mít přátele,“ řekl Oberon Felsach u křesla, pomalu dojídal koláč a byl čím dál tím bledší, „je možné mít přátele, přátele, a přece s nimi nikdy v životě nemluvit… Je možné mít přátele a vidět je jen občas na dálku, oknem. Nikdy jste ve Fettgoldingu nebyla, ale Marie Země občas jezdívala s otcem na Kočičí zámek, odmalička…“

„A kdo tedy byl můj muž,“ řekla paní Mooshabrová v čele stolu a usmála se, „kdo byl, když Medard Mooshaber v Drozdově u Etlich jím není, a kde je pak tedy pohřben…“

A Oberon Felsach dojídal koláč s mandlí, byl čím dál tím bledší, řekl:

„Váš muž zemřel za týden po svatbě, byl prasynovcem Karla Napoleona a je pohřben v knížecím paláci.“

V té chvíli paní Mooshabrová viděla širokými rozevřenými dveřmi jídelny, jak do haly, vedeni Máry Capricornou v bílém krajkovém čepci a zástěře, vstupují nějací lidé, lidé v černých šatech, cylindrech i v uniformách, a v jejich čele jde generál s delšími šedými vlasy s poslem.

Paní Natálie Mooshabrová pohlédla na Oberona Felsacha, který teď dojedl koláč a ve svých dlouhých černých vlasech, tmavých šatech bledl už strašlivě, a klidně řekla:

„Jednou mě chtěl dav na ulici kamenovat.“

Pak řekla:

„Na Kočičím zámku bývávalo kdysi podle zkazek mnoho myší. U mě celý život též. Jestlipak jsou myši také na Měsíci.“

A přebledý Oberon Felsach u křesla se usmál a zavrtěl hlavou. „I když je tam prach a popel,“ kývla paní Mooshabrová v čele stolu za vyhrávání vojenských pochodů a zvonění zvonů a barevné pápěří na klobouku se jí třáslo, ringle na uších hýbaly a bambusové koule na krku chrastily, „i když jsou tam pouště, holé pusté skály, když je to kraj smrti… když tam nejsou myši, přece je to jenom země požehnaná.“ A spolkla poslední sousto svého koláčku.

A pak všichni lidé v hale stanuli před širokými jídelními dveřmi tváří k paní Mooshabrové v čele stolu a posel se uklonil a řekl: „Pan policejní ministr hrabě Scarcola.“

A generál s delšími šedými vlasy obnažil hlavu, hluboce se uklonil a řekl:

„Jasnosti, venku je připraven zlatý kočár.“

A v rádiu lid jásal a provolával slávu vdově panovnici kněžně Augustě thálské a hrály vojenské pochody a hlaholily zvony… studenti – ten ve tmavém kostkovaném saku, snad Lothar Baar, i ten druhý, také hezky oblečený, snad Rolsberg, klečeli na zemi u jídelního stolu u křesel, páni v černých šatech s cylindry a v uniformách klečeli před širokými jídelními dveřmi v hale a chlapec Oberon Felsach, strašlivě bledý, s dlouhými černými vlasy, černýma očima a předlouhými nehty, klečel u studentů u jídelního stolu. A kdesi v rohu jídelny klečela sama samotinká stará vetchá Máry Capricorna, hospodyně v bílém krajkovém čepci a zástěře, a třásla se a plakala. A paní Natálie Mooshabrová v čele stolu vstala z křesla, dala ruku v bílé rukavičce na černý ubrus, pohlédla na suché květy ve váze, na stuhy s omšelým zlatým a stříbrným nápisem a na hořící svíčku, nad níž se vznášel oblak kadidla. Pak se usm
ála, vztáhla ruku po lahvičce s názvem Limo a ještě jednou se napila. Pak ukázala na mísu koláčů, v níž byly ty s hrozinkami, a řekla:

„Ty zničte. Ty s hrozinkami. Jsou otrávené.“

A pak pohlédla na klečící v jídelně, na Oberona Felsacha přebledého, i na bledé studenty i na Máry Capricornu ubohou a plačící, usmála se a řekla:

„Jen jedinou věc nevím. Jsou-li to vskutku ti studenti.“

A pak pomalu, za vyhrávání vojenských pochodů a hlaholu zvonů, šla ke dveřím jídelny k policejnímu ministru. Šla pomalu ve střevících bez kramfleků, pápěří na klobouku se jí chvělo, ringle v uších hýbaly, korále na krku chrastily… jednou rukou v bílé rukavičce si držela černou dlouhou lesklou sukni. Šla pomalu, pomalu a už věděla přesně, kam dojde. Že dojde pár kroků před ministra a klečící davy. Pár kroků před ministrem a klečícími davy se zastavila, usmála se a řekla:

„Nařizuji a uděluji. Pro Albína Rappelschlunda milost. Milost pro Wezra a Nabuli Mooshabrovy.“ A sáhla do kapsy své černé dlouhé sukně a podala ministrovi jakési staré pečetidlo.

Pak padla na koberec jako starý, suchý, podťatý strom, a ti co klečeli nejblíž, slyšeli její poslední tichá slova.

„To všechno byl můj osud. Bůh buď milostiv mé ubohé duši.“

Ten den pozdě večer, jedenatřicátého října, dva dni před svátkem Dušiček, bylo oznámeno, že vdova panovnice Augusta thálská, kněžna ze Saas-Beer, je mrtvá. Zemřela, podlehnuvši otravě jedem, na své pětasedmdesáté narozeniny, ve chvíli, kdy se po půl století vracela na trůn. Zlatý kočár před vilou Oberona Felsacha odvezl do paláce už jen starou mrtvou nalíčenou ženu v dlouhé černé lesklé sukni, jupce a střevících, které byly bez kramfleků… s korály z bambusu, ringlemi, kloboukem se zeleným a červeným chmýřím, které se chvělo samo od sebe a nárazy kol, a navrch ještě přikrytou černohnědě pruhovaným kabátem s obrovskou chlupatou hřívou. Druhý den se zpívalo největší Rekviem, které kdy bylo v zemi provedeno, pět tisíc zpěváků a hudebníků, zpívalo se v katedrále svátého Quida z Fontgollandu a zádušní mši sloužil kardinál arcibiskup thálský. Rekviem řídil monsieur Scarone, v sopránech zpívala
paní Magdalena Knorringová z Péče a mezi hornami se ozýval Joachim Landl a kdesi také snad i pan Zepheus Smirsch. Při Dies irae vnikla do chrámu záplava světla.

Na starém zchátralém domě v Blauentalu visel nad vchodem do průjezdu na skobě černý prapor jako v celém městě a v celé zemi a lešení na dvoře u pavlačí bylo již svěšeno a také přede dveřmi bytu paní Mooshabrové nebyla už jediná cihla, trakař ani sud. Když se pak za týden v jedné nemocnici v Blauentalu probrala z agónie správcová, první její slova byla:

„Jak strašné nervy musila ta ubohá žena mít, jak velkou byla nucena být herečkou.“

A měla pravdu.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.